JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 941/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2006 o dovolání obviněného Ing. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 157/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. M. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 T 157/2004, byl obviněný Ing. P. M. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od února až do března 2002 jako fyzická osoba podnikající pod obchodní firmou Ing. P. M. – G., s místem podnikání H. K., poté, co ukončil se s. r. o. G. H. spolupráci, neoprávněně bez dohody s nositelem autorských majetkových práv k předmětným kartografickým dílům získal pro R. H., podnikajícího pod obchodní firmou R. H. – vydavatelství M., kartografické mapy měst Č., H., K., K. H., R. n. K., U. H. a regionu J. M., kdy mapy měst Č., H., K., K. H. a R. n. K. byly vytvořeny firmou Ing. B. P. R., mapa města U. H. Ing. P. M. a mapa regionu J. M. K. A., vždy výhradně pro s. r. o. G. H., přičemž tyto získané mapy sám upravil, aby nevypadaly shodně s mapami měst vydaných v publikacích s. r. o. G. H. a poté je předal R. H. za účelem jejich zařazení do jeho vlastních vydávaných publikací, přičemž kartografické dílo je podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským, autorským dílem, svým jednáním porušil majetková práva autorská uvedená v § 12 odst. 4 písm. b) autorského zákona, když rozšiřoval upravená autorská díla bez uzavřené licenční smlouvy s autorem nebo nositelem majetkových autorských práv, a s výjimkou případu mapy města U. H. porušil i osobnostní práva autorská uvedená v § 11 odst. 3 autorského zákona, kdy mu nebylo uděleno svolení autora ke změně či jinému zásahu do autorova díla.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. M. odsouzen podle § 152 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč, přičemž podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest může být splacen v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 3.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě určen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla společnost G. H., s. r. o., se sídlem H. K., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Hradci Králové, jenž projednal jako odvolací soud odvolání obviněného Ing. P. M., které podal proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 T 157/2004, rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, tak, že odvolání obviněného podle § 256 jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 T 157/2004, podal obviněný Ing. P. M. prostřednictvím svého obhájce Mgr. L. M. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel rozvedl, že chráněným zájmem jsou v jeho trestní věci autorská práva. Proto podle jeho názoru soudy obou stupňů pochybily, pokud dovodily, že obviněný v dané věci nedovoleným způsobem porušil autorská práva k dílům, metodice i práva k databázi. Dovolatel totiž sám byl autorem výše zmíněných děl a vlastnictví osobnostní ani majetkové složky autorských práv žádné jiné osobě nesvědčí a k databázím konkrétních děl neměl přístup. Porušení autorských práv k vlastním dílům, kde nositelem majetkové složky autorských práv je společnost G. H. K., s. r. o., nyní v konkurzu, nebylo obviněnému prokázáno způsobem, který by vyloučil důvodné pochybnosti o jeho spáchání. Posouzení a závěry znalců se různí, když stejnou vysokou shodnost porovnávaných dvojic map jeden považuje u dvou nezávislých tvůrců za daných podmínek za možnou, druhý za důkaz plagiátu. Závěry znalců z tohoto hlediska nejsou jednoznačné, hlavně v souvislosti s jejich výpověďmi před soudem, když vyjadřují pouze určitou míru pravděpodobnosti. Z jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti lze podle obviněného dovodit, že se jedná na základě shodných exaktních poznatků o závěry značně subjektivní a rozdílné, přičemž jednoznačný objektivní závěr je velice nesnadné až nemožné učinit. Vysoká míra shodnosti byla totiž konstatována i u dvojic map, které vytvořili jiní grafici. Obviněný se tak cítí zkrácen na svých právech, když soud prvního stupně odmítl provést obžalovaným opakovaně navrhovaný významný důkaz v jeho prospěch, a to posouzení dvojic map vytvořených nejprve obviněným a teprve následně Ing. P. pro G., při ustanovení znalce Doc. D., či jiného. Soud druhého stupně se touto skutečností nikterak nezabýval a stejným způsobem pominul nezákonné použití Odborného vyjádření Fakulty stavební ze dne 20. 12. 2003 jako důkazu při hodnocení soudem prvního stupně, ačkoliv se jednalo toliko o úkon ve smyslu ustanovení § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. a nikoliv o úkon neodkladný. V dalším odůvodnění odkázal obviněný na odůvodnění svého odvolání a pouze shrnul, že byl uvedenými pochybeními soudů obou stupňů zkrácen na svých právech na obhajobu, když soud nepřipustil provedení jím opakovaně navrhovaných velmi významných důkazů. V rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebylo řádně vyloženo, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, a není z něj ani patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou vesměs uvedeny a zvýrazněny důkazy svědčící v neprospěch obviněného, naopak důkazy v jeho prospěch jsou potlačeny. Tato skutečnost svědčí i o hodnocení důkazů soudem. Spáchání skutků kladených mu za vinu v trestním řízení nebylo nikterak jednoznačně bez důvodných pochybností prokázáno. Nebylo ani prokázáno, že se stal skutek, pro který se stíhání vede, a soud tudíž pominul zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Uvedené zásady nevzal v úvahu ani soud odvolací při rozhodování o dovolatelově opravném prostředku, či se jimi vůbec nezabýval a plně se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Proto dovolatel uzavřel, že soudy obou stupňů z provedeného dokazování dovodily nesprávný skutkový stav věci, který bez opory v dokazování a bez odstranění důvodných pochybností vzaly za prokázaný a na základě toho vydaly nesprávná rozhodnutí.

V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a následně buď vydal rozsudek, kterým obžalovaného zprostí obžaloby, nebo přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně, které bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání doručeno, se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obviněný ve svém dovolání fakticky požaduje, neboť napadá skutkové závěry soudu odvolacího i nalézacího, které byly vyvozeny z provedeného dokazování, konkrétně pak namítá nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů, nerespektování zásady „in dubio pro reo“, či případně neprovedení některých jím požadovaných důkazů. Jen pro úplnost je třeba uvést, že se všemi dovolatelem namítanými domnělými pochybeními se již vypořádal nalézací či posléze odvolací soud, neboť dovolání má prakticky totožný obsah jako námitky obhajoby v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně a v řízení o odvolání, na které ostatně dovolatel též v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkazuje. Takto soud prvního stupně na straně 15 a 16 svého rozhodnutí podrobně zhodnotil v řízení provedené důkazy listinné i výpovědi svědků, vypořádal se také se znaleckými posudky provedenými v řízení a zejména zhodnotil obsah ústavního znaleckého posudku vypracovaného za Přírodovědeckou fakultu Doc. RNDr. M. D., CSc. a jeho výpověď před soudem, přičemž tomuto bylo soudem zadáno vypracování znaleckého posudku právě s ohledem na jisté rozpory v závěrech obou předchozích znalců, kterými se tedy soud prvního stupně zabýval, a právě proto nechal v souladu s § 110 odst. 1 tr. ř. vypracovat revizní znalecký posudek, ze kterého pak zejména při svých závěrech o vině obviněného Ing. P. M. vycházel, aniž však při jeho náležitém zhodnocení pominul i závěry dříve zpracovaných znaleckých posudků. Znalec Doc. RNDr. M. D., CSc. se vyjádřil ke všem porovnávaným dvojicím map a na jeho závěrech pak po jejich náležitém zhodnocení založil soud prvního stupně a posléze i soud druhého stupně své právní závěry o vině obviněného, s kterými se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožňuje, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Na straně 17 a následující svého rozsudku nalézací soud dále podrobně rozvedl své úvahy ohledně aplikace ustanovení autorského zákona ve vztahu k příslušnému ustanovení trestního zákona, a stejně tak se i vyjádřil k dovolatelově námitce týkající se nepoužitelnosti odborných vyjádření vypracovaných před sdělením obvinění, kdy konstatoval, že vzhledem k nutnosti odborného posouzení, zejména zjištění míry shodnosti kartografických děl, jde o otázku týkající se skutkové podstaty trestného činu, která je vysoce odborně náročná, a proto musel být přibrán kvalifikovaný odborník, aby vůbec byl nějaký reálný podklad pro sdělení obvinění. Z tohoto důvodu šlo o neodkladný úkon, jak správně usoudil soud nalézací a s jeho závěrem souhlasí i soud dovolací, přičemž je třeba uvést, že odborné vyjádření Fakulty stavební bylo vyžádáno podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. ř., který po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. již nevyžaduje, aby šlo o neopakovatelný nebo neodkladný úkon, přičemž pokud je takový úkon ve smyslu § 158 odst. 1 písm. b) tr. ř. proveden, je použitelný i v dalších stadiích řízení, a to včetně řízení před soudem (srov. i § 164 odst. 2 tr. ř.). V této souvislosti je však třeba znovu zdůraznit, že základní odborné posouzení, z kterého vycházely oba soudy, bylo založeno na již uvedených znaleckých posudcích a v konečném posouzení především na znaleckém posouzení provedeném Doc. RNDr. M. D., CSc. a nikoliv na zmíněných odborných vyjádřeních.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku požaduje změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak jiné hmotně právní posouzení. Ve vztahu k výše uvedenému proto dovolací soud opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 09. August 2006