JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 720/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2008 o dovolání obviněných L. B. a Ing. A. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 326/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 77/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 326/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněných L. B. a Ing. A. L. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 3 T 77/2006, byli obvinění L. B. a Ing. A. L. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že jako odpovědní statutární zástupci společnosti A. I. S., a. s., uzavřeli s leasingovou společností S M., s. r. o., smlouvy o finančním pronájmu jednotek satelitního bezpečnostního systému UNIVERS-SAT ze dne 6. 9. 2000, ze dne 15. 2. 2001, ze dne 25. 4. 2001, ze dne 5. 5. 2000 na dobu tří let s tím, že jednotky měli dále za úplatu pronajímat konečným uživatelům – vlastníkům vozidel, věděli, že po dobu účinnosti smlouvy jsou jednotky ve vlastnictví leasingové společnosti a jsou povinni zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo vést ke vzniku práv třetích osob k předmětu leasingu, přesto u podřízených zaměstnanců společnosti A. I. S., a. s., a u svých obchodních zástupců nezajistili, aby jednotky získané na základě leasingové smlouvy nebyly namontovány do vozidel zákazníků, kteří žádali jednotky do svého vlastnictví, tuto okolnost ponechali bez povšimnutí a nějakých opatření, nezajistili dvojí režim nakládání s jednotkami, přičemž jim muselo být jasné, že k takovým případům může dojít, což se také stalo a byly prodány

· ke dni 18. 11. 2000 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníku P. D.,

· ke dni 25. 7. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi Lékárna N. H.,

· ke dni 26. 9. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

· ke dni 4. 10. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

· ke dni 4. 10. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

· ke dni 4. 10. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

čímž došlo k obohacení se společnosti A. I. S., a. s., která jednotky prodala jako své, na úkor společnosti S M., s. r. o., které vznikla škoda ve výši 86.019, Kč.

Za tento trestný čin byli obvinění Ing. L. B. a Ing. A. L. odsouzeni shodně podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněným dále uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili.

Dále byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce v Kolíně ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. ZT 168/2006, která jim kladla za vinu, že jako odpovědní statutární zástupci společnosti A. I. S., a. s., v úmyslu se obohatit prodali jednotky satelitního zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT dvěma konečným zákazníkům, a to bez souhlasu a vědomí leasingové společnosti S M. L., a. s., v jejímž majetku jednotky byly, a která je pouze na základě uzavřené leasingové smlouvy ze dne 15. 2. 2001 předala do finančního pronájmu společnosti A. I. S., a. s., s tím, že tato je měla dále za úplatu pronajímat konečným uživatelům – vlastníkům vozidel, a následně ze získaného nájemného hradit sjednané leasingové splátky, tímto neoprávněným prodejem tak způsobili leasingové společnosti škodu ve výši 30.866,- Kč, jednalo se o jednotky, které byly prodány

· ke dni 30. 3. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníku firmě A-E.,

· ke dni 30. 6. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníku Mgr. P. W.,

čímž měli spáchat další dva útoky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly útoky, pro něž byli obvinění stíháni.

Krajský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obou obviněných, rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 326/2007, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v celé odsuzující části ohledně obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné L. B. a Ing. A. L. uznal vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že jako odpovědní statutární zástupci společnosti A. I. S., a. s., uzavřeli s leasingovou společností S M., s. r. o., smlouvy o finančním pronájmu jednotek satelitního bezpečnostního systému UNIVERS-SAT ze dne 6. 9. 2000, ze dne 15. 2. 2001, ze dne 25. 4. 2001, ze dne 5. 5. 2000 na dobu tří let s tím, že jednotky měli dále za úplatu pronajímat konečným uživatelům – vlastníkům vozidel, věděli, že po dobu účinnosti smlouvy jsou jednotky ve vlastnictví leasingové společnosti a jsou povinni zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo vést ke vzniku práv třetích osob k předmětu leasingu, přesto u podřízených zaměstnanců společnosti A. I. S., a. s., a u svých obchodních zástupců nezajistili, aby jednotky získané na základě leasingové smlouvy nebyly namontovány do vozidel zákazníků, kteří žádali jednotky do svého vlastnictví, tuto okolnost ponechali bez povšimnutí a nějakých opatření, nezajistili dvojí režim nakládání s jednotkami, přičemž jim muselo být jasné, že k takovým případům může dojít, což se také stalo a byly prodány

· ke dni 18. 11. 2000 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníku P. D.,

· ke dni 25. 7. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi Lékárna N. H.,

· ke dni 26. 9. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

· ke dni 4. 10. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

· ke dni 4. 10. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

· ke dni 4. 10. 2001 jednotka zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, konečnému zákazníkovi firmě K. Č. r., s. r. o.,

čímž došlo k obohacení se společnosti A. I. S., a. s., která jednotky prodala jako své, na úkor společnosti S M., s. r. o., které vznikla škoda ve výši 86.019, Kč.

Za tento trestný čin byl oběma obviněným uložen podle § 255 odst. 1 tr. zák. shodně trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 326/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 3 T 77/2006, podali obviněný L. B. prostřednictvím obhájce JUDr. M. H. a obviněný Ing. A. L. prostřednictvím obhájce Mgr. M. H. dovolání oba z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a obviněný Ing. A. L. také ještě i z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť se domnívá, že výrok napadeného rozhodnutí je neúplný.

Obviněný L. B. v jím podaném dovolání napadl posouzení svého jednání z hlediska subjektivní stránky, když zpochybnil závěr soudu o zavinění ve formě úmyslu. Navíc podle jeho názoru bylo prostředky trestního práva reagováno na situaci, ve které byla shledána jeho trestní odpovědnost za nedodržení postupů obchodních partnerů společnosti A. I. S., a. s., přestože tito obchodní partneři byli seznámeni s dvojím režimem předávání jednotek svým koncovým zákazníkům. Konkrétně uvedl, že z celkového množství asi 600 namontovaných jednotek sloužících k elektronickému zabezpečení vozidel došlo k záměně jednotek ve vlastnictví společnosti A. I. S. a jednotek, které ve vlastnictví této společnosti nebyly, celkem jen v 6 případech. Pro obviněného je naprosto nepochopitelné, že je v takovém jednání spatřován úmyslný trestný čin, když navíc soud přehlédl skutečnost potvrzovanou svědky, že od tohoto dvojího právního režimu nakládání se pak odvíjely i rozdílné ceny účtované při montáži jednotek. Tato skutečnost byla dokumentována navíc i propagačními materiály společnosti. Z výpovědi svědkyně F. bylo dále zjištěno, že jednotky bral ze skladu pan P. po dohodě s Ing. L., přičemž obviněný žádá, aby jeho výpověď nebyla vytrhována z kontextu a aby byla posuzována jako celek. Další významnou okolností, kterou soud nebral v úvahu, je to, že ke všem záměnám, které jsou obviněným kladeny za vinu, došlo jen v Autocentru V. Š. O tom, že některá servisní zařízení tedy nevěnovala režimu dvojího nakládání dostatečnou pozornost, vypovídá také výslech P. D., který ještě v přípravném řízení tvrdil, že jednotky odkupovali, a až teprve poté, co zjistil, že sami za jednotky, ke kterým uzavřeli smlouvy, nikdy nic nezaplatili, zaslal takto upřesněnou informaci na policii a státní zastupitelství. Za pozoruhodné dále považuje dovolatel také to, že svědek P. D. vypověděl, že dodnes se nachází v jeho skladě 8 zabezpečovacích jednotek, o které nikdo, ani společnost S M., nejeví zájem. Tato skutečnost ve spojení s tím, že je mu kladena za vinu záměna pouhých šesti zabezpečovacích jednotek, značně zpochybňuje závěr o naplnění subjektivní stránky jeho jednání. Dovolatel dále namítl, že skutečně neměl žádnou vědomou účast na předmětné záměně, a navíc i soud prvního stupně sám v odůvodnění připustil, že obvinění o těchto záměnách ani nemuseli vědět. Dovolatel v tomto směru zdůraznil, že záměna zabezpečovacích jednotek mu nemohla přinést žádný prospěch a po jejím zjištění by nebylo nic jednoduššího, než vyměnit zaměněné jednotky za jednotky ve vlastnictví společnosti A. I. S., které společnost vlastnila v dostatečném množství ještě i v pozdější době, kdy došlo ke změně ve vedení společnosti. Následně dovolatel rozvedl, že pokud by také měli úmysl záměnu umožnit, pak by neriskovali odhalení jejich záměru a neiniciovali by ve společnosti A. I. S. provedení auditu v souvislosti s přechodem na normu ISO. Soud v tomto ohledu neprováděl žádné dokazování. Také není pravdou, že by nebyla prováděna kontrola výrobních čísel, když i zástupkyně S M., JUDr. L., kontrolovala výrobní čísla jednotek přímo ve skladu A. I. S. Není pravdou, že by obviněný nezajistil žádným způsobem, aby se jednotka ve vlastnictví společnosti S M. nedostala do prodeje, když nemohl vědět, že ve společnosti V. Š. došlo k pochybení při objednávání konkrétních jednotek. Tato praxe pouze u jediného prodejce pak potvrdila, že nešlo o systémovou chybu. Společnost S M. také nikdy neměla připomínky ohledně případného nesprávného postupu při ověřování dokladů a ani nepředložila žádný návrh na změnu mechanismu fungování, a proto jsou závěry soudu o bránění snaze společnosti S M. o vylepšení systému nesprávné a nepodložené důkazy. Dovolatel také poukázal na výpovědi svědků B. a svědkyně F. ohledně zacházení s jednotkami při vydávání ze skladu, přičemž poukázal na skutečnost, že svědek P., který jednotky ve skladu vydával, o dvojím režimu nakládání věděl. Z výše uvedených důvodů obviněný L. B. v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu vymezeném tímto dovoláním a aby v souladu s ustanovením § 265m tr. ř. rozhodl sám ve věci rozsudkem, kterým bude dovolatel zproštěn obžaloby, či případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Ing. A. L. ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech uvedl, že skutky, které jsou obviněnému kladeny za vinu, se staly v době od listopadu 2000 do října 2001, a v této době byl obviněný pouze členem představenstva, přičemž předsedou představenstva byl L. M., který v této věci vystupoval jako svědek, přestože byl předsedou statutárního orgánu společnosti. Obviněný jako řadový člen představenstva zodpovídal toliko za technickou stránku chodu společnosti a nikoliv za jednání, které je mu kladeno za vinu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obvinění museli být srozuměni s tím, že k takovým případům pochybení dojde a proti takové možnosti nic neudělali, pak obviněný namítl, že v jednání obviněných nebylo přítomno zavinění ve formě úmyslu, v průběhu celého trestního stíhání nebylo dovolateli prokázáno jakékoli úmyslné jednání či opomenutí, směřující ke způsobení škody nebo k porušení povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek.

V napadeném rozsudku soudu druhého stupně také byl učiněn výrok o vině, který je však neúplný, neboť v rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. ve výroku o vině chybí uvedení příslušného zákonného ustanovení, jehož bylo použito při právní kvalifikaci jednání obviněných.

V závěru dovolání obviněný Ing. A. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 326/2007, zrušil ve všech jeho výrocích a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující. Dále obviněný alternativně navrhl, aby poté Nejvyšší soud ČR buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl odsouzený zproštěn obžaloby, nebo aby Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných L. B. a Ing. A. L. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil v tom smyslu, že pokud oba dovolatelé brojí proti závěru soudu o subjektivní stránce trestného činu, lze vyjít z vyjádření nalézacího soudu, podle jehož zjištění obvinění byli nečinní, pokud šlo o naplnění textu leasingových smluv. Přitom z pozice svých funkcí museli vědět, že v případě zanedbání důsledné podvojné evidence satelitních sledovacích jednotek podle jejich skutečného vlastnictví (tj. patřících přímo společnosti A. I. S. a určených k prodeji zákazníkům oproti jednotám patřícím leasingové společnosti a určeným k pronájmu zákazníkům) a tomu odpovídajícímu distribučnímu režimu může dojít k záměně těchto jednotek a tím ke škodě na majetku leasingové společnosti tím způsobem, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Není pochyb, že naprostou většinu těchto jednotek měla firma A. I. S. ve své péči podle leasingových smluv, jednalo se však o majetek společnosti S M., s. r. o. Nelze přisvědčit ani námitce, že v této souvislosti byli trestně stíháni pouze dva členové představenstva, a nikoli všichni. Z provedených důkazů zřetelně plyne zjištění, že právě obvinění Ing. A. L. a L. B. měli svěřenu agendu týkající se leasingu, resp. prodeje jednotek satelitního bezpečnostního systému, a proto byli odpovědní za náležité plnění svých povinností v souvislosti s touto agendou právě oni a nikoli jiní členové statutárního orgánu společnosti A. I. S. V zastoupení této společnosti tudíž byli povinni řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, který jejich firma převzala od vlastníka na základě uzavřených leasingových smluv.

Výsledky dokazování v řízení před soudem prvního stupně nepotvrzovaly existenci defraudačního úmyslu na straně obviněných, naopak směřovaly k právní kvalifikaci, kterou posléze použil soud druhého stupně. Proto není možno považovat změnu právní kvalifikace skutku za nečekané a překvapivé rozhodnutí, nehledě na skutečnost, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. je mírněji trestný než původně kvalifikovaný trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto rozsahu lze dovolání obviněných považovat za nedůvodná. Obviněný Ing. A. L. však důvodně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., poněvadž ve výroku obsahujícím právní kvalifikaci skutku v napadeném rozsudku skutečně chybí číselné označení paragrafu a odstavce trestního zákona. Jedná se očividně o chybu v psaní, přičemž absentující číselný údaj je nahraditelný právní větou i údajem o ustanovení trestního zákona, podle něhož se ukládá trest. Nicméně výrok o vině je nepochybně neúplný a bude třeba jej doplnit.

Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., namítaný Ing. A. L., naplněn nebyl, neboť nechyběl žádný z výroků předmětného rozhodnutí, pouze se jednalo o písařskou chybu spočívající v neshodě výroku o vině v písemném vyhotovení napadeného rozsudku odvolacího soudu s výrokem o vině, jak byl vyhlášen ve veřejném zasedání ze dne 12. 9. 2007 (viz č. l. 633 p. v. spisu), která byla na základě pokynu Nejvyššího soudu odvolacím soudem již v mezidobí do projednání dovolání napravena (srov. č. l. 665 a 667 spisu). Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž tento důvod odmítnutí dovolání neshledal.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněných, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla tato dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, zejména pokud měli obvinění za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav. V tomto směru byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a přiměřeně také např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34; nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 79 atd.). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.

První konkrétní právní vadu spatřují oba obvinění v tom, že v jejich jednání není přítomna subjektivní stránka ve formě úmyslu ve vztahu k způsobenému následku, jako jednomu z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. To znamená, že ve vztahu k následku musí být dána i volní složka, alespoň ve formě srozumění s následkem, které však u nich nebylo dáno. Konkrétně dovolatelé uvedli, že vlastní pracovníci společnosti A. I. S. i všichni koncoví dealeři byli o dvojím právním režimu dostatečně informování, navíc ke všem záměnám, které jsou obviněným kladeny za vinu, došlo jen v Autocentru V. Š. Obvinění neměli na předmětné záměně žádnou vědomou účast, a dokonce i soud prvního stupně sám v odůvodnění připustil, že obvinění o těchto záměnách ani nemuseli vědět.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Na úvod je třeba uvést, že objektem jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Podstatou trestného činu podle § 255 tr. zák. je jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu, i když tomu tak nezřídka bývá. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle § 255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.), přičemž vedle přímého úmyslu postačí i úmysl nepřímý, tedy pachatel musí buď chtít způsobit jinému škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, anebo musí vědět, že může porušením podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek způsobit jinému škodu nikoli malou a pro případ, že se tak stane být s tím srozuměn (srov. § 4 tr. zák.). Úmysl přímý nebo eventuální se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Základem pro další posouzení jednání obviněného je výklad pojmu srozumění u eventuálního úmyslu. Podle ustálené judikatury se srozuměním pachatele u nepřímého úmyslu rozumí aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým účelem nebo cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem jiný účel nebo cíl, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i zcela nezávadným. Přitom je však pachatel vždy vnitřně smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž, pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Soud první instance se k této otázce vyjádřil na straně 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti vycházel zejména ze smlouvy o finančním pronájmu předmětných zabezpečovacích jednotek mezi společnostmi S M., s. r. o., a A. I. S., a. s., podle které v čl. 4 v bodě 4.1 je předmět leasingu po dobu účinnosti smlouvy vlastnictvím pronajímatele. Podle bodu 4.9 nájemce není oprávněn bez předchozího písemného souhlasu předat předmět leasingu do užívání třetí osobě. Nájemce je povinen před každým předáním předmětu leasingu třetí osobě tuto seznámit s právním důvodem, na základě něhož předmět leasingu užívá. Podle bodu 4.10 je nájemce povinen zdržet se jakéhokoliv jednání, které by mohlo vést ke vzniku práv třetích osob k předmětu leasingu. Soud přitom vycházel také z výpovědi svědka B. z C. P. – Š., a. s., který uvedl, že při objednání zabezpečovacích jednotek bylo telefonováno kromě Ing. L. i ostatním pracovníkům společnosti A. I. S., a. s., a ti následně brali jednotky z jedné hromady, aniž by rozlišovali budoucí vlastnictví zákazníkem. Zejména však nalézací soud na straně 9 odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že obviněným klade za vinu systémové pochybení spočívající v tom, že z pozice svých funkcí museli vědět, že v případě, že onen dvojí režim pro nakládání s jednotkami nebude zaveden a důsledně dodržován v jejich společnosti A. I. S., a. s., mohou se stát případy, kdy bude prodána jednotka, která není ve vlastnictví jejich obchodní společnosti. Obvinění proti tomu neudělali nic a spoléhali se tudíž na náhodu, zda se tak stane či nikoli, a byli tedy minimálně srozuměni s tím, že tyto případy mohou nastat. Jednání kladeného jim za vinu se tak dopustili v nepřímém úmyslu. V tomto směru soud vycházel kromě výše uvedeného také z výpovědi svědka Ing. J. B., svědka P. P., svědka R. P., svědka D. K. a svědkyně O. P.

Soud druhé instance na straně 5 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neobstojí poukaz obviněných v odvolání na minimum případů, které byly prokázány, neboť podle provedených důkazů také bylo pouze minimum těchto jednotek ve vlastnictví firmy a rovněž naprosté minimum případů prodeje jednotek do vlastnictví koncových uživatelů motorových vozidel. Na straně 6 odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud uzavřel, že se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně. Sám nalézací soud dospěl k závěru, že obvinění se nesnažili svým jednáním získat neoprávněný majetkový prospěch, přičemž prospěch, který společnost A. I. S., a. s., získala, jí nijak výrazně nepomohl a obvinění o oněch šesti konkrétních případech ani nemuseli vědět. Následně soud shrnul, že správným shledal i závěr týkající se zavinění, že obvinění z pozice svých funkcí museli vědět, že v případě, že nezavedou dvojí režim pro nakládání s jednotkami nacházejícími se ve firmě A. I. S., a. s., mohou se stát případy, kdy bude prodána jednotka, která není v jejich vlastnictví. Skutečnost, že tak neučinili, odvolací soud vysvětlil i možnou kalkulací, že po řádném splnění podmínek leasingu budou všechny jednotky ve vlastnictví firmy A. I. S. Mimo vší pochybnost také museli být obvinění srozuměni s tím, že k takovým případům, kdy majetek leasingové společnosti, převzatý na základě leasingové smlouvy s podmínkou, že po celou dobu leasingu zůstane ve vlastnictví společnosti S M., s. r. o., v důsledku takové nevěrné správy bude ke škodě této společnosti prodejem některých jednotek zmenšen, může dojít. Byť odvolací soud jednání posléze překvalifikoval na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, závěr o naplněné subjektivní stránce zůstal podle něj správný i ve vztahu k této nové právní kvalifikaci.

Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že i přes stručnost odůvodnění z jejich rozhodnutí zcela jasně vyplynulo, že meritum věci ohledně zavinění spočívalo nikoli v tom, že by obvinění byli přítomni předmětné záměně, nebo by o této záměně věděli či ji přímo vyvolali anebo tolerovali, ale zejména v tom, že obvinění na rozdíl od materiálů (i propagačních) směřujících k obchodním partnerům jejich společnosti, kterých se opakovaně dovolávají ve svých opravných prostředcích, neučinili dostatečná opatření proti záměně zabezpečovacích jednotek s různými režimy nakládání v jejich vlastní společnosti A. I. S., a. s., což jak se posléze v praxi ukázalo, bylo rozhodující pro prodej ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu uvedených jednotek zabezpečovacího systému UNIVERS-SAT, určených k pronájmu, do vlastnictví koncových uživatelů, čímž došlo ke škodě ve výši 86.019,- Kč na straně společnosti S M., s. r. o., což nakonec, pokud jde o tuto škodu, oba obvinění ani nepopírají. Tímto svým opomenutím vykonaným v eventuálním úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.] tak nedostáli povinnosti uložené jim jako osobám jednajícím jménem nájemce v bodě 4.10 smlouvy o finančním pronájmu zabezpečovacích jednotek mezi společnostmi S M., s. r. o., a A. I. S., a. s., podle kterého je nájemce povinen zdržet se jakéhokoliv jednání, které by mohlo vést ke vzniku práv třetích osob k předmětu leasingu. Z tohoto smluvního ustanovení tak vyplývá, že obvinění měli dostatečným způsobem zajistit právě takové zdržení se ve smluvním ustanovení specifikovaného jednání nájemce, což neučinili. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že není ani důvodná jejich námitka, že v této souvislosti byli trestně stíháni pouze dva členové představenstva, a nikoli všichni. Z provedených důkazů zřetelně plyne zjištění, že právě obvinění Ing. A. L. a L. B., jako členové statutárního orgánu (nikoli jako „statutární zástupci“ jak uvádějí oba soudy), měli svěřenu agendu týkající se leasingu, resp. prodeje jednotek satelitního bezpečnostního systému, a proto byli odpovědní za náležité plnění svých povinností v souvislosti s touto agendou právě oni a nikoli jiní členové statutárního orgánu společnosti A. I. S., a. s. To vyplývá již z toho, že to byli oba obvinění, kteří v převážné většině případů sami uzavřeli zmíněné smlouvy o finančním pronájmu (leasingu) a také vyřizovali všechny záležitosti související s leasingem, resp. prodejem jednotek zabezpečovacího systému UNIVERS SAT (viz i svědecké výpovědi, z kterých vyplývá, že se často obraceli při vyřizování konkrétních záležitostí ohledně předmětných jednotek zejména na Ing. A. L.). V zastoupení této společnosti tudíž byli povinni řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, který jejich firma převzala od vlastníka na základě uzavřených leasingových smluv (srov. k tomu zejména č. l. 209 až 364 spisu).

Z výpovědí svědků, kteří podle obviněných dosvědčovali, že byli o dvojím režimu nakládání se zabezpečovacími jednotkami informováni, totiž také vyplynulo, že tyto osoby vcelku věděli, že zabezpečovací jednotky mohou být koncovým zákazníkům nejen pronajímány, ale také i prodány do vlastnictví, a podle toho se pak lišila i cena za poskytnuté služby. Uvnitř společnosti A. I. S., a. s., však její zaměstnanci, kteří pracovali s jednotkami (viz zejména výpověď svědka P. P.), již nerozlišovali při výdeji jednotek to, zda bude jednotka pronajata či prodána, a to ve vztahu k smlouvám uzavřeným ohledně konkrétních jednotek s dodavatelem těchto jednotek, jinými slovy, byť účetně byly tyto jednotky odděleny, v případě jejich výdeje z centrálního skladu na základě požadavku subjektu, který prováděl montáž a koncové předání uživateli těchto jednotek, již tyto jednotky rozlišovány nebyly. Takto svědek P. P., který měl na starosti sklad, z něhož vydával jednotlivé kusy zabezpečovacích jednotek, vypověděl, že sice znal dvojí způsob předání jednotek zákazníkům, avšak dále odlišoval jen jednotky vyzkoušené a nevyzkoušené, a od svého zaměstnavatele rozhodně nedostal pokyn, aby jednotky dělil podle vlastnictví již při výdeji ze skladu, tedy aby již při výběru určité jednotky rozlišoval, zda chce zákazník jednotku do svého vlastnictví či ji bude mít pouze v pronájmu. Svědkyně G. F. uvedla, že sice věděla, že jednotky byly přes leasing od společnosti S M., s. r. o., avšak již nijak neřešila, v čí vlastnictví je ta která jednotka. Dvojí možnost vlastnictví či leasingu pak vysvětlovala zákazníkovi až v souvislosti se zasláním ceníku. Svědek D. K., přijímací technik v servisu A. P. – Š., a. s., uvedl, že jednotku buď měli na skladě nebo ji objednali, a informace, zda jednotku chce zákazník do svého vlastnictví či zda si ji jen pronajme, byla pro ně důležitá pouze z hlediska výše konečné ceny za poskytnuté služby. Svědek F. B. také vypověděl v souladu s předchozími svědky, že když objednávali jednotlivé zabezpečovací jednotky, říkal do telefonu, zda si zákazník přeje jednotku do svého vlastnictví, a nebo zda jednotka bude v pronájmu, avšak tuto skutečnost rozlišoval jen z pohledu vystavení faktury ve správné výši, tudíž opět jen v souvislosti s cenou, kterou měl zákazník ve výsledku zaplatit. Nejvyšší soud v souvislosti s výše uvedeným konstatuje, že v tomto ohledu byla ve společnosti A. I. S., a. s., nedostatečná informovanost zaměstnanců a odpovědných osob, které přicházely do styku s předmětnými zabezpečovacími jednotkami a které by měly při manipulaci s těmito jednotkami rozlišovat jejich vlastnictví. Právě v tomto spatřoval nalézací i odvolací soud pochybení obou dovolatelů a ve vztahu k této okolnosti, která měla za následek vznik škody ve výši 86.019,- Kč na straně společnosti S M., s. r. o., shledal i zavinění ve formě eventuálního úmyslu. S těmito závěry odvolacího soudu se pak plně ze shora uvedených důvodů ztotožňuje i Nejvyšší soud.

Jinak tomu však je v případě druhé právně relevantní námitky obviněných (zejména obviněného L. B.), ve které v podstatě namítli, že nejsou splněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a to zejména z hlediska materiálního znaku tohoto trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., když bylo prostředky trestního práva reagováno na situaci, ve které byla shledána jejich trestní odpovědnost za nedodržení obchodních postupů partnerů společnosti A. I. S., a. s., přestože tito obchodní partneři byli seznámeni s dvojím režimem předávání jednotek svým koncovým zákazníkům. Konkrétně uvedl, že z celkového množství asi 600 kusů namontovaných jednotek sloužících k elektronickému zabezpečení vozidel došlo k záměně jednotek ve vlastnictví společnosti A. I. S., a. s., a jednotek, které ve vlastnictví této společnosti nebyly, celkem jen v 6 případech. Pro obviněného je naprosto nepochopitelné, že je v takovém jednání spatřován úmyslný trestný čin, když navíc soud přehlédl skutečnost potvrzovanou svědky, že od tohoto dvojího právního režimu nakládání se pak odvíjely i rozdílné ceny účtované při montáži jednotek. Tato skutečnost byla dokumentována navíc i propagačními materiály společnosti.

Podle ustanovení § 3 odst. 1, 3, 4 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně a stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pak je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Při úvahách o tom, zda obvinění naplnili materiální znak trestného činu, tedy zda v tomto konkrétním případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. I přesto je však třeba, aby se soudy zejména v případech, ve kterých je možno uplatnit odpovědnost i podle předpisů jiných než trestněprávních, zabývali vždy konkrétním stupněm nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, a to i s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio totiž vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

Soud prvního stupně se k naplnění materiálního znaku vyjádřil velmi stručně na straně 11 odůvodnění svého rozsudku, když pouze uvedl, že společenskou nebezpečnost jednání obviněných L. B. a Ing. A. L. ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. spatřuje ve významu chráněného zájmu, když oba obvinění porušili zájem společnosti na ochraně majetku. Navíc tuto okolnost hodnotil ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., neboť takto kvalifikoval jednání obviněných, přičemž k závěru, že jednání obviněných naplňuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, dospěl posléze až soud odvolací. Přestože byli obvinění dosud bezúhonnými občany, nalézací soud tak uzavřel, že vzhledem k jejich funkcím, k jejich úmyslnému opomenutí svých povinností, kdy vědomě nedodrželi smlouvu a dopustili tak, že druhé společnosti vznikla škoda, není možné, aby byli beztrestní s tím, že jde pouze o obchodně právní vztah. Z důvodu právní jistoty v obchodních vztazích je nutné jejich jednání hodnotit tak, že jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný, a proto se jedná o trestný čin.

Odvolací soud pak se materiální stránkou činu dovolatelů prakticky nezabýval, pouze na straně 7 odůvodnění rozsudku v souvislosti s výrokem o trestu ve stručnosti shrnul, že obviněným uložil výchovný trest odnětí svobody nedosahující ještě první čtvrtiny zákonné trestní sazby právě s přihlédnutím ke všem skutečnostem zjištěným soudem prvního stupně a při nižší typové společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zde nejde o typovou nebezpečnost trestného činu, poněvadž je třeba naopak hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost s ohledem na jednoznačně zjištěné skutečnosti a okolnosti, které tento stupeň v případě obou obviněných ovlivňují.

Nejvyšší soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že výtka dovolatelů týkající se nedostatečného posouzení společenské nebezpečnosti jejich jednání je důvodná, neboť z výše uvedeného vyplynulo, že oba soudy, a zejména soud odvolací, který jednání obviněných zásadním způsobem překvalifikoval, se naplněním materiálního znaku ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. náležitě nezabýval. Ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. je třeba hodnotit nejen význam chráněného zájmu, ale také ostatní okolnosti, jejichž demonstrativní výčet je v citovaném ustanovení uveden. Vedle významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, je tak třeba hodnotit zejména míru zavinění obou obviněných, která s ohledem na shora uvedené okolnosti je velmi nízká, o čemž svědčí již závěr obou soudů, že obvinění L. B. a Ing. A. L. nemuseli o nastalé záměně jednotek zabezpečovacího systému ani vědět. Pokud jde o pohnutku správně odvolací soud uzavřel, že nelze dospět k závěru, že by se obvinění prodejem jednotek v leasingu snažili získat neoprávněný prospěch, přičemž prospěch, který získala společnost A. I. S., a. s., jí nijak výrazně nepomohl. Těmto správným závěrům však odvolací soud nedal dostatečného výrazu při hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Dále bylo na odvolacím soudu, aby náležitě zhodnotil i způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoby obou obviněných (z hmotně právního hlediska pachatelů). V případě obou dovolatelů bylo na místě z těchto hledisek hodnotit v jejich prospěch několik okolností, které nejen, že nepodporují závěr odvolacího soudu o stupni společenské nebezpečnosti vyšším než nepatrném, ale dokonce při odpovědném hodnocení by mohly hovořit pro podstatné snížení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a to i při způsobené škodě 86.019,- Kč, která podstatně přesahuje hranici škody nikoli malé jako formálního znaku uvedeného trestného činu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). V tomto směru je třeba především zohlednit skutečnost, že k záměně došlo jen u malého počtu jednotek zabezpečovacího zařízení, konkrétně u šesti jednotek prodaných nesprávně zákazníkům do jejich vlastnictví, z celkového objemu několika set jednotek, z nichž většina měla být zákazníkům montována do osobních automobilů na základě smluv o finančním pronájmu. Neméně důležitá je také skutečnost, že z těchto šesti jednotek, které byly zákazníkům prodány, ač byly dodavatelem, leasingovou společností S M., s. r. o., dodány prodejci – společnosti A. I. S., a. s., s tím, že jsou pouze v pronájmu a dále mohou být tedy jen pronajaty a nikoli prodány, byly čtyři jednotky prodány jednomu zákazníkovi, společnosti K. Č. r., s. r. o., přičemž tři dokonce v jeden den (tedy šlo v podstatě o jediné pochybení – záměnu), přičemž ke všem záměnám došlo jen v jednom montážním středisku, a to v A. V. P. – Š. Navíc svědek P. D. vypověděl, že dodnes se v jeho skladě nachází asi 8 zabezpečovacích jednotek, o které nikdo, ani společnost S M., s. r. o., nejeví zájem, mohlo tedy dojít k poměrně jednoduché nápravě tím, že by tyto jednotky byly vyměněny, popř. vráceny společnosti S M., s. r. o., namísto jednotek omylem prodaných a zabudovaných do předmětných automobilů. Celá záležitost i s ohledem na svůj rozsah mohla být tedy vyřešena mnohem jednodušším způsobem v rámci běžných obchodních vztahů, a to tak, že by se jednotky, které omylem byly prodány zákazníkům do vlastnictví, vyměnily za jednotky jiné zakoupené společností A. I. S., a. s., které zjevně byly v rozhodné době k dispozici v příslušném skladě. Z těchto okolností tedy vyplývá, že v případě záměny jednotek ve vlastnictví společnosti A. I. S., a. s., za jednotky, které měla tato společnost jen v pronájmu, šlo v podstatě o evidenční pochybení, které bylo poměrně snadno napravitelné. V neposlední řadě je třeba ve prospěch obviněných hodnotit jejich dosavadní bezúhonnost a řádný způsob života, což též, byť jen v souvislosti s výrokem o trestu odvolací soud správně konstatoval.

Ze všech těchto důvodů má Nejvyšší soud s přihlédnutím k principu „ultima ratio“ závažné pochybnosti o naplnění materiálního znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. na straně obou obviněných L. B. a Ing. A. L., a proto z podnětu jejich dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 326/2007. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, když by takovým postupem byla nahrazována činnost soudů nižších stupňů, přičemž je třeba dát i oběma obviněným dostatečný prostor a příležitost, aby se mohli k možnému naplnění či nenaplnění uvedeného materiálního znaku v potřebném stupni ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. ve veřejném zasedání odvolacího soudu z hlediska své obhajoby vyjádřit a navrhnout případně i potřebné doplnění řízení.

V novém řízení se Krajský soud v Praze zaměří zejména na opětovné posouzení materiální stránky ve vztahu k jednání obviněných L. B. a Ing. A. L., kterým měli naplnit znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., konkrétně pak zhodnotí všechny skutečnosti a okolnosti rozhodné pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák., zejména z hlediska shora uvedených právních názorů Nejvyššího soudu. Přitom je třeba respektovat ustanovení § 265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch.

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je také nutno zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 09. July 2008