JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 654/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2002 o dovolání obviněného Ing. P. W., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 2 To 205/2001, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/98, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 2 To 205/2001, byl k odvolání obviněného Ing. P. W. podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001, sp. zn. 40 T 9/98, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný Ing. P. W. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchal tím, že jako generální ředitel společnosti LCS Z., a. s., tehdy se sídlem H., N. t. č. 33, IČO: 606 96 559, na základě smlouvy ze dne 19. 10. 1994 o poskytnutí půjčky společností Q. E., s. r. o., F.-M., převzal v B. v přesně nezjištěné době počátkem měsíce října 1994 a dne 19. října 1994 od zástupkyně věřitelské společnosti D. M. celkem 4.000.000,- Kč ve prospěch a současně k tíži společnosti LCS Z., a. s., přičemž tento obnos si bezdůvodně přisvojil, ač se jednalo o finanční prostředky získané pro jím zastupovanou společnost LCS Z., a. s., které mu byly svěřeny na základě uvedené smlouvy, a tímto jednáním obviněný způsobil společnosti LCS Z., a. s., škodu ve výši nejméně 4.000.000,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností na dobu 4 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil poškozené společnosti LCS Z., a. s., se sídlem ve V. n. M., M. 119, částku 4.000.000,- Kč na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Ing. P. W. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. P. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti výroku o vině a výroku o náhradě škody. Namítl, že skutkový stav věci byl zjištěn soudem prvního stupně zčásti nesprávně a zčásti neúplně, a proto neskýtá podklad pro závěr, že se dopustil trestného činu zpronevěry. Jednání, které je předmětem trestního řízení, je jednáním ve sféře soukromého práva a posouzení skutku soudy obou stupňů je nesprávné. Pokud jde o smlouvu o půjčce ze dne 19. 10. 1994, tuto uzavřel jako fyzická osoba a nikoliv jako generální ředitel společnosti LCS Z., a. s. Proto podle názoru dovolatele je nesprávné posouzení soudů obou stupňů, že smlouvu uzavřel jménem společnosti LCS Z., a. s. Stejně tak je nesprávné posouzení jeho pokusu o dodatečné účetní finanční operace, který měl zajistit příjem pro společnost a poté použití k úhradě jejích závazků. Dovolatel dále poukázal na to, že peněžní prostředky si půjčil proto, aby je použil pro akciovou společnost LCS Z. k úhradě jejích závazků. Protože tyto prostředky se nestaly majetkem uvedené společnosti, nešlo ve vztahu k jeho osobě o cizí věc, a proto posouzení jeho jednání jako trestného činu zpronevěry je pojmově vyloučeno. Jestliže k takovému posouzení došlo, jde o nesprávné právní posouzení skutku.

Podle dovolatele je nesprávný také závěr soudu, že byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to vznik škody. Protože částku 4.000.000,- Kč si vypůjčil jako fyzická osoba a použil ji k úhradě dluhů společnosti LCS Z., a. s., aniž tyto prostředky byly zúčtovány jako příjem společnosti, je podle názoru dovolatele třeba jeho jednání posoudit jako plnění za jiného na jeho dluh podle § 454 občanského zákoníku s důsledky podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku. Výrok o náhradě škody je nesprávný proto, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a dále ani nebyly podmínky pro rozhodování o náhradě škody, protože na majetek obviněného byl rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000 pod sp. zn. 27 K 24/2000 prohlášen konkurz. Protože podle § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, je jedním z účinků prohlášení konkurzu to, že v trestním řízení nelze rozhodnout o náhradě škody, nemělo být o nároku poškozeného na náhradu škody vůbec rozhodováno. Napadený výrok o náhradě škody proto podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť v trestním řízení nebylo přípustné rozhodovat o náhradě škody.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 2 To 205/2001, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného doručeno podle § 265h odst. 2 tr. ř., v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Podle nejvyšší státní zástupkyně je dovolání sice formálně podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však obviněný namítá nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně vyplývá ze znění § 265a odst. 2 tr. ř. a § 265b odst. 1 tr. ř., že dovoláním nelze napadnout pouze vadný výrok o náhradě škody. V případě oprávněnosti argumentace dovolatele ohledně výroku o náhradě škody by náprava pochybení soudu druhého stupně byla možná pouze cestou stížnosti pro porušení zákona, jejíž podání však vzhledem k uplynutí lhůty k podání stížnosti pro porušení zákona dne 12. 6. 2002 nelze iniciovat.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo podáno u soudu, který rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle § 265e tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu dovolání obviněného Nejvyšší soud zjistil, že obviněný formálně dostál své povinnosti uvést dovolací důvod s odkazem na zákonné ustanovení § 265 odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá, avšak dovolání obviněného namítá nesprávná skutková zjištění a nevěrohodnost provedených důkazů.

Z vymezení důvodů dovolání v § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění, přestože to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Tento závěr lze dovodit právě vzhledem k jednotlivým důvodům dovolání vymezeným v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního a druhého stupně Nejvyšší soud nemůže změnit na základě případného doplnění dokazování nebo jiného hodnocení důkazů, které byly provedeny v předcházejícím řízení. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, což vyplývá ze zákonného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný v dovolání též namítl, že v trestním řízení nemělo být rozhodováno o náhradě škody s poukazem na skutečnost, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 27 K 24/2000, byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Protože jedním z účinků prohlášení konkurzu podle § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, je to, že v trestním řízení nelze rozhodnout o náhradě škody, spočívá podle dovolatele napadený výrok o náhradě škody na nesprávném právním posouzení.

Způsob rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody upravují ustanovení § 228 a § 229 tr. ř. Jde o rozhodování v adhezním řízení, které je součástí trestního řízení. O nároku na náhradu škody rozhoduje soud v hlavním líčení, pokud jsou současně splněny tyto předpoklady: nárok na náhradu škody byl uplatněn v trestním řízení řádně a včas (§ 43 odst. 3 tr. ř.), soud po zahájení hlavního líčení nerozhodl podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. o tom, že určitou osobu nepřipouští jako poškozeného k trestnímu řízení, nebo že poškozený nemůže svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatňovat, soudem nebylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, nebo o postoupení věci, o zastavení trestního stíhání, o jeho přerušení ani o podmíněném zastavení trestního stíhání a schválení narovnání (§ 221 až § 224 tr. ř). Při splnění těchto podmínek lze uložit obviněnému povinnost k náhradě škody, a to za těchto dalších předpokladů, které musí být kumulativně splněny. Těmito předpoklady jsou, že soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, že škoda byla způsobena skutkem, který má znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, že škoda způsobená trestným činem má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodovat v adhezním řízení, že uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech a výše nároku i odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a není zde jiná zákonná překážka, která by bránila rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. Jestliže jsou splněny všechny výše uvedené podmínky a předpoklady, je soud povinen rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. Z těchto hledisek je výrok o náhradě škody v napadeném rozhodnutí správný a odpovídá zejména hmotně právnímu posouzení nároku na náhradu škody.

V této věci bránila rozhodování o nároku na náhradu škody procesní překážka. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 27 K 24/2000, které nabylo právní moci dne 24. 11. 2000, byl totiž prohlášen konkurz na majetek dlužníka Ing. P. W. Prohlášení konkurzu má mimo jiné takové účinky, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž nelze rozhodnout o náhradě škody) - § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a dále, že nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do konkurzní podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení [§ 14 odst. 1 písm. e) cit. zák.]. O nároku poškozeného na náhradu škody soud rozhoduje podle § 228 a § 229 tr. ř., tedy podle práva procesního, byť důvod nároku a jeho výši posuzuje podle příslušných ustanovení hmotného práva. V trestní věci obviněného se nejedná o nesprávné právní posouzení z hlediska hmotného práva, neboť vada rozhodnutí spočívá v procesní překážce pro rozhodnutí [§ 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů]. Z hlediska dovolacích důvodů vymezených v zákoně, jde i zde o jiný důvod dovolání, než je uveden v § 265b tr. ř.

Protože obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 10. October 2002