JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 920/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání obviněné H. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 142/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 5 T 142/2004 .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 5 T 142/2004, byla obviněná H. L. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 3 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvacetisedmi měsíců, jehož výkon jí byl podle 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců.

Obviněná spáchala trestný čin tím, že dne 9. 4. 2003 doručila Okresnímu soudu v Č. B. prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. V. H., advokáta advokátní kanceláře Č. B., návrh na vydání platebního rozkazu se záměrem dosáhnout jeho vydání ve smyslu § 172 občanského soudního řádu a tím vymahatelného rozhodnutí soudu podle zákona, jímž měla být podle jejího návrhu uložena Okresním soudem v Č. B. povinnost Mgr. D. P., jako straně žalované, uhradit obviněné H. L., jako straně žalující, finanční částku 700.000,- Kč společně s úrokem ve výši 14.000,- Kč jako finanční částky, která měla být zapůjčena v Č. B. dne 18. 11. 2002 na základě uzavřené smlouvy o půjčce mezi obviněnou H. L. a Mgr. D. P., přičemž obviněná takto jednala přesto, že finanční částku ve výši 700.000,- Kč v době uzavření smlouvy o půjčce dne 18. 11. 2002 ani následně Mgr. D. P. fakticky nepředala, když po provedeném dokazování byl návrh obviněné na zaplacení výše uvedených částek rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 16 C 190/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 19 Co 406/2004, zamítnut.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání do výroku o vině a trestu a státní zástupce podal odvolání v její neprospěch do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině uložil obviněné H. L. podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, jehož výkon jí podle 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž nad ní současně vyslovil dohled.

Obviněná H. L. podala prostřednictvím svého obhájce proti usnesení (správně má být rozsudku) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná uvedla, že podle obou soudů je trestné její jednání spočívající v podání návrhu na vydání platebního rozkazu k civilnímu soudu za účelem uplatnění nároku, o kterém v době podání návrhu na vydání platebního rozkazu věděla, že neexistuje. Ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně podle ní vyplývá, že pachatelem měla být obviněná, osobou uváděnou v omyl měl být soud, osobou provádějící majetkovou dispozici měl být rovněž soud, ke vzniku škody mělo dojít na majetku poškozené Mgr. D. P. a osobou, která se měla obohatit, měla být obviněná. Obviněná namítla, že skutek není trestným činem, když poukázala jak na svoji předchozí obhajobu, tak na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1442/2005. Z těchto rozhodnutí lze podle ní dospět k závěru, že soud nemůže být osobou, která je uváděna v omyl, a skutek spočívající v podání žaloby k soudu, byť by obsahovala vědomě nepravdivé tvrzení, nemůže být trestným činem podvodu podle § 250 tr.zák. Podle obviněné jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu se shora uvedenou judikaturou, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a je tak dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná dále odvolacímu soudu vytkla, že neupravil popis skutku, přestože v odůvodnění svého rozsudku konstatoval příliš široké vymezení skutkových zjištění ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a zároveň uvedl, že obviněná naplnila veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. tím, že přiměla poškozenou Mgr. D. P. dne 18. 11. 2003 podepsat smlouvu o půjčce, která obsahovala tvrzení o převzetí částky 700.000,- Kč poškozenou, ačkoli ve skutečnosti k žádnému předání peněz nikdy nedošlo. Tento závěr odvolacího soudu je podle ní zcela nesprávný nejen po skutkové stránce, když z ověřovací doložky podpisu poškozené na smlouvě vyplývá, že k podpisu došlo 20. 11. 2002 a nikoli 18. 11. 2002, ale především namítla, že tímto jednáním nebyly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 tr. zák.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, jakož i všechny výroky na něj obsahově navazující a aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že posledně uvedená výtka obviněné napadá pouze odůvodnění napadeného rozhodnutí, což je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Přesto je však podle ní z této výhrady zřejmé, že závěry odvolacího soudu o trestní odpovědnosti obviněné byly učiněny z užších, resp. jiných, než skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, aniž by odvolací soud odpovídajícím způsobem upravil skutkovou větu.

Z popisu skutku podle nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že jednání obviněné nespočívalo v tom, zda a jakým způsobem si na smlouvě o půjčce s poškozenou Mgr. D. P. opatřila podpis dokládající převzetí zapůjčené finanční částky, ale že použila tuto listinu, potvrzující takovou nepravdivou skutečnost, jako stěžejní důkaz na podporu svého návrhu na vydání platebního rozkazu, uplatněného před občanskoprávním soudem a směřujícího proti poškozené. Takto popsaný skutek však nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 tr. zák., přestože nevyloučila možnost trestní odpovědnosti obviněné za trestný čin pomluvy podle § 206 tr. zák., popř. za trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. Shodně s obviněnou spatřuje pochybení v tom, že soudy označily za subjekt uváděný v omyl Okresní soud v Č. B. a odkázala na zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, která v identické věci vylučují možnost zařadit obecný soud rozhodující v civilním řízení sporném mezi subjekty, jež mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 5 T 142/2004, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla též, aby o dovolání bylo v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je zásadně povinen v řízení o dovolání vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Omyl je nevědomá shoda neshoda vůle a projevu. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

V této věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že osobou, která měla být uvedena v omyl je Okresní soud v Č. B., kterému obviněná v rámci občanského soudního řízení předložila smlouvu o půjčce, mezi obviněnou H. L. a Mgr. D. P., přičemž obviněná takto jednala přesto, že finanční částku ve výši 700.000,- Kč Mgr. D. P. fakticky nepředala.

V tomto případě je podstatnou okolností to, zda osobou, která je uváděna v omyl, může být soud. S touto problematikou se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru vyjádřeném mimo jiné v citovaných rozhodnutích, na jejichž odůvodnění lze odkázat.

Nejvyšší soud proto jen stručně připomíná, že sporné občanskoprávní řízení vedené před civilními soudy je ovládáno jak zásadou projednací (§ 120 o. s. ř.), tak zásadou zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 120 odst. 3, § 132, § 153 odst. 1 o. s. ř.). Zásada projednací je znakem tohoto řízení a účastníkům dává možnost disponovat s řízením, když jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž žalovanému umožňuje bránit se nesprávným či nepravdivým tvrzením žalobce a vyvracet je. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. I ve sporných řízení však může soud ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. provést jiné důkazy než důkazy navržené účastníky řízení v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Soud se tak nezbavuje povinnosti zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností (§ 153 odst. 1, § 132, § 120 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu ve věci je pak autoritativním skutkovým závěrem.

Protože soud je povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností a je tudíž místem nalézání práva, uvedená zákonná úprava z povahy věci vylučuje možnost zařadit obecný soud rozhodující v civilním řízení sporném mezi osoby, jež mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu (srov. č. 24/2006 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1442/2005).

Přijetí opačného výkladu by mělo za následek podezření ze spáchání trestného činu podvodu každým žalobcem, který by neunesl v rámci civilního řízení sporného své důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, které by jinak bylo způsobilé vést k rozhodnutí, kterým bylo žalovanému uloženo plnit žalobci. Tento výklad by byl v rozporu s ústavně zaručeným právem účastníků vyjadřovat se v soudním řízení ke všem navrhovaným důkazům, provedení důkazů navrhovat a svobodně právně argumentovat (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Je rovněž třeba připomenout, že žádné ustanovení občanského soudního řádu nestanoví sankci pro případ, že účastník řízení vypovídá nepravdivě. Ustanovení § 131 odst. 2 o. s. ř. pouze obecně uvádí, že účastníci mají při svém výslechu před soudem vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. To však neznamená, že by se účastník občanskoprávního řízení nemohl svou nepravdivou výpovědí, resp. předložením dokladů, o nichž věděl, že neodpovídají skutečnosti, dopustit trestného činu.

Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto skutečnostem shledal dovolání obviněné ve vytýkaných směrech důvodným, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a je tak naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 23 To 832/2005, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 5 T 142/2004 . Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů nelze jednání obviněné posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., zváží Okresní soud, zda nejsou naplněny znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, eventuálně, zda nepřichází v úvahu postup podle § 222 odst. 2 tr. ř. Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Protože napadené rozhodnutí i rozhodnutí mu předcházející byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2006

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 09. August 2006