JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 830/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2008 o dovoláních obviněných Ing. T. L. a J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 4/2007, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněných Ing. T. L. a J. Š. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V. z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněných Ing. T. L., J. Š., Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. T. L., J. Š., Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V. pro skutky, že

1. obvinění ing. T. L. a ing. V. V. společně se zemřelým Ing. Z. Š. v době od 1. 1. 1997 do 16. 9. 1999, v P., na Ministerstvu obrany ČR jako vojáci z povolání ustanovení ve funkcích na Hlavním úřadu nákupu majetku a služeb Majetkové sekce Ministerstva obrany, místo zadávání obchodních veřejných soutěží na veřejné zakázky Ministerstva obrany, na opravy letišť a letecké techniky AČR, na dodávky materiálu a náhradních dílů pro letectvo AČR, při zadávání těchto veřejných zakázek, neoprávněně používali ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, tedy výzvy jednomu zájemci k podání nabídky na veřejnou zakázku, ač k tomu nebyly splněny v tomto zákoně výslovně uvedené důvody, což činili Ing. Z. Š. a ing. V. nejméně u smluv …, Ing. V. sám u smluv …, Ing. Š. sám u smluv …, Ing. L. s Ing. Š. i Ing. V. nejméně u smluv …, J. Š. předávali předem informace o připravovaných armádních zakázkách, finančních částkách vyčleněných na tyto zakázky, o zůstatku finančních prostředků na investiční akce, v předstihu jej informovali také o podmínkách a způsobu zadání jednotlivých veřejných zakázek, jakož i o nabídkách ostatních firem, které se případně ucházely o jednotlivé zakázky, věděli o tom, že většina jeho firmě zadávaných zakázek již byla před „výběrových řízením“ (správně „výběrovými řízeními“) splněna, čímž zajistili firmě B., a. s., zakázky ve výši nejméně 350.023.217,10 Kč,

2. obviněný Ing. J. P. v době od 1. 4. 1997 do konce roku 1999, v P., na Ministerstvu obrany ČR jako voják z povolání ve funkci vedoucího staršího inženýra-speciality Oddělení speciálního zabezpečení letectva, Odboru logistiky letectva, Sekce logistiky Generálního štábu Armády České republiky, zadával veřejné zakázky Ministerstva obrany na opravy letišť a techniky AČR, ač mu tato činnost dle vnitřních směrnic MO nepříslušela, což činil nejméně u smluv … a u opravy letiště K. v roce 1999, na kterou nebyl uzavřen smluvní vztah a následně obvinění Ing. L. a Ing. V., spolu se zemřelým Ing. Š. tuto činnost kryli neoprávněným používáním ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., ač k tomu nebyly v předmětných případech splněny zákonem o zadávání veřejných zakázek výslovně stanovené důvody, tím znemožnil účast jiných firem, a tak vytvoření konkurenčního prostředí, J. Š. předával neveřejné informace o připravovaných armádních zakázkách, finančních částkách vyčleněných na tyto zakázky, o zůstatku finančních prostředků na investiční akce, čímž opatřil firmě B., a. s., státní zakázky,

3. obviněný pplk. Ing. R. K. od října 1997 do konce roku 1999, v P., S. B. a jinde, jako voják z povolání ve funkci vedoucího staršího důstojníka Oddělení letištního zabezpečení Odboru logistiky letectva, Sekce logistiky Velitelství vzdušných sil GŠ ve S. B., Armády České republiky, zadával veřejné zakázky Ministerstva obrany na opravy letišť, dále letištní techniky a techniky letištního zabezpečení letišť AČR, ač mu tato činnost dle předpisů nepříslušela, dále dával odborně podřízeným vojákům na jednotlivých letištích telefonické i písemné pokyny k předání vojenské techniky do opravy firmě B., a. s., bez informování přímých nadřízených, výběrového řízení, písemně uzavřeného smluvního vtahu a i mimo stanovený plán, čímž znemožnil vyhlášení obchodní veřejné soutěže, čímž zajistil firmě B., a. s., veřejné zakázky, což činil nejméně u smluv … .

4. obviněný Ing. J. K.od října 1997 do října roku 1999 v P., S. B. a jinde, jako voják z povolání ve funkci náčelníka Oddělení letištního zabezpečení Velitelství vzdušných sil ve S. B., Armády České republiky, věděl, že jsou zadávány veřejné zakázky Ministerstva obrany na opravy letišť, letištní techniky a techniky letištního zabezpečení letišť AČR, bez předchozího výběrového řízení a uzavřené smlouvy, sám, ač mu tato činnost dle předpisů nepříslušela, a to bez informování přímých nadřízených, výběrového řízení, písemně uzavřeného smluvního vztahu, čímž znemožnil vyhlášení obchodních veřejných soutěží a zajistil firmě B., a. s., veřejné zakázky, což činil nejméně u smluv …,

5. obviněný O. K. nejméně od ledna 1998 do konce roku 1999 v N. J., jako občanský zaměstnanec MO ve funkci zástupce vojenské správy Hlavního úřadu pro standardizaci, katalogizaci a řízení jakosti P., pracoviště N. J., umožnil obviněným pplk. Ing. Z. Š., pplk. Ing. T. L. a pplk. Ing. V. V., obejít povinnost vyhlásit obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb., neboť přebíral v uvedené době vojenskou letištní techniku a techniku letištního zabezpečení útvarů AČR, vyrobenou nebo opravenou uvedenou společností, ač věděl, že k výrobě a opravám uvedené techniky nemá k dispozici smlouvu uzavřenou HÚNMS s touto firmou, čímž umožnil provedení a převzetí řady armádních zakázek bez písemně uzavřeného smluvního vztahu, což činil nejméně u smluv …,

6. obviněný Ing. P. K. nejméně od ledna 1998 do konce roku 1999 v N. J., ve funkci zástupce vojenské správy Hlavního úřadu pro standardizaci, katalogizaci a řízení jakosti P. pracoviště N. J., umožnil obviněným pplk. Ing. Z. Š., pplk. Ing. T. L. a pplk. Ing. V. V., (obejít) povinnost vyhlásit obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb., neboť přebíral v uvedené době vojenskou letištní techniku a techniku letištního zabezpečení útvarů AČR, vyrobenou nebo opravenou uvedenou společností, ač věděl, že k výrobě a opravám uvedené techniky nemá k dispozici smlouvu uzavřenou HÚNMS s touto firmou, čímž umožnil provedení a převzetí řady armádních zakázek bez písemně uzavřeného smluvního vztahu, což činil nejméně u smluv …,

7. obviněný pplk. Ing. K. Ž. nejméně od ledna 1997 do konce roku 1999, v P., jako voják z povolání, ve funkci náčelníka Oddělení letištně technického zabezpečení vojenského útvaru P. – K., Armády České republiky, umožnil obviněným pplk. v z. Ing. Š., pplk. v z. T. L. a pplk. Ing. V., obejít povinnost vyhlásit obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb. na opravy letiště P. K., opravy techniky letištního zabezpečení, nákupy náhradních dílů pro vojenskou techniku na letišti K., a dále umožnil provedení řady armádních zakázek bez písemně uzavřeného smluvního vztahu, protože věděl, že s J. Š. bude smlouva uzavřena až následně a na základě převzaté opravené techniky a převzatých oprav letištních drah, budou muset být zakázky zaplaceny, což činil nejméně u smluv … a v případě opravy letiště K. v roce 1999,

8. obviněný Ing. J. F. dne 19. 3. 1997 v P., na Ministerstvu obrany ČR, jako důstojník AČR ve funkci ředitele Odboru majetku vzdušných sil Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb Ministerstva obrany, vyzval v zastoupení ředitele HÚNS, s poukazem na ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 199/1994 Sb. jako jediného možného zájemce k podání nabídky na zakázku MO firmu A., s. r. o., se sídlem P., ul. Ž., na dodání turbochladiče 6483 EB pro letoun SU-25 UBK, ač věděl, že uživatel podal na nákup uvedeného zboží řádnou žádanku, nešlo tedy o řešení havarijní potřeby, dne 4. 4. 1997 pak uzavřel s touto firmou kupní smlouvu na dodávku tohoto zboží, v průběhu roku 1997 následně uzavřel dodatky této smlouvy, aniž nákup dalších komodit byl odůvodněn havarijní potřebou resortu, čímž navýšil celkový objem MO nakupovaného zboží na částku okolo 20 mil. Kč, čímž zajistil firmě A., s. r. o., státní zakázku ve výše uvedeném objemu,

9. obviněný pplk. Ing. F. dne 1. 12. 1997 v P., na Ministerstvu obrany ČR, jako důstojník AČR ve funkci ředitele Odboru majetku vzdušných sil Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb Ministerstva obrany, uzavřel s firmou B., a. s., s odvoláním na § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, smlouvu č. 75144284 na značení povrchu vojenských letišť P. K. a N. podle norem ICAO, s termínem provedení prací na letišti N. ve dnech 21. – 25. 7. 1997, na letišti P. K. od 22. 9. do 26. 9. 1997, jejímž uzavřením pokryl v termínech uvedených ve smlouvě, již provedené práce, přestože na tento předmět smlouvy byla dne 23. 6. 1997 Hlavním úřadem nákupu majetku a služeb MO zaslána výzva více zájemcům podle § 49 zákona č. 199/1994 Sb., a teprve dne 17. 10. 1997 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pod čj. S 193/97/140/an rozhodl o námitce jednoho z vyloučených uchazečů, čímž porušil ustanovení § 57 odst. 3 zákona č. 199/1994 Sb., čímž ji zajistil státní zakázku,

10. obviněný Ing. V. V., po dohodě s obviněným J. Š. v době od 14. června 1999 do konce července 1999 v obci B. v okr. L., i jinde, zajistili stavební práce při rekonstrukci rekreačního domku v Obci B. v okr. L., patřící sestře pplk. Ing. Z. Š., důstojníka HÚNMS, paní N. S., které provedla firma P. Z., s. r. o., za to, že byly firmě B., a. s., a firmám Ing. V., které pro B. prováděly stavební práce, přidělovány bez vyhlášení obchodních veřejných soutěží zakázky zadávané Hlavním úřadem nákupu majetku a služeb MO a tyto práce nebyly v plné výši vyfakturovány,

11. obviněný J. Š. v době od 1. 1. 1997 do konce roku 1999 v P., O. a jinde, jako člen představenstva společnosti B., se sídlem letiště O. M., požadoval od důstojníků Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb MO zadávání veřejných zakázek Ministerstva obrany na opravy letišť a techniky z letišť AČR, na dodávky materiálu a náhradních dílů pro letectvo AČR, podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., výzvou jednomu zájemci k podání nabídky na veřejnou zakázku, ač k tomu nebyly splněny zákonem výslovně stanovené důvody, aby tím znemožnil účast jiných firem, a tak vytvoření konkurenčního prostředí, po důstojnících armády dále požadoval neveřejné informace o připravovaných armádních zakázkách, finančních částkách, vyčleněných na tyto zakázky, o zůstatku finančních prostředků na investiční akce do konce roku, informace o podmínkách a způsobu zadání jednotlivých veřejných zakázek, jakož i o nabídkách ostatních firem, které se případně ucházely o jednotlivé armádní zakázky, sám rozhodoval o opravách, které jeho firma pro MO provede, a tím firmě B., a. s., zajistil neoprávněně zadané veřejné zakázky v objemu, což činil nejméně u smluv … a v případě opravy letiště K. v roce 1999, na kterou nebyla smlouva uzavřena,

čímž měli spáchat pod bodem 1) obvinění Ing. T. L. a Ing. V. V. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 127 odst. 1 tr. zák., pod body 2), 3), 4) obvinění Ing. J. P., Ing. R. K. a Ing. J. K.trestný čin porušování závazných pravidel v hospodářském styku ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a), § 127 odst. 1 tr. zák., pod body 5), 6), 7) obvinění O. K., Ing. P. K. a Ing. K. Ž. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c), § 127 odst. 1 tr. zák., pod body 8), 9) obviněný Ing. J. F. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., pod bodem 10) obvinění Ing. V. V. a J. Š. trestný čin podplácení ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 161 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 11) obviněný J. Š. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a), § 127 odst. 1 tr. zák.

Toto usnesení nalézacího soudu napadli obvinění Ing. T. L., Ing. R. K. a J. Š. stížnostmi, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, tak, že je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, podali obviněný Ing. T. L. prostřednictvím obhájce JUDr. V. T. a obviněný J. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. V. dovolání, oba shodně z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný Ing. T. L. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, včetně námitek, které uplatnil v rámci odvolání, a v souvislosti s tím konstatoval, že ze všech doposud provedených důkazů vztahujících se k objasňování okolností uzavření smluv, jež byly předmětem prověřování právě ve vztahu k obviněnému, vyplynulo, že podíl obviněného na veřejných zakázkách zadaných na základě těchto smluv, nebyl prokázán. Tento závěr je součástí skutkového zjištění zachyceného na straně 35 a 37 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, ze kterého dovolatel výslovně cituje, že z připojené dokumentace nevyplývá podíl obviněného Ing. L. a na této zakázce.

Dovolatel také sice výslovně uvedl, že soudům obou stupňů nevytýká nesprávná skutková zjištění, nicméně namítl, že v řízení učiněná skutková zjištění nebyla adekvátně zhodnocena a tudíž nevedla k odpovídajícím právním závěrům, čímž byla porušena zásada uvedená v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když orgány činné v trestním řízení nedůvodně nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů předložených obviněným.

Za základní chybu považuje odvolatel, že soudy obou stupňů nesprávně při aplikaci § 65 tr. zák. opomenuly vyloučit v této souvislosti existenci důvodů pro zastavení trestního stíhání obsažených v ustanoveních § 172 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř., neboť jen v případě, že by bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že nebyl dán ani jeden z těchto důvodů zastavení trestního stíhání, bylo by teprve možno použít ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Navíc aplikace ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. může přicházet v úvahu jen tehdy, je-li nepochybné, že se předmětný skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jeho spáchání obviněným bylo spolehlivě prokázáno, a dále že současně zanikla trestnost tohoto činu. Povinností orgánů činných v trestním řízení je zejména provádět dokazování v takovém rozsahu, aby mohly spolehlivě zjistit či vyloučit existenci důvodů pro zastavení trestního stíhání obsažených v ustanoveních § 172 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. Dovolatel se však domnívá, že výše uvedený zákonný postup nebyl v jeho případě dodržen, zejména vyvstaly pochybnosti, zda v dané věci projednávaný skutek je skutečně trestným činem, potažmo zda souzený trestný čin spáchal obviněný, a v tomto směru cituje závěry z usnesení nalézacího soudu, se kterými se ovšem neztotožňuje, a namítá, že názory Městského soudu v Praze nemají základ a opodstatnění ve skutkových zjištěních doposud vyplynuvších z provedeného dokazování. Ve vztahu k trestnému činu podle § 127 odst. 1 tr. zák., jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu, totiž je zřejmé, že u obviněného nelze z žádného přímého či nepřímého doposud provedeného důkazu usuzovat ani na naplnění objektivní stránky, ani na naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, když zde musí být dán i tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Vzhledem k výše uvedenému se tedy dovolatel domnívá, že v jeho případě nebyly pro rozhodnutí, jaké učinil Městský soud v Praze, splněny zákonné podmínky, navíc se orgány činné v trestním řízení zcela jednoznačně a bez dalších pochybností nevypořádaly s možnostmi přednostního zastavení trestního stíhání obviněného z příznivějších důvodů uvedených v ustanovení § 172 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř.

V závěru svého dovolání obviněný Ing. T. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 To 127/2007-3936, a tomuto předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., popřípadě podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastavuje.

Obviněný J. Š. v rámci jím podaného dovolání uplatnil také dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V první části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zopakoval průběh a výsledky trestního řízení do doby podání dovolání, v následující části pak poukázal na to, že ve vztahu k trestnému činu podle § 127 odst. 1 tr. zák. v důkazním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný po důstojnících armády měl požadovat informace o připravovaných veřejných zakázkách a o způsobu zadání, jakož i o nabídkách ostatních firem, které se případně o jednotlivé armádní zakázky ucházely také. Rovněž tak nebylo prokázáno, že by obviněný sám měl rozhodovat o opravách, které jeho firma provede a tím měl této své firmě zajistit neoprávněně zadané veřejné zakázky. Navíc po celou dobu přípravného řízení se orgány činné v trestním řízení zcela záměrně nezabývaly prokazováním subjektivní stránky trestného činu, když tato absentuje, obviněnému nebyla nikdy prokázána, a proto se v jeho případě nemůže jednat o trestný čin.

Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly otázkou společenské nebezpečnosti skutku, a to ani přesto, že již při samotném vyšetřování vyšlo najevo, že zákon č. 199/1994 Sb., byl v rozhodné době nastaven tak, že v případě většiny jednotlivých armádních zakázek by je z procedurálních důvodů vůbec nebylo možno realizovat a u celé řady těchto zakázek by pak jejich nerealizací či časovým odsunutím došlo ke vzniku škod velkého rozsahu nebo k ohrožení životů, když šlo o havarijní opravy. Soud tak porušil již ustanovení § 3 odst. 1, 4 tr. zák.

Ve vztahu k trestnému činu podle § 161 odst. 1 tr. zák., obviněný vznesl výhradu, že taktéž nebyl v řízení proveden jediný důkaz o tom, že se obviněný tohoto trestného činu dopustil. Ve znaleckém posudku pak znalec nerespektoval fakta, která byla bez jakýchkoli pochybností orgánům činným v trestním řízení doložena. Přesto i o tomto skutku soud rozhodl, jako by se stal. Jedinými tzv. důkazy o tom, že by odvolatelem zmiňované skutky měly naplňovat skutkové podstaty souzených trestných činů, jsou jen znalecké posudky, ve kterých tzv. trestné činy hodnotí znalci na základě svých subjektivních dojmů a pocitů, u trestného činu podle § 127 odst. 1 tr. zák. dokonce hodnotí, zda a do jaké míry byl porušen zákon č. 199/1994 Sb. Názor soudu, že o obžalobě lze meritorně rozhodnout a zhodnotit opatřené důkazy již v rámci předběžného projednání obžaloby, se jeví jako vcelku zásadní porušení základních zásad trestního řízení, upravených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 11 tr. ř.

V závěru svého dovolání obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby trestní stíhání zastavil podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž byla dovolání obviněných Ing. T. L. a J. Š. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem uvedenými podmínkami. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neodmítl ani jedno z podaných dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla obě dovolání podána, v rozsahu a z důvodů vyjádřených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obou obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu, než byly zjištěny soudem prvního stupně, konkrétně zejména se vztahujících k věrohodnosti výpovědí několika svědků a k závěrům vyvozeným soudem ze znaleckých posudků a odborných vyjádření. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili oba obvinění i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

První a z hlediska všech obviněných zcela zásadní právně relevantní námitka uplatněná oběma dovolateli směřovala k tomu, že soudy obou stupňů nesprávně při aplikaci § 65 tr. zák. v návaznosti na nedůvodně použitou právní kvalifikaci shora uvedených trestných činů, kterých se měli oba obvinění dopustit, ač tyto trestné činy nespáchali zejména po subjektivní stránce, když ustanovení § 127 odst. 1 tr. zák. vyžaduje i tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jiném ve značném rozsahu neoprávněné výhody, opomenuly vyloučit v této souvislosti existenci důvodů pro zastavení trestního stíhání obsažených v ustanoveních § 172 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. V podrobnostech poukázali dovolatelé na to, že pouze v případě, že by bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že nebyl dán ani jeden z těchto důvodů zastavení trestního stíhání, bylo by teprve možno použít ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Navíc aplikace ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. může přicházet v úvahu jen tehdy, je-li nepochybně zjištěno, že se předmětný skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jeho spáchání obviněnými bylo spolehlivě prokázáno, a dále že současně zanikla trestnost tohoto činu. Dovolatelé se však domnívají, že výše uvedený zákonný postup nebyl v jejich případě dodržen, zejména vyvstaly v jejich případě pochybnosti, zda v dané věci projednávaný skutek je skutečně trestným činem, potažmo zda souzený trestný čin spáchali obvinění.

K uvedené námitce je tak nutno uvést, že podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. soud po předběžném projednání obžaloby trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř., tedy je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, nebo není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, nebo je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1 tr. ř.), nebo nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, anebo zanikla-li trestnost činu. Soud prvního stupně dospěl ve výroku o vině k závěru, že byla dána právě poslední zmiňovaná okolnost, neboť v tomto směru vycházel z ustanovení § 65 tr. zák., které se k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost vztahuje a které stanoví, že trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že k zastavení trestního stíhání může dojít v rámci předběžného projednání obžaloby jen tehdy, jestliže by jiný procesní postup zásadně nic nemohl změnit na závěru, že skutek, pro nějž je stíhání vedeno, se nestal, není trestným činem a není důvod k postoupení věci, není prokázáno, že jej spáchal obviněný, trestní stíhání je nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 tr. ř., obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, případně že trestnost činu v mezidobí od jeho spáchání zanikla. Takové rozhodnutí soudu předpokládá, že ani dalším šetřením věci by se nepodařilo zjistit skutečnosti a shromáždit důkazy, jejichž provedením v hlavním líčení by se mohlo dojít k závěru o vině, a dává tedy soudu možnost předejít neúčelnému konání hlavního líčení. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu může soud v předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 TrŘ jen tehdy, když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky. Soud postupuje nesprávně, pokud zastaví trestní stíhání za situace, kdy dokazování ve věci není úplné z hlediska závěru, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, které lze odstranit až jejich zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení (srov. č. 37/1994 Sb. rozh. tr.).

Jak Nejvyšší soud zjistil, nalézací soud zastavil trestní stíhání všech obviněných podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nalézací soud v této souvislosti v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, na straně 40 a 41 svůj závěr ve spojení s předchozím podrobným rozebráním jednotlivých skutků uvedených v obžalobě souhrnně odůvodnil tím, že znalci ve znaleckém posudku i příslušní pracovníci ÚOHS a MO se vyjadřují k celkem 32 uzavřeným smlouvám (byť od r. 2002 je předmětem obžaloby pouze dvacet jedna uzavřených smluv) a ohledně v bodech 7 a 10 obžaloby (obv. Ž. a Š.) uvedeným případem opravy letiště K. v r. 1999, na níž nebyla smlouva uzavřena, se nevyjadřují vůbec. Dále pod bodem 1) obžaloby je od počátku uváděno „Ing. Š. sám u smluv … ...“, ač Ing. Š. dle úmrtního listu čl. 2563 zemřel dne 19. 3. 2002, tj. již před podáním první obžaloby v této věci (usnesení o zastavení trestního stíhání navržené policejním komisařem v návrhu na podání obžaloby čl. 2602-2603 se ve spise nenachází - od čl. 2604 následuje obžaloba podaná u Městského soudu v Praze dne 28. 5. 2002). Ze spisového materiálu dále vůbec není zřejmé, proč je obv. Š. kladeno za vinu též jednání ve vztahu ke smlouvě uzavřené se spol. A., s. r. o. V souvislosti s touto smlouvou je však vyslýchaný obv. L. (viz shora), taktéž ke smlouvě, kdy uvedená jednání mu v obžalobě kladena za vinu nejsou a naproti tomu je mu kladeno za vinu jednání vztahující se ke smlouvě č. … a …, kdy z dokumentace žádná spojitost k této osobě nevyplývá. Rovněž s opakovaně namítaným řádným objasněním subjektivní stránky u všech jednotlivých obviněných se opět přípravné řízení nevypořádalo, což mimo jiné dokládají konstatování u jednotlivých smluv „by mohl“ apod. Veškeré shora popsané skutečnosti pak dle názoru soudu opět odůvodňují postup podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. vrácení věci státnímu zástupci k došetření. S přihlédnutím k délce trvání trestního řízení, další nezbytnosti obsáhlého došetření, významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu, zjištěným následkům, okolnostem, za nichž ke spáchání jednání obviněných došlo, osobám obviněných, míře jejich zavinění i pohnutkám, pak dospěl soud k závěru, že je na místě ve vztahu ke všem obviněným použít postup podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. a to z důvodu ustanovení § 65 tr. zák.

Dále Městský soud v Praze v odůvodnění v konkrétních odkazech rozvedl, že z podrobně popsaného rozboru u jednotlivých zakázek vyplývá, že k tomu, aby bylo možno firmu B., a. s., využívat, byly dlouhodobě a nestandardním způsobem používány postupy, které jsou (a byly) v rámci zákona o zadávání veřejných zakázek koncipovány jako mimořádné, zatímco zde sloužily ke zdůvodňování prakticky každé veřejné zakázky. Navíc u většiny zakázek dochází k časovému nesouladu, kdy plnění je zahájeno dávno před výzvou jednomu zájemci, natož před podpisem smlouvy, anebo dokonce je nabídka datována ještě před datem doručení výzvy jednomu zájemci firmě B., a. s. Smlouvy uzavírané s touto společností se netýkaly jen techniky speciální (z pohledu prováděcího předpisu), ale i běžné, zejména stavebních prací. Za specializované zakázky byly vydávány i zakázky na údržbu techniky, která je běžně užívána i v civilním sektoru. Z hlediska objektivní stránky lze tudíž zkonstatovat, že popsanými postupy obvinění (byť zjevně ne ve všech případech zažalovaných zakázek a u jednotlivých zakázek ne jednoznačně ti obvinění, jímž je konkrétní jednání kladeno za vinu) v úmyslu opatřit jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, porušili závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem, kdy značný rozsah je dovozován z objemu a množství jednotlivých zakázek uvedených v obžalobě (obv. V. – 18 smluv s celkovou úhradou 167.304.785,- Kč, obv. P. – 16 smluv s celkovou úhradou 147.787.400,- Kč, obv. K. – 12 smluv s celkovou úhradou 111.597.188,- Kč, obv. K. – 9 smluv s celkovou úhradou 102.661.656,- Kč, obv. K. – 4 smlouvy s celkovou úhradou 42.414.715,- Kč, obv. L. – 2 smlouvy s celkovou úhradou 12.255.302,- Kč, obv. Ž. – 2 smlouvy s celkovou úhradou 10.666.760,- Kč, obv. F. – 2 smlouvy s celkovou úhradou 24.273.788,- Kč, obv. K. – 3 smlouvy s celkovou úhradou 23.864.054,- Kč a obv. Š. – 20 smluv s celkovou úhradou 173.4594.772,- Kč – v tomto posledním případě jde o zjevnou chybu). Na popsaném jednání se pak obvinění podíleli různými způsoby. Jednalo se jak o řídící pracovníky HÚNMS, tak o referenty tohoto úřadu či o důstojníky útvarů, které zakázky odebíraly. Tedy ne všichni obvinění se podíleli na zadávání zakázek v rozporu s obecně závazným právním předpisem, nicméně i ti, kteří ve svých pozicích takovéto zakázky odebírali, museli vědět, že zakázky nejsou zadávány v souladu se zákonem. Plnění bylo poskytováno dávno před zadáním zakázky, o čemž museli vědět, když stvrzovali předání staveniště, násun techniky apod. Též jim bylo známo, že uvedené zakázky jsou vždy ve prospěch jedné firmy. Obvinění tudíž věděli, že nejsou splněny podmínky pro zvolený postup, jímž dochází ke zvýhodňování jednoho soutěžitele (§ 127 odst. 1 tr. zák). Obv. Š. a V. tak poskytli Ing. Š. neoprávněnou výhodu spočívající v zajištění stavebních prací nejméně za sníženou cenu, jak vyplývá z citovaného znaleckého posudku, a to v souvislosti s popsaným způsobem získávání veřejných zakázek firmou B., a. s. (§ 161 odst. 1, § 9 odst. 2 tr. zák.). Pro úplné a řádné objasnění věci a to jak z hlediska objektivní stránky ve vztahu k jednotlivým zažalovaným jednáním, tak z hlediska stránky subjektivní týkající se prokázaného úmyslného zavinění jednotlivých obviněných ve vztahu k jednotlivým jednáním, by však bylo nezbytné provádět další obsáhlé dokazování. Citovaný postup ale již soud s přihlédnutím k délce doby, která od spáchání jednání uplynula, skutečnosti, že armádě škoda nevznikla, k osobám obviněných a stupni společenské nebezpečnosti posuzovaných jednání nepovažuje za účelný.

Soud druhého stupně, rozhodující mimo jiné i o stížnosti obviněných Ing. T. L. a J. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, tyto stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl pro jejich nedůvodnost a v odůvodnění svého usnesení na straně 13 a 14 k tomu konstatoval, že rozhodoval v předmětné věci již dvakrát, vždy tak, že zamítl stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a v druhém případě i obviněného Ing. R. K. proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým vrátil předmětnou věc ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. k došetření, neboť orgánům činným v trestním řízení se nedařilo v přípravném řízení věc dostatečně objasnit bez odborné spolupráce s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a nakonec i při projednání této, v pořadí již třetí stížnosti obviněných Vrchní soud v Praze na straně 17 a 18 konstatoval, že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, které se opírají o opatřené důkazy, jež byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Jednání obviněných i podle stížnostního soudu totiž vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 127 odst. 1 tr. zák., ať už přímo, či úmyslnou formou účasti na tomto trestném činu, a v bodě 10) také trestného činu podle § 161 odst. 1 tr. zák. Vrchní soud poukazuje na to, že od počátku upozorňoval na nutnost řádného zjišťování a zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných s ohledem na celkovou situaci na Ministerstvu obrany ČR při zadávání veřejných zakázek. Zjištěná tehdejší situace na MO ČR nemohla žádného z obviněných zbavit trestní odpovědnosti. Otázkou zůstávalo, kdo všechno mohl a měl být v této souvislosti trestně stíhán. To však není věcí soudu. Trestní odpovědnost obviněných v této věci se neodvíjí jen od uzavření smluv samotných, navíc trestná činnost mohla být páchána jak v úmyslu přímém, tak i nepřímém. V této souvislosti pak stížnostní soud odkázal zejména na výpověď svědka JUDr. I. T., který jako ředitel odboru obchodně – právního uvedl, že podklady pro schvalovací proces připravovali referenti zainteresovaných odborů, tedy většina obviněných, přičemž právní odbor ani nemohl posoudit technickou stránku, např. zda jde o havárii. Obdobně i Z. Š. v přípisu ze dne 15. 7. 1999 uvedl, že „současný systém schvalování veřejných zakázek komisí ředitelů HÚNMS (kolečko) je pouze formální a nemá žádný závazný účinek. Např. i obviněný Ing. V. V. ve své výpovědi uznal nesprávnost postupu při uzavírání smlouvy, když „jejich postup nebyl úplně v pořádku“, ale „byl na ně vyvíjen tlak na uzavření smluv v krátkém termínu. Obviněný Ing. J. F. potvrdil, že podepsal smlouvu na provedení prací v době, kdy již práce byly provedeny. Pokud jde o bod 10 obžaloby Vrchní soud v Praze se ztotožnil se stanoviskem nalézacího soudu, že závěry o spáchání trestného činu jsou podloženy znaleckým posudkem (str. 17 až 19 usnesení stížnostního soudu).

Jak je tedy patrno, oba soudy se shodují v závěru, že trestní věc obviněných je po stránce skutkové velmi obsáhlá, orgány činné v přípravném řízení podle názoru soudů obou stupňů již poněkolikáté neobjasnily všechny podstatné okolnosti týkající se účasti jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti, rozsahu spáchané trestné činnosti a zejména subjektivní stránky jednotlivých trestných činů, kvůli čemuž jim tato věc byla několikrát vrácena k došetření, což také ovšem značně prodloužilo délku trestního řízení. Nalézací soud pak za takových podmínek v neveřejném zasedání předběžně projednal obžalobu a výsledkem tohoto předběžného projednání byl výše citovaný výrok o zastavení trestního řízení z toho důvodu, že zanikla nebezpečnost činu obviněných, tedy ve smyslu § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší soud zjistil poněkud jiné důvody, které vedly soud prvního stupně k takovému rozhodnutí, než zánik společenské nebezpečnosti. Předně nelze opomenout, že Městský soud v Praze sám poukázal na to, že ani potřetí nebyl skutkový stav v přípravném řízení zjištěn tak, jak to požadoval soud první instance po státním zástupci v minulých usneseních o vrácení věci k došetření, když nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, neboť jinak by nemohl uzavřít, že by opětovně přicházelo v úvahu vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Městský soud v Praze za této situace však znovu věc projednal v neveřejném zasedání (ačkoli bylo již ze spisu patrno, že je třeba, pokud již nebyla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, věc projednat v hlavním líčení), avšak nevrátil věc k došetření, nýbrž přesto, že sám uvedl, že „... pro úplné a řádné objasnění věci a to jak z hlediska objektivní stránky ve vztahu k jednotlivým zažalovaným jednáním, tak z hlediska stránky subjektivní týkající se prokázaného úmyslného zavinění jednotlivých obviněných ve vztahu k jednotlivým jednáním, by … bylo nezbytné provádět další obsáhlé dokazování“, podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných pro shora uvedené skutky, neboť nepovažoval vrácení věci státnímu zástupci k došetření za účelné „ ... s přihlédnutím k délce doby, která od spáchání jednání uplynula, skutečnosti, že armádě škoda nevznikla, k osobám obviněných a stupni společenské nebezpečnosti posuzovaných jednání.“ Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, kterým podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodné stížnosti obviněných Ing. T. L., Ing. R. K. a J. Š., zaujal stejný názor, neboť se s rozhodnutím soudu první instance ztotožnil, přičemž k tomu dodal, že „nemohl vyhovět stížnostem požadujícím zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., protože okolnost, že skutek nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty musí být náležitě zjištěna“ (viz str. 19 usnesení stížnostního soudu). Navíc přestože obecně konstatoval jako samozřejmost, že soud může postupovat podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř., „jen když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky“ (viz str. 16 a 17 usnesení stížnostního soudu), nezabýval se shora uvedenými závěry nalézacího soudu a pochybnostmi z toho vyplývajícími a v důsledku toho ani nenapravil pochybení v postupu soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud k tomu musí zdůraznit, že je třeba dát s ohledem na výše uvedené za pravdu námitkám obou dovolatelů. Pokud Městský soud v Praze vyslovil, že zastavuje trestní stíhání obviněných z důvodu toho, že zanikla nebezpečnost jejich činu, pak měl při takovém závěru vycházet z obsahu spisu a neměla zde v tomto případě mít místo úvaha, zda by bylo či nebylo „účelné“, vrátit věc k došetření státnímu zástupci. Nejvyšší soud jen pro úplnost k tomuto podotýká, že pokud se soudu prvního stupně jevilo vrácení věci k došetření státnímu zástupci jako neúčelné, bylo na něm, aby dokazování ve smyslu shora uvedené judikatury v potřebném rozsahu v hlavním líčení doplnil, neboť má ve smyslu trestního řádu povinnost napravit vady, které by jinak vytkl státnímu zástupci v podané obžalobě, přičemž musí mít na zřeteli, že těžiště dokazování má být právě v řízení před soudem, které je založeno na zásadě kontradiktornosti, a nikoli v řízení přípravném. Jestliže Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, rozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř., a to s ohledem na ustanovení § 65 tr. zák., v němž je uvedeno, že trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost, pak takto mohl postupovat jen v případě, že by měl jednoznačně objasněno na základě spisu, že všichni obvinění se trestného činu po objektivní a subjektivní stránce dopustili, přičemž musí být naplněny znaky trestných činů, které jim jsou kladeny za vinu, a to včetně subjektivní stránky. Při takovém závěru musí pak být nepochybně objasněno i jaký byl podíl jednotlivých obviněných na této trestné činnosti, neboť jen tak je možno uzavřít jaký je konkrétní stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu u jednotlivých obviněných, což je nezbytné pro posouzení, zda byly žalované trestné činy u jednotlivých obviněných naplněny i po materiální stránce (srov. § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák.), tedy jaký byl konkrétní stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu u každého z obviněných. Vyřešení této otázky je totiž základem pro úvahu, zda trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zanikla ve smyslu § 65 tr. zák., tedy že vzhledem k změně situace nebo vzhledem k osobě pachatele pominula konkrétní nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jinými slovy teprve poté, jestliže by nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že oba obvinění po objektivní i subjektivní stránce spáchali žalované trestné činy, které dosahují i potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, mohl zvažovat, zda nastaly okolnosti zániku nebezpečnosti každého takto zjištěného a posuzovaného trestného činu pro společnost, předpokládané ustanovením § 65 tr. zák.

Tak tomu ale v případě obou dovolatelů (ale ani v případě jejich spoluobviněných) nebylo, což konstatoval sám nalézací soud, když shledal nezbytným provést další rozsáhlé dokazování „pro úplné a řádné objasnění věci, a to jak z hlediska objektivní stránky ve vztahu k jednotlivým zažalovaným jednáním, tak z hlediska stránky subjektivní týkající se prokázaného úmyslného zavinění jednotlivých obviněných ve vztahu k jednotlivým jednáním“ (srov. str. 40 až 41 a zejména str. 43 usnesení nalézacího soudu). I přes tyto skutečnosti nalézací soud nepovažoval za nutné jím zjištěné vady napravit a doplnit v naznačených směrech dokazování, pokud to bylo podle jeho shora uvedeného názoru nezbytné nejen pro naplnění materiálního znaku, ale i pro znaky formální, z nichž nalézací soud uvedl zejména subjektivní stránku, tedy „úmyslné zavinění jednotlivých obviněných ve vztahu k jednotlivým jednáním“. Za dané situace totiž skutečně, jak také uvedli i oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích, neměl soud prvního stupně postaveno najisto, zda a v jakém minimálním rozsahu byly trestné činy kladené jim za vinu spáchány, a pokud byly spáchány, pak zda se na nich a v jakém rozsahu podíleli obvinění Ing. T. L. a J. Š., když bylo nutno konkrétně uvést jakým konkrétním jednáním se jich dopustili a zda toto jednání bylo pokryto i jejich úmyslným zaviněním. Pokud pak tato pochybení soudu prvního stupně v rámci své přezkumné povinnosti nenapravil na základě stížností obou obviněných Ing. T. L. a J. Š. ani soud druhého stupně, a to přesto, že obecně konstatoval jako samozřejmost, že soud může postupovat podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 tr. ř., „jen když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky“ (viz str. 16 a 17 usnesení stížnostního soudu), pak i toto usnesení porušilo zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, 2 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (ohledně dalších obviněných, kteří stížnost nepodali, porušil zákon i v ustanovení § 150 odst. 2 tr. ř.).

S přihlédnutím k těmto důvodům je třeba přisvědčit oběma dovolatelům, že v uvedeném rozsahu je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť Městský soud v Praze podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných Ing. T. L. a J. Š. z důvodu, že zanikla podle § 65 tr. zák. nebezpečnost jejich trestných činů pro společnost, aniž však měl bezpečně a spolehlivě zjištěno, zda se obviněný Ing. T. L. vůbec dopustil trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. a zda obviněný J. Š. spáchal trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a účastenství ve formě organizátorství na trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., případně v jakém rozsahu, když nebylo dosud ani řádně zjištěno, v čem spočívalo takové jednání, jehož společenská nebezpečnost měla zaniknout, dále jakou měrou se na něm podílel každý z obou obviněných a zda jednání kladené jim za vinu bylo pokryto jejich úmyslným zaviněním, a to včetně tzv. druhého úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, který vyžaduje ustanovení § 127 odst. 1 tr. zák. Přitom je nesporné, že tyto nedostatky si zejména soud první instance uvědomoval, v odůvodnění svého rozhodnutí na některé z nich výslovně poukázal, avšak přesto při svém rozhodování v rámci předběžného projednání obžaloby pominul shora uvedenou ustálenou judikaturu, přičemž náležitě při svém postupu podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., který vyvolává shora uvedené pochybnosti, nezvažoval ani důvody pro zastavení trestního stíhání uvedené v ustanovení § 172 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi ani řádně nevypořádal.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných Ing. T. L. a J. Š. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007. Vzhledem k tomu, že důvod, z něhož rozhodl Nejvyšší soud v jejich prospěch, prospívá i ostatním spoluobviněným, ohledně nichž bylo také rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, zčásti ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, postupoval Nejvyšší soud i ve vztahu k nim podle § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. s použitím tzv. beneficia cohaesionis, a proto podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. zrušil uvedená napadená rozhodnutí také ohledně obviněného Ing. R. K., a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, i ohledně obviněných Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K., a Ing. V. V.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněných Ing. T. L., J. Š., Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se tedy bude muset soud prvního stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V návaznosti na to si nalézací soud ujasní, v jakém alespoň minimálním rozsahu jednotliví shora uvedení obvinění svým prokázaným jednáním naplnili znaky některého ze žalovaných nebo případně i jiných trestných činů, tedy jinak řečeno, jak konkrétně se na žalovaných skutcích obvinění svým jednáním podíleli, přičemž musí uzavřít jakých trestných činů se v návaznosti na obžalobu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. KZv 14/2002-615, tito obvinění dopustili. V tomto směru však již bude nalézací soud limitován zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř., neboť jeho rozhodnutí bylo zrušeno jen z podnětu dovolání obviněných Ing. T. L. a J. Š. a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněných Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V.. V důsledku toho nemůže Městský soud v Praze svým rozhodnutím jejich postavení zhoršit, neboť v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch, a to ani rozhodnutím podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Proto v rámci předběžného projednání obžaloby Městský soud v Praze na podkladě spisu znovu posoudí možnost zjištění alespoň minimálního rozsahu spáchané trestné činnosti u každého z obviněných, přičemž v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. pak v návaznosti na to zváží, kterou okolnost odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř. u každého z nich použije. V případě, že s ohledem na vady a nedostatky přípravného řízení zmíněné v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, a podrobněji rozvedené v tomto usnesení Nejvyššího soudu již nebude možno konkrétní rozsah viny u jednotlivých obviněných (nelze použít souhrnné zjištění, ale vždy musí být u každého z obviněných uveden konkrétní zjištěný skutkový stav, jeho právní posouzení, včetně konkrétních skutkových okolností naplňující znaky spáchaného trestného činu) bezpečně a spolehlivě zjistit, a proto nebude možno u nich shledat spáchání konkrétního trestného činu nebo naplnění všech jeho znaků, bude třeba postupovat podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 1 písm. a), b) nebo c) tr. ř. Jen pokud bude jejich vina některým trestným činem bezpečně a spolehlivě zjištěna, a to i z hlediska zavinění a potřebného konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž nebude shledán ani jiný důvod pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. d) nebo e) tr. ř., bude moci Městský soud v Praze použít zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. (při splnění podmínek § 65 tr. zák. s ohledem na zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost).

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového usnesení je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 138 tr. ř. za přiměřeného použití § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Pokud jde o uplatněnou obhajobu obviněných, je třeba se v odůvodnění nového rozhodnutí s touto obhajobou beze zbytku vypořádat, a proto z tohoto hlediska nelze opomenout jejich námitky týkající se rozhodných skutečností vztahující se ke znakům skutkových podstat trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. a podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. spáchaných jak ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebo některou z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák., a to včetně subjektivní stránky, která v ustanovení § 127 odst. 1 tr. zák. vyžaduje i tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody.

Závěrem je třeba znovu zdůraznit, že napadená rozhodnutí byla v celém rozsahu zrušena jen v důsledku dovolání podaných obviněnými Ing. T. L. a J. Š. samozřejmě jen v jejich prospěch, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch jejich či v neprospěch ostatních obviněných, kterým svědčí beneficium cohesionis ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. srpna 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 06. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin