JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 975/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 o dovolání, které v řízení proti uprchlému podala obhájkyně obviněného P. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 5 To 177/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 268/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 101 T 268/2005, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 29. 4. 2003 v H.-S., okr. K., na ul. P. T. prostřednictvím provozovny společnosti O., s. r. o., uzavřel se společností C. Č., a. s., P., úvěrovou smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 15 659,- Kč na zakoupení tzv. domácího kina, ve které se zavázal k plnění všech jejích podmínek, ač věděl, že těmto nemůže dostát a ani jim dostát nechtěl, navíc předložil potvrzení, že je zaměstnancem V., a. s., D. D., K., což se nezakládalo na pravdě, neboť byl bez zaměstnání, a současně předložil i potvrzení o výši příjmu, následně sjednané splátky neplatil a způsobil společnosti C. Č., a. s., škodu ve výši 15 659,- Kč.

Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému P. R. uložen podle § 250b odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Současně bylo citovaným rozsudkem podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní společnosti C. Č., a. s., náhradu škody ve výši 15 659,- Kč, přičemž poškozená obchodní společnost byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově byl vydán v rámci řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu.

Ustanovená obhájkyně obviněného JUDr. B. N., zastoupená na základě substituční plné moci Mgr. R. G., napadla citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově odvoláním. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 5 To 177/2006, zamítl podané odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Toto usnesení odvolacího soudu bylo vydáno rovněž v řízení proti uprchlému. Opis usnesení odvolacího soudu byl v souladu s ustanovením § 306 odst. 1 tr. řádu doručen obhájkyni obviněného dne 12. 5. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 5. 2006.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obhájkyně obviněného P. R. dne 10. 7. 2006 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obhájkyně obviněného vychází výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně z nesprávné aplikace či opomenutí aplikace ustanovení § 266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, které má prejudiciální význam pro právní kvalifikaci trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Obhájkyně obviněného stran této námitky uvádí, že skutek se měl stát dne 29. 4. 2003 a skončení pracovního poměru ze strany obchodní společnosti V., a. s., D. D., u níž byl obviněný P. R. zaměstnán, bylo datováno ke dni 15. 4. 2003, když podle obhájkyně měl obviněný v této době vycestovat do zahraničí. S ohledem na uvedenou skutečnost obhájkyně dospívá v dovolání k závěru, že se obviněný nezdržoval v místě doručování výpovědi z pracovního poměru, takže účinky doručení výpovědi nenastaly ke dni sjednání úvěrové smlouvy, tj. ke dni 29. 4. 2003. Takové účinky by podle obhájkyně obviněného nenastaly k uvedenému dni ani tehdy, pokud by se obviněný P. R. zdržoval v místě doručování zmiňované výpovědi. Obhájkyně obviněného proto nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, když dovodil, že obviněný poskytl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje ohledně trvání pracovního poměru u svého zaměstnavatele. Podle názoru obhájkyně obviněného k závěru o tom, zda obviněný poskytl nepravdivý údaj stran svého zaměstnání, je nutné nejprve vyřešit otázku, k jakému dni skončil jeho pracovní poměr. Obhájkyně obviněného považuje za nesprávný závěr soudů činných dříve ve věci o tom, že obviněnému P. R. sice nebyla doručena výpověď z pracovního poměru, avšak vzhledem k neomluveným absencím si musel být vědom skončení pracovního poměru. Závěrem dovolání obhájkyně obviněného navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obhájkyně obviněného P. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je v konkrétní věci zřejmé, že soud dospěl k závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. ze strany obviněného P. R. na základě správně učiněných skutkových zjištění. Státní zástupce opírá tento názor o skutečnost, že obviněný uvedl při sjednávání smlouvy o úvěru dne 29. 4. 2003, že je zaměstnán u obchodní společnosti V., a. s., D. D. Tato skutečnost se však podle přesvědčení státního zástupce nezakládala na pravdě, neboť obviněný již od 7. 4. 2003 fakticky nedocházel do zaměstnání, své absence neomluvil a ani si na poště nepřevzal výpověď z pracovního poměru doručovanou zaměstnavatelem. Jak dále státní zástupce uvádí, obviněný navíc poskytl při sjednávání předmětného úvěru nepravdivý údaj ohledně výše svého čistého příjmu, který za dobu trvání pracovního poměru u zmíněné obchodní společnosti činil toliko 6 343,- Kč, nikoliv však 15 000,- Kč uváděných obviněným v žádosti o úvěr. Ze shora popsaných skutečností podle státního zástupce nepochybně vyplývá, že obviněný P. R. uvedl nepravdivé údaje výlučně v úmyslu získat úvěr, který by bez těchto nepravdivých údajů nezískal. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obhájkyně obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obhájkyně obviněného P. R. podala dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu ve spojení s ustanovením § 304 tr. řádu], učinila tak včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obhájkyně obviněného P. R. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obhájkyně obviněného shledává nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl obviněný P. R. uznán vinným, v tom, že soudy nižších stupňů chybně aplikovaly ustanovení § 266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a tím podle ní dospěly k nesprávnému právnímu závěru stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Konkrétně pak obhájkyně obviněného zpochybňuje právní závěry soudů obou stupňů, které se týkají nepravdivosti údajů uvedených obviněným při sjednávání úvěrové smlouvy, a namítá, že pracovní poměr obviněného P. R. nebyl řádně ukončen. Podle přesvědčení obhájkyně obviněného není totiž jasné, zda ve smyslu citovaného ustanovení zákoníku práce nastaly účinky doručení výpovědi, a tedy zda byl obviněný P. R. v době sjednávání úvěrové smlouvy stále zaměstnancem obchodní společnosti V., a. s., D. D. Obhájkyně obviněného P. R. proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že údaje předložené jmenovaným obviněným při sjednávání úvěrové smlouvy s obchodní společností C. Č., a. s., nemohly být nepravdivé, protože podle jejího názoru obviněný byl zaměstnán v době sjednávání předmětné úvěrové smlouvy u zmíněného zaměstnavatele.

Nejvyšší soud však nepřisvědčil námitce obhájkyně obviněného P. R., podle níž je výrok o vině uvedený v rozsudku soudu prvního stupně opřen o chybné hmotně právní posouzení skončení pracovního poměru obviněného u obchodní společnosti V., a. s., D. D. Soud prvního stupně totiž do popisu skutku ve výroku o vině ve svém odsuzujícím rozsudku zařadil jako jednu z okolností, které byly nepravdivé a jimiž obviněný uvedl v omyl poskytovatele úvěru – společnost C. Č., a. s., potvrzení o tom, že je zaměstnancem společnosti V., a. s., D. D., ačkoli obviněný „byl bez zaměstnání“. Popis skutku tedy neobsahuje konstatování, zda a kdy skončil pracovní poměr obviněného u zmíněného zaměstnavatele, což je skutečnost, jejíž nesprávné právní posouzení namítá v dovolání obhájkyně obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem pro rozhodování poškozené společnosti o tom, zda poskytne obviněnému úvěr, neměla význam samotná existence zaměstnání obviněného jako takového, resp. otázka, zda toto zaměstnání ještě formálně trvalo, ale jen skutečnost, zda obviněný měl z tehdejšího zaměstnání příjem, z něhož mohl splácet poskytnutý úvěr. V tomto smyslu byl obviněný v době uzavření úvěrové smlouvy (dne 29. 4. 2003) skutečně bez zaměstnání, jak správně uvádí soudy obou stupňů, protože již od 7. 4. 2003 měl nepřetržitě až do skončení pracovního poměru neomluvené absence, a nemohl tudíž očekávat dostatečný příjem ke splácení úvěru nejen v době uzavírání úvěrové smlouvy, ale zejména v době, kdy měl začít se splátkami (od 15. 6. 2003). Navíc obviněný věděl o tom, že je ve zkušební době, takže v důsledku neomluvených absencí neměl důvod předpokládat ani další trvání pracovního poměru, ale naopak jeho zrušení.

K otázce, kdy formálně skončil pracovní poměr obviněného P. R. u společnosti V., a. s., D. D., Nejvyšší soud připomíná, že k jeho skončení nedošlo v důsledku výpovědi ze strany zaměstnavatele ve smyslu § 46 a násl. zákoníku práce, jak by naznačovala argumentace pojmem „výpověď“ v dovolání obhájkyně obviněného, ale stalo se tak zrušením pracovního poměru ve zkušební době podle § 58 zákoníku práce (viz č. l. 19 trestního spisu). Protože oznámení o zrušení pracovního poměru bylo učiněno písemně a bylo doručováno v této formě obviněnému, šlo o písemnost týkající se zániku pracovního poměru, na jejíž doručování se vztahují pravidla obsažená v ustanovení § 266a zákoníku práce, které bylo podle obhájkyně obviněného chybně aplikováno. V intencích citovaného ustanovení má zaměstnavatel povinnost doručit písemnosti týkající se mimo jiné vzniku a zániku pracovního poměru zaměstnanci do vlastních rukou (§ 266a odst. 1 zákoníku práce). Pokud není zaměstnanec, jemuž je doručováno oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, v místě doručení zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uloží se písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u orgánu obce a zaměstnanec se o tom vhodným způsobem uvědomí. Písemnost se uloží po dobu 10 dnů, a není-li v této době zaměstnancem vyzvednuta, vrátí ji držitel poštovní licence odesílajícímu zaměstnavateli jako nedoručitelnou (§ 266a odst. 3 zákoníku práce).

Jak vyplývá z trestního spisu v posuzované věci (č. l. 24), obviněnému P. R. bylo doručováno oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době prostřednictvím držitele poštovní licence dne 17. 4. 2003 s tím, že dne 18. 4. 2003 byla předmětná poštovní zásilka uložena a adresát (obviněný) byl o takovém uložení vhodným způsobem vyrozuměn. Vzhledem k tomu, že dne 30. 4. 2003 byla tato poštovní zásilka vrácena zpět zaměstnavateli obviněného, došlo podle názoru Nejvyššího soudu ke splnění povinnosti zaměstnavatele doručit písemnost obviněnému až tímto dnem. Dovolací soud k tomu připomíná, že podle § 266a odst. 4 zákoníku práce je povinnost zaměstnavatele doručit písemnost splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme nebo jakmile byla držitelem poštovní licence vrácena odesílajícímu zaměstnavateli jako nedoručitelná a zaměstnanec svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil. Splnění podmínky obsažené v citovaném ustanovení, podle níž „zaměstnanec svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil“, Nejvyšší soud spatřuje např. tehdy, pokud zaměstnanec oznámil zaměstnavateli jako místo svého pobytu adresu, kde se ve skutečnosti nezdržuje. Obdobně se za zmaření doručení písemnosti považuje např. situace, když si zaměstnanec, který se v místě bydliště zdržuje, uloženou písemnost ve stanovené lhůtě nevyzvedne (srov. Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 655 a 656). Obviněný P. R. tedy buď oznámil svému tehdejšímu zaměstnavateli – společnosti V., a. s., D. D., jako místo svého pobytu adresu, kde se později nezdržoval, nebo v době, kdy se na ní zdržoval, nevyzvedl si doručovanou písemnost ve stanovené lhůtě.

S poukazem na závěry uvedené shora tedy Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem obhájkyně obviněného, totiž že účinky doručení písemnosti vůbec nenastaly, a že tím nedošlo ke skončení pracovního poměru ve smyslu § 58 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 266a zákoníku práce, neboť se obviněný v inkriminované době údajně nezdržoval v místě bydliště. Jak totiž vyplývá zejména z vyjádření samotného obviněného P. R. (č. l. 14 trestního spisu), zdržoval se v místě trvalého bydliště asi do poloviny měsíce června 2003. Účinky doručení výpovědi tedy nastaly, jak dovolací soud uvedl výše, dnem 30. 4. 2003, tj. jeden den po uzavření úvěrové smlouvy.

Proto údaj soudů nižších stupňů o tom, kdy formálně skončil pracovní poměr obviněného P. R. (dne 25. 4. 2003), sice není přesný a neodpovídá citovaným ustanovením zákoníku práce, ale ani tato nepřesnost nemohla mít vliv na správnost trestněprávního posouzení skutku, pro který byl obviněný stíhán a v němž soudy shledaly trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.

Pro spáchání tohoto trestného činu totiž postačí, pokud pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, údaje obviněného P. R. o existenci jeho zaměstnání byly skutečně nepravdivé potud, že i přes formální trvání pracovního poměru ke společnosti V., a. s., D. D., (ovšem jen do dne následujícího po uzavření úvěrové smlouvy) již při uzavírání úvěrové smlouvy obviněný neměl takové zaměstnání, které by mu zajišťovalo příjem nezbytný ke splácení poskytnutého úvěru, což byla nepochybně nejvýznamnější okolnost pro uzavření úvěrové smlouvy. Přitom kdyby společnost C. Č., a. s., jako poskytovatel úvěru věděla o uvedené podstatné skutečnosti, jež rozhodně vylučovala návratnost úvěru, tj. o neexistenci dostatečného příjmu obviněného ze zaměstnání, jistě by úvěr obviněnému neposkytla. Navíc ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. postačoval i další nepravdivý údaj, který obviněný uvedl poškozené společnosti při sjednávání úvěrové smlouvy, a to údaj o jeho čistém měsíčním příjmu ve výši 15 000,- Kč. Takový příjem obviněného v žádném případě neodpovídal skutečnosti, a to ani kdyby obviněný již před uzavřením úvěrové smlouvy neměl v zaměstnání neomluvené absence. Ostatně obhájkyně obviněného v podaném dovolání ani nezpochybňuje nepravdivost tohoto podstatného údaje. Pokud tedy obviněný P. R. v žádosti o úvěr (založené v trestním spise na č. l. 6) uvedl, že pobírá u svého zaměstnavatele čistou měsíční mzdu ve výši 15 000,- Kč, ačkoli ve skutečnosti za měsíce březen a duben 2003 měl čistý příjem celkem ve výši jen 6 343,- Kč (viz č. l. 18 trestního spisu), jednalo se o nepravdivý údaj, který ve spojení s dalšími rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů svědčí o jeho podvodném jednání. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, tudíž naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.

Dovolací námitky obhájkyně obviněného P. R., jimiž zpochybnila správnost této právní kvalifikace posuzovaného skutku, a to s poukazem na vadnou aplikaci příslušných ustanovení zákoníku práce o skončení pracovního poměru, jsou zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obhájkyně obviněného P. R. podala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obhájkyně obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 30. August 2006