JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 584/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání podaném obviněným Ing. V. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 6 To 35/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 8/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 3 T 8/2005, byl obviněný Ing. V. F. uznán vinným trestnými činy nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., za které mu byl podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A. D., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněného a poškozené společnosti A. D., s. r. o., rozhodl rozsudkem ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 6 To 35/2007, jímž pod bodem I. zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. V. F. uznal vinným trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., za něž obviněnému uložil podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozenou společnost A. D., s. r. o., soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně vrchní soud pod bodem II. výroku citovaného rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozené společnosti A. D., s. r. o.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný Ing. V. F. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud dovodil, že brojil výhradně proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Tento omezený rozsah dovolání vyplývá i ze samotného závěru podání, v němž dovolatel v podstatě vyjádřil souhlas s právní kvalifikací skutku jako trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. Jeho námitky se týkají nenaplnění znaků objektivní stránky trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. Především nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů považovaly informace týkající se inzerentů, jež jsou podle názoru obviněného běžně přístupné veřejnosti či obchodním kruhům, za zneužitelné v neprospěch poškozeného. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, vyjádřil názor, že z hlediska dané skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku se podle § 128 odst. 2 tr. zák. musí jednat o informace, jež má pachatel k dispozici v souvislosti s jeho určitým postavením ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejichž znalosti může učinit rozhodnutí (nebo dát k němu podnět) s jiným ekonomickým dopadem, než jaké by přicházelo v úvahu, kdyby v těchto podnikatelských subjektech nepůsobil. Dovolatel označil informace, s nimiž disponoval, za veřejně přístupné a za prosté jakékoliv obchodní hodnoty. Formální znak „informace doposud nikoli veřejně přístupné a získané z důvodu jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování“ tedy podle obviněného nebyl naplněn. V další části svého dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že se nedopustil porušení zákazu konkurence, k němuž byl zavázán podle článku 7 pracovní smlouvy se společností A. D., s. r. o. Podle něj smluvní klauzule o zákazu konkurence byla ryze formální, neboť A. D., s. r. o., již v době uzavření pracovní smlouvy věděla, že obviněný se účastní podnikání své manželky, jež vykonávala jako fyzická osoba pod jménem D. F. –A. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že právní názory Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, obviněný vyložil nepřípustně extenzivním způsobem. Státní zástupce nepovažoval námitku proti povaze zneužitých informací za důvodnou hlavně z toho důvodu, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. může jít i o informace veřejně přístupné a nikoli pouze o informace typu obchodního tajemství, jak tvrdil dovolatel. Takový typ informací podle státního zástupce vyžaduje jen skutková podstata uvedeného trestného činu podle § 128 odst. 1 tr. zák. Dále vyjádřil přesvědčení, že k porušení zákazu konkurence ze strany obviněného nepochybně došlo, protože nerespektoval ustanovení pracovní smlouvy, které jej v tomto smyslu zavazovalo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Jednání obviněného, které vrchní soud kvalifikoval jako jednočinný souběh trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., spočívalo ve stručnosti v tom, že obviněný od července 2004 do 30. 9. 2004 jako inzertní manažer společnosti A. D., s. r. o., vydávající časopis „D., b., z., h.“ v rozporu se zákazem konkurence uvedeným v článku 7 pracovní smlouvy, kterou uzavřel s A. D., s. r. o., dne 31. 12. 2003, a současně jako mandatář fyzické osoby podnikající pod jménem D. F. – A. vydávající časopis „V. p. d., b., z., h.“ neoprávněně kontaktoval celkem 14 inzerentů společnosti A. D., s. r. o., a se záměrem převést dosavadní inzerci u společnosti A. D., s. r. o., do časopisu „V. p. d., b., z., h.“ jim nabízel uzavření smluv na inzerci v nově založeném časopise, přičemž jim podával zkreslené a zavádějící informace týkající se hospodářské a personální situace společnosti A. D., s. r. o. (např. že tato společnost má finanční potíže, odchází od ní zaměstnanci, časopis „D., b., z., h.“ bude nahrazen časopisem „V. p. d., b., z., h.“ apod.), čímž porušil zákaz nekalé soutěže spočívající ve zlehčování podle § 44 odst. 1 písm. f) a § 50 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Námitkami, jimiž dovolatel naplnil formálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i z obsahového hlediska, jsou tvrzení, podle kterých nezneužil informace veřejnosti nedostupné a že se nedopustil zákazu konkurence, neboť sjednaná konkurenční doložka byla pouze formální. Nejvyšší soud však obě tyto námitky posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným či podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 (úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch) uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.

Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. je určeno k ochraně podniků či organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, jejíž obsah by jednu nebo více z nich znevýhodnil (zákon používá slovního spojení „na úkor“ některého z podniků či organizací). V posuzovaném případě soudy nižších stupňů učinily jednoznačný závěr o shodě v předmětu činnosti obchodní společnosti A. D., s. r. o., a manželky obviněného podnikající jako fyzická osoba pod jménem D. F. – A. (oba podnikatelské subjekty provozovaly vydavatelskou činnost, a to A. D., s. r. o., od 2. 8. 1995 a D. F. – A. od 6. 6. 2003). Tento znak skutkové podstaty nebyl ani obviněným zpochybňován. Naopak se na základě této prokázané skutečnosti domníval, že smluvní klauzule o zákazu konkurence (viz článek 7 pracovní smlouvy uzavřené mezi obviněným a A. D., s. r. o., č. l. 28) měla jen formální povahu. Prosazoval skutkovou verzi, že ředitel A. D., s. r. o., Mgr. J. H. disponoval předmětnými údaji ohledně působení obviněného na podnikání jeho manželky pod jménem D. F. – A., od níž přijímal faktury za její pomoc při vyhledávání kontaktů ve prospěch společnosti A. D., s. r. o. Z tohoto faktu obviněný dovodil, že se nemohl dopustit porušení zákazu konkurence. Uvedené tvrzení však neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a částečně mění zjištěný skutkový stav.

Svědek Mgr. J. H. u hlavního líčení vyvrátil tvrzení dovolatele týkající se jeho informací o předmětu podnikání manželky obviněného (srov. výpověď Mgr. J. H., č. l. 563 trestního spisu). Svůj vztah k D. F. vysvětlil Mgr. J. H. tak, že pomáhala obviněnému se zajištěním zájemců o inzerci v časopise vydávaném společností A. D., s. r. o., za což jí platil provizi. Poněvadž však neměla zájem uzavřít pracovní poměr, byla jí provize vyplácena na základě faktur (viz protokol o výslechu, č. l. 70 trestního spisu). V rozporu s hodnocením významu konkurenční doložky v pracovní smlouvě, jež učinil dovolatel, je zejména výpověď samotné D. F. (srov. č. l. 130 trestního spisu). Výslovně uvedla, že rozhodnutí o založení vlastního časopisu učinila až v červnu 2004 jako reakci na finanční problémy, které nastaly v důsledku neshod se svědkem Mgr. J. H. ohledně vyplácení finančních odměn za pracovní činnost vykonávanou ve prospěch jeho obchodní společnosti. Sama tato svědkyně tedy v souladu s výpovědí Mgr. J. H. popřela, že od počátku pracovního poměru obviněného měla konkurenční doložka v pracovní smlouvě jen formální charakter, neboť zaměstnavatel obviněného ani nemohl vědět o úmyslu začít vydávat konkurenční časopis, neboť jej svědkyně pojala až půl roku po uzavření pracovní smlouvy obviněným. Kromě toho, že s ohledem na výše uvedené dovolací soud považoval skutkovou verzi obviněného za účelovou, konkurenční doložka platně sjednaná v pracovní smlouvě byla nepochybně závazná a obviněný ji měl dodržet bez ohledu na jeho dosavadní činnost pro třetí subjekty, resp. bez ohledu na to, zda o jeho obdobné činnosti pro třetí subjekty jeho nový zaměstnavatel věděl. Odvolací soud tedy správně posoudil počínání dovolatele mj. jako jednání v rozporu s ustanovením o zákazu konkurence vyplývajícího z článku 7 pracovní smlouvy.

Nutno dodat, že v případě postihu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., byť jde svou povahou o postih nepřípustného konkurenčního jednání, nemusí takovým jednáním bezpodmínečně dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku či jiných předpisů. Citované ustanovení totiž neobsahuje tzv. blanketní dispozici, ale stanoví vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence (srovnej č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Zásadní v tomto případě bylo, že manželka obviněného podnikající jako fyzická osoba si v červenci 2004 požádala o licenci na vydávání časopisu totožného zaměření (dům, hobby, zahradnictví) a pro tento časopis se dovolatel snažil získat jako inzerenty společnosti inzerující v časopise vydávaného A. D., s. r. o., či vedené v její databázi inzerentů. Oba časopisy se už podle svých názvů: „D., b., z., h.“ (vydávaný A. D., s. r. o.) a „V. p. d., b., z., h.“ (vydávaný firmou D. F. – A.) věnovaly totožnému okruhu zájmu a logicky v nich usilovaly o prezentaci právnické a fyzické osoby podnikající v oborech s určitým vztahem k tématickému zaměření těchto časopisů. A. D., s. r. o., a D. F. – A. tedy byly přímými konkurenty nejen „v boji“ o čtenáře, ale také v získávání inzerentů, bez jejichž plateb nebylo možné pokrýt náklady na vydávání časopisů. Inzerenty přitom dovolatel kontaktoval přímo, využil informace z databáze A. D., s. r. o., a také vztahů, které s inzerenty navázal během svého působení v A. D., s. r. o. Z výpovědí jednotlivých zástupců společností, jež nabízely své produkty v původním časopise, vyplynulo, že obviněný jim činil nabídky k uzavření smluv ohledně inzerce v časopise „V. p. d., b., z., h.“ a současně jim podával jako pracovník A. D., s. r. o., informace, které buďto tuto společnost v očích jejích zákazníků poškozovaly (srovnej vyjádření např. svědkyně J. V., č. l. 575, Ing. Z. J., č. l. 577, Ing. P. H. na č. l. 580 trestního spisu), nebo navozovaly dojem, že časopis „D., b., z., h.“ zaniká a nahrazuje jej časopis „V. p. d., b., z., h.“ (např. svědek Ing. J. F., č. l. 586, J. R., č. l. 572). O překročení zákazu konkurence obviněným Ing. V. F. proto dovolací soud neměl pochyb.

Zásadní výtka uplatněná v dovolání se týkala otázky charakteru zneužitých informací. Dovolatel byl přesvědčen, že kontaktní údaje představitelů společností, které inzerovaly u A. D., s. r. o., jsou veřejně dostupné, a svým jednáním tak nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Svůj závěr opřel o nepřípustnou extenzivní interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 1640/2005, jak správně podotkl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání. Ačkoli citované usnesení charakterizuje mj. informace jako „mnohdy důvěrné a citlivé“, nelze z toho vyvozovat závěr, že by se ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. muselo jednat o informace dosud nikoli veřejně přístupné, jejichž zneužití postihuje odst. 1 totožného ustanovení. Z hlediska odst. 2 je podstatné, zda zneužité informace měl pachatel k dispozici v souvislosti se svým postavením ve společnosti, což obviněný Ing. V. F. nepochybně jako inzertní manager A. D., s. r. o., měl. S databází zákazníků A. D., s. r. o., jež obsahovala přes 250 kontaktů, mohl volně disponovat právě díky svému pracovnímu zařazení. Nejvyšší soud však především považuje za nutné zdůraznit, že v dané věci má zásadní význam pro trestnost jednání obviněného spočívající ve zneužití jemu přístupných informací nikoli pouze jakýsi seznam kontaktů na subjekty, které nabízely své služby a zboží v časopise, ale své znalosti a zkušenosti v tomto druhu činnosti, jež představují celý soubor dat, který obviněný mohl získat jen díky svému pracovnímu zařazení. O tom, že vytvoření určitého seznamu inzerentů není jednoduchá záležitost svědčí i to, že A. D., s. r. o., jej zpracovávala v průběhu deseti let své existence. Kromě toho se nejednalo pouze o snadno zjistitelné údaje o společnostech jako jsou jejich název, sídlo, apod., ale také o přímé spojení na osoby pověřené zadáváním inzerce, které zdaleka nelze považovat za veřejně přístupné. Přestože dovolatel brojil výlučně proti takovémuto obsahu informací – kontaktům na inzerenty, ve skutečnosti zneužil širší spektrum podnikatelské činnosti svého zaměstnavatele. Obviněný měl přístup i k údajům ohledně konkrétních smluvních podmínek s jednotlivými klienty, a proto mohl např. nabízet inzerci za ceny nižší. Svědek J. R. dokonce uvedl, že mu obviněný společně s nabídkou inzerce pro firmu D. F. – A. zaslal ceník, který byl vlastně ceníkem A. D., s. r. o. (výpověď na č. l. 572) a svědek R. Z. podnikající jako fyzická osoba pod názvem R. Z. K. potvrdil, že se rozhodl pro inzerci v časopise „V. p. d., b., z., h.“, jelikož mu byla nabídnuta poloviční cena oproti ceně v časopise „D., b., z., h.“ (viz výslech svědka č. l. 235). Již tento aspekt tedy hraje velkou roli v konkurenčních vztazích na trhu. Přistupují k němu však další významné okolnosti, např. vztah důvěry mezi zákazníky společnosti vydávající časopis se zájmovou tematikou, který je nutné budovat a zahrnuje i vědomí klienta o spolehlivosti a serióznosti poskytovatele služeb na určité úrovni, jež zákazník vyžaduje. Podstatná část smyslu konkurence je většinou založena právě na dlouhodobých vztazích, kdy subjekt poskytující službu osvědčuje svým zákazníkům svou snahu vyhovět jejich oprávněným požadavkům, přizpůsobit se jim a činit veškerá možná opatření k uspokojení jejich potřeb tak, aby obstál v silném konkurenčním boji na trhu. Tyto okolnosti tedy je nutné zahrnout pod pojem „zneužívání informací v obchodním styku“, jak je nazván trestný čin podle § 128 tr. zák. Na tomto místě ještě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný byl uznán vinným podle odstavce 2) citovaného ustanovení, které tvoří samostatnou skutkovou podstatu tohoto trestného činu, pro jehož trestnost nemá zásadní význam obsah a charakter informací, které má pachatel díky svému postavení ve dvou konkurenčních subjektech se stejným nebo podobným předmětem činnosti, nýbrž uzavření takového typu smlouvy, která způsobí úkor jednoho z nich, a to v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. Lze tedy shrnout, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů odpovídá užité právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 128 odst. 2 tr. zák. a samotné dovolací námitky proti podstatě tohoto trestného činu výlučně nesměřovaly. Vzhledem ke shora uvedenému tak Nejvyšší soud námitku obviněného ohledně povahy zneužitých informací vyhodnotil jako nedůvodnou.

Stěžejní význam z hlediska správnosti právního posouzení trestní odpovědnosti obviněného v předmětné věci má existence „úkoru“ jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. Úkorem způsobeným jednomu nebo více podnikatelským subjektům smlouvou uzavřenou přímo pachatelem nebo na jeho popud se rozumí jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého subjektu na trhu, jímž je snižována jeho konkurenční schopnost, event. ztížena jeho účast v hospodářské soutěži (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1428/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 765. sešit 12. Nakladatelství C. H. Beck. Praha). Smlouva, kterou pachatel uzavřel ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., nebo k jejímuž uzavření dal popud, může způsobit úkor jedné z více organizací (podniků) se stejným nebo obdobným předmětem činnosti, v nichž pachatel současně působí, i v případě je li jejím důsledkem ukončení určitého smluvního vztahu znevýhodněné organizace (podniku), přestože se ho smlouva přímo (výslovně) netýká (srovnej č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Dosavadní soudní praxe tedy posuzuje znak úkoru jako určité znevýhodnění konkurenčního postavení organizace či podniku na volném trhu, které nemusí být zhmotněno peněžním ekvivalentem. V posuzované věci byl znak úkoru naplněn zrušením objednávek inzerce u A. D., s. r. o., přičemž někteří z inzerentů pokračovali ve spolupráci s podnikem D. F. – A. a jiní poté, co se dozvěděli o sporech mezi obviněným a A. D., s. r. o., přestali mít zájem o inzerci v obou časopisech. Nutno ještě zdůraznit, že z výpovědí slyšených svědků vyplývá, že manželka obviněného sama v podstatě nevykonávala podnikatelskou činnost a veškeré záležitosti spojené s provozem vydavatelství obstarával právě obviněný. O negativním vlivu činnosti obviněného na chod společnosti A. D., s. r. o., pak svědčí i to, že v důsledku odlivu inzerentů, tedy snížením příjmů byla A. D., s. r. o., nucena vydávat časopis čtvrtletně namísto měsíčně, jako tomu bylo do doby, než počal obviněný Ing. V. F. inzerentům nabízet totožné služby v nově vzniklém časopise „V. p. d., b., z., h.“ (viz výpověď svědka Mgr. J. H. na č. l. 558).

Lze tedy uzavřít, že obviněný zneužil svého postavení ve dvou subjektech provozujících konkurenční činnost ve prospěch jedné a na úkor druhé z nich ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. Napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. května 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 21. May 2008