JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 915/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2006 o dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v trestní věci obviněných 1) genpor. Ing. F. Š., 2) pplk. JUDr. J. Š., 3) Z. B., 4) F. V., 5) plk. Ing. J. S., 6) mjr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 145/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Chebu p ř i k a z u j e, aby věc obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných 1) genpor. Ing. F. Š., bývalého náčelníka Hlavní správy pohraniční stráže ostrahy (správně „a ochrany“) státních hranic, 2) pplk. JUDr. J. Š., bývalého velitele brigády PS v Ch., 3) Z. B., bývalého velitele pohraničního praporu brigády PS v Ch., 4) F. V., bývalého velitele roty brigády PS v Ch., 5) plk. Ing. J. S., bývalého náčelníka operačního oddělení brigády PS v Ch., 6) mjr. J. B., bývalého staršího důstojníka pohraničního praporu brigády PS v Ch., pro skutek spočívající v tom, že z titulu svých funkcí v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978 na hraničním přejezdu P. n. O., okres Ch., po předchozím propuštění 39 rukojmí, za druhou hraniční závorou, nezabránili střelbě vojáků PS na autobus, ve kterém v té době byli ozbrojení narušitelé státní hranice M. B., V. B., a R. B., a dále rukojmí – řidič autobusu J. N., a v důsledku toho došlo k zastřelení řidiče J. N., jednoho z narušitelů M. B., k těžkému zranění V. B., lehkému zranění R. B. a hmotné škodě na autobusu ve výši cca 100.000,- Kč, ačkoli za dané situace bylo zřejmé, že může dojít k ohrožení životů a zdraví osob v autobuse, zejména když vojáci PS nebyli na takovou situaci připravení, ani vycvičení, ačkoli v té době již platilo Opatření genpor. ing. F. Š. ze dne 3. 2. 1977, č. j. 00 14-70, jehož součástí byly Zásady činnosti k zabránění násilných přejezdů vozidel přes státní hranici do kapitalistických států, ve kterých se pod bodem IV. výslovně nařizovalo: „Nelze-li zabránit úmyslu narušitele uskutečnit násilný přejezd státní hranice s použitím rukojmí (tyto ohrožuje zbraní) a byly-li vyčerpány všechny pasivní prostředky a možnosti k zastavení vozidla a zadržení narušitele, a střelbou na vozidlo by byly ohroženy životy nezúčastněných cestujících, musí rozhodnout náčelník OPK (mimo OPK velitel pohraniční roty) propustit toto vozidlo do zahraničí, situace se pak řeší cestou příslušných státních orgánů“, ačkoli v té době vojáky PS byla již učiněna opatření ke znemožnění přejezdu autobusu do S. položením nástrahových pásů s bodci přes silnici a přehrazení silnice zde připraveným obrněným transportérem, ačkoli při předchozím jednání genpor. Ing. F. Š. narušitelům slíbil, že když v celništi propustí všechny studenty, umožní jim přejezd přes státní hranici do S. a narušitelé tuto podmínku splnili, který byl obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 ZT 147/2004, kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., poněvadž trestní stíhání obviněných je nepřípustné, neboť je promlčeno.

Krajský soud v Plzni projednal v neveřejném zasedání dne 17. února 2006 stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, kterou podal proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Chebu, a usnesením ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni, ztotožnil se tento soud se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně.

Proti unesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř.

V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatelka na to, že se nelze ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, týkajících se promlčení, a proto nepřípustnosti trestního stíhání obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. Podle jejího názoru je totiž zřejmé, že napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo akceptováno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, přestože v daném případě promlčecí lhůta nemohla být z důvodu uvedeného v § 67a písm. d) tr. zák. ve znění účinném od 27. 12. 1999 ukončena. Před tím, než nejvyšší státní zástupkyně tento svůj závěr odůvodnila, však v reakci na jednotu stanovisek soudů obou stupňů o jednoznačném a bezvýjimečném zákazu zpětnosti účinků práva v neprospěch pachatele poukázala na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavního soudu“) publikovaný pod č. 14/1994 Sb., řešící stejný problém ve vztahu k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, kterým v rozporu s návrhem skupiny poslanců Parlamentu České republiky (dále jen „Parlamentu“) došlo k potvrzení ústavnosti celého rozsahu předmětného zákona. Přesto, že ve shodě s názorem soudů obou stupňů není sporu o tom, že stěžejní ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. výslovně neřeší otázku, zda tam uvedená překážka běhu promlčecí lhůty může v neprospěch pachatele ovlivnit také již jednou přijatý závěr o jeho promlčeném trestním stíhání, nelze k jeho výkladu přistupovat shora uvedeným způsobem. Jak institut promlčení trestního stíhání a jeho podmínky, tak i dočasné překážky jeho použití by ztratily svoji významovou hodnotu, pokud by zcela absentovala skutečná vůle státu stíhat trestné činy určité povahy. Jestliže v této souvislosti hovoří Ústavní soud o fiktivnosti institutu promlčení, nelze mu upřít opodstatněnost takového závěru. Proto je nepochybné, že interpretace sporného ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., tak, jak byla provedena soudy obou stupňů s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyššího soudu“) sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002, odporuje výkladu, plynoucímu ze shora uvedeného nálezu pléna Ústavního soudu. Jestliže jde jako v tomto případě o trestný čin, který v rozporu s tehdy platným trestním zákonem nebyl i přes formálně deklarovanou zásadu „socialistické zákonnosti“ z důvodů stojících mimo rámec tehdejšího právního řádu stíhán, pak za současného splnění podmínky jeho aktuální trestnosti nelze toto manko ústavnosti a tím i zákonnosti vyrovnat jinak, než kontinuálním výkladem starého a nového práva. Takový výklad pak jasně směřuje k závěru o počátku běhu promlčecí doby od data 30. 12. 1989, kdy absence politické vůle státu stíhat trestné činy takové povahy všeobecně skončila. Proto není pochyb o tom, že tento výklad § 5 zákona č. 198/1993 Sb., v pojetí Ústavního soudu zcela správně staví počátek běhu promlčecí lhůty do doby, kdy faktická překážka stíhatelnosti takových trestných činů reálně odpadla. Na újmu správnosti takového výkladu zákona ve výše označeném směru nemůže být ani ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., o časové působnosti trestního zákona, odpovídající Listině základních práv a svobod v jejím článku 40 odst. 6 a dotýkající se podmínek posuzování dosud existující a – dobou chybějící vůle státu stíhat – nepoznamenané trestnosti činu. V této souvislosti by nebylo možno akceptovat ani ten případný názor, podle kterého formulace posledně uvedeného článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“) nesvědčí o tom, že Česká republika jako signatář Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyužila výjimku zákazu retroaktivity k tíži pachatele ve smyslu jejího článku 7 odst. 2. Lze tedy mít důvodně za to, že zákaz retroaktivity zákona v neprospěch pachatele je v tomto konkrétním případě poznamenán výjimkou, plynoucí z ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jehož výklad v podání Ústavního soudu konvenuje jak Ústavě České republiky (dále jen „Ústava“), tak i mezinárodním dokumentům, včleněným do našeho právního řádu. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně též poukázala na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 163/2005, dosavadní soudní praxi sjednocující a vydané při respektu k závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 Ústavy. Shora uvedené právní závěry tak odůvodňují použitelnost ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., přičemž v této souvislosti pak nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že byly v daném případě naplněny i jeho věcné podmínky. Z těchto důvodů lze uzavřít, že desetiletá promlčecí lhůta, vztahující se k jednotné právní kvalifikaci souzeného jednání, běžela v období ode dne 30. 12. 1989 do 30. 12. 1999. Přitom lze též usuzovat, že její běh v uvedeném časovém období dopadal bez rozdílu na všechny obviněné, neboť v předmětné době v minulosti vůbec nenastala skutečná možnost jeho trestního stíhání, když usnesením vyšetřovatele bývalé Vojenské obvodové prokuratury Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 OPn 277/78, došlo ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 tr. ř. k odložení věci, týkající se podezření z neoprávněného použití zbraně příslušníky Pohraniční stráže, Ch. ze dne 23. na 24. 5. 1978. Tento způsob rozhodnutí vylučoval nejen okolnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin ze strany zakročujících příslušníků Pohraniční stráže, ale především z jeho odůvodnění, jakož ani ze způsobu předcházejícího prověřování otázky oprávněnosti použití zbraně proti bratrancům B. z uvedeného data nevyplynulo, že by na straně obviněného genpor. ing. F. Š., jakožto bývalého náčelníka Hlavní správy pohraniční stráže ostrahy (správně „a ochrany“) státních hranic, který byl na místo činu aktuálně přivolán, existovalo konkrétní podezření ze spáchání soudně trestného činu. Proto za uvedeného stavu nebyl vůbec dán důvod k úvahám, zda na jeho straně reálně vyvstala překážka běhu uvedené promlčecí lhůty ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Podstatným však zůstává, že uvedený běh promlčecí doby v období od 30. 12. 1989 do 30. 12. 1999 nebyl u žádného z obviněných ukončen do data nabytí účinnosti novely trestního zákona zákonem č. 327/1999 Sb. Uvedená právní úprava, účinná ode dne 28. 12. 1999, založila ve svém ustanovení § 67a písm. d) resumé nepromlčitelnosti. To se vztahuje na jiné než v jeho ustanovení § 67a písm. a) až c) uvedené trestné činy, spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně 10 let, pokud z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových nebo náboženských. V souvislosti s politickými důvody, které bránily objektivnímu přístupu k jednání obou zúčastněných stran ozbrojeného konfliktu na státní hranici s tehdejší S. r. N., odkázala nejvyšší státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 21. 11. 1990, sp. zn. 1 Tzf 2/90, kterým bylo rozhodováno o stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněných V. a R. B. Z tohoto rozhodnutí vyplynulo mimo jiné, že k vyslovení jejich viny došlo v zájmu exemplárního potrestání narušitelů státních hranic. Je zřejmé, že v daném případě skutečně chyběla politická vůle k řádné důkazní objektivizaci předmětné události, která byla vyhodnocena zcela v neprospěch obviněných bratranců B. Proto také není sporu o tom, že v uvedené návaznosti nemohlo být objektivním způsobem rozhodnuto o odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. ř., ke kterému došlo usnesením shora citovaným. S přihlédnutím k účelu zákonného ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. je zřejmé, že s ohledem na tyto konstatované skutečnosti se vztahuje na daný případ již shora uvedený závěr o nepromlčitelnosti trestního stíhání i po stránce věcné. Za uvedeného absolutního právního stavu nepromlčitelnosti trestního stíhání obviněných v této trestní věci, který s neodvolatelným účinkem nastal za takto vyložených podmínek ustanovení § 67a písm. d) nyní účinného trestního zákona, lze dále vyloučit právní význam dalších právních skutečností, nastanuvších již mimo rámec tam uvedeného časového rozmezí od. 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. S ohledem na splněné podmínky nepromlčitelnosti nezanikla tudíž trestnost jednání všech obviněných, posouzeného v usnesení policejní komisařky Policie ČR, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu pod ČVS: ÚDV-14/Vt-95 ze dne 10. května 2004 jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. c) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za těchto okolností nelze přisvědčit stanovisku odvolacího soudu, neboť jeho závěr o promlčení trestního stíhání nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., vztahující se k řízení předcházejícímu, zákonu odpovídajícím způsobem přehodnocen.

V závěru tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005, zrušil, a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřili prostřednictvím svých obhájců obviněný genpor. Ing. F. Š., obviněný Z. B., plk. Ing. J. S. a obviněný F. V. Obviněný genpor. Ing. F. Š. se k podanému mimořádnému opravnému prostředku vyjádřil prostřednictvím svého obhájce v tom smyslu, že úvahy o promlčení či nepromlčení jeho jednání jsou v dané věci nepřípadné, neboť důkazy, které byly opatřeny v přípravném řízení, neodůvodňují jeho postavení před soud, když jimi nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, kladeného mu za vinu. Připomíná, že to byl on, kdo vyjednal propuštění všech rukojmí včetně těžce raněné dívky, a to kromě řidiče autobusu, přičemž o postupech ostatních ve věci figurujících osob informován v rozhodné době nebyl. Postup orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci by neměl mít v právním státě místo, protože ať každý, kdo svým postojem schvaluje terorismus, si srovná se svým svědomím, zda opravdu vykonává svou pravomoc v souladu se zákony právního státu. Obviněný Z. B. se ve vyjádření sepsaném jeho obhájcem ztotožnil se závěry Krajského soudu v Plzni, stejně jako se závěry Okresního soudu v Chebu, které je vedly k zastavení jeho trestního stíhání. Podané dovolání považuje za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí podle důvodů uvedených v § 265j tr. ř., nebude-li Nejvyšším soudem odmítnuto pro některý z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný plk. ing. J. S. se ve svém vyjádření k dovolání vyjádřil taktéž v tom směru, že se plně ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právním hodnocením obsaženým v obou citovaných usneseních a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR podle § 265j tr. ř. dovolání zamítl, neboť není důvodné. Taktéž souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný F. V. se k výzvě soudu prostřednictvím obhájce vyjádřil tak, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou k tomu oprávněnou. Shledal, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Nejvyšší státní zástupkyně uvádí jako důvod pro podané dovolání, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. ], že napadené usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] a že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přičemž v řízení předcházejícím byl dány důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

Předně je potřebné uvést, jaké závěry vedly Okresní soud v Chebu k výše uvedenému rozhodnutí. V odůvodnění svého shora citovaného usnesení tento soud uvedl, že podle § 67 tr. zák. zaniká trestnost činu a tím i trestní odpovědnost pachatele uplynutím stanovené (promlčecí) doby. Promlčení trestního stíhání patří do komplexu trestní odpovědnosti jako takové a je proto nezbytné promlčení posuzovat i z hlediska časové působnosti trestního zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák. Toto ustanovení je v podstatě promítnutím obsahu čl. 40 odst. 6 LPS, který stanoví bezvýjimečný zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona. Trestnost činu se tak posuzuje podle zákonných úprav (souhrnu právních norem) platných kdykoli od spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Z těchto se pak aplikuje ta úprava (souhrn právních norem), která je pro pachatele nejpříznivější, nejvýhodnější, a podle této se tedy posoudí trestnost. Jestliže by byl trestný čin pachatele již promlčen podle některé v úvahu přicházející úpravy (souhrnu právních norem) a podle pozdější úpravy by promlčen nebyl, není možné trestnost činu posuzovat podle této pozdější, pro pachatele méně příznivé úpravy (souhrnu norem) a je nezbytné aplikovat úpravu promlčení pro pachatele příznivější. Z toho vyplývá, že je-li trestný čin promlčen podle některého zákona účinného v době od spáchání trestného činu až do rozhodnutí o něm, nemůže být pozdějším zákonem obnovena jeho trestnost, neboť ustanovení čl. 40 odst. 6 LPS zakotvuje bezvýjimečný zákaz retroaktivity pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Podle podané obžaloby byl skutek, kladený obviněným za vinu, kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., který je ohrožen trestní sazbou od tří do deseti let odnětí svobody. V době, kdy měl být uvedený trestný čin spáchán, bylo promlčení trestního stíhání pro uvedený trestný čin upraveno v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak, že trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, jako tomu bylo u posuzovaného trestného činu. Teprve až zákonem č. 327/1999 Sb. došlo k úpravě v tomto bodě tak, že zákonná promlčecí doba činí dvanáct let. Tato novela trestního zákona nabyla účinnosti dne 28. 12. 1999. Vzhledem k tomu, že tato pozdější úprava je z hlediska všech obviněných pro ně méně příznivá, pak s ohledem na čl. 40 odst. 6 LPS a § 16 odst. 1 tr. zák. je nezbytné u všech obviněných brát jako promlčecí dobu deset let. Ze stejných důvodů nebyl soudem aplikován ani § 67a písm. d) tr. zák., jenž byl do trestního zákona vložen taktéž zákonem č. 327/1999 Sb. (s účinností od 28. 12. 1999) a který v porovnání s přecházející úpravou, platnou i v době, kdy měl být čin spáchán, je pro všechny obviněné méně příznivý.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem v případě obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. (v případě obviněného genpor. Ing. F. Š. je situace odlišná, viz níže), by tedy při absenci skutečností, jež by případně stavěly běh promlčecí doby (§ 67 odst. 2 tr. zák.) nebo běh promlčecí doby přerušily (§ 67 odst. 3 tr. zák.) došlo k promlčení trestního stíhání již dne 24. 5. 1988. Nicméně je třeba dále hodnotit ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a dopad tohoto ustanovení na běh výše uvedené promlčecí doby. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. stanoví, že do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Z formulace ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. vyplývá, že výslovně neřeší otázku, zda se nezapočítání výše uvedeného období do promlčecí doby týká jen trestných činů, které ještě nebyly promlčené do účinnosti citovaného zákona (tj. do 1. 8. 1993), nebo se vztahuje i na trestné činy do té doby již promlčené a obnovuje tím jejich trestnost. V každém případě je nepochybné, že uvedené ustanovení by mělo mít retroaktivní účinky v neprospěch pachatele, protože zpřísnilo podmínky promlčení se zpětnou působností. Nicméně retroaktivita právních norem v neprospěch pachatele musí být pro svou výjimečnost výslovně a především přesně stanovena v zákoně a nelze ji dovozovat pouze výkladem určitého zákonného ustanovení, které ji přímo a jednoznačně nestanoví. Bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 LPS) totiž brání tomu, aby byla zákonem obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny. Lze tak uzavřít, že § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nemůže dopadat na již promlčené trestné činy a tedy se zpětnou platností obnovovat jejich trestnost, neboť opačný závěr by byl v rozporu s ústavně (a tedy normou vyšší právní síly než je uvedený zákon) zaručeným zákazem retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele.

Na uvedeném nemůže nic změnit ani čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluvy“), který umožňuje určitý průlom do zákazu retroaktivity méně příznivého zákona. Ustanovení čl. 40 odst. 6 LPS totiž na rozdíl od čl. 7 odst. 2 Úmluvy stanoví zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona bezvýjimečně, proto se uplatní ustanovení čl. 53 Úmluvy, podle něhož vyšší rozsah lidských práv a svobod zaručených vnitrostátním zákonodárstvím nemůže být omezen ani citovanou Úmluvou, když bezvýjimečný zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona zakotvený v čl. 40 odst. 6 LPS jde bezpochyby nad rámec práv a svobod zaručených v čl. 7 Úmluvy.

Z výše uvedeného pak podle názoru Okresního soudu v Chebu vyplývá závěr v tom směru, že ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není možno aplikovat na již dříve před účinností tohoto zákona promlčené trestní stíhání obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B., a to právě s ohledem na skutečnost, že k promlčení jejich trestního stíhání došlo již před účinností zákona č. 198/1993 Sb. a není tedy možno z pohledu ústavních principů znovu obnovit takto promlčením již jednou zaniklou trestnost stíhaného činu. V té souvislosti se soud prvního stupně zabýval i tím, zda v době od spáchání činu do doby, kdy došlo k jeho promlčení (tj. 24. 5. 1988), nedošlo ke skutečnosti, jež by stavěla běh promlčecí doby nebo ji přerušila (§ 67 odst. 2, 3 tr. zák.) a tedy de facto by pak nutně muselo dojít k posunu konečného data promlčení a případně i změně závěru o možnosti aplikace § 5 zákona č. 198/1993 Sb. V případě obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. ing. J. S. a mjr. J. B., však žádnou takovou okolnost nezjistil, když žádný z nich nebyl v minulosti odsouzen, a proto nedošlo v promlčecí době k přerušení promlčení ve smyslu § 67 písm. c) tr. zák. Zároveň ze shromážděných důkazů a zpráv nebylo prokázáno, že by se některý z uvedených obviněných po delší dobu v době běhu promlčecí lhůty zdržoval v cizině nebo že by zde byla jakákoliv zákonná překážka bránící obviněné postavit před soud. Soud prvního stupně přitom, pokud jde o zákonnou překážku, vycházel z toho, že by se muselo nutně jednat o skutečnost, která by musela být výslovně uvedena v zákoně. Žádná taková zákonná úprava, jež by ve svém důsledku bránila postavení uvedených obviněných před soud, a to ve vztahu ke stíhanému jednání, u nich zjištěna nebyla. Z tohoto důvodu pak v případě obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. ing. J. S. a mjr. J. B. nedošlo ke stavení promlčení a tedy běh promlčecí doby nebyl ničím omezen a ani ovlivněn, a proto promlčecí doba plynula od 24. 5. 1978 do 24. 5. 1988 a podle zákona tak dne 24. 5. 1988 došlo u těchto obviněných k promlčení trestního stíhání a tím k zániku trestnosti případně spáchaného a obžalobou stíhaného trestného činu. Podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. je tak jejich trestní stíhání nepřípustné.

Krajský soud v Plzni, který se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, sám dále uvedl, že posuzování jednání obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. ing. J. S. a mjr. J. B. podle pozdějšího zákona (č. 327/1999 Sb.), který obnovil opětovně trestnost promlčeného činu, by bylo v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele, jak plyne z čl. 40 odst. 6 LPS. Stížnostní soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že Ústavní soud v rámci nálezu, který byl publikován pod č. 14/1994 Sb., neřešil otázku jak postupovat v případě těch trestných činů, které měly být promlčeny ještě před účinností zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Uvedenou otázku naopak opakovaně řešil ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud (srov. sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002) a v jejich rámci jednoznačně dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, a to, že bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele vyplývající z čl. 40 odst. 6 LPS a § 16 odst. 1 tr. zák. brání tomu, aby byla prostým zákonem (konkrétně pak § 5 zákona č. 198/1990 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny.

U obviněného genpor. Ing. F. Š. však podle Okresního soudu v Chebu nastala poněkud odlišná situace, neboť se na něj sice vztahují všechny uvedené závěry, hodnocení a argumenty, nicméně bylo tímto soudem zjištěno, že u něj došlo ke stavení promlčecí lhůty v době od 13. 6. 1983 do 5. 6. 1990, kdy vykonával funkci poslance Federálního shromáždění ČSSR. Poslanecká imunita totiž je jednou ze zákonných překážek běhu dané promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Otázka stavení promlčení, pro které promlčení neběží, je neoddělitelně spjata s otázkou zániku trestnosti činu a otázkou okamžiku počítání promlčecí doby. Výše uvedené stavení běhu promlčecí doby má však za následek, že promlčecí doba v případě obviněného genpor. Ing. F. Š. probíhala v době od 24. 5. 1978 do 13. 6. 1983, následná doba sedmi let působení obviněného ve zmíněném zákonodárném sboru se do promlčení nezapočítává a znovu promlčecí doba deseti let pokračovala v běhu ode dne 5. 6. 1990. Po připočtení již uplynulé promlčecí doby (5 let a 19 dnů) by pak k promlčení v případě obviněného genpor. Ing. F. Š. došlo dne 18. 5. 1995 a tedy již po nabytí účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. Z těchto důvodů nepoužil nalézací soud všechny shora uvedené argumenty. V daném případě bylo nutno totiž posoudit, zda do běhu promlčecí doby je či není možno započítat promlčecí dobu proběhlou v rámci období od 25. 2. 1948 do 20. 12. 1989. Závěr v tomto ohledu je ovlivněn tím, zda k neodsouzení (či nezproštění obžaloby) obviněného v této rozhodné době došlo pouze z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, neboť neexistovala politická vůle v inkriminované době projednat a rozhodnout případnou trestnou činnost čelních funkcionářů při shora specifikované akci, či nikoli. Rozhodné v tomto směru je, že již krátce po události bylo vedeno šetření u Vojenské obvodové prokuratury Plzeň pod sp. zn. 5 OPn 277/78, a toto šetření dospělo k závěru, že nebyl z pozice zasahujících složek spáchán trestný čin a věc byla usnesením Vojenské obvodové prokuratury Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 Opn 277/78, odložena podle § 159 odst. 1 tr. ř. Zákrok příslušných složek byl vyhodnocen jako oprávněný a bez pochybení. Stejným výsledkem ostatně bylo podle nalézacího soudu ukončeno též šetření Policie ČR, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, když předmětné usnesení bylo vydáno dne 16. 12. 1999. Nakonec i podaná obžaloba vychází z toho, že byl až dodatečně v archivu nalezen dokument označený jako Opatření č. 00 14-70 ze dne 3. 2. 1977, jehož součástí jsou Zásady činnosti k zabránění násilných přejezdů vozidel přes státní hranici do kapitalistických států. Podle podané obžaloby měl tento dokument zcela změnit závěry předchozích řízení o spáchání trestné činnosti obviněnými. Nicméně ze samotného dokumentu vyplývá, že tento byl až do roku 1999 veden jako přísně tajný. Ohledně tohoto dokumentu soud pak dovodil, že důvodem jeho utajení jistě nebyl zájem ovlivněný politicky, či lépe řečeno, že nebyl utajován z politických důvodů. Podle jeho názoru byl důvod utajení v obsahu a smyslu tohoto dokumentu, který řeší postup příslušných represivních složek státu proti vysoce nebezpečnému jednání, a to bez ohledu na důvod páchání tohoto nebezpečného jednání. Proto soud uzavřel, že nelze dovodit, že by utajování tohoto dokumentu bylo prováděno z toho důvodu, aby nebyla v době činu věc řádně objasněna a projednána, aby nebylo jasně zjištěno, zda zasahující orgány a jejich představitelé (současní obvinění) porušili své povinnosti a případně se dopustili trestné činnosti, a aby tedy tito případní pachatelé nebyli postaveni před soud.

Krajský soud v Plzni se ve svém usnesení, které je napadeno podaným dovoláním, i ohledně obviněného genpor. Ing. F. Š. prakticky ve všem ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že z obsahu předmětného spisu nevyplývá, že by nemělo dojít k trestnímu stíhání obviněného genpor. Ing. F. Š. právě z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu. V této souvislosti je třeba také uvést, že posouzení toho, zda mohly být naplněny podmínky § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, nemůže být opřeno pouze o skutečnosti, které mají význam pro průběh vyšetřování údajného trestného činu jako takového, nýbrž i o to, zda se podezřelá osoba trestné činnosti dopustila, přičemž ve vztahu k obviněnému genpor. Ing. F. Š. rozhodně nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a proto nelze uzavřít, že by politické důvody vedly k tomu, že tento obviněný nebyl postaven již v době komunistického režimu před soud.

Nejvyšší soud považuje k těmto právním závěrům soudu prvního stupně i odvolacího soudu za nezbytné uvést, že podle podané obžaloby se obvinění měli uvedeného jednání dopustit v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978. Od uvedené doby by rovněž bylo možno počítat běh promlčecí doby (desetileté), avšak pouze za předpokladu, že se soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádají s otázkou nálezu Ústavního soudu, který byl publikován pod č. 14/1994 Sb., přičemž je třeba podotknout, že uvedený nález nebyl pouhým rozhodnutím reagujícím na předložení věci Ústavnímu soudu obecným soudem pro nesoulad s Listinou základních práv a svobod v konkrétní věci, ale že se jednalo o nález Ústavního soudu, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Dále soudy obou stupňů shodně uvádějí, že kromě obviněného genpor. Ing. F. Š. neshledaly u ostatních obviněných žádnou z překážek uvedených v § 67 odst. 2 tr. zák., která by stavěla běh promlčecí doby, a proto promlčecí doba plynula od 24. 5. 1978 do 24. 5. 1988 a podle zákona tak dne 24. 5. 1988 došlo u těchto obviněných k promlčení trestního stíhání a tím k zániku trestnosti případně spáchaného a obžalobou stíhaného trestného činu, v důsledku čehož je podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. jejich trestní stíhání nepřípustné. U genpor.Ing. F. Š. pak sice byla shledána zákonná překážka vedoucí ke stavení promlčecí lhůty v době od 13. 6. 1983 do 5. 6. 1990 s ohledem na to, že vykonával funkci poslance Federálního shromáždění ČSSR, avšak jinak byly použity v podstatě obdobné závěry ohledně běhu promlčecí doby před 30. 12. 1999, neboť v jeho prospěch byla započtena promlčecí doba, která probíhala v době od 24. 5. 1978 do 12. 6. 1983, a v důsledku toho podle závěru obou soudů promlčecí doba v jeho případě uplynula nejpozději dnem 18. 5. 1995, a proto ani ohledně něj nebylo možno aplikovat změny provedené zákonem č. 327/1999 Sb., který jednak prodloužil s účinností od 28. 12. 1999 promlčecí dobu na dvanáct let a jednak zakotvil nový § 67a písm. d) tr. zák., o nepromlčitelnosti jiných trestných činů než uvedených v písm. a) až c) § 67a tr. zák. spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. Navíc oba soudy dovodily, že k neodsouzení (či nezproštění obžaloby) obviněného genpor. Ing. F. Š. v uvedené rozhodné době nedošlo pouze z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, neboť existovala politická vůle v inkriminované době projednat a rozhodnout případnou trestnou činnost čelních funkcionářů při shora specifikované akci.

S těmito závěry obou soudů však nelze souhlasit. Především je třeba uvést, že pokud zejména odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002 a ustálenou praxi Nejvyššího soudu v tomto směru, je nutno k tomu dodat, že Nejvyšší soud vydal mimo těchto rozhodnutí i další rozhodnutí s opačnými závěry, než jsou uvedeny v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích, a to pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 a dále zejména v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, v němž byl zaujat právní názor, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby velký senát vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., neboť to Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se pak ztotožnil s usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002 (nikoli tedy s rozhodnutími pod sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002), v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989.

Nejvyšší soud proto především zdůrazňuje svou vázanost shora citovaným usnesením velkého senátu trestního kolegia, přičemž k rozhodným otázkám považuje za nutné dodat, že základním předpokladem správného výkladu ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., je nutnost vycházet z jeho smyslu v kontextu s účelem celého zákona. V preambuli zákona Parlament České republiky (dále jen „Parlament“), vědom si povinnosti „vyrovnat se s komunistickým režimem“, konstatuje odpovědnost Komunistické strany Československa mimo jiné za „programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální … úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů“.

Podle § 1 odst. 1 písm. c) cit. zákona č. 198/1993 Sb. komunistický režim porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejich představitelů nad zákon. Podle § 1 odst. 1 písm. e) cit. zákona č. 198/1993 Sb. komunistický režim pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli.

V návaznosti na skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 cit. zákona č. 198/1993 Sb. byl ustanovením § 2 odst. 1 cit. zákona č. 198/1993 Sb. prohlášen komunistický režim za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný s tím, že tento režim trval od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989. Parlament tedy zákonem konstatoval, že pro dosažení cílů komunistického režimu byly páchány zločiny, přičemž komunistický režim umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval dokonce výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli. Zároveň zákon stanovil povinnost vyrovnat se s komunistickým režimem a tím vytýčil hlavní smysl zákona, v němž je logicky zahrnuto i potrestání zločinů spáchaných ve prospěch komunistického režimu.

Podle § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Uváží-li se obsah tohoto ustanovení ve spojení s preambulí zákona a s ustanoveními § 1 odst. 1 písm. c), e) a § 2 odst. 1 cit. zákona č. 198/1993 Sb., je jeho evidentním smyslem to, aby bylo umožněno stíhání trestných činů spáchaných ve prospěch komunistického režimu, jestliže z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Jinými slovy lze smysl ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. vyjádřit tak, že jím zjevně je vyloučení toho, aby uvedené trestné činy byly promlčeny uplynutím takové promlčecí lhůty, která by spadala do doby komunistického režimu. Z druhé strany vzato, jestliže by měla být doba komunistického režimu považována za relevantní pro běh promlčecích lhůt takových trestných činů spáchaných ve prospěch komunistického režimu, bylo by to v jasném rozporu se smyslem ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb.

Při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají), protože ty pozbývají spolehlivosti, anebo je nelze vůbec opatřit (např. svědci zemřeli, listiny a věcné důkazy byly zničeny či se ztratily apod.). Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení.

Trestní odpovědnost pachatele a v návaznosti na to i pojem trestnosti činu takového pachatele je nutno v souladu s dosavadní teorii i praxí vymezit jako souhrn všech podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně podmínek promlčení. Z výše uvedených důvodů je tedy nezbytné v každém konkrétním případě v rámci posuzování trestnosti činu ve smyslu čl. 40 odst. 6 LPS a § 16 odst. 1 tr. zák. též zjišťovat, zda nedošlo k zániku této trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu. Takový závěr vyplývá ze skutečnosti, že zákonodárce sám zařadil ustanovení § 67 tr. zák. o promlčení do již zmíněné hlavy páté obecné části trestního zákona nazvané „Zánik trestnosti a trestu“ a tím dal jasně najevo, že promlčení je jedním z důvodů zániku trestnosti činu a spolu s ostatními důvody je i promlčení považováno za hmotně právní negativní podmínku trestnosti. Naše právní úprava promlčení (§ 67 tr. zák.) pak odpovídá hmotně právnímu pojetí promlčení i potud, že promlčecí dobu odstupňovává podle zákonné trestní sazby, což nepochybně vychází z myšlenky, že promlčení je odůvodněno zánikem potřeby odplaty činu. Hmotně právnímu pojetí odpovídá i úprava § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák., podle níž se promlčení přerušuje mimo jiné spácháním činu, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, z čehož vyplývá, že základem promlčení je presumpce, že se pachatel po uplynutí promlčecí doby napravil, takže již není třeba na něj působit trestem. Důvody procesní, spočívající v obtížích v dokazování, jsou oproti tomu přece jen podřadné. Trestní zákon tedy stanoví, aby trestní odpovědnost a trestnost (nejde-li o čin uvedený v § 67a tr. zák.) byla vždy posuzována i z toho hlediska, zda nezanikla promlčením v důsledku uplynutí promlčecí doby. Promlčením tedy podle naší úpravy zaniká trestní odpovědnost a trestnost, a proto je promlčení v českém trestním právu institutem hmotně právním, a nikoli jen pouhou procesní překážkou nestíhatelnosti. O tom ostatně v celé dosavadní české trestněprávní teorii i praxi nevznikaly žádné pochybnosti (Viz např. Solnař, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 346 až 348; Novotný, O. - Dolenský, A. - Jelínek, J - Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. I. obecná část. 2. vydání, Praha: Codex, 1995, s. 34, 36, 179 a 183; 4. vydání, Praha: ASPI, 2003, s. 48 až 49, 51, 256 až 257, 262; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 240 – 242; 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 85 až 88, 386 až 387, 392 až 394; Miřička, A. Trestní právo hmotné, Část obecná i zvláštní, Praha: Všehrd, 1934, s. 27, 125 až 134; Kallab, J. Trestní právo hmotné. část obecná i zvláštní. Praha: Melantrich, 1935, s. 22 a 85 až 88; Solnař, V. Trestní právo hmotné. Část obecná. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1947, s. 122 a násl.; Milota, A. Působnost zákonů trestních. Díl I. Bratislava: Knihovna fakulty právnické Univerzity Komenského v Bratislavě, 1922, s. 128).

Protože úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek trestní odpovědnosti, posoudí se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoli, i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz § 16 odst. 1 tr. zák. a č. 40/1998 Sb. rozh. tr.). Promlčení má totiž bezprostřední vliv na posuzování trestnosti činu, neboť – jak vyplývá z jeho podstaty i systematického zařazení – způsobuje zánik této trestnosti. Proto při řešení otázky, které právní normy nutno brát v úvahu při posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona se zásadně vychází z právního stavu, který zde je v době spáchání posuzovaného činu. Došlo-li v mezidobí od spáchání činu do rozhodování o něm ke změně právních norem, jejichž užití má vliv na trestnost činu nebo na možnost uložení trestu, je třeba nový právní stav porovnat s tím, který platil v době spáchání činu, a pozdějšího zákona užít jen, je-li to pro pachatele objektivně příznivější. Přitom se vychází ze souhrnu všech právních norem, jejichž užití může mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu, včetně těch, podle nichž se posuzuje zánik trestnosti, tedy i promlčení trestního stíhání. Tyto zásady jsou v našem trestním právu rovněž tradičně uplatňovány již od vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 až do současnosti.

To pak znamená, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem. Tak daleko retroaktivita nepříznivějšího pozdějšího zákona jít nemůže. Podle čl. 40 odst. 6 LPS totiž platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Uvedený zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona platí bezvýjimečně (na rozdíl např. od obdobného již shora zmíněného ustanovení čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; viz č. 209/1992 Sb.). Není pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti. Pozdějším zákonem pro pachatele příznivějším v uvedeném smyslu může být kterýkoli souhrn právních norem platný kdykoli po spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Přichází-li v úvahu více takových souhrnů (např. v mezidobí od spáchání činu došlo k několika novelizacím příslušných ustanovení trestního zákona nebo souvisejících právních norem), posuzuje se trestnost vždy podle souhrnu těch právních norem, který je pro pachatele nejvýhodnější (srov. § 16 odst. 1 tr. zák.). Jestliže by byl trestný čin pachatele už promlčen podle některého v úvahu přicházejícího souhrnu právních norem a podle pozdějšího souhrnu by promlčen nebyl, pak nelze trestnost tohoto činu posuzovat podle pozdějšího souhrnu právních norem, protože je to pro pachatele méně příznivé, ale je nutno aplikovat výhodnější souhrn právních norem, podle něhož je čin pachatele promlčen. Z uvedeného vyplývá, že po vydání zákona, který by měl obnovit trestnost již promlčených trestných činů, by se stejně jejich trestnost musela posuzovat vzhledem k čl. 40 odst. 6 LPS podle právních norem účinných před nabytím účinnosti takového zákona, podle nichž trestnost zanikla. Bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele ovšem brání tomu, aby byla „prostým“ zákonem obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny. V této souvislosti nelze přehlédnout čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, s tím, že zákaz retroaktivity nepříznivějších právních norem je považován za součást právní jistoty, která je chápána jako atribut demokratického právního státu (Srov. Knapp, V. Teorie práva. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 205 a násl.).

Naproti tomu se v teorii i praxi obecně připouští, že v době běhu promlčecích lhůt, tedy v době, kdy trestní odpovědnost a trestnost ještě z důvodu promlčení nezanikla, lze stanovit, že se běžící promlčecí doba prodlužuje, nebo dokonce, že některé trestné činy jsou zcela nepromlčitelné, tedy jinými slovy, že již započatá promlčecí doba nikdy v budoucnu nedoběhne (srov. novelizaci trestního zákona provedenou zákonem č. 327/1999 Sb.). V naší právní historii již můžeme nalézt takovou zákonnou úpravu, jíž se dodatečně měnily podmínky trestnosti některých trestných činů z hlediska jejich promlčení. Učinil tak již zákon č. 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů. Ačkoli byl citovaný zákon přijat za totalitního režimu a z hlediska dodržování lidských práv lze jistě tomuto režimu právem leccos vyčítat (jak ostatně správně činí i zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu) ani tento režim nešel tak daleko, aby citovaným zákonem č. 184/1964 Sb. obnovil trestnost již promlčených trestných činů. Promlčení uvedených nejzávažnějších trestných činů je jím totiž vyloučeno jen v případě, že mělo nastat ke dni 9. 5. 1965 nebo později; citovaný zákon tedy nedopadá na trestné činy k tomuto datu již promlčené. V souvislosti s přístupem bývalé ČSSR k Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze dne 26. 11. 1968 (srov. vyhlášku č. 53/1974 Sb.) byla tato otázka upravena obecně v ustanovení § 67a tr. zák. Tato ustanovení však mají zcela zjevně konstitutivní povahu. Obdobně je tomu i ohledně novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. (účinným od 28. 12. 1999), kterým bylo do trestního zákona zařazeno mimo jiné i ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., a to se záměrem, aby nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.

Z hlediska těchto obecných zásad týkajících se institutu promlčení je třeba posuzovat podle názoru Nejvyššího soudu i ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se „do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. bylo předmětem přezkoumání nálezem Ústavního soudu, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 14/1994 Sb. a jímž plénum Ústavního soudu za podmínek § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodlo dne 21. 12. 1993 o zamítnutí návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu na zrušení zákona č. 198/1993 Sb. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud vyslovil právní názor, že smyslem § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není zřídit novou překážku, ale prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly. Při posouzení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nejde tudíž ani obecně o institut promlčení jako takový, ani o zavedení nové zákonné překážky běhu promlčecích lhůt, ale o to, zda institut promlčení pokládat za reálný anebo za fiktivní tam, kde porušování zákonnosti v celé velké sféře právního života se stalo součástí politicky i státně chráněného režimu nezákonností. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není normou konstitutivní, ale deklaratorní. Jeho předmětem je pouze zjištění, že v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat a z jakých příčin. Je známo, že vedle těch oblastí života společnosti a jednotlivce, v nichž si právní řád v letech 1948 - 1989 podržel určitý reálný význam a zakládal se na zákonnosti, byly i sféry politického zájmu vládnoucí vrstvy, v nichž existoval stav právní nejistoty udržovaný jako prostředek preventivní ochrany režimu a nástroj manipulace společnosti. Součástí tohoto zvláštního režimu byla i politickým a státním vedením inspirovaná anebo tolerovaná kriminalita osob v politických a státních funkcích tam, kde s ohledem na skutečné anebo domnělé zájmy vládnoucí vrstvy bylo účelné jednat v rozporu i s vlastními zákony. Argumentace skupiny poslanců, že v tehdejší době běžely promlčecí lhůty i pro tuto kategorii vládní, politické a vůbec státem prováděné kriminality, není věrohodná. Politická moc založená na násilí se v principu střeží toho, aby se sama zbavovala vykonavatelů vlastního násilí. Stát se stával mnohem spíše garantem jejich beztrestnosti a faktické trestněprávní imunity. Překážka jejich trestního stíhání nemohla být přirozeně formulována veřejně a pozitivně zákonem. Byla výsledkem negativního stavu zákonnosti v zemi, později též i povýšení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti i ve státě na ústavní princip, ale především přímým produktem nelegálních praktik mocenských skupin, jež a priori garantovaly, že pachatel byl v míře určené jejich zájmem „legibus absolutus“.

Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu. Teprve dlouhodobé vzájemné působení dvou prvků: vůle a snahy státu pachatele potrestat a trvalého rizika pachatele, že může být potrestán, zakládá smysl promlčení. Pokud stát určité trestné činy a určité pachatele stíhat nechce, je promlčení zbytečné; v těchto případech běh promlčecí lhůty ve skutečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní. Psané právo je zbaveno možností své aplikace. Aby promlčení trestného činu mohlo nastat, musel by probíhat proces jeho promlčování, tj. doba, během níž stát usiluje o trestní stíhání. Promlčení je dovršeno teprve tehdy, jestliže kontinuální úsilí státu o postižení trestného činu na konci promlčecí lhůty zůstane marným. Tento předpoklad v letech 1948 až 1989 ve sféře politicky chráněných deliktů nemohl být splněn. Stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat ještě jakousi šanci případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Ochrana pachatelů se tím stávala tak všestranná, jak všestranný byl mocenský systém.

Proto nelze souhlasit s tím, že vědomí apriorní nestíhatelnosti určitých deliktů nebylo součástí subjektivní stránky těchto trestných činů a že toto „kvazi – promlčení“ probíhalo mimo vůli pachatele. U pachatelů pod politickou ochranou státu je tomu jinak. Jejich trestný čin byl de facto „promlčen“ ještě dříve, než byl spáchán. Tato skutečnost působila často právě inspirativně k další trestné činnosti. Chápat dobu, která plynula od spáchání jejich trestných činů, jako plynutí „promlčecích lhůt“, jež plynout nesměly, by znamenalo zcela protismyslnou interpretaci právního státu. Bylo by to potvrzením toho druhu „právní jistoty“, kterou pachatelé této trestné činnosti měli již od počátku své činnosti a jež spočívala ve státem chráněné beztrestnosti.

Tato „právní jistota“ pachatelů je však zdrojem právní nejistoty občanů (a naopak). V soutěži těchto dvou typů jistoty dal Ústavní soud přednost právní jistotě občanské společnosti, jež odpovídá myšlence právního státu. Jiné řešení by znamenalo vydat režimu totalitní diktatury osvědčení právního státu, a tím nebezpečný signál do budoucna: důkaz, že zločin se může stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, jež se zmocnila státu. To by znamenalo ztrátu věrohodnosti současného právního státu a bylo by současně porušením čl. 9 odst. 3 Ústavy, protože „...výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“. Ani ze subjektivního hlediska pachatelů nelze pokládat za přiměřené činit si nárok na jistotu tohoto druhu. Náležitostí právního státu je udržování stavu důvěry v trvanlivost právní úpravy. Pachatelé tohoto druhu trestné činnosti nemají na mysli kontinuitu psaného práva, ale nepsaných praktik. Bylo by porušením kontinuity psaného práva, kdyby ani nyní nemohli být trestně stíháni za porušování zákonů, jehož se pod ochranou státu dopouštěli.

Všechna tato jednotlivá hlediska nabývají významu, který je přímo úměrný značnému rozsahu, v jakém byl tento druh státem chráněné, resp. tolerované politické kriminality páchán.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je nutno vycházet ze skutečnosti, že zmíněným nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 14/1994 Sb. bylo rozhodnuto o ponechání ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. v platnosti. Toto ustanovení je tedy součástí našeho právního řádu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny jeho existenci respektovat a ve svém postupu a rozhodování se s ním vypořádat. Jejich povinností však zároveň je, aby citované ustanovení v každém konkrétním případě náležitě vyložily a aplikovaly, přičemž musí vzít v úvahu všechny související právní předpisy, na nichž závisí trestnost činu, včetně předpisů ústavních, které jsou přímo použitelné (takovým je i ustanovení čl. 40 odst. 6 LPS). O tom, zda je určitý trestný čin promlčen, či nikoli, totiž rozhoduje v souvislosti s posuzováním jeho trestnosti orgán činný v trestním řízení, v konečném důsledku pak soud. Jiný postup by nerespektoval ústavní zásadu vyjádřenou v ustanovení čl. 90 věta druhá Ústavy, podle níž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Proto v těchto intencích musí soud sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen. Při posuzování a rozhodování této otázky pak musí vycházet ze zákonných hledisek vymezujících promlčení, jak o nich bylo výše pojednáno.

Jestliže podle citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky není smyslem § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zřídit novou překážku promlčení, ale prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly, je třeba se zabývat tím, jaké překážky ve smyslu § 67 odst. 2 tr. zák. se ustanovení § 5 citovaného zákona zabývá. Jedinou překážkou ve smyslu § 67 odst. 2 tr. zák., jíž se může ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, týkat, je jen konkretizace zákonné překážky ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák., které stanoví, že do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku.

V této souvislosti je proto nutno zkoumat, zda v promlčení trestných činů, na něž by mělo dopadat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., nebránila nějaká okolnost, kterou by bylo možno kvalifikovat jako zákonnou překážku spojenou se stavením promlčení ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedený charakter může mít jen překážka stanovená přímo zákonem nebo vyplývající ze zákona. Nestačí tedy překážka založená normou nižší právní síly nebo normou, která nemá vůbec charakter právní normy, ani překážka faktická. Jestliže však určitá zákonná úprava ve svém souhrnu nebo s přihlédnutím ke konkrétním ustanovením vytvořila v minulosti právní stav, který skutečně znemožnil postavení určitého pachatele před soud, nic potom nebrání použití ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spojení s § 5 zákona č. 198/1993 Sb., ani tomu, aby případně – podle doby trvání takové zákonné překážky – nebyl považován trestný čin za promlčený. Jak vyplývá z výše uvedeného významu promlčení pro trestnost činu a ze zásady individuální trestní odpovědnosti, je třeba existenci zákonné překážky zkoumat u každého pachatele zvlášť, a to ve vztahu k trestnému činu, o nějž jde. Z tohoto hlediska lze tedy ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jestliže má mít deklaratorní charakter ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky č. 14/1994 Sb., považovat za konkretizaci existence zákonné překážky způsobující stavení promlčecí doby, byť by tato musela být stejně zjišťována i za situace, kdyby zde citované ustanovení nebylo. Zváží-li se však situace zejména následující po změně režimu v roce 1989, lze podle názoru Nejvyššího soudu po takové zásadní společensko politické změně akceptovat i zvláštní právní normy, které naplňují novým obsahem z hlediska interpretace obecná ustanovení jinak běžně aplikovaná a používaná. Z tohoto hlediska je nutno přistupovat i k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který má nepochybně i svůj historický charakter, jenž je vyjádřen v jeho preambuli, v níž se uvádí: Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky vědom si povinnosti svobodně zvoleného Parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona. Právě z této preambule vyplývá zvláštní povaha tohoto zákona, a to nejen jeho ustanovení § 1 až § 4, ale i ostatních ustanovení, a proto lze akceptovat i deklaratorní povahu ustanovení § 5 tohoto zákona.

Tato deklaratornost ustanovení § 5 cit. zák. č. 198/1993 Sb. však neznamená, že by nemělo svůj právní význam, popř. že by nebylo právně závazné. Jeho význam spočívá ve vymezení doby, po kterou taková překážka trvá, jímž je období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, a určení trestných činů, na které se vztahuje, jimiž jsou trestné činy, u kterých z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. V tomto směru musí soud toto ustanovení jako právně závazné respektovat a musí k němu přihlížet při posuzování otázky promlčení trestního stíhání uvedených trestných činů. Ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. se naproti tomu nevztahuje na případy, ve kterých byl pachatel, byť šlo o trestný čin spáchaný z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, pravomocně za takový trestný čin odsouzen nebo zproštěn obžaloby, a to bez ohledu na to, kdy k takovému rozhodnutí došlo, tj. nevztahuje se ani na takové případy, k nimž došlo v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989; o takový případ se však v posuzované věci nejedná. Dále se pak toto ustanovení nevztahuje ani na případy, kdy stav, že pachatel nebyl v době od 25. 2. 1948 do 29. 12 1989 odsouzen nebo zproštěn obžaloby, není důsledkem uvedené zákonné překážky, ale nastal z jiných důvodů. V těchto posledně uvedených případech uvedená zákonná překážka nepůsobila, a proto promlčecí lhůty běžely i v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989.

Zabýváme-li se výkladem zákonné překážky ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. v pojetí ustanovení § 5 zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, pak z hlediska výkladu zákonné překážky způsobující stavení promlčecí doby považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že takovou zákonnou překážkou není jen zákonná překážka stanovená přímo zákonem, jakou je např. diplomatická imunita (§ 10 odst. 1 tr. řádu), přerušení trestního stíhání pro duševní chorobu obviněného [§ 173 odst. 1 písm. c) tr. řádu] atd., ale i překážka, která vyplývá ze zákona nebo ze zákonů. V tomto směru nelze přehlédnout vývoj právní úpravy zejména po roce 1948, kdy po únorovém převratu a v letech následujících byla na základě komunistické „Ústavy 9. května“ provedena tzv. přestavba právního řádu v právní řád socialistický, kdy prvním jeho projevem byly zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, a zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu, které jednoznačně obsahovaly ustanovení, jež byla pak v praxi používána proti demokraticky smýšlejícím lidem. Byl také přijat zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, na základě kterého docházelo ke změnám v personálním obsazení soudů (ale i ostatních orgánů justice a prokuratury), aby odpovídalo „třídní skladbě společnosti“ (srov. Plundr, O., Hlavsa, P. Organizace justice a prokuratury. Praha: Panorama, 1980, s. 16). Tento vývoj byl již na počátku 50. let dovršen přijetím nového zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Tyto předpisy již otevřeně ve svých úvodních ustanoveních deklarovaly své třídně potlačovatelské zaměření, když trestní zákon ve svém § 1 zdůrazňoval, že „chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití“. Účelem trestního řádu podle jeho § 1 pak bylo mimo zjištění a potrestání pachatelů trestných činů i projednávání věcí tak, aby vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinnosti. Na základě těchto obecných ustanovení byla deklarována otevřená „třídní podstata trestního práva“, kdy bylo zdůrazňováno, že „socialistické trestní právo, stojící na stráži vymožeností socialistické revoluce, je svým ostřím zaměřeno především k potlačení zločinného odporu svržených vykořisťovatelů“ (srov. např. Kolektiv pracovníků kateder trestního práva právnických fakult Karlovy Univerzity v Praze a Komenského univerzity v Bratislavě: Československé trestní právo. Praha: Orbis, 1959, s. 9).

Hluboká krize společnosti a státu v průběhu desetiletí vlády totalitního režimu se pak v důsledku takovýchto a dalších následujících zákonných norem projevila v postavení práva i orgánů garantujících dodržování zákonnosti ve společnosti. V důsledku teorie diktatury proletariátu, třídního boje, včetně jeho tzv. zostřování, bezohledného prosazování „vedoucí úlohy“ komunistické strany a jejich řídících činitelů došlo k faktickému podřízení policie, prokuratury i soudů politické a výkonné moci, a to primárně jejím represívním složkám. Tak se rychle vytvořila atmosféra, která vedla koncem 40. a zejména v 50. letech k neblaze proslulým politickým procesům a v rámci nich i k justičním vraždám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Teror, zvůle a bezpráví zachvátily takřka celou společnost. Ve společnosti zásadně upadala mravnost a ztrácela se víra ve spravedlnost, což vyvolalo obecně stav neúcty k zákonům, vedoucí až k právnímu nihilismu téměř v celé společnosti. Obdobná situace pak nastala, i když v podstatě méně brutální formě, i v normalizačním období, které započalo na začátku sedmdesátých let, ale jehož důsledky se projevovaly i v letech osmdesátých.

Politická moc založená na násilí se v principu střeží toho, aby se sama zbavovala vykonavatelů vlastního násilí. Při takovém politickém režimu, se stát stává mnohem spíše garantem jejich beztrestnosti a faktické trestněprávní imunity. Překážka jejich trestního stíhání nemohla být přirozeně formulována veřejně a pozitivně zákonem, aby šlo o překážku stanovenou přímo zákonem ve smyslu shora uvedeném. Byla výsledkem tzv. socialistické zákonnosti, která přinášela celkově negativní stav právního vědomí v zemi, později též i povýšení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti i ve státě na ústavní princip zakotvený přímo v čl. 4 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), ale především přímým produktem nelegálních praktik mocenských skupin skrývajících se pod tzv. třídním pojetím socialistického práva ve shora uvedeném smyslu, které vyplývalo z uvedených zákonů a navazujících předpisů, jakož i zákonů je postupně nahrazujících v průběhu celého komunistického období, jež a priori garantovaly, že takový pachatel, který tvořil součást uvedené mocenské struktury, často jako „orgán státu“ zpravidla v pozici příslušníka některé ozbrojené složky, zejména státní a veřejné bezpečnosti, ale i příslušníka pohraniční stráže apod., byl pod ochranou komunistického státu a komunistické moci a tak byl v míře určené jejich zájmem „legibus absolutus“. Z těchto hledisek je třeba podle názoru Nejvyššího soudu, jestliže je v konkrétním případě zjištěna taková překážka ve smyslu § 5 cit. zák. č. 198/1993 Sb., kdy z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, považovat ji za zákonnou překážku ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť vyplývala ze shora uvedených zákonů a dalších zákonů, které otevřeně deklarovaly třídně potlačovatelský princip uplatňovaný především proti demokratickým silám v tehdejší společnosti. Z těchto hledisek se však jak soud prvního stupně, tak i stížnostní soud touto zákonnou překážkou nezabývaly, když na jedné straně přecenily usnesení tehdejší Vojenské obvodové prokuratury Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 Opn 277/78, a na druhé straně nehodnotily další postup komunistických mocenských orgánů při objasňování a projednávání předmětné události, k níž došlo v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978, jakož i vůči obviněným genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B., z nichž někteří byli, jak to vyplývá z dosud opatřených důkazů, za svůj postup při předmětné události, k níž došlo v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978, mimořádně povýšeni či jinak „odměněni“.

Pokud jde o usnesení tehdejší Vojenské obvodové prokuratury Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 Opn 277/78, je třeba uvést, že jak vyplývá z jeho obsahu toto usnesení se nevztahuje na prošetřování činnosti obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. při předmětné události, ale o prošetření provedeného opatření a použití zbraně příslušníky PSú Ch., ke kterému došlo z 23. 5. 1978 na 24. 5. 1978, proti ozbrojeným narušitelům R. B. a spol., kteří se pokusili o násilný přechod státní hranice jako ozbrojená skupina s použitím zbraně. Z obsahu tohoto usnesení, zejména z jeho stručného odůvodnění jednoznačně vyplývá, že o trestní odpovědnosti shora uvedených funkcionářů - obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B., kteří se podíleli na jednání a velení při této tragické události, nebylo vůbec uvažováno. Toto usnesení je pak třeba vykládat ve spojitosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 21. 11. 1990, sp. zn. 1 Tzf 2/90, jímž bylo rozhodováno o stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněných V. B. a R. B., a na který důvodně v podaném dovolání poukázala nejvyšší státní zástupkyně. Z tohoto rozsudku vyplývá, že v trestním řízení byl zejména, pokud jde o nejpřísnější právní kvalifikaci trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. a uložené výjimečné tresty, porušen zákon v jejich neprospěch, když nebyly náležitě zjištěny potřebné skutkové okolnosti, zejména když nebyly připuštěny ani výslechy obhajobou navrhovaných svědků mjr. J. B. a genpor. Ing. F. Š., kteří celou akci řídili a s pachateli vyjednávali a jejichž výpovědi mohly objasnit celou řadu skutkových okolností případu, rozhodných pro posouzení skutečné trestní odpovědnosti tehdy obviněných V. B. a R. B. Přitom bylo v tomto rozsudku výslovně zdůrazněno, že rozhořčení společnosti vyvolané událostí bylo ovlivněné i způsobem podání činu veřejně sdělovacími prostředky a neuvedením, že žádný z obviněných nebyl přímým pachatelem usmrcení řidiče a obviněný R. B. se chtěl vzdát. Všechny tyto okolnosti je třeba hodnotit z hlediska, zda nebyla dána shora uvedená zákonná překážka ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. řádu v návaznosti na uvedený výklad ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. Okolnost, že s ohledem na závěry Nejvyššího soudu ČSFR v uvedeném rozsudku, lze dovodit snahu režimu zatajit některé rozhodné skutečnosti a docílit i exemplární potrestání obviněných V. B. a R. B., kterému byl dokonce uložen trest smrti, podle názoru Nejvyššího soudu nasvědčuje tomu, že nebyl zájem na objektivním prošetření celé události a již vůbec ne na vyvození trestní odpovědnosti některého z obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. Přitom je třeba zdůraznit, že tato absentující objektivita přístupu tehdejších orgánů činných v trestním řízení měla zřejmý politický podtext, neboť tento případ nepředstavoval jen běžný výkon trestní jurisdikce v obecném kriminálním případu, ale jeho podstata spočívala v konfliktu komunistické totalitní státní moci se svobodou pohybu a pobytu, již tehdy zaručenou v čl. 13 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a základních svobod ze dne 10. 12. 1948.

Nejvyšší soud v této souvislosti obecně konstatuje, že je-li dána uvedená zákonná překážka ve smyslu § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb., jehož smyslem je za této podmínky vyloučení zániku trestnosti činů spáchaných v inkriminovaném období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pak u nich promlčecí doba ani nezačala běžet, resp. její počátek je spojen až s datem 30. 12. 1989 (u obviněného genpor. Ing. F. Š., pokud by bylo přihlíženo k jeho poslanecké funkci ve Federálním shromáždění ČSSR, dokonce až se dnem 6. 6. 1990; k poslanecké imunitě srov. i rozhodnutí č. 12/2003 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno u trestných činů vymezených v § 5 zák. č. 198/1993 Sb., spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 začíná promlčecí doba běžet od 30. 12. 1989, není-li zde dále jiný důvod stavení promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. má jen deklaratorní povahu a nezakládá novou překážku běhu promlčecích lhůt, přičemž jde o zákonnou překážku podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák., která je v tomto ustanovení pouze doplněna vymezením doby, po kterou taková překážka trvá, a určením trestných činů, na které se vztahuje, může tedy promlčecí lhůta uběhnout jen tehdy, pokud by uběhla v době od 30. 12. 1989, aniž by do doby posuzování promlčení v konkrétním řízení nastal některý z důvodů pro stavení nebo přerušení promlčecí doby uvedených v § 67 odst. 3, 4 tr. zák. V takovém případě by pak desetiletá promlčecí doba začala běžet u obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. dne 30. 12. 1989 a uplynula by nebýt novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. až dnem 30. 12. 1999; stejně by tomu bylo i u obviněného genpor. Ing. F. Š. pokud by vzhledem k jeho případné poslanecké imunitě neběžela až od 6. 6. 1990 a uplynula by nebýt novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. až dnem 6. 6. 2000.

V této souvislosti však Nejvyšší soud musí poukázat zejména na to, že novelizované znění § 67 odst. 1 písm. b) a zejména § 67a písm. d) tr. zák. bylo do trestního zákona zařazeno zákonem č. 327/1999 Sb., účinným od 28. 12. 1999, tedy dříve, než uplynula uvedená desetiletá promlčecí doba, a to se záměrem, aby nedošlo k promlčení [§ 67a písm. d) tr. zák.] nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Přitom je třeba zdůraznit, že uvedené ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno, resp. nabylo účinnosti v době, kdy ještě nedošlo k promlčení trestního stíhání ani u jednoho z obviněných.

Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud shledal naplněn důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., a proto rozhodl v neveřejném zasedání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005, zrušil, přičemž současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušená usnesení obsahově navazující, a s ohledem na charakter pochybení přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že je nepochybné, že uvedené vady napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 16. August 2006