JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 95/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovoláních, která podali obvinění V. B. a P. J. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 15/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněných V. B. a P. J. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění V. B. a P. J. byli rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 3 T 15/2006, uznáni vinnými trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterých se dopustili tím, že:

1. obviněný V. B. (společně s dalším obviněným Ing. J. V.) jako předseda představenstva obchodní společnosti P. P., a. s., neprovedl a nezajistil podle zakladatelské smlouvy o založení uvedené obchodní společnosti ze dne 7. 7. 1998 ke dni jejího zápisu do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, k němuž došlo dne 23. 7. 1998, vklad do základního jmění (s účinností od 1. 1. 2001 jde o základní kapitál) této obchodní společnosti ve výši 1 000 000,- Kč. O splacení tohoto vkladu v uvedené částce však bylo již ke dni 31. 12. 1998 v účetnictví obchodní společnosti P. P., a. s., účtováno, přičemž vklad byl veden na účtu č. 211.200 – pokladna ve správě V. B. Poté, co se obchodní společnost P. P., a. s., dostala v měsíci dubnu roku 1999 do úpadku ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, obviněný si na základě rozhodnutí představenstva této obchodní společnosti ze dne 31. 12. 1999 nechal vyplatit odměnu odpovídající nesplacenému vkladu do základního jmění ve výši 530 545,- Kč (a obviněný Ing. J. V. odměnu ve výši 469 455,- Kč) a pokladní výdajové doklady ze dne 31. 12. 1999 zahrnul do účetnictví jmenované obchodní společnosti za rok 1999;

2. obviněný V. B. jako předseda představenstva obchodní společnosti P. P., a. s., a obviněný P. J. jako ředitel této obchodní společnosti a současně jako jednatel obchodní společnosti S.-P., s. r. o., uzavřeli dne 11. 10. 1999 dohodu o spolupráci mezi těmito obchodními společnostmi, jejímž předmětem bylo mimo různých forem spolupráce v oblasti podnikatelských aktivit i zřízení, vedení a správa bankovního účtu, který zřídil obviněný P. J. ve prospěch obchodní společnosti S.-P., s. r. o., u K. b., a. s. Na zmíněný účet pak obvinění nechali poukazovat veškeré úhrady pohledávek obchodní společnosti P. P., a. s., za jejími věřiteli, neboť této obchodní společnosti bezprostředně hrozil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky věřitele z jejího účtu, jímž byla Okresní správa sociálního zabezpečení v Pardubicích.

Obvinění popsaným jednáním jednak podle znaleckého posudku učinili účetnictví obchodní společnosti P. P., a. s., obtížně průhledným s tím, že došlo i k nesprávnému vedení účetních údajů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a jmění nebo k jejich kontrole, jednak zmařili, byť i částečně, uspokojení věřitelů jmenované obchodní společnosti. Tímto jednáním totiž obvinění vyvolali stav, kdy věřitelé blíže označení ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemohli v důsledku převodu úhrad peněžních částek za pohledávky obchodní společnosti P. P., a. s., na shora uvedený bankovní účet obchodní společnosti S.-P., s. r. o., ani částečně uspokojit své pohledávky, ač by toho jinak dosáhli, neboť zmíněný převod peněžních částek vedl ke zmenšení majetku obchodní společnosti P. P., a. s.

Výše uvedeného jednání se navíc obvinění dopustili za situace, kdy se obchodní společnost P. P., a. s., nacházela ve stavu úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, přičemž na základě dohody o spolupráci a po založení zmíněného účtu obchodní společnosti S.-P., s. r. o., došlo ode dne 11. 10. 1999 do dne 18. 12. 2000, kdy byl na majetek obchodní společnosti P. P., a. s., prohlášen konkurs, ve prospěch uvedeného účtu k připsání jednotlivých částek v celkové výši 10 481 463,01 Kč. Obvinění tak uvedli v účetnictví jmenované obchodní společnosti za rok 1999 až 2000 hrubě zkreslené údaje a současně poškodili věřitele blíže označené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jejichž pohledávky nebyly uhrazeny, o částku ve výši 10 481 463,01 Kč.

Citovaným rozsudkem byl obviněný P. J. rovněž uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný V. B. byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Současně mu soud prvního stupně podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl tomuto obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu 5 let. Obviněnému byl uložen podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. rovněž peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.

Obviněný P. J. byl za sbíhající se trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 3 T 38/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 10 To 209/2006, za dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 3 T 135/2005, a trestný činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 1 T 128/2005, s účinky doručení dne 6. 2. 2006, odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému byl dále uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu 5 let. Obviněnému byl uložen podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. rovněž peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 10 To 209/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. J. V.

K odvolání všech obviněných rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007, tak, že odvolání obviněného V. B. zamítl podle § 256 tr. řádu, neboť ho shledal nedůvodným. O odvolání obviněného P. J. rozhodl odvolací soud tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích znovu rozhodl tak, že obviněnému P. J. uložil za trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 3 T 38/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 10 To 209/2006, za dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 3 T 135/2005, a trestný činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 1 T 128/2005, s účinky doručení dne 6. 2. 2006, podle § 256 odst. 4 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. a podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Zároveň mu soud prvního stupně podle § 60a odst. 3 tr. zák. uložil, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu 5 let. Obviněnému byl uložen podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. rovněž peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl citovaným rozsudkem odvolacího soudu zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 10 To 209/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný V. B. podal dne 14. 11. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007, dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítá, že jeho jednání, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., nenaplňuje znaky trestného činu, neboť výsledky provedeného dokazování neumožňují takový závěr, přičemž obviněný zde poukazuje na znalecký posudek Ing. F. M. a na zprávu auditora. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“. Jak dále obviněný namítl, v důsledku jeho jednání nevznikla žádná škoda a soudy se ani nezabývaly její výší. Obchodní společnost P. P., a. s., měla podle obviněného k dispozici zmíněné peněžní prostředky, o nichž bylo řádně účtováno, přičemž soudy se pečlivě nevypořádaly s otázkou vlastnictví k peněžním prostředkům nacházejícím se na účtu obchodní společnosti S. – P., s. r. o.

Pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pro který byl obviněný V. B. rovněž stíhán a odsouzen, obviněný nesouhlasí s posouzením jeho objektivní stránky. Podle jeho názoru náležely peněžní prostředky obchodní společnosti P. P., a. s., která s nimi mohla rovněž nakládat. Z tohoto důvodu nemohlo podle přesvědčení obviněného dojít k jakémukoli zcizení požadovanému ve skutkové podstatě citovaného trestného činu. Obviněný se domnívá, že nemohl naplnit zákonný znak spočívající ve „zcizení“ majetku rovněž z toho důvodu, že v posuzované věci nedošlo k převodu části majetku či vzdání se práva k němu. Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily obsah dohody o spolupráci, kterou uzavřely obchodní společnost P. P., a. s., a obchodní společnost S. – P., s. r. o., a která upravila mimo jiné i podmínky správy peněžních prostředků převáděných na účet posledně jmenované obchodní společnosti. Obviněný nesouhlasí ani s posouzením výše škody, neboť ji podle jeho názoru soudy nižších stupňů nestanovily podle kritérií uvedených v § 89 odst. 11 tr. zák. v nyní účinném znění. S poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu obviněný uvádí, že při stanovení výše škody měly soudy nižších stupňů vyčkat výsledků konkursního řízení, neboť na majetek obchodní společnosti P. P., a. s., byl prohlášen konkurs.

Obviněný V. B. napadl rovněž výrok, jímž mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu způsobenou trestným činem, přičemž však v dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které vytýká tomuto výroku.

Závěrem svého dovolání obviněný V. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 3 T 15/2006, a aby ho sám zprostil obžaloby, anebo aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. J. podal dne 16. 11. 2007 prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména nesouhlasí s posouzením svého jednání jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., neboť podle jeho názoru předmětné peněžní prostředky byly řádně vedeny v účetnictví obchodní společnosti P. P., a. s. Pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pak podle obviněného chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a protiprávním následkem, neboť kterýkoli z věřitelů se mohl kdykoli domáhat výkonu rozhodnutí postižením peněžních prostředků v pokladně obchodní společnosti P. P., a. s. Jak dále obviněný uvádí, veškeré příjmy obchodní společnosti P. P., a. s., byly řádně zaúčtovány a tato společnost s nimi mohla nakládat. Skutečnost, že peněžní prostředky byly uloženy v pokladně jmenované obchodní společnosti, vylučuje podle názoru obviněného jeho trestní odpovědnost za citovaný trestný čin, jelikož nedošlo ke zmenšení jejího majetku.

Závěrem obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 13 To 216/2007, v té části, v níž zůstal nezměněn výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc přikázal v rozsahu zrušené části tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovoláním obviněných ke dni vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění V. B. a P. J. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obvinění V. B. a P. J. je opírají o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný V. B. navíc uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný V. B. též zpochybňuje hodnocení důkazů, přičemž podle jeho názoru soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému skutkovému závěru ohledně splacení vkladu a řádného vedení účetnictví obchodní společnosti P. P., a. s., a obviněný zde argumentuje především znaleckým posudkem a zprávou auditora.

Obviněný V. B. tedy shledává existenci uplatněného dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení stíhaného skutku tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku, ale domáhá se změny jeho právního posouzení především s poukazem na jiné (a pro obviněného příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, a na odlišné závěry učiněné z provedených důkazů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných V. B. a P. J. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného V. B., jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného V. B., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není samo o sobě způsobilé založit existenci hmotněprávních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, o něž obviněný opírá své dovolání.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného V. B., které sice již odpovídají dovolacím důvodům podle citovaných ustanovení, avšak jsou neopodstatněné.

Obviněný V. B. v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu zpochybnil správnost právní kvalifikace jím spáchaného skutku jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž podle jeho názoru tímto činem nevznikla žádná škoda.

K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že za údaje o stavu hospodaření a jmění, o jejichž zkreslení zde jde, je třeba považovat účetní knihy, zápisy a jiné doklady, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Stavem hospodaření se přitom rozumí aktuální stav podnikání právnické nebo fyzické osoby, které je zákonem uložena povinnost vést doklady obsahující údaje o stavu hospodaření a jmění. Předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zák. je okolnost, že nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Za nepravdivé údaje se považují takové údaje, jejichž obsah neodpovídá skutečnému stavu, o kterém se podává určitá informace. Přitom postačí, jestliže údaj je nepravdivý v některé podstatné části. Hrubě zkreslující údaje jsou ty, které nepřesně nebo neúplně informují o důležitých okolnostech, jež slouží k přehledu o stavu hospodaření nebo k jeho kontrole, přičemž jsou způsobilé vyvolat zásadně nesprávné závěry (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 806). Nejvyšší soud poznamenává, že obě formy se mohou v konkrétním případě navzájem prolínat, takže není vyloučeno, aby konkrétní údaj byl nejen hrubě zkreslený, nýbrž zároveň i nepravdivý.

Pokud tedy v posuzované věci obviněný V. B. jako člen statutárního orgánu – představenstva obchodní společnosti P. P., a. s., odpovědný za řádné vedení jejího účetnictví ve smyslu § 192 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jednak zahrnul fiktivní výdajový doklad znějící na částku ve výši 1 000 000,- Kč do účetnictví jmenované obchodní společnosti [viz skutek pod bodem I. písm. a) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], jednak nevedl řádně účetnictví této obchodní společnosti tím, že na veškerých účetních dokladech vystavených za uskutečněné zakázky v celkové výši 10 481 463,01 Kč uváděl (ve spolupachatelství s obviněným P. J.) účet obchodní společnosti S. – P., s. r. o., [viz skutek pod bodem I. písm. b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně] svědčí takové jednání o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea druhá tr. zák. V obou shora popsaných případech se jednalo o údaje nepravdivé a hrubě zkreslené.

K uvedené argumentaci Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný V. B. byl jako člen statutárního orgánu (předseda představenstva) odpovědný za řádné vedení účetnictví obchodní společnosti P. P., a. s. (viz shora citované ustanovení § 192 odst. 1 obch. zák.). Právní úkony obviněného učiněné za jmenovanou obchodní společnost ji proto zavazovaly ve vztahu k třetím osobám v rámci její podnikatelské činnosti (srov. § 13 a násl. obch. zák. a § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Z hlediska trestní odpovědnosti je ovšem podstatné, že trestněprávní následky vzešlé z takových právních úkonů musí snášet přímo fyzická osoba, která vykonává působnost statutárního orgánu. Jestliže tedy obviněný nepostupoval v rámci výkonu své funkce v souladu s mimotrestními právními normami (zejména s ustanovením § 192 odst. 1 obch. zák. a ustanoveními § 9 až § 17 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), lze vůči němu za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 125 odst. 1, 3 tr. zák. vyvozovat trestní odpovědnost za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

Pokud jde o zákonný znak tohoto trestného činu spočívající ve „způsobení značné škody“ ve smyslu § 125 odst. 3 tr. zák., proti kterému vznesl obviněný V. B. výhrady ve svém dovolání, je třeba při posuzování otázky, zda obviněný naplnil i uvedený znak, vycházet z ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Za značnou škodu se přitom podle citovaného ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 1999, tj. v době spáchání posuzovaného skutku, považovala škoda dosahující částky, která odpovídala stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (tj. částky ve výši alespoň 200 000,- Kč), podle nyní účinné úpravy v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., kterou s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. správně použily soudy nižších stupňů, pak představuje značnou škodu taková škoda, jejíž výše dosahuje částky nejméně 500 000,- Kč. Jestliže tedy obviněný V. B. (společně s obviněným P. J.) nevedl řádně účetnictví obchodní společnosti P. P., a. s., když na příslušných účetních dokladech vystavených za uskutečněné zakázky v celkové výši 10 481 463,01 Kč uváděl účet obchodní společnosti S. – P., s. r. o., na který byly v důsledku takto zkreslených účetních dokladů „přesměrovány“ finanční prostředky použitelné k uspokojení pohledávek věřitelů prvně jmenované obchodní společnosti, a tyto pohledávky z nich nemohly být a ani nebyly uspokojeny [viz skutek pod bodem I. písm. b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že byla překročena hranice značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 125 odst. 3 tr. zák. (dokonce jde o škodu velkého rozsahu, což je ještě závažnější následek, který zde ovšem již nelze zvlášť právně kvalifikovat). Přitom škodu zde představuje totéž, co u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (viz níže) spáchaného v jednočinném souběhu, tj. nemožnost uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti P. P., a. s., resp. nedostatek takového přírůstku majetkových hodnot ve prospěch jejích věřitelů, který bylo možno důvodně očekávat, kdyby nedošlo k posuzovanému jednání obviněných. Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, kterou zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve způsobení značné škody, za neopodstatněnou.

K námitce obviněného V. B., jejímž prostřednictvím ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I. písm. b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vytýká nesprávné posouzení vlastnictví k peněžním prostředkům nacházejícím se na bankovním účtu obchodní společnosti S. – P., s. r. o., uvádí Nejvyšší soud následující. Podle § 708 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o běžném účtu banka zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby. Zásadně je přitom třeba rozlišovat mezi nakládáním s účtem a nakládáním s peněžními prostředky na účtu, neboť pro prvně zmíněný pojem platí, že se jedná o úkony související přímo se vznikem, změnou či zánikem účtu. Právo nakládat s účtem má přitom zejména majitel účtu, resp. osoba oprávněná jednat jeho jménem nebo za něj na základě zvláštní plné moci udělené majitelem účtu (srov. ustanovení § 709 odst. 3 obch. zák.). Naproti tomu k nakládání s peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny všechny osoby, které jsou uvedeny v podpisových vzorech, jež předal majitel účtu příslušné bance, anebo osoby přímo uvedené ve smlouvě o běžném účtu (srov. § 710 odst. 2 obch. zák.). Zcela odlišnou otázku ovšem představuje „vlastnictví“ peněžních prostředků na bankovním účtu, resp. právní vztah majitele účtu k nim. Podle názoru Nejvyššího soudu – byť se v občanskoprávní teorii a praxi vyskytují i jiné názory – majitel bankovního účtu, který uložil peníze na účet u banky, resp. v jehož prospěch tam byly peníze na podkladě určitých plateb připsány, je věřitelem banky; majitel účtu tedy není „vlastníkem“ uložených peněz, protože ty nejsou v úschově u banky, ale stávají se jejím majetkem, s nímž banka hospodaří (podniká) a platí za to majiteli účtu úrok. Tyto závěry vyplývají především z ustanovení § 778 a násl. obč. zák. o vkladech, § 708 a násl. obch. zák. o smlouvě o běžném účtu, § 716 a násl. obch. zák. o smlouvě o vkladovém účtu a dále též z legální definice vkladu podle § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (shodně k pojmu „vklad“ viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2120). Majitel bankovního účtu tedy má vůči bance jen pohledávku, která podle stávajícího pojetí není předmětem vlastnického práva ve smyslu § 123 a násl. obč. zák. Z tohoto důvodu je majitel účtu oprávněným věřitelem z vlastní pohledávky vůči bance jako dlužníkovi, takže když majitel účtu požádá banku o výplatu konkrétní peněžní částky ze svého bankovního účtu a jsou splněny ostatní zákonné podmínky, je její povinností jako dlužníka provést takovou výplatu řádně a včas (srov. § 710 odst. 3 obch. zák.).

V posuzované trestní věci pak uvedené závěry znamenají, že pokud obchodní společnost S. – P., s. r. o., zřídila svůj bankovní účet, na který jí byly poukazovány peněžní prostředky určené pro obchodní společnost P. P., a. s., byla obchodní společnost S. – P., s. r. o., majitelem účtu a zároveň jediným oprávněným věřitelem ve vztahu ke K. b., a. s., jako dlužníkovi, u něhož byl účet zřízen. Podle Nejvyššího soudu svědčí takový právní stav o tom, že obchodní společnost P. P., a. s., nebyla účastníkem uvedeného závazkového vztahu, a tedy ani neměla jakékoli oprávnění nakládat s peněžními prostředky uloženými na účtu obchodní společnosti S. – P., s. r. o.

Z týchž důvodů proto nemůže obstát ani dovolací námitka obviněného V. B., v níž zpochybnil znak objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spočívající ve zcizení části majetku dlužníka. Podle názoru obviněného měla obchodní společnost P. P., a. s., své peněžní prostředky stále k dispozici, takže nemohlo dojít k jejich zcizení. Obviněný pak uplatnil i výhrady proti správnosti posouzení výše škody, neboť se domnívá, že soudy nižších stupňů měly vyčkat na vydání rozvrhového usnesení v probíhajícím konkursním řízení.

Nejvyšší soud v obecné rovině především připomíná, že ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. je nezbytné, aby pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení pohledávky svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku, a aby způsobil tímto jednáním škodu velkého rozsahu. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.

Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění v posuzované věci (viz zejména č. l. 356 trestního spisu), ke kterým dospěly soudy obou stupňů, obchodní společnost S. – P., s. r. o., zřídila dne 6. 10. 1999 bankovní účet u K. b., a. s., v oblastní pobočce v P. Následně dne 11. 10. 1999 uzavřely obchodní společnosti P. P., a. s., a S. – P., s. r. o., dohodu o spolupráci (viz č. l. 293 trestního spisu), v jejímž čl. I mimo jiné sjednaly „službu“ spočívající ve složení finančních prostředků na účet „druhého subjektu“ a povinnost jejich řádné správy a používání. Počínaje uvedeným dnem tak byly peněžní prostředky původně určené pro obchodní společnost P. P., a. s., a náležející do jejího majetku poukazovány na bankovní účet zřízený pro obchodní společnost S. – P., s. r. o., k čemuž docházelo až do okamžiku prohlášení konkursu na její majetek obchodní společnosti P. P., a. s., (tj. do dne 18. 12. 2000). V inkriminovaném období tak oba obvinění odejmuli obchodní společnosti P. P., a. s., jako dlužníkovi věřitelů blíže specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, část jejího majetku ve výši 10 481 463,01 Kč použitelného k uspokojení pohledávek věřitelů, resp. v tomto rozsahu nedošlo k přírůstku na majetku posledně jmenované obchodní společnosti, ač by k němu došlo, nebýt jednání obou obviněných.

Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí takové skutkové zjištění jen o jediném možném závěru, a to že obviněný V. B. (spolu s obviněným P. J.) zcizil část majetku dlužníka, jehož jménem v uvedené době jednal jako předseda představenstva. Přitom podle § 90 odst. 2 tr. zák. jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. V posuzované trestní věci měla obchodní společnost P. P., a. s., jako dlužník postavení tzv. konkrétního subjektu, jehož jménem jednal právě obviněný V. B. jako předseda představenstva. Proto ani z uvedeného hlediska nic nebránilo tomu, aby obviněný nesl trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, byť dlužníkem ve vztahu k poškozeným věřitelům byla jmenovaná obchodní společnost jako právnická osoba, jejímž jménem obviněný činil právní úkony spočívající i v hospodaření s jejím majetkem.

Pokud jde o námitku obviněného V. B., kterou brojí proti posouzení výše škody způsobené trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., nemohl ji Nejvyšší soud akceptovat. Jak přitom vyplývá z respektované judikatury Nejvyššího soudu, škodu u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zák. představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Při posuzování výše celkové škody způsobené trestným činem poškozování věřitele je tedy podstatná i výše pohledávek jednotlivých věřitelů v době dokonání činu. Tento trestný čin je pak dokonán v okamžiku, kdy dlužník v důsledku majetkových dispozic již není schopen poskytnout svému věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby svůj závazek splnil jinak než ze svého majetku.

V trestní věci obviněného V. B. to znamená, že výši způsobené škody představují jednotlivé částky, které dlužníci obchodní společnosti P. P., a. s., v období od 11. 10. 1999 do 18. 12. 2000, tj. v období od uzavření výše zmíněné dohody o spolupráci do okamžiku prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní společnosti, poukazovali na účet obchodní společnosti S. – P., s. r. o. Okamžikem prohlášení konkursu na majetek úpadce – obchodní společnosti P. P., a. s., k němuž došlo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 41 K 1/2000, již obchodní společnost P. P., a. s., jako dlužník nebyla schopna ovlivnit splnění závazků vůči svým věřitelům, neboť jim nemohla poskytnout plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem jednotlivých závazkových právních vztahů, které s nimi sjednala. Do okamžiku prohlášení konkursu byla přitom ve prospěch účtu obchodní společnosti S. – P., s. r. o., připsána peněžní částka ve výši 10 481 463,01 Kč, která byla použitelná k uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti P. P., a. s., a představuje tak škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4 tr. zák., protože převyšuje částku 5 000 000,- Kč.

Na tomto závěru podle názoru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že soudy nižších stupňů určily výši škody způsobené trestným činem poškozování věřitele, aniž by vyčkaly výsledků probíhajícího konkursního řízení, jak ve svém dovolání vytýká obviněný V. B.. Výsledek konkursního řízení má totiž význam jen pro případné následné a částečné uspokojení konkursních věřitelů, k němuž může dojít až dodatečně – v daném případě dokonce s odstupem několika let – po spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., takže z něj nelze vycházet při zjišťování výše škody způsobené uvedeným trestným činem, neboť pro ni je rozhodující úbytek těch majetkových hodnot dlužníka, které jsou použitelné k uspokojení jeho věřitelů (viz již citované rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Proto se výsledek konkursního řízení může projevit nanejvýš při rozhodování o náhradě škody, ovšem v posuzované věci k takovému rozhodnutí (podle § 228 a § 229 tr. řádu) v adhezním řízení vůbec nedošlo. Nejvyšší soud tedy pokládá zmíněnou námitku obviněného za nedůvodnou.

Obviněný V. B. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho aplikaci Nejvyšší soud uvádí, že naplnění tohoto dovolacího důvodu je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného V. B. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný V. B. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní posouzení skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání, resp. část námitek obviněného ani neodpovídá dovolacímu důvodu podle posledně citovaného ustanovení.

Obviněný P. J. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný však rovněž částečně nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, když namítá, že příslušné peněžní prostředky měla obchodní společnost P. P., a. s., k dispozici ve své pokladně a bylo o nich řádně účtováno, což podle jeho názoru vyplynulo ze svědeckých výpovědí.

Jak již Nejvyšší soud konstatoval v souvislosti s dovoláním obviněného V. B., uplatněný dovolací důvod může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný P. J. v části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah dokazování, resp. domáhal se odlišných skutkových závěrů vyplývajících z provedených důkazů, jde o námitky, které nemohou založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto zmíněné dovolací námitky tohoto obviněného jsou mimo rámec citovaného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet, přičemž v podrobnostech lze odkázat na to, co bylo výše uvedeno v souvislosti s obdobnými námitkami obviněného V. B..

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného P. J., v níž s poukazem na citovaný dovolací důvod namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podle přesvědčení obviněného mohli věřitelé obchodní společnosti P. P., a. s., uspokojit své pohledávky prostřednictvím návrhu na výkon rozhodnutí, jelikož peněžní prostředky byly v hotovosti v pokladně jmenované obchodní společnosti.

Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožňuje. Jak již dovolací soud shora uvedl, pro naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel jednal tak, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a tím zmaří uspokojení svého věřitele. Uvedené formy maření se však zčásti prolínají, takže v konkrétním případě může jednání pachatele zahrnovat i více z nich. Následkem takového jednání pachatele pak musí být vždy alespoň částečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele dlužníka. V trestní věci obviněných V. B. a P. J. to znamená, že pokud oba obvinění společně převáděli peněžní prostředky původně určené ve prospěch obchodní společnosti P. P., a. s., na bankovní účet obchodní společnosti S. – P., s. r. o., jež byla jeho majitelem, učinili zcizovací úkony, které vedly k částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti P. P., a. s. Takový závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného P. J., podle něhož věřitelé dlužníka mohli uspokojit své pohledávky prostřednictvím návrhu na výkon rozhodnutí či exekuce. V okamžiku, kdy na základě dohody obou jmenovaných obchodních společností uzavřené oběma obviněnými došlo k převedení peněžních prostředků náležejících obchodní společnosti P. P., a. s., na bankovní účet, jehož majitelem byla obchodní společnost S. – P., s. r. o., byli věřitelé prvně jmenované obchodní společnosti zbaveni možnosti uspokojit své pohledávky z jejího majetku, jelikož tito věřitelé se nemohli bez dalšího domáhat ani výkonu rozhodnutí vedeného na peněžní prostředky uložené na bankovním účtu zcela jiného, samostatného právního subjektu, ke kterému nebyli v žádném právním vztahu. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 303 odst. 1 a § 304 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 65a zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, výkon rozhodnutí, resp. exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit jen ohledně pohledávky, kterou má povinný (tj. v daném případě dlužník) vůči bance z příslušného bankovního účtu; to nepřichází v úvahu, jestliže jde o pohledávku z účtu, jehož majitelem je jiná osoba než povinný.

Ostatně právě proto byli věřitelé obchodní společnosti P. P., a. s., prostřednictvím fakturačních údajů uvedených na obchodních listinách uvědomováni o tom, aby své platby poukazovali na bankovní účet, jehož majitelem byla obchodní společnost S. – P., s. r. o. Podle dovolacího soudu svědčí takové jednání ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o záměru obou obviněných zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů, resp. věřitelů obchodní společnosti P. P., a. s., jejímž jménem jednali, což správně konstatovaly soudy nižších stupňů. Navíc, jak vyplývá z č. l. 521 až 611 trestního spisu, obchodní společnost P. P., a. s., byla již od dubna roku 1999 ve stavu úpadku ve formě předlužení ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Zmíněné skutkové zjištění odůvodňuje podle dovolacího soudu závěr, že posledně jmenovaná obchodní společnost nedisponovala v inkriminované době žádným jiným majetkem, z něhož by mohli věřitelé uspokojit své splatné pohledávky. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného P. J., kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., za nedůvodnou.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. B. a P. J. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 20. February 2008