JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 785/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2002 o dovolání, které podal obviněný P. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 138/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 137/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 31. 10. 1999 kolem 3.15 hodin jako řidič osobního automobilu zn. Opel Calibra, SPZ VYD 95-22, při jízdě po silnici č. 38 ve směru od J. na Z. v důsledku nepřiměřené rychlosti, neodpovídající stavu a povaze vozovky a povětrnostním podmínkám, a vlivem nesprávného způsobu jízdy v noci na mokré vozovce při projíždění levotočivé zatáčky v km 175,8 v k. ú. S., okr. J., dostal smyk, vjel do protisměru, kde narazil do stromu a poté v levém příkopu havaroval, a způsobil tak spolujezdcům V. K. těžké zhmoždění mozku, otok mozku, difusní postižení mozku z nedostatku kyslíku, zlomeninu pažní kosti vpravo, zhmoždění pravé plíce a postižení jater na podkladě nedostatečného zásobení kyslíkem s dalším dlouhodobým léčením a trvalým postižením hybnosti pravých končetin a postižením jeho vyšší nervové činnosti a P. Z. těžké zhmoždění mozku, otok mozku, difusní postižení mozku z nedostatku kyslíku a zhmoždění hrudníku vlevo s dosud trvajícím léčením a výrazným poúrazovým snížením intelektových schopností, přičemž bezprostředně po nehodě, aniž by sám jako řidič odpovědný za vznik nehody zajistil odpovídajícím způsobem těžce zraněným osobám lékařskou pomoc a současně aniž by to nutně vyžadoval jeho zdravotní stav, když při nehodě utrpěl pouze zcela zanedbatelné zranění na bradě, z místa nehody ujel, o stav zraněných se již dále vůbec nezajímal a ještě téhož dne odjel kolem 12.00 hodin do O.

Za to byl obviněný P. V. podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 roků.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný P. V. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 138/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému, jeho obhájci i příslušnému státnímu zástupci doručen dne 10. 6. 2002.

Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný P. V. dne 4. 7. 2002 dovoláním, které na výzvu Okresního soudu v Jihlavě následně doplnil. Podaný mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K jednání kvalifikovanému jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. obviněný uvádí, že pomoc poškozeným zajistil prostřednictvím otce. Jeho otec ho na základě důvodného podezření z vnitřního zranění poslal k lékaři a s časovým odstupem potom vyrozuměl záchrannou službu, která již byla dříve vyrozuměna jiným subjektem. Obviněný je toho názoru, že na základě uvedeného nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky zmíněného trestného činu. Ve svém vyjádření k jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný P. V. poukazuje na znalecký posudek vypracovaný v této věci a dále dovozuje a tvrdí, že nepřekročil povolenou rychlost ani se nechoval tak, aby nemohl zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má náležitý rozhled. Obviněný je proto toho názoru, že oba soudy dříve činné ve věci řádně nevysvětlily, o které porušení povinnosti uložené zákonem se jedná a co vede k použitému právnímu hodnocení podle kvalifikované skutkové podstaty. Obviněný se dále vyjadřuje i k otázce souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 163 tr. řádu. Uvádí, že soudy obou stupňů se nevypořádaly zcela jednoznačně s tvrzením poškozené P. Z., podle něhož má v současné době s obviněným blízký vztah a oba požádali o povolení uzavřít manželství před jiným matričním úřadem. Proto shledává jako vadu, pokud tato poškozená nebyla považována za osobu, která má právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. řádu a která měla být zároveň požádána o souhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 tr. řádu.

Závěrem podaného dovolání obviněný P. V. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, a aby podle § 265l tr. řádu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, anebo aby sám rozhodl ve věci podle § 265m tr. řádu tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.

K původně podanému dovolání (bez jeho doplnění) obviněného P. V. ze dne 4. 7. 2002 se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které uvedlo, že obviněný podal svůj mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, což trestní řád zejména podle ustanovení § 265a odst. 1 neumožňuje. Formálně obviněný rozhodnutí soudu druhého stupně jako napadené neuvádí a i v závěru navrhuje zrušit pouze rozsudek Okresního soudu v Jihlavě. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhuje podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je podle dovolání obviněného P. V. po jeho doplnění za napadené rozhodnutí označeno usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. Z., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Jihlavě dne 4. 7. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný P. V. v dovolání zejména uvedl, že poškozeným zajistil pomoc prostřednictvím otce a sám pro domnělé vážné zranění odjel k lékaři. V okamžiku vzniku nehody přitom neřídil takovým způsobem, při kterém by porušil povinnost uloženou mu zákonem. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tedy obviněný spatřuje především v učiněných skutkových zjištěních a za nesprávné považuje i hodnocení důkazů. Současně obviněný namítá i to, že se ve věci činné soudy podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s otázkou souhlasu poškozené P. Z. s trestním stíháním podle § 163 tr. řádu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. Použitou právní kvalifikaci podle citovaných ustanovení odůvodňují všechny skutkové okolnosti, které jsou do popisu skutku zahrnuty a které vyjadřují naplnění příslušných zákonných znaků obou uvedených trestných činů. V tomto směru nelze přisvědčit výhradám obviněného v podaném dovolání, podle nichž „není soudem vůbec vysvětleno, o které porušení povinnosti uložené zákonem se jedná, a co vede k této právní kvalifikaci, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby“. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku dospěl k závěru, že obviněný P. V. porušil ustanovení § 7 písm. c) zákona č. 12/1997 Sb. a především pak ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., v platném znění. Citovaná ustanovení považoval soud za základní pravidla silničního provozu, jejichž nedodržení má za následek obvykle závažné dopravní nehody. Zejména s poukazem na vážnost následků způsobených obviněným v důsledku porušení uvedených povinností pak soud prvního stupně považoval za důvodné použít podle § 88 odst. 1 tr. zák. přísnější právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolací námitky, které obviněný směřuje proti skutkovým zjištěním, nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ostatně stejné výhrady již obviněný uplatňoval i v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem a oba soudy se s nimi náležitě vypořádaly. To se týká jak skutkových zjištění, k nimž soudy obou stupňů dospěly v otázce naplnění všech zákonných znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., tak i těch skutkových zjištění, která odůvodňují přísnější právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 2 tr. zák.

Pokud jde o námitku obviněného, týkající se nutnosti udělení souhlasu poškozené P. Z. s jeho trestním stíháním v předmětné věci ve smyslu § 163 tr. řádu, je třeba především poznamenat, že obviněný použil nesprávný dovolací důvod. Je?li trestní stíhání skutečně podmíněno souhlasem poškozeného a tento souhlas nebyl dán, je trestní stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. řádu nepřípustné. Pokud měl obviněný za to, že právě taková situace nastala v jeho trestní věci, mohl se nápravy tohoto stavu domáhat jen s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný P. V. své dovolání opřel, ovšem na popsanou situaci nedopadá, neboť nejde o otázku právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení.

Nejvyšší soud přesto přezkoumal opodstatněnost uvedené námitky uplatněné obviněným, přičemž vycházel ze zjištění učiněných jak Okresním soudem v Jihlavě v jeho rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, (č. l. 297 trestního spisu), tak i Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím v jeho usnesení ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 138/2002 (č. l. 316 a 317 trestního spisu). Na základě těchto skutečností lze jednoznačně uzavřít, že v době výpovědi poškozené P. Z. obviněný nebyl ve vztahu k ní osobou, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď ve smyslu § 100 odst. 2 tr. řádu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, vztah obviněného a poškozené byl pouze kamarádský, nebyl vztahem druha a družky, snoubenců či jiných intenzivněji blízkých osob, tak aby naplnil požadavky ustanovení § 163 odst. 1 tr. řádu. Použití tohoto ustanovení tudíž ve vztahu k poškozené P. Z. v předmětné trestní věci nepřicházelo v úvahu a orgány činné v trestním řízení postupovaly správně a v souladu se zákonem, když jmenovanou poškozenou nepoučily ve smyslu § 163 odst. 1 tr. řádu a nevyzvaly ji k vyjádření, které by se týkalo jejího souhlasu či nesouhlasu s trestním stíháním obviněného P. V. Ze spisového materiálu předloženého Nejvyššímu soudu je dále zřejmé, že opakovaná námitka obviněného v tomto směru byla součástí rozhodování soudů obou stupňů a byla také již podrobně vyřešena v odůvodnění napadeného usnesení i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně.

Protože dovolání obviněného P. V. bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem, ale podle jiného než uplatněného zákonného ustanovení, přičemž tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele nebo dokonce doplňovat řízení důkazy podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí nebo správnost řízení jim předcházejícího.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. října 2002

Předseda senátu:

JUDr. František Púry

Vydáno: 17. October 2002