JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 547/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 45/2002, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, v části výroku o vině pod bodem 1), v kterém byl skutek kvalifikován jako trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., a v celém výroku o trestu. Dále se zrušuje v navazující části i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 7 T 39/2007, ohledně obviněného R. P. ve výroku o trestu a v navazující části ohledně tohoto obviněného i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, byl obviněný R. P. uznán vinným trestnými činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. [bod 1) výroku o vině], zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [bod 2) výroku o vině], zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [bod 3) výroku o vině], podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. [body 6) a 7) výroku o vině] a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [body 4), 5), 6) a 7) výroku o vině], za které byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň krajský soud zrušil výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 2 T 84/1998, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši 1.020.978,- Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost E-P, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného R. P. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 2 T 84/1998, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný R. P. dovoláním podaným prostřednictvím obhájců JUDr. J. S. a Mgr. M. Ch., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podání vypracované obhájcem JUDr. J. S. směřovalo proti té části výroku o vině, v níž byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a dále proti výroku o trestu. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že od 14. 2. 2007, kdy byl jeho obhájci JUDr. V. B. pozastaven výkon advokacie, do 13. 3. 2007, a byl mu ustanoven obhájce JUDr. J. S., neměl v řízení obhájce, ač se jednalo o případ nutné obhajoby. V uvedeném období přitom orgány činné v trestním řízení konaly úkony a dovolatel je proto přesvědčen o tom, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Nesprávné právní posouzení odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle obviněného týkalo trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a spočívalo v tom, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není možno zjistit, které ustanovení jakého právního předpisu měl uvedeným skutkem porušit. Zdůraznil, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 8 Tz 130/2000, se pro naplnění všech znaků dané skutkové podstaty tato okolnost musí objasnit, neboť § 124 tr. zák. představuje normu s blanketní dispozicí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (lze se domnívat, že soudu prvního stupně).

Podání vypracované obhájcem Mgr. M. Ch. obsahuje v podstatě shodné námitky týkající se obou dovolacích důvodů, jen jsou podrobněji rozvedeny. Za úkony, jež v období, kdy neměl obviněný obhájce, prováděly orgány činné v trestním řízení, označil předání obžaloby a původního rozsudku soudu prvního stupně vydaného v době, kdy byl obviněný stíhán jako uprchlý. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem soudům obou stupňů dovolatel vytýkal upření práva na prostudování spisu i ve vztahu k jeho obhájci. Nesouhlasil dále s rozhodováním soudů o vazbě bez přítomnosti obviněného a jeho obhájce. Z uvedených vad vyvodil obviněný porušení článků 37 odst. 2 a 40 odst. 3 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konstatoval nepřípustnost přezkumu skutkových zjištění v řízení o dovolání, přesto však vznesl námitky proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, jež podle něj neodpovídají provedenému prokazování. Brojil současně proti odůvodnění obou rozhodnutí, která označil za nelogická, rozporná, nepropracovaná a nepřesvědčivá. Domníval se, že odůvodnění nesplňují požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř. Jinak stejným způsobem jako JUDr. J. S. poukázal na vadu v hmotně právním posouzení trestného činu podle § 124 tr. zák. Závěrem dovolatel poznamenal, že od 17. 4. 2007 do 27. 4. 2007 byl držen ve vazbě protiprávně, protože soud měl rozhodnout buď o ponechání obviněného ve vazbě, nebo o propuštění na svobodu do tří měsíců od 16. 1. 2007, kdy bylo naposledy rozhodnuto o ponechání ve vazbě. I v tomto podání dovolatel učinil návrh, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí bez konkrétního označení soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označil námitky uplatněné k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za neopodstatněné s tím, že soud prvního stupně vynesl první rozsudek dne 16. 1. 2006, tj. předtím, než byl jeho tehdejšímu obhájci JUDr. V. B. pozastaven výkon advokacie. Dále pak až do doby, kdy obviněnému byl ustanoven nový obhájce, podle zjištění státního zástupce orgány činné v trestním řízení nečinily žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Proto skutečnost, že obviněný neměl od 14. 2. 2007 do 13. 3. 2007 obhájce, nemohla mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Vyslovil přesvědčení, že podstatné bylo především to, že řádný opravný prostředek byl odůvodněn nově ustanoveným obhájcem JUDr. J. S., který se osobně zúčastnil také veřejného zasedání dne 27. 4. 2007. Podle názoru státního zástupce neodpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. námitka ohledně možnosti obviněného prostudovat si spis a ani výtka, že obhájce JUDr. J. S. nebyl poučen o právu na prostudování trestního spisu. Byl toho mínění, že v dané fázi řízení (po vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně) nejsou orgány činné v trestním řízení povinny upozorňovat nově zvoleného či ustanoveného obhájce na možnost prostudování spisu.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za právně relevantní pouze námitku nesprávného právního posouzení mimotrestní otázky porušení zvláštního předpisu, který upravuje pohyb zboží přes státní hranice. Dal obviněnému za pravdu, když konstatoval, že soudy obou stupňů ve skutkové větě ani v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly ustanovení žádného speciálního předpisu upravujícího pohyb zboží přes státní hranice, které mělo být skutkem obviněného porušeno. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí soudu druhého stupně v celém jeho rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně dovolacímu soudu navrhl zvážit, zda není třeba rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocný rozsudek, jímž byl obviněnému nově uložen trest za trestnou činnost uvedenou pod body 1) – 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze tehdy, jestliže bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. To je jedním z nejdůležitějších procesních práv, je mu poskytována i ústavně právní ochrana (článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a je garantováno i v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. článek 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod). Porušení obhajovacích práv obviněného je považováno za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je však přestoupení tohoto práva chápáno poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá jakékoli nedodržení či porušení široké škály jednotlivých procesních oprávnění obviněných. Např. nelze naplnit dotčený dovolací důvod námitkami proti způsobu, jakým obhájce vede obhajobu. Z dikce zákona (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl) plyne, že tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (tj. § 36 tr. ř.), a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho podle zákona mít měl. Užší pojetí tohoto dovolacího důvodu se projevuje také v tom, že není naplněn ani za situace, kdy po určitou část řízení obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl, ale během této doby orgány činné v trestním řízení neprováděly žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dále nelze podřadit námitky týkající se toliko způsobu obhajoby či vztahu mezi obhájcem a obviněným, což platí i pro případy, kdy byl obviněnému obhájce ustanoven (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455 v Souboru soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

Podle tzv. skutkové věty pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo podkladem uznání viny obviněného trestnými činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. jednání spočívající v tom, že obviněný od prosince 1998 do 10. 7. 1999 v T. a jinde bez příslušného povolení dovezl ze zahraničí jménem společnosti E. P. E. – I., s. r. o., nejméně 470.000 litrů jemného kvasného lihu, který deklaroval jako vodou ředitelné barvy a laky pod názvem F., po dovozu část lihu zpracovával na alkoholické nápoje, jež dodával na tuzemský trh, část lihu dodával do Likérky H., s. r. o., a část dodával neustanoveným odběratelům, čímž se vyhnul placení cla v celkové výši 22.313.441,- Kč, spotřební daně v celkové výši 105.850.368,- Kč a daně z přidané hodnoty v celkové výši 34.381.989,- Kč, z čehož bylo zaplaceno 2.351.101,- Kč, a způsobil tak České republice škodu ve výši 160.194.706,- Kč.

Nejvyšší soud na podkladě námitky nesprávného hmotně právního posouzení otázky porušení zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení § 124 tr. zák., která naplnila deklarovaný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a zjistil, že je důvodná.

Trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, přičemž takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jedná se o jednu z nejdůležitějších trestně právních norem s blanketní dispozicí, jež chrání hospodářské i jiné zájmy (zdravotnické, kulturní, bezpečnostní, veterinární apod.), pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží přes státní hranici. Podmínkou pro naplnění formálních znaků této skutkové podstaty je skutečnost, že došlo k porušení zvláštního předpisu, který upravuje pohyb zboží přes státní hranice (srovnej č. 26/2001 Sb. rozh. tr.), čemuž musí ve skutkové větě výroku o vině korespondovat odkaz na porušené právní předpisy upravující export, import a tranzit zboží. Blanketní dispozice v ustanovení § 124 tr. zák. tak umožňuje, aby nemuselo při každé změně právních předpisů upravujících oběh zboží ve styku s cizinou docházet také ke změně citovaného ustanovení trestního zákona. Jak zjistil dovolací soud, soudy obou stupňů ve věci rozhodující neučinily ve věci zjištění, které by umožnilo právní posouzení skutku podle citovaného ustanovení trestního zákona.

Pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež nenapravil ani soud odvolací, je natolik závažným, že na jeho podkladě nelze než zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátit věc do stadia řízení o odvolání obviněného, který na zjištěnou vadu upozornil již ve svém řádném opravném prostředku.

Dovolací soud se tedy ztotožnil s částí dovolatelových námitek, které shledal důvodnými. Krajský soud se sice alespoň v odůvodnění svého rozsudku snažil naplnit zákonnou podmínku porušení konkrétního předpisu upravujícího pravidla dovozu a vývozu zboží, avšak nesprávným způsobem. Na straně 27 svého rozsudku totiž odkázal na to, že obviněný porušil omezení dovozu vysoce koncentrovaného lihu, které vyplývá z příslušných ustanovení vyhlášky č. 560/1990 Sb., ve znění účinném v rozhodných letech 1998 a 1999. Tato vyhláška prováděla zákon o dani z obratu č. 73/1952 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl s účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákony č. 222/1992 Sb. a č. 588/1992 Sb. Kromě této zásadní vady, že odkaz na příslušný právní předpis, jehož ustanovení měl obviněný R. P. překročit, nebyl uveden ve skutkové větě, nalézací soud chybně v odůvodnění rozhodnutí kladl dovolateli za vinu porušení ustanovení právního předpisu, který byl v té době již pět let zrušen. Nutno ještě dodat, že i v případě citace platného právního předpisu v odůvodnění rozsudku by nebylo možné ji považovat za schopnou k napravení vady, jíž je stižena skutková věta výroku o vině. Nejvyšší soud by tedy i za této situace musel zrušit obě napadená rozhodnutí.

Nad rámec dovolacích námitek, avšak pro úplnost a s ohledem na zájem na správném právním posouzení skutku v řízení po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, dovolací soud považuje za vhodné upozornit na vzájemný vztah ustanovení § 124 tr. zák. a § 148 tr. zák., stejně jako na některé jejich formální znaky. Teprve po jejich pečlivém zvážení by podle názoru Nejvyššího soudu mělo být posouzeno, zda jednání obviněného R. P. skutečně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., anebo zda v posuzované trestní věci nebude vhodnější posoudit předmětný skutek pouze podle ustanovení § 148 tr. zák., k jehož aplikaci obviněný žádné výhrady neuplatnil.

Ustanovení trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 tr. zák. je určeno k ochraně určitých společenských zájmů (hospodářských, zdravotnických, kulturních, bezpečnostních, veterinárních aj.), pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží přes státní hranici. Primárním cílem jeho zařazení do trestního zákona tak je evidentně zájem státu na regulaci přeshraničního oběhu zboží z důvodu zvýšené nutnosti ochrany určitých společenských zájmů (zákon mluví o obecném zájmu). Oproti tomu ustanovení § 148 tr. zák. chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb. Tudíž u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. je zdůrazněna ochrana fiskálních zájmů společnosti.

V praxi bývá někdy obtížné určit k ohrožení, event. k porušení kterého zájmu jednání pachatele aktuálně směřovalo, popř. zda úmyslně ohrozil, resp. porušil oba. O tom, že obě dotčená ustanovení postihují podobná protiprávní jednání, svědčí už to, že původně bylo na některé skutky nyní postižitelné podle § 148 tr. zák. aplikováno ustanovení § 124 tr. zák. Jedná se o jednání, při nichž došlo v rámci přeshraničního obchodování ke zkrácení cla. Přestože evidentně zkrácením cla je negativně dotčen zejména fiskální zájem, až do 31. 12. 1993, než byl zákonem č. 290/1993 Sb. ze dne 10. listopadu 1993, kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, novelizován trestní zákon, a dikce ustanovení § 148 tr. zák. byla výslovně doplněna o povinnou platbu – clo, bylo zkrácení cla běžně kvalifikováno jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 tr. zák. Po změně právní úpravy citovanou novelou trestního zákona je třeba v jednotlivých případech pečlivě zvažovat, k porušení kterého chráněného zájmu pachatel svým jednáním směřoval. Byť není obecně vyloučeno naplnění znaku objektu ve vztahu k oběma skutkovým podstatám jedním skutkem, není žádoucí postihovat jednání pachatele „pro jistotu“ několika ustanoveními trestního zákona tam, kde o aplikaci některého z nich lze mít odůvodněné pochybnosti, zatímco jiné bezezbytku předmětný skutek vystihuje. Již zmiňovanou změnou právní úpravy znění § 148 tr. zák. je zřejmý záměr zákonodárce zdůraznit rozdíly mezi skutkovými podstatami trestných činů podle §§ 124 a 148 tr. zák.

Vzhledem k okolnostem, za nichž obviněný spáchal skutek popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, není podle názoru dovolacího soudu vyloučeno, že neoprávněným dovozem lihu deklarovaným jako barva, bylo prvořadým cílem obviněného vyhnout se placení daně a cla. Ostatně samotné znění skutkové věty obsahuje podrobně, které povinné platby a v jaké výši byly zkráceny, a také v odůvodnění se soud prvního stupně věnoval jen objektu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Na straně 26 rozsudku konstatoval, že postup jednání obviněného vedl k dovozu lihu bez dodržení povinnosti importované zboží proclít a obdobně se vyjádřil i na další straně svého rozhodnutí. Při odůvodnění právní kvalifikace skutku jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 tr. zák. byl však již krajský soud natolik strohý, že k obecnému zájmu, jenž měl být dovozem lihu deklarovaného jako barvy a laky F. ohrožen, neuvedl jakýkoli argument (viz str. 27 rozsudku). Na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou je přitom možno usuzovat jen za předpokladu, že určitý obecný zájem (ať už hospodářský, zdravotní, kulturní aj.) byl objektivně ohrožen. V tomto smyslu bude proto nutné doplnit právní posouzení všech skutkových zjištění k danému skutku včetně znaku objektu trestného činu podle § 124 tr. zák.

Byť se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že otázka aplikace § 124 tr. zák. na skutek pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla v dosavadním řízení vyřešena jednoznačně, pro úplnost potvrzuje možnost jednočinného souběhu trestných činů porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V předcházejících odstavcích se dovolací soud zabýval rozdílnými zájmy, k jejichž ochraně jsou oba trestné činy určeny. Jelikož tedy nepochybně každé z uvedených ustanovení poskytuje ochranu odlišným společenským zájmům, není jednočinný souběh dotčených skutkových podstat vyloučen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1363/2006). Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nebylo vyloučeno posoudit trestnou činnost obviněného jako jednočinný souběh trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ovšem pouze pod podmínkou naplnění všech znaků obou skutkových podstat těchto trestných činů.

Dovolatel dále vytkl soudům, že nedodržely jeho právo na obhajobu, jelikož po tu část řízení, v níž podle něj byly prováděny úkony, neměl obhájce a také neměl prostor k prostudování celého spisu. Uvedené námitky správně subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, z větší části pak uplatněné mimo rámec tohoto důvodu dovolání.

V rámci stručné charakteristiky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení byla zmínka o podmínce pro jeho úspěšné uplatnění. Opakovaně byla zdůrazněna soudní praxí (viz č. 48/2003 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 413, svazek 17/2002, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455, svazek 19/2003, téhož Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu) a spočívá v tom, že po dobu, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho mít měl, byly orgány činnými v trestním řízení opravdu činěny úkony vedoucí k vydání rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel si zjevně byl tohoto požadavku vědom a v dovolání podaném prostřednictvím obou obhájců tvrdil, že úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí činěny byly. Poukázal přitom na to, že jeho obhájce nebyl u předání obžaloby a „původního“ rozsudku. Tím měl pravděpodobně na mysli rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 49 T 45/2002 (č. l. 2637), jímž bylo rozhodnuto ohledně více obviněných a to v době, kdy proti obviněnému R. P. bylo vedeno řízení proti uprchlému. (Protože proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, byl zrušen ohledně jeho osoby a dovolatel byl opět uznán vinným již citovaným rozsudkem dne 16. 1. 2007 v řízení vedeném pod stejnou spisovou značkou.) Jak vyplývá ze spisu, ono „původní rozhodnutí“ bylo doručeno tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. V. B. dne 9. 2. 2006 (č. l. 2663). Obviněný převzal obžalobu společně s rozsudkem soudu prvního stupně dne 21. 6. 2006 a opravdu u toho nebyl přítomen obhájce JUDr. V. B., přičemž v protokole je uvedeno, že obhájci nebylo doručeno vyrozumění o tomto úkonu (č. l. 2688). Orgány činné v trestním řízení však nemají žádným právním předpisem stanovenou povinnost zajistit účast obhájce při předávání obžaloby či rozhodnutí obviněnému. Na orgánech činných v trestním řízení je, aby např. opis obžaloby doručily podle § 63 odst. 3 tr. ř. obhájci stejným způsobem jako obviněnému (jednalo se o řízení proti uprchlému), vyrozuměly obhájce o konání vyšetřovacích úkonů apod. Tudíž nepřítomnost obhájce u předání uvedených rozhodnutí neznamenala porušení obhajovacích práv obviněného a nezakládala ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože v době předání obžaloby (21. 6. 2006) obviněný R. P. především obhájce měl a evidentně spolu byli v kontaktu, neboť již dne 27. 6. 2006 podal JUDr. V. B. odvolání (č. l. 2695), byť jen formálně s tím, že bude později doplněno.

Nelze dovolateli upřít, že v období od 14. 2. 2007 do 13. 3. 2007 obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. Přesto ale uplatněný dovolací důvod dán nebyl, neboť v této době nečinily orgány činné v trestním řízení žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Proto ani tato na pravdě se zakládající výtka neměla opodstatnění.

V přípravném řízení vykonával obhajobu obviněného na základě plné moci (později pak na podkladě rozhodnutí soudu o ustanovení obhájce) obhájce JUDr. V. B., jemuž byla pozastavena činnost advokáta dne 14. 2. 2007 a nový obhájce JUDr. J. S. byl dovolateli ustanoven dne 13. 3. 2007 (č. l. 3140). Formálně tak obviněný neměl obhájce téměř jeden měsíc (14. 2. 2007 – 13. 3. 2007). Nicméně, z trestního spisu vyplývá, že během tohoto období nebylo ve věci konáno hlavní líčení, ale pouze byly obviněnému dne 7. 3. 2007 doručeny písemnosti: rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, a usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Proti těmto rozhodnutím mohl obviněný podat opravné prostředky, což učinil (odvolání sepsané obviněným na č. l. 3143 a doplněné pak dne 19. 4. 2007 odvoláním obhájce JUDr. J. S. na č. l. 3289), ale stěžoval si, že je musel sepsat sám bez odborné pomoci advokáta, na což měl podle svého přesvědčení nárok (stížnost na č. l. 3138). Fakticky však ohledně podání odvolání na svých právech krácen dovolatel nebyl, neboť obhájci JUDr. J. S. byl rozsudek doručen dne 14. 3. 2007, od tohoto data mu běžela lhůta pro podání řádného opravného prostředku, který obhájce skutečně podal, a to dne 19. 4. 2007. Nově ustanovený obhájce sice v podstatě doplnil odvolání, které podal obviněný dne 14. 3. 2007, avšak soud druhého stupně obě podání považoval za včas podané odvolání, které řádně projednal za přítomnosti JUDr. J. S. dne 27. 4. 2007 (č. l. 3293). Porušení práva obviněného na obhajobu tedy Nejvyšší soud neshledal.

Dále obviněný uplatnil námitky proti nepřítomnosti obhájce při rozhodování o vazbě. Usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby ze dne 16. 1. 2007 (č. l. 3125) bylo učiněno v hlavním líčení v době výkonu obhajoby JUDr. V. B., ale doručeno bylo obviněnému až dne 7. 3. 2007, kdy již JUDr. V. B. byla pozastavena činnost advokáta. O této skutečnosti se soud prvního stupně dozvěděl až dne 2. 3. 2007, z něhož pochází úřední záznam o tom, že z údajů České advokátní komory vyplývá pozastavení výkonu činnosti tohoto advokáta (č. l. 3134). Dovolací soud je přesvědčen, že soudu prvního stupně nelze v tomto směru vytknout jakékoli průtahy, jež by mohly mít vliv na výkon obhajovacích práv obviněného. V praxi totiž neexistuje žádný mechanismus, na základě něhož by všechny soudy byly okamžitě informovány o zániku oprávnění k výkonu advokacie a pozastavení výkonu advokacie členů České advokátní komory, ta je zaznamenává v seznamu advokátů nejpozději do jednoho měsíce poté, co se o nich dozvěděla (srov. §§ 76 odst. 2 a 9 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Prodleva 17 dní od vydání předmětného rozhodnutí, a přípisem z téhož dne, tj. 2. 3. 2007, jímž soud vyzval obviněného ke zvolení nového obhájce s poučením, že mu jinak bude ustanoven (č. l. 3134), naprosto odpovídá reálným časovým možnostem soudu i jeho povinnosti respektovat lhůtu ke zvolení nového obhájce obviněným. K ustanovení obhájce JUDr. J. S. totiž došlo dne 13. 3. 2007, což bylo za daných okolností v nejkratší možné době od okamžiku, kdy soud zjistil, že byla JUDr. V. B. pozastavena činnost.

Další námitkou týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný R. P. brojil proti tomu, že mu nebylo umožněno seznámit se s celým trestním spisem. S ohledem na omezený rozsah přípustných námitek vztahujících se k citovanému důvodu, je evidentní, že výtka této povahy danému důvodu dovolání neodpovídá.

Alespoň ve stručnosti však dovolací soud považoval za vhodné se k ní vyjádřit. Do spisu obviněný nahlédl ve dnech 21. 8. 2006, 6. a 7. 9. 2006, a to v zářijové dny po dobu cca 3,5 hod. (č. l. 2995, 2993, 2994). Přitom jen v prvním záznamu o prostudování spisu ze dne 21. 8. 2006 je poznámka, že si obviněný přeje být seznámen se spisem opakovaně, což mu bylo umožněno. Záznamy z dalších dnů neobsahují žádné vyjádření o tom, zda poskytnutá doba byla pro obviněného dostačující, nebo zda trvá na další možnosti nahlédnout do spisu. Z písemné žádosti obviněného ze dne 20. 2. 2007 (č. l. 3133) adresované krajskému soudu je však zřejmé, že měl zájem na dalšímu studiu trestního spisu. Nato soud přípisem (pokyn k doručení přípisu na č. l. 3134) obviněnému vysvětlil, proč nelze vyhovět jeho žádosti. (Uvedl, že spis bude třeba předložit spolu s odvoláním vrchnímu soudu a také, že veškerý ve spise obsažený materiál byl předmětem dokazování u hlavního líčení.) Obviněný tak mohl prostudovat trestní spis během tří uvedených termínů po dobu 7 hodin a 55 minut, což dovolací soud nepovažuje za dobu nedostatečnou vzhledem k rozsahu spisového materiálu.

Pokud se obviněný v závěru mimořádného opravného prostředku podaného Mgr. M. Ch. zmínil o nedodržení lhůty při rozhodování o vazbě v období od 17. 4. 2007 do 27. 4. 2007, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru. Ode dne 16. 1. 2007, kdy v hlavním líčení bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby a o tom, že se obviněný R. P. ponechává ve vazbě (viz č. l. 3105), do vynesení napadeného rozsudku soudu druhého stupně dne 27. 4. 2007 uběhla doba delší než tři měsíce. Ve vazbě tak dovolatel strávil neoprávněně celkem 10 dní. Bez ohledu na charakter námitky, jež není způsobilá naplnit jak uplatněný dovolací důvod pod písmenem c) odstavce 1, tak ani jiný z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř., došlo v řízení o dovolání ke zrušení rozhodnutí ve věci samé a bude pokračováno v trestním řízení, v němž bude nutné respektovat veškerá procesní ustanovení.

Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněného R. P. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), a právně kvalifikován jako trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na další vadu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze a to ve zrušené části, v níž odvolací soud zcela pominul citovat ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným skutky v bodech 1) a 2) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a který rovněž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Přitom podle ustanovení § 148 odst. 4 tr. zák. vrchní soud ukládal obviněnému trest. I uvedené pochybení tak bude nutné v novém rozhodnutí napravit. Ve stejném rozsahu zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v řízení o dovolání byl zčásti zrušen výrok o vině obviněného, bylo nutné ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit i celý výrok o trestu. V posuzované trestní věci byl napadeným rozsudkem uložen obviněnému souhrnný trest odnětí svobody, který však v době rozhodování dovolacího soudu byl již zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 7 T 39/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008. Protože podkladem výroku o souhrnném trestu uloženém obviněnému dvěma posledně citovanými rozsudky byl právě trest uložený Vrchním soudem v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, musel Nejvyšší soud zrušit i příslušné části rozhodnutí vydaných ohledně obviněného R. P. v jiné trestní věci, neboť zrušením výroku o trestu uloženém ve věci, v níž je konáno dovolací řízení, ztratil později ukládaný souhrnný trest své zákonné opodstatnění. Bude proto nutné, aby Krajský soud v Praze nařídil ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 39/2007 nové hlavní líčení a rozhodl znovu o trestu obviněného R. P.

Vzhledem k tomu, že vadu hmotně právního posouzení skutku obviněný důvodně vytýkal již ve svém řádném opravném prostředku, přičemž Vrchní soud v Praze se jí vůbec nezabýval, jako v podstatě žádnou z odvolacích námitek obviněného, rozhodl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí právě soudu odvolacímu, ačkoli zjištěným pochybením je zatížen již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Navíc je Nejvyšší soud toho názoru, že náprava v právním posouzení skutku v uvedeném rozsahu nevyžaduje rozsáhlé, event. jakékoli doplnění dokazování a v zájmu rychlosti zejména vazebního řízení postačí, pokud náprava vady hmotně právního posouzení daného skutku bude učiněna soudem druhého stupně. Nejvyšší soud připomíná, že v novém projednávání věci je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy nutné nejprve zvážit, zda v konkrétním případě došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pokud soud uvedenou otázku vyřeší kladně, bude třeba určit zákonný předpis upravující pohyb zboží přes státní hranice platný v době činu a ve skutkové větě výroku o vině označit nejen tuto právní normu, nýbrž i její konkrétní ustanovení, jež obviněný porušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 11. June 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin