JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 884/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2002 o dovolání, které podala obviněná H. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 13 To 193/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 232/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná H. Š. byla rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 3 T 232/2001, uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., které spáchala dílčími útoky popsanými ve výroku o vině a spočívajícími v získávání nepřenosných platebních karet předtím odcizených jejich držitelům, které zneužívala k bezhotovostním platbám za různé zboží.

Za to byla obviněná H. Š. podle § 247 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi napadla obviněná H. Š. odvoláním, které Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 13 To 193/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněné doručen dne 30. 7. 2002, jejímu obhájci dne 29. 7. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 7. 2002.

Zmíněné usnesení Krajského soudu v Praze napadla obviněná H. Š. dne 27. 9. 2002 dovoláním, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V jeho odůvodnění uvádí, že byla nesprávně uznána vinnou a odvolací soud následně její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku zamítl, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle obviněné zejména odvolací soud nesplnil řádně svou přezkumnou povinnost ohledně zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků rozsudku, neboť údajně nebylo prokázáno, že by obviněná spáchala předmětný skutek. Odvolací soud se podle názoru obviněné odmítl zabývat námitkami uvedenými v odvolání, a to zejména konkrétními vadami vytýkanými napadenému rozsudku. Jak dále obviněná uvádí, její veškerá obrana byla i soudem prvního stupně buď přehlížena, nebo nelogicky znevážena a bagatelizována, a to za situace, kdy byl jako korunní svědek akceptován J. Č., tedy podle obviněné kriminálně závadná osoba, která daný skutek zosnovala a zřejmě sama provedla. Kromě tvrzení jmenovaného svědka neexistuje podle obviněné žádný věrohodný důkaz o tom, že by prodávala zboží s vědomím, že J. Č. k platbě používá kradené karty, a také neexistuje žádný důkaz o tom, že by se nějak obohacovala z těchto nákupů. V naznačených pochybnostech potom soudy obou stupňů nepostupovaly ve prospěch obviněné, ale naopak v její neprospěch. K osobě svědka J. Č. přitom tyto soudy přistupovaly neobvykle protekčním způsobem a s nadmírou opatrnosti a shovívavosti, přičemž nebyly vedeny snahou či odvahou podrobit uvedeného svědka hodnocení z hlediska jeho věrohodnosti. Obviněná dále poukazuje na to, že pokud jí svědkové D. P. a P. M. nikdy nevytkli, že by jim předala účtenky bez svého podpisu, tak vše nasvědčuje tomu, že spolupachateli J. Č. byli právě oba jmenovaní svědkové. Obviněná uvádí, že žádným z provedených důkazů nebylo spolehlivě zjištěno, zda předmětné platební karty byly skutečně někomu odcizeny, případně komu, a kdy a kde k tomu došlo. Soudy obou stupňů ponechaly tyto údaje v anonymitě, což podle obviněné vzbuzuje domněnku, že k odcizení nedošlo. Obviněná poukazuje i na možnost, že předmětné platební karty jejich disponenti spekulativně přenechávali J. Č. k podvodným nákupům a záměrně je nechali zablokovat až se značným časovým odstupem. Obviněná současně poukazuje i na rozdíly ve výpovědích J. Č. jako obviněného v jeho trestní věci týkající se souvisejícího jednání a v jeho výpovědích jako svědka v předmětné trestní věci 3 T 232/2001, s nimiž se soudy nevypořádaly.

Závěrem podaného dovolání obviněná H. Š. shrnuje, že soud prvního stupně i soud odvolací nectily zásadu objektivity a nestrannosti, nerespektovaly práva obhajoby obviněné a postupovaly nezákonně, když nedbaly povinnosti spolehlivého zjištění skutkového stavu a nesnažily se o pečlivé objasnění okolností svědčících ve prospěch obviněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 13 To 193/2002, a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání obviněné H. Š. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné H. Š. podané proti rozsudku, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. L. T., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 27. 9. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná H. Š. poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále odkázala na důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ovšem jeho naplnění následně spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jejího odvolání, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dne 24. 5. 2002 nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů uvedených do účinnosti zmíněné novely v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu. Z obsahu dovolání obviněné H. Š. je potom zřejmé, že obviněná opírá svůj mimořádný opravný prostředek nikoli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) nyní účinného tr. řádu, tedy po jeho novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb., nýbrž ve skutečnosti o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu po této novelizaci, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu.

Uplatněné dovolací důvody obviněná H. Š. konkretizovala tím, že byla nesprávně uznána vinnou shora citovanými trestnými činy, neboť údajně nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchala, soud prvního stupně nezjistil spolehlivě skutkový stav ani okolnosti svědčící v její prospěch a soud odvolací podle ní tato pochybení nenapravil a ponechal bez povšimnutí. Existenci dovolacího důvodu tak obviněná spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních, která byla ve věci učiněna oběma činnými soudy, a v nesprávném hodnocení důkazů, neboť podle svého tvrzení předmětný skutek nespáchala.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Pokud jde o posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné H. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná spáchala skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněné H. Š. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uváděný obviněnou není dán. Obviněná navíc ani nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou úplná či dostatečná a že soudy obou stupňů vadně hodnotily provedené důkazy, zejména svědeckou výpověď J. Č. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb. je podle jeho první alternativy, kterou obviněná výslovně cituje, dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné H. Š. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byly citovány zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních obou soudů činných ve věci a v jimi provedeném dokazování. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněná H. Š. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení podala dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející, dovolání obviněné odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 7. listopadu 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 07. November 2002