JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 86/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2002 o dovolání podaném obviněným P. K., proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2001, sp. zn. 3 T 746/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 5 To 475/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2001, sp. zn. 3 T 746/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 5 To 475/2001, uznán vinným

1. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák, kterého se dopustil tím, že dne 1. dubna 1999 v K., okres H., v prodejně elektrospotřebičů firmy B. J., prodej a servis spotřebičů pro domácnost K., po řádném seznámení se všeobecnými obchodními podmínkami finančního pronájmu, uzavřel s leasingovou firmou H. C., a. s., B., smlouvu o finančním pronájmu na předmět pronájmu – pultovou mrazničku AFG – 075 Whirpool, v hodnotě 13 490 Kč na dobu pronájmu 12 měsíců s podmínkou úhrady měsíčních splátek ve výši 1 253 Kč do každého 15. dne v kalendářním měsíci, přičemž do smlouvy uvedl jako místo umístění předmětu adresu S. – M., přičemž uhradil akontaci a první splátku v celkové výši 2 603 Kč a předmět leasingu převzal s úmyslem dalších 11 splátek nehradit, kdy pultovou mrazničku uschoval a užíval mimo určené místo a tak majiteli firmě H. C., a. s., B., způsobil škodu ve výši 10 887 Kč,

2. trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 4. března 2000 kolem 22.30 hodin na silnici III. třídy z obce K. směrem na obec K., okres H., v silně podnapilém stavu řídil pronajaté osobní vozidlo Škoda Felicia půjčovny automobilů M. Š. se sídlem v Č. D. majitele J. Š., přičemž v jeho krvi bylo provedeným odběrem krve a jejím rozborem zjištěno nejméně 2,56 g/kg alkoholu, kdy v důsledku své opilosti nezvládl řízení tohoto vozidla obsazeného dalšími pěti spolujezdci, vyjel nejprve vpravo mimo vozovku a následně ve smyku přes střed do levé poloviny vozovky, kde při krajnici pravou přední částí svého vozidla srazil oproti směru své jízdy jdoucí chodkyni L. K., které způsobil těžké zranění v podobě otevřené zlomeniny pravého bérce s tržnou ranou délky 3 cm s posunem úlomků, s nutností následného opakovaného operativního léčení a s citelným omezením v obvyklém způsobu života od 4. března 2000 nejméně do 10. května 2000 a s léčením ukončeným dne 31. ledna 2001.

Za tyto trestné činy a za současně sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 1 T 9/2000, jenž nabyl právní moci dne 25. ledna 2001, byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obžalovanému dále uložen trest zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 1 T 9/2000, jenž nabyl právní moci dne 25. ledna 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození L. K., H. C., a. s., B., Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, OP H., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný P. K. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. ledna 2002 zamítl.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2001, sp. zn. 3 T 746/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 5 To 475/2001, podal obviněný P. K. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. S. K. podáním ze dne 7. března 2002, které došlo Okresnímu soudu v Hodoníně dne 8. března 2002. Dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proti výroku pod bodem 1. napadeného rozsudku, neboť ho nepovažuje ve výroku o vině za správný, protože podle jeho názoru nelze míti za prokázáno, že měl v úmyslu se dopustit trestného činu podvodu. Je třeba vycházet z toho, že po stránce subjektivní tento trestný čin nebyl v celém rozsahu prokázán, neboť zaplatil akontaci ve výši 1 350 Kč a dále splátku ve výši 1 253 Kč. Jinak pověřil pravidelnými splátkami prodavačku, tato však splátky neprovedla. O tom, že měl úmysl pravidelně splátky platit svědčí ta skutečnost, že leasingové společnosti jednak nabídl splátkový kalendář a jednak chtěl „mražák“ vrátit, a proto toto jeho jednání nevykazuje po stránce subjektivní naplnění skutkové stránky trestného činu podvodu. Navrhl proto podle § 265f tr. řádu, aby Nejvyšší soud podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo doručeno dovolání obviněného P. K. ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2001, sp. zn. 3 T 746/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 5 To 475/2001, ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. K odůvodnění tohoto návrhu uvedl, že v předmětné věci obviněný tvrdí, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť uhradil akontaci a první splátku a placením dalších splátek pověřil prodavačku, a proto mu nelze klást za vinu, že výše označenou leasingovou smlouvu sjednával s podvodným úmyslem. Z odůvodnění dovolání je však zřejmé, že dovolatel pouze způsobem odlišným od meritorních rozhodnutí vydaných v dané věci interpretuje provedené důkazy, přičemž právnímu posouzení výše popsaného skutku nevytýká žádné konkrétní pochybení. K uplatněným výhradám je možno ve stručnosti uvést, že soudy obou stupňů odůvodnily svůj pozitivní závěr, že obviněný P. K. naplnil i zákonem požadované znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., s poukazem jednak na svědeckou výpověď M. J., prodavačky zaměstnané v obchodě provozované obviněným, a jednak na svědeckou výpověď účetního Ing. J. B., který se zaobíral účetnictvím firmy obviněného.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo podáno včas a splňuje náležitosti dovolání. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil jako důvod odvolání nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1. napadeného rozsudku, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. s tím, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., což je nepochybně otázka právního posouzení skutku. Podle jeho názoru je třeba vycházet z toho, že po stránce subjektivní tento trestný čin nebyl v celém rozsahu prokázán, neboť zaplatil akontaci ve výši 1 350 Kč a dále splátku ve výši 1 253 Kč. Jinak pověřil pravidelnými splátkami prodavačku, tato však splátky neprovedla. O tom, že měl úmysl pravidelně splátky platit svědčí ta skutečnost, že leasingové společnosti jednak nabídl splátkový kalendář a jednak chtěl „mražák“ vrátit, a proto toto jeho jednání nevykazuje po stránce subjektivní naplnění skutkové stránky trestného činu podvodu.

Jak vyplývá z výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1. napadeného rozsudku spatřoval soud prvního stupně podvodný úmysl obviněného v tom, že obviněný P. K. uzavřel předmětnou shora uvedenou smlouvu o finančním pronájmu pultové mrazničky AFG – 075 Whirpool v hodnotě 13 490 Kč na dobu pronájmu 12 měsíců a tento předmět leasingu převzal s úmyslem dalších 11 splátek nehradit, kdy pultovou mrazničku uschoval a užíval mimo určené místo, a tak majiteli firmě H. C., a. s., B., způsobil škodu ve výši 10 887 Kč. Takto vymezený skutkový stav věci ve výroku rozsudku ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu byl správně kvalifikován jako podvodný úmysl požadovaný skutkovou podstatou trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., když je zcela zřejmé, že obviněný již v době uzavření předmětné leasingové smlouvy jednal s vědomím, že přebírá jako předmět leasingu věc pultovou mrazničku AFG – 075 Whirpool, přičemž věděl, že sjednané splátky s ohledem na svou finanční situaci nebude schopen platit, a proto jednal s úmyslem sjednaných 11 splátek nehradit, čímž uvedl majitele firmu H. C., a. s., B., v omyl a způsobil jí škodu ve výši 10 887 Kč (srov. přiměřeně č. 54/1967, 15/1969, 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Uvedený právní závěr soudu prvního stupně o podvodném úmyslu obviněného, s kterým se ztotožnil i soud druhého stupně, je v souladu s odůvodněním napadeného rozsudku na č. l. 116 p. v., přičemž Nejvyšší soud považuje za nutné k uplatněným výhradám obviněného dodat, že je i v souladu se svědeckou výpovědí M. J., prodavačky zaměstnané v obchodě provozovaném obviněným, která vyvrátila jeho obhajobu, když uvedla, že ji ani nepožádal a ani jí neuložil, aby připravovala nějaké příkazy k úhradě na splátky leasingu pro účetního Ing. B., kterého ani neznala, přičemž dodala, že na prodejně nikdy nebylo dost peněz, a to ani na zakoupení dodaného zboží (č. l. 68 a 105), stejně jako se svědeckou výpovědí účetního Ing. J. B., který dosvědčil, že od konce roku 1997 do měsíce ledna 1999 se zabýval hospodařením firmy obviněného P. K., přičemž zjistil, že podnikání obviněného bylo na tak slabé úrovni, že již v lednu roku 1999 nebyl obviněný schopen plnit své finanční závazky vůči svým dodavatelům, kteří mu dokonce odmítali nadále dodávat zboží (č. l. 71 p. v. a 105), což za situace, že v dubnu roku 1999 obviněný uzavřel inkriminovanou leasingovou smlouvu, muselo soudy I. i II. stupně nutně vést k závěru, že obviněný tuto smlouvu sjednal přinejmenším s tím, že byl srozuměn s faktem, že nebude schopen v budoucnu hradit leasingové splátky za výše specifikovanou pultovou mrazničku, kterou navíc umístil na jiném než sjednaném místě.

K námitce obviněného, že zaplatil akontaci a první splátku je třeba uvést, že tyto částky mu byly z hlediska výše způsobené škody odečteny, když byl uznán vinným způsobením škody ve výši 10 887 Kč oproti hodnotě předmětné pultové mrazničky vyčíslené částkou 13 490 Kč (viz č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). Pokud podle svého tvrzení nabízel později při neplacení leasingových splátek jakýsi splátkový kalendář, je třeba vzhledem k výše uvedenému podvodnému úmyslu na počátku při uzavření leasingové smlouvy a převzetí pultové mrazničky takové jeho jednání posuzovat již jen jako určitou snahu po náhradě škody ze spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku pod bodem 1. napadeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2001, sp. zn. 3 T 746/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 5 To 475/2001, jako trestného činu podvodu je zcela správné a odpovídající zákonu. Proti dalším výrokům napadeného rozsudku (výroku o vině pod bodem 2. výroku o trestu ani výroku o náhradě škody) obviněný P. K. dovolání nepodal (§ 265i odst. 3 per analogiam).

Z těchto v souladu s ustanovením § 265i odst. 2 tr. řádu jen stručně uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného P. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce odmítl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Proto ani nebylo důvodu rozhodovat o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu, o který obviněný v souvislosti s podáním dovolání žádal.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2002

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 29. May 2002