JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 709/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2008 o dovolání obviněného K. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 8 To 404/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 198/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 3 T 198/2006, byl obviněný K. D. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 256a odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že v postavení jediného jednatele a společníka společnosti A., s. r. o., namísto podání návrhu na prohlášení konkursu, sepsal dne 31. 3. 2003 v P. notářský zápis, ve kterém rozhodl o svém odvolání z funkce jednatele spol. A., s. r. o., a jmenoval do funkce jednatele již odsouzeného M. J., bezprostředně poté dne 31. 3. 2003 u téhož notáře v P. sepsal notářský zápis, kterým převedl svůj obchodní podíl ve výši 100% odpovídající vkladu ve výši 100.000,- Kč na nové společníky K. – k. k., s. r. o., a A., spol. s r. o., a to za částku 10.000,- Kč, a bezprostředně poté téhož dne, to jest 31. 3. 2003, uzavřel jako kupující se společností A., spol. s r. o., za níž jednal nový jednatel M. J., jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod skladových zásob a hmotného investičního majetku společnosti A., s. r. o., a to pracovního nářadí, strojního vybavení, náhradních dílů a osobních vozů Škoda Favorit, a Škoda Forman, umístěných v místě sídla společnosti, za dohodnutou kupní cenu 395.000,- Kč + DPH s tím, že kupní cena bude uhrazena započtením vzájemných pohledávek, konkrétně tedy pohledávky obžalovaného vůči společnosti A., spol. s r. o., ve výši 1.700.000,- Kč, přičemž skutečná cena takto prodaných věcí byla nejméně 341.300,- Kč, a to za situace, kdy ukončil pracovní poměry všech svých zaměstnanců a ukončil tak veškerou činnost společnosti, za situace, kdy jako předchozí jediný společník a jednatel věděl o tom, že společnost dlouhodobě není schopna plnit své splatné závazky a že uvedenou kupní smlouvou a započtením pohledávek likviduje s výjimkou zůstatku společnosti na účtu u K. b. ve výši 478,- Kč a hotovosti v pokladně ve výši 16.000,- Kč veškeré věci, které mohou být použity k uspokojení pohledávek věřitelů společnosti A., s. r. o., a to jmenovitě splatné pohledávky z dluhu na nájemném pronajímatelů Ing. M. P., L. P., H. F., Ing. Z. P. a Ing. J. P., za nájem prostor k podnikání, ve výši 788.542,- Kč, a dále splatné pohledávky společnosti Č. P. – Č., a. s., ve výši nejméně 155.000,- Kč, dále pak pohledávek ze mzdy zaměstnanců Z. S., ve výši 44.213,30 Kč, K. T., ve výši 28.137,20 Kč, a T. Ř., v přesně nezjištěné výši, přičemž již odsouzený M. J. takto zvýhodnil obviněného K. D. jako věřitele, když toto zvýhodnění spočívalo v získání uspokojení jeho pohledávky v částce 341.300,- Kč, namísto částky 172.955,- Kč, jež by na něho připadala při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu.

Za tento trestný čin byl obviněný K. D. odsouzen podle § 256a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena také povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu poškozeným, a to společnosti Č. P. – Č., a. s., Ing. M. P., Z. S., a K. T. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání dvou a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost uhradit poškozené Č. P. – Č., a. s., škodu ve výši 15.769,50 Kč, poškozenému Ing. M. P., škodu ve výši 80.225,- Kč, poškozenému Z. S., škodu ve výši 44.213,30 Kč a poškozené K. T., škodu ve výši 28.137,20 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Č. P. – Č., a. s., Ing. M. P., Z. S. a K. T., se zbytky svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Ř., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného a poškozené společnosti Č. P. – Č., a. s., rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 8 To 404/2007, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 8 To 404/2007, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 3 T 198/2006, podal obviněný K. D. prostřednictvím obhájce Mgr. R. J. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a také, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V podrobnostech dovolatel uvedl, že skutek, pro který byl nakonec odsouzen, byl po celou dobu přípravného řízení kvalifikován jinak, než jak bylo nakonec uvedeno v rozsudku, a obviněný se domnívá, že mezi skutkem, pro který na něj byla podána obžaloba a skutkem, který je obsažen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je disproporce, kterou bez dalšího nelze překlenout. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého odvolání.

V další části svého dovolání obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu, když namítl, že jeho úmyslem nebylo kohokoli poškodit či zvýhodnit, pouze chtěl dokončit podnikatelskou činnost ve společnosti A., s. r. o., přičemž dnes již ví, že stejného efektu by mohl dosáhnout bez zásahu orgánů činných v trestním řízení zcela jednoduše podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek předmětné společnosti. Soud prvního stupně taktéž nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., když na některé důkazy jím bylo nahlíženo jako na nevěrohodné, aniž by tato skutečnost byla obsáhleji osvětlena.

Dále dovolatel poukázal na to, že již ve svém odvolání uvedl, že není postaveno najisto, jakému hlavnímu pachateli trestné činnosti měl být pomocníkem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a tím došlo k porušení zásady akcesority trestního účastenství. U spoluobviněného M. J. totiž došlo k odsouzení trestním příkazem pro trestný čin poškozování věřitele, tudíž obviněný nemůže být pomocníkem k trestnému činu zvýhodňování věřitele, neboť pro tento trestný čin nebyl hlavní pachatel odsouzen, ba ani stíhán. Odvolací soud se totožnou námitkou obviněného vznesenou v rámci odvolání vůbec nezabýval. Důvod, pro který napadá i rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje v tom, že v daném případě nebyly podle jeho názoru splněny podmínky nedůvodnosti odvolání, ale odvolací soud měl s ohledem na shora uvedené skutečnosti správně rozhodnout tak, že se rozsudek nalézacího soudu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) nebo c) tr. ř. ruší a věc se vrací tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolatel také namítl, že odvolací soud směřoval své úvahy pouze do generálního bloku, v němž se zabýval otázkou četnosti odkupů zadlužených společností a společenskou nebezpečností takového jednání, dovolatel však považuje v této souvislosti za důležité, že to nebyl on, kdo by oslovil osoby, které od něj společnost nakonec odkoupily, nýbrž naopak právě tyto osoby oslovily obviněného na základě jím podaného inzerátu týkajícího se prodeje společnosti A., s. r. o.

Nalézací soud také neměl podklad pro zpracování jakéhosi malého konkursního řízení, které provedl, a odvolací soud se touto námitkou také vůbec nezabýval. Obviněný dále uvedl, že ohledně uložení povinnosti k náhradě škody nevzal odvolací soud v potaz tu skutečnost, že s bývalými zaměstnanci byl ukončen pracovní poměr dohodou, avšak v rámci náhrady škody požadovali tzv. odstupné, na něž podle žádného pracovně právního předpisu nemají nárok a které jim paradoxně bylo přiznáno rozhodnutím nalézacího soudu v trestním řízení. Posléze obviněný poukázal na to, že je člověk, kterému je 57 let, nikdy v životě se nedostal do konfliktu se zákonem a vždy se snažil dostát svým občanským povinnostem. I z trestního spisu vyplynulo, že se snažil vést společnost A., s. r. o., tak, aby prosperovala a řádně hradila závazky všem zaměstnancům, obchodním partnerům a zejména státu, a nikdy by ho nenapadlo, že by se prodejem své společnosti mohl dopustit nějakého trestného činu. Podmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, je pro odvolatele likvidační, neboť s ním bylo zahájeno správní řízení o odebrání jeho živnostenských listů, přičemž v jeho věku i s přihlédnutím k jeho úzké odbornosti nemá představu, co bude v dalším období dělat.

V závěru dovolání obviněný K. D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal obě shora citovaná napadená rozhodnutí a aby následně rozhodl ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že tato rozhodnutí zruší a současně přikáže prvoinstančnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného K. D. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno za irelevantní označit námitku obviněného K. D. ohledně porušení totožnosti skutku, neboť jde o výtku procesně právní (nedodržení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.) a nikoli o vadu hmotně právního posouzení. Obdobný charakter má i námitka dovolatele, podle které soud prvé instance nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., protože podle jeho názoru bylo na některé z důkazů nahlíženo jako na důkazy nevěrohodné, aniž by byla tato skutečnost obsáhleji osvětlena. Právně relevantními shledal státní zástupce jen námitky týkající se nedostatku subjektivní stránky, akcesority účastenství a náhrady škody. K těmto námitkám státní zástupce blíže rozvedl, že obchodní společnost A., s. r. o., měla více věřitelů a nebyla schopna řádně plnit své splatné závazky, což spolu s dalšími skutkovými okolnostmi svědčí tomu, že se již v době před 31. 3. 2003 nacházela ve stavu úpadku ve formě insolvence. V trestní věci obviněného K. D. to pak znamená, že pokud obviněný M. J., jako nový jednatel společnosti A., s. r. o., uzavřel s obviněným K. D. zmíněnou smlouvu o převodu majetku společnosti s tím, že kupní cena bude uhrazena formou započtení vzájemných pohledávek, a učinil takto za situace, kdy společnost A., s. r. o., měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, zvýhodnil tímto jednáním obviněného K. D., a to na úkor ostatních věřitelů, kteří jsou uvedeni v pravomocném rozsudečném výroku. Závěr, podle něhož spoluobviněný M. J. zvýhodnil obviněného K. D. na úkor ostatních věřitelů uvedené obchodní společnosti, vyplývá nejen z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a § 32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které požaduje, aby se jednotlivým věřitelům dostalo plnění odpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů, nýbrž i z provedeného dokazování. Ani následně zjištěný stav platební neschopnosti obchodní společnosti A., s. r. o., nedovoloval, aby spoluobviněný M. J. upřednostnil uspokojení pohledávky obviněného K. D. vůči této obchodní společnosti na úkor uspokojení pohledávek ostatních jejích věřitelů, a to bez ohledu na případnou likvidaci majetku obchodní společnosti, protože i v rámci ní by musel likvidátor uspokojovat splatné pohledávky všech věřitelů rovnoměrně a jen poměrně.

K námitce subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že na takový úmysl obviněného lze usuzovat jednak z celkového jednání pachatele, jednak z dalších konkrétních skutkových okolností případu. V posuzované věci odpovídá zjištěný skutkový stav výše uvedené právní kvalifikaci jednání obviněného K. D., neboť bylo prokázáno, že obviněný nejen znal skutečný ekonomický stav společnosti A., s. r. o, ale i to, že obviněný K. D. za stavu, kdy si byl vědom závazků společnosti vůči dalším věřitelům, uzavřel s obviněným M. J. výše popsanou kupní smlouvu. Navíc nelze odhlédnout ani od časových souvislostí jednotlivých úkonů činěných obviněným K. D. v souvislosti s prodejem společnosti dne 31. 3. 2003, z nichž je zřejmé, že spoluobviněný M. J. v celé transakci figuroval jako tzv. bílý kůň.

Otázka akcesority účastenství je v daném případě bezpředmětná, protože i z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný M. J. byl v rámci téhož trestního řízení uznán vinným spácháním trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák.

Ohledně posledního údajného pochybení ve výroku o náhradě škody státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jen ve stručnosti poznamenal, že pokud je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodem hmotně právním, znamená to sice, že v souvislosti s problematikou náhrady škody může být naplněn zejména v případě nesprávné aplikace hmotně právních norem občanského práva, obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, jejichž právní normy jsou rozhodné pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a rozsahu její náhrady, avšak v daném případě byla tato ustanovení aplikována v souladu se zákonem, jak je ostatně zřejmé z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz strana 9 a 10 tohoto rozsudku), na kterou státní zástupce odkázal.

Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. D. v jeho celku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., když na některé důkazy jím bylo nahlíženo jako na nevěrohodné. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Stejně tak je nutno posuzovat i námitky obviněného, týkající se přiměřenosti uloženého trestu ve vztahu k dosavadní bezúhonnosti obviněného, jeho věku a situaci na trhu práce. V tomto směru byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením zcela ztotožňuje, snad jen k otázce přiměřenosti uloženého trestu zdůrazňuje, že tímto dovolatel nenaplnil ani jeden z deklarovaných dovolacích důvodů, neboť závěr o tom, jaký trest a v jaké výši byl obviněnému uložen je možno přezkoumat pouze na základě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný v dovolání neuplatnil a který ani nebyl formálně či materiálně naplněn, poněvadž uložený podmíněný trest odnětí svobody ani další uložený trest zákazu činnosti nelze považovat za nepřiměřeně přísné.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud především zabýval první právně relevantní námitkou obviněného K. D., spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, v rámci níž uvedl, že nechtěl kohokoli poškodit či zvýhodnit, pouze chtěl dokončit podnikatelskou činnost ve společnosti A., s. r. o.

Trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Pomoc k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívá v takovém účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, pokud účastník úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, a proto pro naplnění jeho skutkové podstaty je třeba jednání, kterého se pachatel dopustí v úmyslu přímém nebo nepřímém. Konkrétně tedy ve smyslu § 4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 6 odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval zde, že společnost A., s. r. o., provozovala autoservis, nicméně jeho činnost byla nezvratně ukončena. Nájem objektu, ve kterém se autoservis nacházel, byl vypovězen, pracovní poměry zaměstnanců byly ukončeny, a za této situace obviněný veškeré movité věci (vybavení a vozidla) ze společnosti „vytáhl“ způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Poté ve společnosti nezbylo nic, jen naprosto bezcenná slupka v podobě obchodní firmy a dluhů, které mnohonásobně převyšovaly pohledávky. Nalézací soud ponechal stranou, že obviněný vůbec nebyl schopen tyto údajné pohledávky ani zčásti specifikovat. Soud první instance za takového stavu dovodil, že obviněný musel být srozuměn s tím, že společnost nebyla kupována za účelem nějaké revitalizace, když nebylo již co revitalizovat, a že odkoupením veškerých movitých věcí společnosti likviduje jakoukoli možnost ostatních věřitelů domoci se alespoň částečného uspokojení svých pohledávek. K finanční situaci společnosti soud shledal, že společnost byla ke dni uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu a kupní smlouvy v úpadku, když měla více věřitelů a nebyla schopna delší dobu plnit své splatné závazky vůči nim, navíc i podle soupisu pohledávek a závazků obviněného byla společnost též předlužena. Obžalovaný jako jednatel společnosti byl podle § 3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání povinen podat návrh na prohlášení konkursu. Namísto toho obviněný společnost převedl na další osoby a vykoupil s využitím institutu započtení veškerý její zbývající movitý majetek, který mohl sloužit k částečnému uspokojení věřitelů.

Soud odvolací se pak na straně 5 a 6 odůvodnění svého usnesení naprosto ztotožnil se závěry nalézacího soudu a jen stručně doplnil, že pokud obviněný hovořil o jakési revitalizaci, pak s ohledem na osobu hlavního pachatele M. J., nelze tento názor akceptovat, neboť M. J., povoláním posunovač, jmenovaný do funkce jednatele společnosti A., s. r. o., se žádného jednání neúčastnil a v průběhu jednání seděl v restauraci, a nebyl by schopen činit jakékoli úkony k revitalizaci společnosti, nehledě na skutečnost, že kupovat společnost vysoce předluženou a neprosperující bez jakékoli perspektivy, zpochybňuje jakékoli úvahy o případných revitalizačních snahách kupujících. V tomto směru odvolací soud odkázal také na výpověď M. J. z přípravného řízení.

Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že i přes stručnost odůvodnění jejich rozhodnutí z nich zcela jasně vyplynulo, že obviněný si jednak byl velmi dobře vědom úpadkového stavu společnosti A., s. r. o., ve které byl až do dne 31. 3. 2003, kdy provedl ve výroku o vině popsané transakce, jediným společníkem a jednatelem. Pokud se za této situace snažil společnost za pomocí placené inzerce prodat přičemž Nejvyšší soud podotýká, že na této skutečnosti by nebylo nic špatného, jestliže by obviněný před již jistým převodem předmětné společnosti na kupující zcela neukončil činnost prodávané společnosti, nezbavil ji všech zaměstnanců a poté prostřednictvím M. J. z této společnosti neodčerpal veškerý movitý majetek společnosti A., s. r. o., který by jako jediný mohl sloužit k uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Zda obviněný věděl či nevěděl, že jednáním, kdy za výše popsané situace ve společnosti ponechal prakticky nulový majetek, ale zato poměrně vysoké závazky, naplňuje ve spojení s jednáním spoluobviněného (odsouzeného) M. J. skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., na jehož trestném činu se podle soudu první i druhé instance účastnil jako pomocník ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., je nerozhodné, neboť neznalost ustanovení trestněprávních předpisů dovolatele nemůže vyvinit, neboť podstatné je zavinění ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem naplňujícím znaky tohoto trestného činu, resp. pomoci k němu, přičemž je nesporné, že obviněný K. D. za výše popsané situace věděl, že svým jednáním nejenže převáděnou společnost bez zaměstnanců a vybavení zcela zlikviduje a nikoli zrevitalizuje, ale také věděl, že tato společnost má závazky vůči věřitelům, tak jak je uvedl již nalézací soud ve výroku o vině a též i ve výroku o náhradě škody, a přesto provedenými transakcemi spolu s již odsouzeným M. J. jako hlavním pachatelem uspokojil v maximální možné výši s ohledem na hodnotu majetku, který ve společnosti zbyl a který obviněný odkoupil (s úhradou kupní ceny formou započtení), pouze a jen svou pohledávku vůči společnosti A., s. r. o. Za tohoto stavu věci nelze shledat námitku obviněného týkající se subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c), § 256a odst. 1 tr. zák. důvodnou

Další výhradou, podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, dovolatel namítl, že není postaveno najisto, vůči kterému hlavnímu pachateli trestné činnosti měl být pomocníkem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., čímž došlo k porušení zásady akcesority účastenství. U spoluobviněného M. J. totiž došlo podle jeho vědomosti k odsouzení trestním příkazem pro trestný čin poškozování věřitele, a proto nemůže být pomocníkem k trestnému činu zvýhodňování věřitele, neboť pro tento trestný čin nebyl hlavní pachatel odsouzen, ba ani stíhán.

Jak již bylo uvedeno shora účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Účastenství je založeno podle platného trestního zákona na zásadě akcesority, což lze v obecné rovině charakterizovat jako závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem toho samého trestného činu.

Otázce akcesority účastenství ve vztahu k trestnému činu spáchanému spoluobviněným M. J. se věnoval na straně 5 odůvodnění svého rozhodnutí, poté co se vypořádal s námitkami obviněného týkajícími se totožnosti skutku, zvláště odvolací soud, když poukázal zejména na pravomocný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 3 T 198/2006, kterým byl odsouzený M. J. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. a nikoli trestným činem poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., jak tvrdil v odvolání, ale i v dovolání obviněný K. D. Odvolací soud v této souvislosti v návaznosti na závěry soudu prvního stupně (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu) podrobně popsal i skutek, kterým byl odsouzený hlavní pachatel uznán vinným a který koresponduje jednání kladenému za vinu obviněnému K. D. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry odvolacího soudu v této otázce naprosto ztotožňuje a jen ve stručnosti zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že ve spise se na č. l. 398 až 403 nachází trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 3 T 198/2006, z něhož je patrno, že obviněný M. J. byl odsouzen za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., nikoli tedy za trestný čin poškozování věřitele, jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Z tohoto titulu je námitka obviněného K. D. naprosto nedůvodná, a to i s přihlédnutím k tomu, že tento trestní příkaz byl jak obviněnému K. D., tak i jeho obhájci Mgr. R. J. doručen, jak vyplývá z doručenek připojených na č. l. 403, a podávali proti němu ohledně části týkající se obviněného K. D. odpor (srov. č. l. 406 až 407 spisu). Pokud obviněný K. D. v této souvislosti namítl, že odvolací soud se touto jeho námitkou vůbec nezabýval, pak Nejvyšší soud podotýká, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, což vyplývá již z provedené citace odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Podobně je tomu i ohledně námitky týkající se totožnosti skutku, ohledně níž je třeba především zdůraznit, že nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně odvolací soud se jí zabýval, jak vyplývá ze str. 4 a 5 odůvodnění jeho rozhodnutí. Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné k této posledně uvedené námitce ještě dodat, že totožnost jednání obviněného K. D. ve vztahu k obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 1 Zt 226/2006, je dána, což vyplývá ze skutku pod II. této obžaloby, kde je jednání obviněného popsáno v zásadě shodně, zejména ohledně sepsání shora uvedených notářských zápisů o jmenování jednatele M. J., převodu obchodního podílu na nové společníky a uzavření kupní smlouvy o převodu skladových zásob a hmotného investičního majetku společnosti A., spol. s r. o., jímž byly tyto věci převedeny na něj, přičemž kupní cena byla uhrazena započtením vzájemných pohledávek. Z těchto důvodů byl nepochybně správný závěr odvolacího soudu, že totožnost skutku je v této věci zachována a námitky obviněného v tomto směru jsou nedůvodné. K námitce týkající se změny právní kvalifikace skutku z organizátorství trestného činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. a), § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. na pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c), § 256a odst. 1 tr. zák. považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že tato změna byla obviněnému avizována již v trestním příkazu ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 3 T 198/2006, ve kterém byla již právní kvalifikace účastenství, byť ve formě organizátorství, použita ve vztahu k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., přičemž tento trestní příkaz byl obviněnému K. D. a jeho obhájci Mgr. R. J. doručen, jak vyplývá z doručenek připojených na č. l. 403, a podávali proti němu odpor (č. l. 406 až 407 spisu). Obviněný K. D. tedy mohl za pomoci obhájce svou obhajobu v tomto směru v dalším řízení dostatečně specifikovat, což se také nepochybně stalo, když to vedlo i k tomu, že nalézací soud změnil původně žalované organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obviněného K. D. na méně závažnou pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu podle § 256a odst. 1 tr. zák., přičemž na str. 7 až 8 svého rozsudku i v potřebném rozsahu tuto použitou právní kvalifikaci odůvodnil.

Poslední právně relevantní výhrada dovolatele směřovala do výroku o náhradě škody, kde obviněný spatřoval pochybení v tom, že jednak nalézací soud neměl podklad pro zpracování jakéhosi malého konkursního řízení, které provedl, a dále také, že ohledně uložení povinnosti k náhradě škody nevzal odvolací soud v potaz tu skutečnost, že s bývalými zaměstnanci byl ukončen pracovní poměr dohodou, avšak v rámci náhrady škody požadovali tzv. odstupné, na něž podle žádného pracovně právního předpisu nemají nárok.

Otázkou náhrady škody se co do její existence i výše zabýval zejména soud prvního stupně. Ten na straně 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že škodou, jež těmto poškozeným vznikla, je s ohledem na skutečnost, že jejich pohledávky nebyly v důsledku jednání obviněného uspokojeny ani zčásti, částka, kterou by získali při poměrném a rovnoměrném uspokojení svých pohledávek, pokud by nedošlo ke zvýhodnění obviněného K. D. Vzhledem k tomu, že mělo správně proběhnout řízení o konkursu, k čemuž nedošlo, a nelze tedy určit, jaké by byly náklady konkursního řízení a jakého uspokojení by se poškozeným dostalo, aplikoval nalézací soud svou povahou též zčásti hmotně právní ustanovení § 136 občanského soudního řádu, podle něhož platí, že lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Při této úvaze pak nalézací soud vycházel z následujících skutečností. V řízení byla za společností A., s. r. o., zjištěna splatná pohledávka poškozené Č. P. – Č., a. s., ve výši 155.000,- Kč, prokázána byla mimo jiné usnesením o schválení smíru na č. l. 85 spisu, dále pohledávka Ing. M. P. ve výši 788.542 Kč, která byla prokázána výpovědí tohoto svědka, vyčíslením tohoto dluhu, přičemž nebyla obviněným nijak popřena, dále pohledávka Z. S., zaměstnance, ve výši celkem 44.213,30 Kč za dlužnou mzdu za březen 2003 a dvouměsíční odstupné ve smyslu § 60a odst. 1 a § 46 odst. 1 písm. a), b) či c) zákoníku práce, účinného ke dni 31. 3. 2003, když výše nároku byla prokázána výplatními lístky poškozeného. Dále byla zjištěna pohledávka K. T., zaměstnankyně, ve výši celkem 28.137,20 Kč za dlužnou mzdu za březen 2003 a dvouměsíční odstupné, přičemž výše této pohledávky byla prokázána také jejími výplatními lístky ve spojení s výpovědí poškozené, a jako poslední také pohledávka samotného obviněného K. D. ve výši 1.700.000,- Kč, jež byla prokázána výpovědí obviněného a jím doloženými doklady. V případě konkursu by se pohledávky Z. S. a K. T. uspokojily podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 3, 4 zákona o konkursu a vyrovnání účinného ke dni 31. 3. 2003 v plné výši a přednostně. Těmto dvěma poškozeným tedy vznikla v důsledku jednání obviněného škoda odpovídající plné výši jejich pohledávek. Ostatní pohledávky, tedy pohledávky poškozených společnosti Č. P. – Č., a. s., Ing. M. P. a samotného obviněného, by byly při rozvrhu uspokojeny poměrně. Z částky 341.300,- Kč (cena movitých věcí včetně automobilů) soud první instance tedy odečetl pohledávky Z. S. a K. T., čímž dospěl k částce 268.949,50 Kč, která by byla poměrně rozdělena mezi zbývající věřitele, přičemž pohledávka obviněného by na základě tohoto postupu byla uspokojena částkou 172.955,- Kč, pohledávka Ing. M. P. částkou 80.225,- Kč a pohledávka Č. P. – Č., a. s., částkou 15.769,50 Kč. V této výši pak nalézací soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným Č. P. – Č., a. s., Ing. M. P., K. T. a Z. S. způsobenou škodu. Odvolací soud na straně 6 odůvodnění svého usnesení ohledně náhrady škody jen odkázal na odůvodnění příslušného výroku v rozsudku nalézacího soudu, se kterým se naprosto ztotožnil, přičemž uvedl, že k tomu nemá co dodat.

Nejvyšší soud shledal závěry soudů obou instancí vztahující se k výroku o náhradě škody zcela správnými, když zejména soud prvního stupně svůj postup náležitě odůvodnil, a to včetně poukazu na příslušné právní předpisy, které přitom použil. Zásadně podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není nutno vyčkávat zahájení, resp. dokončení konkursního řízení, neboť stanovení výše škody je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se jednak viny obviněného (srov. výrok o vině rozsudku nalézacího soudu) a jednak náhrady škody konkrétním poškozeným (viz výrok o náhradě škody v rozsudku nalézacího soudu). Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že pokud obviněný namítl, že s bývalými zaměstnanci byl ukončen pracovní poměr dohodou, avšak v rámci náhrady škody požadovali tzv. odstupné, na něž podle žádného pracovně právního předpisu nemají nárok, pak toto jeho tvrzení neodpovídá znění tehdy platných pracovněprávních předpisů, na které již, byť v obecné poloze, správně poukázal v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud (srov. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je tedy třeba již jen znovu a podrobněji poukázat na ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 31. 3. 2003 (dále jen „zákoník práce“), ze kterého plyne, že zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. Ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce v tehdy platném a účinném znění pak stanoví, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodu, že se ruší zaměstnavatel nebo jeho část, že se přemísťuje zaměstnavatel nebo jeho část, a nebo že se stane zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Nalézací soud postupoval správně, pokud uzavřel, že i dohody o ukončení pracovního poměru, ve spise založené na č. l. 125 a 131, byly obviněným s jeho zaměstnanci uzavřeny, byť důvod skončení pracovního poměru v nich výslovně uveden nebyl, právě z důvodu organizačních změn, kdy zaměstnavatel zanikl. Tento správný závěr nalézací soud odůvodnil v podstatě na straně 6 svého rozsudku, kde uvedl, že činnost autoservisu, provozovaného společností A., s. r. o., jako jediná její aktivita, byla nezvratně ukončena, když ji obviněný zbavil veškerého majetku a zejména veškerého vybavení autoservisu, nájemní vztah na prostory, ve kterých se autoservis nacházel, zanikl a za této situace byl ukončen pracovní poměr se všemi zaměstnanci. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že poskytnutí odstupného představuje jednorázové finanční odškodnění zaměstnance při skončení dosavadního zaměstnání, ke kterému došlo v důsledku selhání původních záměrů zaměstnavatele zaměstnávat zaměstnance na dobu delší či na dobu blíže neurčitou, ať již je zcela konkrétním důvodem úplné zrušení zaměstnavatele (uzavření, resp. likvidace společnosti), jeho přemístění do jiného místa (mimo původně sjednané místo výkonu práce v pracovních smlouvách) či další organizační změny, které spočívají například ve změně technologie či organizace práce, které mají za následek i změny personální, zpravidla snížení stavu zaměstnanců. Konkrétní forma (výpověď či dohoda) skončení pracovního poměru není rozhodující, podstatné je, že ke skončení pracovního poměru dochází z podnětu zaměstnavatele a z některého z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce. Podle uvedených ustanovení zákoníku práce má zaměstnanec při splnění zákonem stanovených předpokladů nárok na odstupné bez ohledu na to, zda důvod skončení pracovního poměru byl v dohodě o skončení pracovního poměru uveden, pokud skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byl některý z důvodů vymezených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce (viz například Jakubka, J. Odstupné při skončení pracovního poměru. Práce a mzda č. 10/2005, s. 3). V tomto směru byly tedy všechny podmínky pro nárok shora uvedených zaměstnanců společnosti A., s. r. o., splněny a prokázány. Nejvyšší soud proto shrnuje, že ani tato výhrada vznesená obviněným vůči výroku o náhradě škody není důvodná.

Ve vztahu k dalšímu dovolatelem K. D. uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud naplnění tohoto dovolacího důvodu ani v jedné z jeho variant. K odůvodnění tohoto závěru je třeba uvést, že dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,

a) aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo

b) pokud byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Z těchto možností uplatnil obviněný první alternativu (aniž by ji nějak konkrétněji specifikoval), která může spočívat, buď v tom, že řádný opravný prostředek, zde odvolání bylo zamítnuto z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz § 253 odst. 2 tr. ř.), anebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že však odvolání obviněného bylo věcně projednáno, jak vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř., neboť nebylo shledáno důvodným, nebyl ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn [pokud pak jde o alternativu uvedenou pod písm. b) shora, je možno jen pro úplnost odkázat na důvody uvedené Nejvyšším soudem shora ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 8 To 404/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 3 T 198/2006, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) či l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obviněného toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného K. D. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. července 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 23. July 2008