JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 100/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 23 To 832/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 47/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 3 T 47/2007, byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „v období od letních měsíců roku 2005 do 7. 12. 2006 v místech společného bydliště, a to v ubytovně v obci V. u Č. B., H., v ubytovně U L., S. V., Č. B. a na ubytovně v obci L., ul. k., opakovaně fyzicky a psychicky napadal svou manželku I. H., a to tím způsobem, že ji slovně napadal sprostými výrazy, blíže vymezenými ve vyšetřovacím spise, fyzicky ji napadal údery pěstí otevřenou dlaní a kopy nohou, zejména do obličeje, hlavy a dalších částí těla, a to zejména poté, co byl pod vlivem alkoholu, v blíže nezjištěných případech ji spící a neoblečenou vytáhl z postele a vyvlekl ven před ubytovnu se slovy „ať vypadne a už se nevrací“, uvedeného jednání se dopouštěl i v přítomnosti jejich společného nezletilého syna J. H., a to vše přes skutečnost, že mu bylo známo, že manželka je mentálně handicapovaná a v částečném invalidním důchodu, když z důvodu opakovaného fyzického násilí poškozená I. H. byla opakovaně společně se synem umístěna v azylovém domě, odkud se po několika dnech vrátila do místa společného bydliště, když v důsledku fyzického napadení byla ambulantně ošetřena na oddělení úrazové chirurgie v Nemocnici v Č. B. ve dnech 14. 5. 2006 s pohmožděním hlavy, 28. 10. 2006 s pohmožděním obličeje a horního rtu a 7. 10. 2006 s pohmožděním obličeje a břišní stěny a současně v důsledku fyzického napadení byla opakovaně hospitalizována v Nemocnici Č. B., a to v období od 13. do 21. 7. 2006 s vykloubením levé nohy a prstu levé ruky, zlomeninou záprstních kostí levé nohy, zlomeninou člunkové kosti levé nohy, nalomením hlezenní kosti vlevo, v období od 13. do 15. 6. 2006 s pohmožděním obou kolen a levé očnice, v období od 20. do 23. 6. 2006 s otřesem mozku I. stupně, pohmožděním levé očnice a horního rtu, zlomeninou nosních kostí, tržnou ránou obličeje a v období od 28. 10. 2006 až 1. 11. 2006 se zlomeninou žebra, nosních kostí, pohmožděním levého hlezna a otevřenou ránou nosu, když ve dnech 10. 7., 28. 10. a 6. 12. 2006 poškozená nahlásila napadení manželem na Policii ČR, když poté vždy nedala souhlas s trestním stíháním“.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 215a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem byl obviněný dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku uvedený.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 23 To 832/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho odsuzujícím výroku, kterým byl shledán vinným ze spácháním trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., i ve výroku o trestu, je chybné, protože spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že jednání, jemu kladené za vinu, splňuje všechny potřebné znaky stanovené zákonem. Podle jeho názoru nebyl v daném případě naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. V této souvislosti podotkl, že pod pojmem týrání ve smyslu § 215a tr. zák. je třeba rozumět takové jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Přitom shledal, že na základě dokazování provedeného v rámci řízení před soudem prvního stupně však není možné takový závěr učinit. Připomněl, že zejména ze znaleckého posudku z oboru psychologie, vypracovaného Mgr. V. Š. na poškozenou I. H., vyplývá, že u této nebyly shledány ani příznaky syndromu týrané osoby ani známky traumatizace, nýbrž pouze některé projevy chování poškozené by mohly být dány do souvislosti s tvrzeným jednáním obviněného, avšak sám znalec je do přímé souvislosti s jeho (obviněného) chováním nedává. Podle závěrů znalce byla poškozená v partnerském vztahu identifikována s direktivním vedením partnera, včetně jí tvrzeného a obviněným zásadně popřeného „trestání“, které považovala za přirozený důsledek porušení pravidel. Obviněný pak uzavřel, že za situace, kdy je v souladu se zněním zákona nutné, aby jednání pachatele dosahovalo takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který poškozená pociťuje jako těžké příkoří, není možné jednání, kterým byl shledán vinným a které u poškozené nezpůsobilo ani jeden z příznaků syndromu týrané osoby, považovat za týrání ve smyslu § 215a tr. zák.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 23 To 832/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z pohledu takto vymezeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatněnou dovolací argumentaci v její podstatě (námitky absence jednoho z pojmových znaků ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. – „týrání“) označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) tr. zák. naplní ten, kdo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.

Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. přiměř. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. roz. tr.]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.]. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. přiměř. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. roz. tr.]. Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr. (z něhož správně vycházel soud prvního stupně), když zdůraznil, že pod pojmem „týrání“ osob uvedených v ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy.

V návaznosti na to je třeba znovu konstatovat, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „v období od letních měsíců roku 2005 do 7. 12. 2006… opakovaně fyzicky a psychicky napadal svou manželku I. H., a to tím způsobem, že ji slovně napadal sprostými výrazy, blíže vymezenými ve vyšetřovacím spise, fyzicky ji napadal údery pěstí otevřenou dlaní a kopy nohou, zejména do obličeje, hlavy a dalších částí těla, a to zejména poté, co byl pod vlivem alkoholu, v blíže nezjištěných případech ji spící a neoblečenou vytáhl z postele a vyvlekl ven před ubytovnu se slovy „ať vypadne a už se nevrací“, uvedeného jednání se dopouštěl i v přítomnosti jejich společného nezletilého syna J. H., a to vše přes skutečnost, že mu bylo známo, že manželka je mentálně handicapovaná a v částečném invalidním důchodu, když z důvodu opakovaného fyzického násilí poškozená I. H. byla opakovaně společně se synem umístěna v azylovém domě odkud se po několika dnech vrátila do místa společného bydliště, když v důsledku fyzického napadení byla ambulantně ošetřena na oddělení úrazové chirurgie v Nemocnici v Č. B. ve dnech 14. 5. 2006 s pohmožděním hlavy, 28. 10. 2006 s pohmožděním obličeje a horního rtu a 7. 10. 2006 s pohmožděním obličeje a břišní stěny a současně v důsledku fyzického napadení byla opakovaně hospitalizována v Nemocnici Č. B., a to v období od 13. do 21. 7. 2006 s vykloubením levé nohy a prstu levé ruky, zlomeninou záprstních kostí levé nohy, zlomeninou člunkové kosti levé nohy, nalomením hlezenní kosti vlevo, v období od 13. do 15. 6. 2006 s pohmožděním obou kolen a levé očnice, v období od 20. do 23. 6. 2006 s otřesem mozku I. stupně, pohmožděním levé očnice a horního rtu, zlomeninou nosních kostí, tržnou ránou obličeje a v období od 28. 10. 2006 až 1. 11. 2006 se zlomeninou žebra, nosních kostí, pohmožděním levého hlezna a otevřenou ránou nosu, když ve dnech 10. 7., 28. 10. a 6. 12. 2006 poškozená nahlásila napadení manželem na Policii ČR …“.

Se zřetelem ke shora zmíněným teoretickým východiskům a skutkovým zjištěním nalézacího soudu, potvrzeným v řádném přezkumném řízení odvolacím soudem, dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům.

Pokud jde o objektivní stránku předmětného trestného činu, Nejvyšší soud shledal (a v tomto smyslu se ztotožnil se závěry soudu prvního i druhého stupně), že jednání obviněného vykazuje výše popsané charakteristické rysy „týrání“. Je totiž nutné zdůraznit, že psychická a fyzická agrese obviněného ve vztahu k jeho manželce se vyznačovala vysokým stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i výraznou dobou trvání, přičemž její intenzita se s postupem času stupňovala. Důsledkem fyzických útoků obviněného dokonce byla tělesná zranění poškozené – mj. pohmožděniny, tržné rány, otřes mozku I. stupně, zlomeniny nosních kůstek a další. Takováto tělesná zranění jsou zcela jistě bolestivá a rozhodně je nelze brát na lehkou váhu, o čemž svědčí i skutečnost, že si vyžádala lékařské ošetření a v některých případech též následnou hospitalizaci poškozené v nemocnici. V této souvislosti je možné odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Z. Š., jehož předmětem bylo posouzení poranění poškozené. Lze tedy uzavřít, že v posuzované trestní věci existují takové objektivní skutkové okolnosti (četná bolestivá fyzická poranění poškozené mající příčinnou souvislost s jednáním obviněného), které jednoznačně vyvracejí tvrzení obviněného, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené stav, který pociťovala jako těžké příkoří. Jinými slovy, jednání obviněného, včetně jím způsobených tělesných poranění poškozené, bylo takové povahy, intenzity a trvalosti, že by je jako těžké příkoří musela pociťovat každá osoba. Přitom skutečnost, že zjištěné jednání obviněného poškozená I. H. jako těžké příkoří pociťovala, osvědčují její opakované pobyty v azylových domech stejně jako její útěky na čerpací stanici a na služebnu Policie ČR (viz mimo jiné její výpověď) následující po útocích obviněného, jakož i samotná skutečnost, že poškozená několikrát fyzické napadení obviněným oznámila na Policii ČR.

V daných souvislostech je potřeba uvést, že ze závěru znalce Mgr. V. Š., že poškozená I. H. nevykazuje příznaky, které jsou součástí syndromu týrané osoby, popř. známky traumatizace, nelze dovodit, že by poškozená jednání obviněného nepociťovala jako těžké příkoří. Syndrom týrané osoby totiž představuje soubor specifických charakteristik osoby vzniklých v důsledku týrání, jež vedou ke snížené schopnosti osoby adekvátně reagovat na prožívané násilí (úzkost, deprese, závislost na týrající osobě či naopak nutnost s takovou osobou se nestýkat), které ovšem nejsou nezbytným důsledkem týrání a nemusí korespondovat ani s tím, zda týraná osoba pociťovala jednání týrající osoby jako těžké příkoří. Nejvyšší soud připomíná, že sám znalec ve svém znaleckém posudku poznamenal, že osobnost poškozené je velmi jednoduše strukturována, což je dáno především její slabomyslností a že v řadě charakteristik poškozená vybočuje z normy do té míry, že je možné hovořit o poruše osobnosti, že je v partnerském vztahu identifikována s direktivním vedením partnera včetně „trestání“, které považuje za „přirozený důsledek“ porušení pravidel (neuklidila, neuvařila) a že ačkoli nevykazuje příznaky, které jsou součástí syndromu týrané osoby, popř. známky traumatizace, některé projevy jejího chování by nicméně bylo možné uvést do souvislosti s možným násilným chováním obviněného (zjevná úzkost spojená s osobou obviněného, vyhýbavé chování vůči kontaktům s ním). Nehledě na to je na místě poznamenat, že zmíněný znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, jež byly ve věci provedeny, a nelze jej považovat za jediný důkaz podmiňující posouzení toho, zda jednáním obviněného byl naplněn zákonný znak „týrání“. Naopak, při řešení uvedené otázky musí být hodnoceny i další důkazy (jak ostatně správně soudy učinily) a okolnosti z nich zjišťované (k tomu viz shora zejména zjištění o opakovaných razantních útocích obviněného vůči poškozené, o zranění poškozené, o jejích útěcích před obviněným - jeho agresí, o jejích pobytech v azylových domech), jež vytváří dostatečně spolehlivý skutkový základ pro závěr, že jednání obviněného bylo týráním ve smyslu ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. Jak již shora konstatováno, popsané jednání obviněného totiž pro svůj charakter a intenzitu (včetně trvalosti) bylo způsobilé vyvolat stav, který poškozená pociťovala jako těžké příkoří, a tento stav přímo vyvolalo.

Nad rámec shora rozvedených skutečností a závěrů, z nichž vyplývá zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného, lze ještě stručně dodat skutečnosti následující:

Ze zjištěných skutkových okolností vyplývá i subjektivní stránka předmětného trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.

Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při pokračování v páchání takového činu „po delší dobu“ jednat o dobu v trvání řádově měsíců. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a naopak [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1274 s.].

Obviněný páchal zmíněný skutek po dobu více jak jednoho roku, což je třeba považovat z pohledu rozvedených teoretických východisek za „delší dobu“. Tato okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, v daném případě pro svou závažnost podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Dlouhotrvající jednání obviněného je totiž charakterizováno okolnostmi (četnost a intenzita útoků obviněného včetně jejich následků), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (viz shora) je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán (třeba uvést, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti byl vysoký).

Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 30. January 2008