JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 868/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2006 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 10 To 72/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 102/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 3 T 102/2005, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., dále pod body 1b, 3b, 4b a 5b i trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pod body 1a, 2, 3a, 4a a 5a i trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný J. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný J. T. uznán povinným zaplatit poškozeným R. N., náhradu škody ve výši 195.470,- Kč, P. Š., náhradu škody ve výši 89.000,- Kč, společnosti E., s. r. o., náhradu škody ve výši 82.000,- Kč a J. S., náhradu škody ve výši 259.795,- Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. T. a státního zástupce, která podali proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 3 T 102/2005, a rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 10 To 72/2006, tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestnými činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a výroku o náhradě škody obviněnému J. T. uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného J. T. pak podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 10 To 72/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 3 T 102/2005, podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce L. E. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť uvedený pouze slovně bez výslovného odkazu na toto ustanovení. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel rozvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť byly porušeny základní zásady trestního řízení, když soud nezjistil bezpečně a jednoznačně skutkový stav věci, neboť neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz opětovnou svědeckou výpovědí A. K., která odvolacímu soudu zaslala písemnost, k níž nebyla vyslechnuta a opačné tvrzení v této písemnosti bylo odvolacím soudem označeno za nevěrohodné, bez dalšího odůvodnění této nevěrohodnosti, a její výslech byl zamítnut, což odporuje základním zásadám trestního řízení, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav beze všech pochybností. Obviněnému totiž svědkyně A. K. zaslala také dopis, kterým se mu omluvila a uvedla, že o jeho nevině napíše soudu, což také učinila.

Dále je pak dovolatel toho názoru, že soud pochybil, pokud zpochybnil předání a převzetí peněz na základě dokladů o předání jednotlivých finančních částek obviněným A. K. přesto, že ze znaleckého posudku je zřejmé, že uvedené doklady tato skutečně podepsala. Stejně tak považuje obviněný za nesprávné, že soud zpochybnil svědeckou výpověď svědka M. H. ohledně vedoucí osoby ve společnosti, kterou měl být podle této výpovědi svědek L. P. a dovolatel pouze peníze od svědka L. P. přebíral a předával je A. K. Není ani pravdou, že s dlužníky nebylo jednáno, když z výpovědí většiny svědků je patrný opak. Kvůli těmto pochybnostem nebylo jednoznačně prokázáno, že by se odsouzený dopustil skutků, pro něž byl odsouzen. Navíc postup soudu ohledně hodnocení listiny soudu zaslané A. K. a nevyhovění návrhu obhajoby na její opětovné vyslechnutí jako svědkyně je nutno podle obviněného považovat za porušení § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud vyvodil ze skutkových zjištění i odpovídající závěry právní, které ovšem odporují zásadě „in dubio pro reo“. Taktéž skutečnost, že odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování, neboť nebyl proveden důkaz navržený obhajobou, hovoří pro to, že provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně a provedené dokazování spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci. Obviněný J. T. ještě zmínil, že obdržel od druha svědkyně A. K. J. Z. dopis obdobného obsahu, jako byl ten, který po vynesení rozsudku zaslala obviněnému a soudu A. K.

V závěru dovolání obviněný J. T. s ohledem na shora uvedené navrhl, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, č. j. 10 To 72/2006 – 409 (3 T 102/2005), byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného J. T. doručeno, se k němu vyjádřila v tom smyslu, že při obviněným konstatované dovolací argumentaci je zřejmé, že dovolatel za pomoci svých ryze skutkových námitek, týkajících se míry průkaznosti jeho podnikatelské činnosti, vykonávané na podkladě živnostenského oprávnění A. K. a taktéž i jejím jménem a rovněž i v rozsahu jemu v této souvislosti svěřených a z jeho strany i vylákaných finančních prostředků, zcela vybočil z rámce řízení o dovolání a tím nastolil stav, kdy svůj mimořádný opravný prostředek učinil zcela nezpůsobilým k jeho věcnému projednání, a to i z hlediska zákonných dovolacích důvodů ve smyslu taxativního výčtu podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec svého vyjádření pak státní zástupkyně konstatovala, že jeho výhrady k provedenému dokazování nejsou důvodné, neboť skutkové závěry soudů obou instancí nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, týkajících se jak podnikání, tak také právních titulů a výše uvedených částek, které na jejich podkladě vylákal, popřípadě které mu byly svěřeny. Z těchto důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než z jakého lze podat dovolání. Současně navrhla, učinit tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obviněný ve svém dovolání fakticky požaduje, neboť napadá skutkové závěry soudu odvolacího a potažmo i nalézacího, které byly vyvozeny z listinných důkazů a výpovědí některých svědků. Jen pro úplnost je třeba uvést, že se všemi dovolatelem namítanými domnělými pochybeními se již vypořádal odvolací soud, neboť dovolání má prakticky totožný obsah jako odvolání. Pokud dovolatel tedy poukazuje na údajné neprovedení jím navrhovaného opětovného výslechu svědkyně A. K., pak nezbývá, než zdůraznit, že odvolací soud se vyjádřil i k této otázce, a Nejvyšší soud podotýká, že tak učinil zcela v souladu s příslušnými procesně právními předpisy a v rámci volného, nikoli však libovolného hodnocení důkazů, přičemž na stranách 7 až 8 svého rozhodnutí znovu shrnul a rozvedl skutková zjištění ohledně toho, že to byl právě obviněný J. T., kdo skutečně ovládal firmu E. a zosnoval žalovanou trestnou činnost, a opačná dodatečná písemná tvrzení svědkyně A. K. a jejího druha J. Z., který navíc zjevně u žádného relevantního jednání nebyl přítomen, vyhodnotil jako nevěrohodná, přičemž tento svůj závěr řádně odůvodnil s poukazem na ostatní v průběhu řízení provedené důkazy, zejména svědeckou výpověď Ing. K. Š. a výpovědi slyšených svědků z řad poškozených, jakož i důkazy listinné, a proto také návrh obhajoby na opětovný výslech svědkyně A. K. a výslech svědka J. Z. zamítl jako nadbytečný, když měl zcela v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutkový stav za spolehlivě prokázaný.

Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že přes v zásadě skutkový charakter obsahu dovolání obviněného J. T., je nutno dovodit, že odvolací soud v napadeném rozsudku učinil zcela správné závěry, přičemž Nejvyšší soud jako soud dovolací se s nimi plně ztotožňuje.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že námitky uváděné obviněným J. T. nejsou důvodné, zvláště když dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku požaduje změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Ve vztahu k výše uvedenému proto dovolací soud opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).

Jestliže tedy obviněný J. T. podal dovolání sice s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti jej zaměřil výlučně proti shora uvedeným skutkovým závěrům soudu prvního stupně a zejména odvolacího soudu v napadeném rozsudku, a to zvláště proti způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., týkajícím se věrohodnosti některých důkazů a neprovedení jiných obhajobou navrhovaných důkazů, fakticky jím napadl soudem učiněná skutková zjištění. Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť obviněný v podaném dovolání takový extrémní nesoulad nenamítl a celé dovolání obviněného se týká jen z jeho hlediska údajně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů zejména odvolacím soudem, což navíc jak bylo již shora uvedeno ani neodpovídá odvolacím soudem náležitě vyhodnocenému obsahu spisového materiálu. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního a zejména druhého stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 26. July 2006