JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 669/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2002 o dovolání podaném obviněným D. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 61 To 574/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 31 T 151/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. J. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 31 T 151/2000, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zákona a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona. Uvedených trestných činů se měl dopustit tím, že dne 4. 8. 2000 kolem 20.00 hod. v P. 4, P. B. 468/5, vnikl nezjištěným způsobem do rodinného domku majitele A. M. a poté, co jím byl vyrušen, fyzicky ho napadl tak, že ho nezjištěným předmětem udeřil dvakrát do hlavy, čímž mu způsobil dvě tržné rány v čelní a temenní krajině.

Za tyto trestné činy byl podle § 222 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30-ti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný D. J. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 61 To 574/2001, jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 61 To 574/2002, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 31 T 151/2000, podal obviněný D. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. H. dovolání, a to podáním ze dne 3. 4. 2002, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 8. 4. 2002. Dovolací důvody spatřuje jednak v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jednak v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel namítá, že není možno automaticky posuzovat jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr. zákona, když následek útoku nebyl vážný. Nebyl ani zjištěn předmět, kterým měl udeřit poškozeného, tedy nebylo možno z jeho tvaru, váhy a jiných charakteristických vlastností dovodit, že útok měl být veden intenzivně a způsobit nikoli jen běžné zranění, nýbrž těžkou újmu na zdraví. Dovolatel dále namítá, že byl původně uznán vinným pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30-ti měsíců. Následujícím rozsudkem byl uznán vinným pouze podle § 238 odst. 1 tr. zákona ovšem trest byl opět uložen ve výši 30-ti měsíců nepodmíněně. V tomto výroku o trestu tedy nebylo zohledněno, že společenská nebezpečnost jeho jednání, ačkoli byla kvalifikována mírněji se neodrazila automaticky ve výši trestu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu napadené rozhodnutí a rozhodnutí navazující zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně podle § 265m odst. 1 tr. řádu, aby byl zproštěn obžaloby, případně mu byl uložený trest přiměřeně snížen.

Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo doručeno dovolání obviněného D. J. ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. K odůvodnění svého návrhu uvedl, že důvody uplatněné v dovolání jsou identické s důvody, které byly obviněným uplatněny již v rámci celého předchozího trestního řízení. S těmito argumenty se vypořádaly beze zbytku již soudy obou stupňů. V daném případě bylo důsledně postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a jednání odsouzeného bylo kvalifikováno pouze podle § 238 odst. 1 tr. zákona. Souhlasí též s právním závěrem soudů obou stupňů o trestní odpovědnosti odsouzeného za spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona. Trest, který byl odsouzenému uložen, byl ukládán v trestní sazbě ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákona. Nelze tedy dovodit ani dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti dovolání. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona s tím, že k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nemohlo dojít, neboť následek jeho útoku nebyl vážný, tedy jeho jednáním nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zákona, resp. pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zákona je třeba, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek (viz § 89 odst. 7 tr. zákona), a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a zejména z toho, proti které části těla byl útok veden. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání k tomuto následku nakonec nedošlo, je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona. Aplikuje-li se tento právní závěr na skutkový stav zjištěný soudem I. stupně, který považoval za úplný a správný též odvolací soud, je třeba souhlasit s právním závěrem soudů obou stupňů o trestní odpovědnosti obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně mimo jiné vyplývá, že obviněný poškozeného A. M. napadl tak, že ho nezjištěným předmětem, udeřil dvakrát do hlavy, čímž mu způsobil dvě tržné rány v čelní a temenní krajině. I když v daném případě nedošlo k těžké újmě na zdraví, tato však hrozila, neboť obviněný vedl útok na hlavu poškozeného takovým předmětem, byť přesně nezjištěným, který byl způsobilý poškodit důležité orgány pro život. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který uvedl, že s ohledem na rozsah a povahu zranění poškozeného a jeho potíže, reálně existovala hrozba vážné poruchy zdraví. Mohlo dojít k poškození centrální nervové soustavy, nebylo vyloučeno pohmoždění mozku, případně krvácení do mozkových obalů. Obviněný při takovém popsaném jednání musel být srozuměn s tím, že může způsobit těžký následek. Na straně obviněného tak byl dán, co se týče subjektivní stránky, úmysl eventuální ve vztahu ke vzniku těžšího následku – způsobení těžké újmy na zdraví. Závěr soudu I. stupně, že v takto zjištěném jednání je nutno spatřovat pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona, nelze zpochybnit. Námitka obviněného, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zákona, není důvodná.

Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách, a to v tom, že obviněnému byl uložen a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak je tomu například u trestu odnětí svobody, jenž byl uložen obviněnému D. J. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu, byla-li překročena horní hranice příslušné trestní sazby nebo prolomena dolní hranice, pokud je v zákoně určena. Ustanovení § 35 odst. 1 tr. zákona stanoví, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V daném konkrétním případě byl obviněný D. J. odsouzen jednak za trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zákona a jednak za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona. Soud I. stupně zcela správně ukládal trest v trestní sazbě od dvou do osmi let stanovené pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, neboť jde v tomto konkrétním případě o trestný čin přísněji trestný. Zmírnění právní kvalifikace u trestného činu porušování domovní svobody pouze podle § 238 odst. 1 tr. zákona tak nemohlo mít většího vlivu na potrestání obviněného, když ohledně právní kvalifikace přísněji trestným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona se nic nezměnilo. Jestliže obviněný namítá, že ve výroku o trestu nebylo zohledněno zmírnění právní kvalifikace jeho jednání, čímž mělo dojít k zvýšení trestu a tedy mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem [dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], nelze mu přisvědčit.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 31 T 151/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 61 To 574/2002, jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zákona je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem II., ale i I. stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného D. J. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného D. J. odmítl v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. září 2002

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 19. September 2002