JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 543/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovoláních, která podali

jednak nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných K. B., T. G. Q., B, D. Ch., T. V. Ch., L. G. T., T. T. H., osoba používající jméno T. C., jejíž fotografie, kriminalistický popis osoby a jejíž daktyloskopické otisky jsou nedílnou součástí spisového materiálu, uvádějící v odvolacím řízení též jméno T. D. L., P. T. H., N. H. D., N. M. T., N. T. T. V., T. X. T., a N. H. L.,

a jednak obvinění T. G. Q., T. T. H., osoba používající jméno T. C., dále P. T. H., a N. M. T.

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 4 To 40/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 9/2003, t a k t o :

I. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně s e podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

II. Dovolání obviněné T. T. H. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

III. Dovolání obviněných T. G. Q., L. G. T., P. T. H., N. M. T. a osoby užívající jméno T. C. s e podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoba používající jméno T. C., P. T. H., N. M. T. a N. T. T. V. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 33 T 9/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 4 To 40/2005, uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že společně v době nejméně od 8. 10. do 11. 12. 2002, a to obvinění T. G. Q., L. G. T. a P. T. H. po celé toto období, obviněný – osoba používající jméno T. C. pouze do 29. 11. 2002, obviněná N. T. T. V. pouze od 12. 11. 2002, obviněný N. M. T. pouze od 19. 11. 2002 a obviněná T. T. H. pouze od 29. 10. 2002, obviněný T. G. Q., obviněný – osoba používající jméno T. C. a obviněná N. T. T. V., kteří se zdržovali v P. od nezjištěných osob opatřovali za částku 550,- Kč za 1 gram drogu heroin – omamnou látku zařazenou do přílohy č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., kterou pak postupně, vždy po vzájemné dohodě s obviněnými L. G. T., T. T. H., P. T. H., N. M. T. buď sami převáželi do O. do bytu v pátém patře domu v O. – Z., kde ji přebíral obviněný P. T. H. a obviněný N. M. T., a do bytu v patnáctém patře domu v O. – D., kde ji přebíral obviněný L. G. T. a obviněná T. T. H., popřípadě přímo v P. předávali obviněným P. T. H., N. M. T., přičemž obvinění L. G. T., T. T. H., P. T. H., N. M. T. v uvedených bytech dále upravovali dovezený heroin tak, že jej míchali s jinými látkami (tzv. „mixem“), a takto získanou směs obsahující mimo drogy heroin také paracetamol a kofein pak rozdělovali do tzv. „psaníček“, přičemž věděli, že tato budou prodávána konečným konzumentům za částku nejméně 350,- Kč za jedno „psaníčko“, a tento prodej realizovali zčásti sami, ve větším rozsahu pak byl tento prodej realizován obviněnými K. B., B. D. Ch., T. V. Ch., N. H. D., T. X. T. a N. H. L. jednáním popsaným pod bodem 2., za uvedené období tak bylo z P. do O. dovezeno nejméně 947 gramů heroinu za nákupní cenu 520 850,- Kč, přičemž náklady na dopravu činily 22 000,- Kč, dovezený heroin byl zpracován nejméně do 4 735 ks „psaníček“, z nichž se však 278 „psaníček“ nepodařilo prodat, a prodejem zbylých „psaníček“ obvinění T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoba používající jméno T. C., P. T. H., N. M. T., N. T. T. V. společně získali částku nejméně 1 017 100,- Kč, přičemž obvinění T. G. Q., obviněný – osoba používající jméno T. C. realizovali tímto jednáním společný záměr prodávat heroin a získat tak značný prospěch a obvinění L. G. T., T. T. H., P. T. H., N. M. T., N. T. T. V. také realizovali tímto jednáním společný záměr prodávat heroin a věděli, že takto může být získán značný prospěch, a pro případ, že se tak stane, s tím byli srozuměni.

Obvinění K. B., B. D. Ch., T. V. Ch., N. H. D., T. X. T. a N. H. L. byli dále uznání vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaném pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že každý sám takto zpracovaný heroin („psaníčka“), popřípadě heroin („psaníčka“) získaný i z jiných zdrojů, za výše uvedenou částku a ve výše uvedeném období prodávali na různých místech města O. R. D., O. D., M. H., K. K., Ž. N., T. R., R. S., Š. H., V. Č., P. Š., M. U., A. B., R. H. a dalším nezjištěným osobám.

Obvinění N. H. L. a T. T. H. byli uznáni vinnými rovněž trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Obviněný N. H. L. se ho dopustil jednáním popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že ačkoliv mu bylo pravomocným rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a zahraniční policie v Ostravě, Oddělení cizinecké policie v Karviné, ze dne 4. 9. 2002, č. j. SCPP-1164-2/OV-I-3-2002, podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 7., § 119 odst. 1 písm. c) bod 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na 5 let, tj. do 4. 9. 2007, a současně mu byla stanovena doba k vycestování z České republiky do 30 dnů ode dne propuštění ze Zařízení pro zajištění cizinců P., okr. B. (tj. do 3. 9. 2002), přesto dne 17. 10. 2002 v době kolem 10.55 hod. se neoprávněně zdržoval v O. – D. poblíž obchodního centra E. M., kde byl zadržen hlídkou Policie České republiky.

Obviněná T. T. H. se potom dopustila trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. jednáním popsaným pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tedy tím, že ačkoliv jí bylo pravomocným rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Ostravě, Oddělení cizinecké policie v Karviné, ze dne 4. 9. 2002, č. j. SCPP-1165-3/OV-I-6-2002, podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 7., § 119 odst. 1 písm. c) body 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na 5 let, tj. do 4. 9. 2007, a současně jí byla stanovena doba k vycestování z České republiky do 30 dnů ode dne propuštění ze Zařízení pro zajištění cizinců P., okr. B. (tj. do 13. 9. 2002), přesto dne 11. 12. 2002 v době kolem 18.00 hod. se neoprávněně zdržovala v O. – D., kde byla zadržena orgány Policie České republiky.

Za spáchání shora popsaných trestných činů byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněné K. B. byl podle § 187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněné současně uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 3310, včetně SIM karty Eurotel GO a SIM karty T-Mobile a 2 ks SIM karty Paegas. Obviněnému T. G. Q. byl podle § 187 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 8210, včetně SIM karty Eurotel GO. Obviněný B. D. Ch. byl podle § 187 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl rovněž obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 3210, a SIM karty Paegas. Obviněnému T. V. Ch. byl podle § 187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na 4 roky. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl potom obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. SIEMENS C 35i. Obviněný L. G. T. byl za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 5 T 58/2002, podle § 187 odst. 3 tr. zák. odsouzen za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 8 let a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 5 T 58/2002, kterým byl tento obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, jakož i veškerá rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Obviněná T. T. H. byla podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla obviněná pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněné současně uložen trest propadnutí věci, a to SIM karty Paegas. Obviněný – osoba používající jméno T. C. byl podle § 187 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to SIM karet GO. Obviněnému P. T. H. byl podle § 187 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl k jeho výkonu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. SIEMENS C 45, a SIM karet Eurotel GO a Paegas. Obviněný N. H. D. byl podle § 187 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl k jeho výkonu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA černé barvy, a SIM karty T-Mobile. Obviněnému N. M. T. byl podle § 187 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl potom uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 8210, a SIM karty Eurotel. Obviněná N. T. T. V. byla podle § 187 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla k jeho výkonu zařazena do věznice s ostrahou. Obviněnému T. X. T. byl podle § 187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. ERICSSON T10sc, a SIM karty Eurotel GO. Obviněný N. H. L. byl podle § 187 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl potom obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 5110, mobilního telefonu zn. NOKIA 5110, SIM karet Paegas a GO. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl současně obviněným B. D. Ch., L. G. T., T. T. H., osobě používající jméno T. C., P. T. H., N. H. D., N. M. T., N. T. T. V., T. X. T. a N. H. L. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo zároveň vysloveno ochranné patření zabrání věcí konkretizovaných ve výroku o tomto opatření.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněných K. B., T. G. Q., B. D. Ch., T. V. Ch., L. G. T., T. T. H., osoby používající jméno T. C., dále P. T. H., N. H. D., N. M. T., N. T. T. V., T. X. T. a N. H. L. podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněné K. B. doručen dne 30. 1. 2006, její obhájkyni rovněž dne 30. 1. 2006, obviněnému T. G. Q. dne 8. 2. 2006, jeho obhájci dne 2. 2. 2006, obviněnému B. D. Ch. dne 15. 2. 2006, jeho obhájci dne 1. 2. 2006, obviněnému T. V. Ch. dne 8. 2. 2006, jeho obhájci dne 1. 2. 2006, obviněnému L. G. T. dne 9. 2. 2006, jeho obhájci dne 2. 2. 2006, obviněné T. T. H. dne 10. 2. 2006, její obhájkyni dne 2. 2. 2006, obviněnému užívajícímu jméno T. C. dne 15. 2. 2006, jeho obhájci dne 3. 2. 2006, obviněnému P. T. H. dne 15. 2. 2006, jeho obhájkyni dne 3. 2. 2006, obviněnému N. H. D. dne 15. 2. 2006, jeho obhájci dne 6. 2. 2006, obviněnému N. M. T. dne 9. 2. 2006, jeho obhájci dne 6. 2. 2006, obviněné N. T. T. V. dne 10. 2. 2006, jeho obhájci dne 16. 2. 2006, obviněnému T. X. T. dne 15. 2. 2006, jeho obhájci dne 7. 2. 2006, obviněnému N. H. L. dne 15. 2. 2006, jeho obhájci dne 7. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 30. 1. 2006.

Nejvyšší státní zástupkyně a obvinění T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoba užívající jméno T. C., P. T. H. a N. M. T. prostřednictvím svých obhájců napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláními. Nejvyšší státní zástupkyně ho podala v neprospěch všech obviněných a opřela je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. V odůvodnění nejdříve rekapituluje dosavadní průběh řízení a poukazuje na to, že Vrchní soud v Olomouci oproti Krajskému soudu v Ostravě nekvalifikoval jednání všech obviněných jako trestný čin spáchaný členy organizované skupiny podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., navíc u části obviněných sice ponechal právní posouzení podle § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák., ale u zbývajících je změnil na právní kvalifikaci pouze podle § 187 odst. 1 tr. zák. Podle závěru odvolacího soudu řízení u soudu prvního stupně plně odpovídalo příslušným ustanovením trestního řádu, přičemž odvolací soud nepovažoval za nutné ani doplňovat dokazování či opakovat některé důkazy. Současně však, jak dodává dovolatelka, odvolací soud dospěl k názoru, že v rámci popisu skutku nejsou dány skutečnosti odpovídající závěru o spáchání činu obviněnými jako členy organizované skupiny, stejně tak chybí údaje o subjektivní stránce jejich jednání ve vztahu k organizované skupině a k dosažení značného prospěchu. Podle dovolatelky odvolací soud označil v tomto směru hodnocení důkazů soudem prvního stupně za paušální, jeho rozsudek zrušil a na základě skutkového stavu, který považoval za správně a úplně zjištěný, sám znovu rozhodl. Dovolatelka nesouhlasí s tímto názorem odvolacího soudu a domnívá se, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a vychází i z jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěl soud prvního stupně, aniž by bylo při jednání odvolacího soudu prováděno jakékoli dokazování, přičemž soud druhého stupně současně hodnotil důkazy provedené před nižším soudem zásadně odlišným způsobem. Podle mínění dovolatelky tak došlo k flagrantnímu porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, což je patrné i ze zásadního přeformulování popisu skutku původně popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který byl bez opory v dokazování – alespoň doplněném – rozdělen na dva skutky s tím, že skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci neobsahuje podstatné náležitosti předpokládané v ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Dovolatelka konstatuje obsah zmíněného výroku a dovozuje, že z takové formulace není zřejmé, jaké množství heroinu obvinění prodali, za jakou cenu a že tak činili bez oprávnění, když odkaz na jiný výrok shledává nepřípustným obcházením citovaného ustanovení, neboť výrok o vině by měl obstát sám o sobě.

Nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že pokud by byl skutkový stav týkající se bodu 2. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu podrobně rozepsán, vyšlo by najevo, že prodej přibližně 4 500 „psaníček“ s heroinem v průběhu dvou měsíců šesti obviněnými nejméně třinácti odběratelům je způsobilý naplnit nikoli pouze znaky základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., nýbrž s ohledem na délku doby páchání činu, počet odběratelů a celkové množství prodaných dávek naplňuje jednání pachatelů též materiální podmínku podle § 88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k přísnější právní kvalifikaci ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., konkrétně znak „ve větším rozsahu“. Stran tohoto znaku dovolatelka zdůrazňuje, že množství 4 735 dávek značně přesahuje jednotlivou denní spotřební dávku, a to i když jde o období 2 měsíců a 13 odběratelů, a zároveň je toto množství potencionálně způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2000, který sice není pro soudy závazný, ale přesto v rozhodovací praxi akceptovaný, a rovněž na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která odvolací soud označil za správná, a dovozuje z nich následující. Do O. údajně obvinění přivezli 947 g heroinu obsahujícího 4 % účinné látky, tedy 37,88 g čistého heroinu, což je množství, které 25 krát přesahuje množství 1,5 g považované za dolní hranici většího rozsahu. V soudní praxi se podle názoru dovolatelky aplikuje stanovisko, že pokud okolnosti případu neodůvodňují jiný závěr, jedno balení určené k prodeji je jednotlivá spotřební dávka, přičemž dolní hranicí z hlediska naplnění znaku většího rozsahu je prodej nejméně 40 takových balení, přičemž v posuzované věci jednání obviněných překročilo tuto hranici více než 115-krát. Dovolatelka tak má za to, že neúplný popis skutku pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu má za následek i jeho nesprávné právní posouzení, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Citovaný dovolací důvod je podle dovolatelky naplněn i ve vztahu k výroku popsanému pod bodem 1. napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud údajně v rozporu se skutkovými zjištěními neužil přiléhavou právní kvalifikaci pro jednání všech obviněných podle § 187 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. ohledně naplnění znaků charakterizujících trestný čin jako „spáchaný členy organizované skupiny“, jímž byl zároveň dosažen „značný prospěch“. Podle dovolatelky ze skutkových vět jednoznačně vyplývá, že obvinění uvedení pod bodem 1. výroku o vině napadeného rozhodnutí by žádného zisku nedosáhli, kdyby heroin dovezený do O. obvinění uvedení pod bodem 2. výroku o vině neprodávali konečným uživatelům.

Jak dále tvrdí nejvyšší státní zástupkyně, podle názoru odvolacího soudu obvinění uvedení pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nemuseli znát systém dodávek drog, a tedy ani celkový rozsah, v jakém jsou dodávky uskutečněny. Dovolatelka však má za to, že odvolací soud zcela pominul skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, aniž by je nahradil vlastními. Podle nich obviněný B. D. Ch. přímo objednával od obviněného P. T. H. dodání drog a navštěvoval byt v O., obviněná K. B. jezdila s obviněným P. T. H. do P., byla přítomna příjezdu obviněných T. C. a N. T. T. V. do O. a věděla, že přivezou zboží, rovněž ostatní obvinění uvedení ve výroku o vině pod výše zmíněným bodem 2. dobře znali systém dodávek a úpravy heroinu. Z toho dovolatelka dovozuje, že obvinění uvedení pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byli v úzkém kontaktu s obviněnými uvedenými pod bodem 2. výroku o vině téhož rozsudku, jednalo o skupinu osob spolupracujících na prodeji heroinu za účelem opatřování finančních prostředků, a to za existence dělby práce. Podle názoru dovolatelky ve vztahu k organizované skupině není nezbytné výslovné přijetí za člena nebo přistoupení ke skupině, nýbrž postačuje faktické včlenění a aktivní podíl na činnosti. Proto podle dovolatelky rozsudek Vrchního soudu v Olomouci vychází z takového hodnocení důkazů provedených výlučně před soudem prvního stupně, které staví jeho právní závěry při posouzení skutkových zjištění do extrémního rozporu se skutečným obsahem těchto důkazů.

Nejvyšší státní zástupkyně dovozuje, že odvolací soud bez provedení důkazů zásadně přeformuloval popis skutku oproti výroku soudu prvního stupně, přičemž část skutkového děje zasazenou do bodu 2. svého výroku o vině popsal způsobem nevyhovujícím požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, takže tento výrok zůstal neúplný, a skutek následně nesprávně posoudil podle jiného ustanovení trestního zákona.

Dovolatelka tak závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřil obviněný T. X. T., který uvedl, že vždy popíral svoji vinu stran jednání, jež mu vytýkala obžaloba, a na tomto postoji setrvává. Vzhledem k tomu obviněný považuje zmíněné dovolání za nedůvodné.

Dne 4. 4. 2006 napadl výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovoláním obviněný T. G. Q., který své dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nenaplnil svým jednáním všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák., zejména obviněný shledává nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k organizované skupině a získání značného prospěchu. Obviněný především považuje za paušální tvrzení, že se všichni obvinění vzájemně domlouvali, informovali o pohybu drogy a že realizovali obchody společně a úmyslně s cílem získat značný prospěch, když navíc jsou tato tvrzení údajně v rozporu s provedenými důkazy. Podle obviněného (dovolatele) nikdy nespolupracoval se spoluobviněným T. C., ani se nedomlouval na množství drogy, nebyli v žádném vztahu k sobě navzájem, tedy ani členy organizované skupiny, v jejímž rámci by existovala hierarchie a dělba zisku. Podle přesvědčení obviněného Vrchní soud v Olomouci dovodil své závěry toliko z tvrzení, že obviněný (dovolatel) a spoluobviněný T. C. byli navzájem informováni o rozsahu trestné činnosti a jejich jednání přímo směřovalo k zisku.

Jak dále obviněný T. G. Q. uvádí, byl v průběhu inkriminované doby v O., avšak z jiných důvodů, stejně tak zpochybňuje důkaz spočívající v odposlechu telefonních hovorů, které údajně nesvědčí proti němu, popřípadě nedokládají, že měl něco společného s drogami. Obviněný popírá, že by převážel z P. do O. drogy, natož aby byl jedním z organizátorů. Obviněný rovněž považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, nedůvodný a nemající oporu v provedeném dokazování. Podle názoru obviněného nejsou žádné důkazy pro závěr, podle kterého měl spolu s dalšími osobami opatřovat heroin, následně tuto drogu dovážet do O. a zde ji předávat dalším osobám, a to za účelem dosažení značného prospěchu, resp. zde navštěvovat určité byty. Za nepochybnou obviněný označuje skutečnost, že bydlel v rodinném domě spolu s jinými osobami vietnamské národnosti, ale pokud se v tomto domě našly drogy, byly určeny k užívání zde bydlícími osobami.

Obviněný T. G. Q. následně znovu zpochybňuje závěr soudů činných dříve ve věci, podle něhož jednal jako člen organizované skupiny, zejména pokud jde o nevyjasnění, kdy měl s drogou jezdit obviněný a kdy po jeho zadržení některý ze spoluobviněných a od koho měla být droga nakupována. Podle názoru obviněného rovněž není zřejmé, že by drogy měly být převáženy pro určitou osobu, chybí zde určení osob, které měly rozdělovat úkoly a zisk, tudíž i zjištění, co se mělo dále činit se ziskem ve výši přesahujícím 1 milion Kč. Obviněný má za to, že proti němu nesvědčí žádný odsouzený ani svědek, toliko telefonické odposlechy, které však stojí osamoceně, a nemohou proto být jediným důkazem.

Obviněný T. G. Q. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Dne 22. 3. 2006 napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce i obviněný L. G. T. Své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nebyl správně právně posouzen, neboť v něm nejsou obsaženy okolnosti odůvodňující závěr, že se ho dopustil ve spolupachatelství s ostatními osobami, resp. že by věděl o možnosti dosažení značného prospěchu. Podle obviněného totiž zmíněný výrok o vině nevymezuje dostatečným způsobem jeho jednání a neobsahuje úplné slovní vyjádření z hlediska použité právní kvalifikace. Pokud by tato skutková věta měla splňovat všechny zákonné náležitosti, muselo by být zřejmé, kdy, kde a jak drogu koupil a prodal. Obviněný se domnívá, že za takové situace může být skutek ve vztahu k němu hodnocen toliko jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Obviněný L. G. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině pod bodem 1. a současně i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného L. G. T. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze souhlasit s tvrzením obviněného, že skutek uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je popsán nevyhovujícím způsobem, avšak z odlišných důvodů, zmíněných v dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v této trestní věci. K námitkám obviněného státní zástupce dodává, že i v popisu skutku, jaký byl použit v napadeném rozsudku, jsou zřejmé okolnosti, z nichž vyplývá, že obviněný byl aktivně zapojen do činnosti skupiny osob zabývajících se distribucí drog, přičemž musel mít docela jasnou představu o rozsahu a hodnotových měřítcích jednání, kterého se dopouštěl. Státní zástupce proto považuje výhrady obviněného za neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Obviněná T. T. H. podala své dovolání prostřednictvím obhájkyně dne 3. 4. 2006 a opřela je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru této obviněné v průběhu řízení nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by jednoznačně vyplývalo, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu, pro který byla odsouzena. Podle obviněné soudy dříve činné ve věci vyhodnotily odpovědnost paušálně v rámci kolektivní viny bez rozlišení míry odpovědnosti jednotlivců. Jak dále obviněná uvádí, dne 29. 10. 2002 sice přicestovala do O., ale není zde žádný důkaz, že by se aktivně zúčastnila přejímání zásilek heroinu a jejich distribuce, stejně tak na základě zajištěných věcí, resp. záznamů kamerového systému umístěného v domě, kde se obviněná zdržovala, nelze prokázat trestnou činnost, tedy zejména její kontakt s jinými osobami při přebírání zásilek nebo při jejich prodeji. Obviněná dovozuje, že bydlela v bytě, v němž byly zadrženy věci svědčící o možnosti manipulace s omamnými látkami, což však není trestné. Obviněná současně považuje za nepřiměřeně přísný uložený trest odnětí svobody.

Obviněná T. T. H. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené části rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, přičemž další postup již nenavrhla.

Dovolání podal rovněž obviněný vystupující pod jménem T. C., který tak učinil prostřednictvím svého obhájce dne 4. 4. 2006, přičemž dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného svým jednáním nenaplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák., zejména obviněný shledává nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k organizované skupině a zisku značného prospěchu. Obviněný potvrzuje, že několikrát dovezl drogu z P. do O., ovšem nebylo to v zájmu žádné organizované skupiny lidí, ale jednalo se z jeho strany pouze o možnost výdělku, přičemž to nebylo minimálně dvakrát týdně, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Podle obviněného dále neobstojí vymezení doby, po kterou měla být droga distribuována, neboť se na ní podílel jen z poloviny. Obviněný rovněž považuje za paušální tvrzení, že se všichni obvinění vzájemně domlouvali, informovali o pohybu drogy a realizovali obchody společně a úmyslně s cílem získat značný prospěch, když navíc jsou tato tvrzení údajně v rozporu s provedenými důkazy. Podle názoru obviněného (dovolatele) nikdy nespolupracoval se spoluobviněným T. G. Q., ani se nedomlouval na množství drogy, nebyli v žádném vztahu k sobě, tedy ani členy organizované skupiny, v jejímž rámci by existovala hierarchie a dělba zisku. Podle obviněného Vrchní soud v Olomouci dovodil své závěry toliko z tvrzení, že obviněný (dovolatel) a spoluobviněný T. G. Q. byli navzájem informováni o rozsahu trestné činnosti a jejich jednání přímo směřovalo k zisku.

Obviněný vystupující pod jménem T. C. dále zpochybňuje důkaz spočívající v odposlechu telefonních hovorů, z nichž údajně nevyplývá, kdy měl s drogou jezdit obviněný a kdy po jeho zadržení některý ze spoluobviněných, resp. kdo o tom měl rozhodovat a od koho měla být droga nakupována. Podle názoru obviněného rovněž není zřejmé, že by drogy měly být převáženy pro určitou osobu, chybí zde určení osob, které měly rozdělovat úkoly a zisk, tudíž i zjištění, co se mělo dále činit se ziskem ve výši přesahujícím 1 milion Kč. Proti závěru o činnosti organizované skupiny, jak uvádí obviněný, stojí také zachycený rozhovor, podle kterého měl obviněný vyzývat dalšího spoluobviněného P. T. H., aby získal zákazníky, protože jede se zbožím, neboť v rámci organizované skupiny by se nezabýval tím, zda má další osoba ze skupiny zákazníky či nikoli. Pokud obviněný v záznamech o odposlechu hovoří o věcech, které jsou interpretovány jako droga, nelze podle jeho mínění dovodit, že se tak ve skutečnosti postupovalo, přičemž nabízí úvahu, že pokud by se jednalo o organizovanou skupinu, chtěl by obviněný kromě ceny za drogu i podíl na zisku, popřípadě další náklady, což však z důkazů nevyplývá.

Obviněný vystupující pod jménem T. C. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný P. T. H. podal své dovolání dne 31. 3. 2006, a to prostřednictvím své obhájkyně, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu byl nesprávně právně posouzen, neboť v něm chybí konkrétní okolnosti, na kterých by mohl být postaven závěr, že se obviněný dopustil jednání vůbec či jako spolupachatel, resp. že by vyrobil a držel omamné a psychotropní látky a jedy a získal tímto činem značný prospěch, nebo věděl o možnosti jeho získání a byl s tím srozuměn. Popis skutku podle názoru obviněného (dovolatele) nijak nekonkretizuje jednání tohoto obviněného, ale uvádí ho zcela všeobecně, když zde není obsaženo úplné slovní vyjádření posuzovaného činu tak, aby obsahoval všechny náležitosti k použité právní kvalifikaci, zejména kdy, kam a kdo drogu převážel, kdo ji přebíral, upravoval a míchal, kdo realizoval prodej, a tedy jak konkrétně se na tom podílel obviněný. Obviněný poukazuje na popis skutku uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a dodává, že jednoznačně nevymezuje, kdo konkrétně a jaké množství drogy dovezl z P. do O., zda to byl přímo obviněný, resp. jak se obviněný potom podílel na dalším zpracování a prodeji drogy a s jakým ziskem. Za takových okolností se obviněný domnívá, že pokud by měl být uznán vinným, tak toliko ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Obviněný P. T. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině pod bodem 1. a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Prostřednictvím svého obhájce napadl dne 3. 4. 2006 rozsudek odvolacího soudu rovněž obviněný N. M. T. Své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného učiněná skutková zjištění nejsou v souladu s použitou právní kvalifikací, protože jedinými usvědčujícími důkazy jsou údajně odposlechy telefonních hovorů a jeho prokazatelný pobyt v P. a v O. Stran odposlechů obviněný namítá, že jsou mu přičítány všechny hovory, v nichž se objevuje jméno T. nebo T., aniž by bylo prokázáno, že se jednalo o jeho osobu. Podle obviněného tak nebyla prokázána mimo jakoukoli pochybnost výše prospěchu, který měl získat svou činností. Z rozsudku odvolacího soudu, jak uvádí obviněný, vyplývá, že se měl podílet na obchodu s heroinem asi 3 týdny, avšak nelze již dovodit množství heroinu, s kterým měl přijít do styku, a to v porovnání s celkovým množstvím, které mělo být přepraveno do O., ač takové vyčíslení obviněný považuje za nutný předpoklad pro právní kvalifikaci podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Proto nelze podle obviněného dovodit, že právě on měl, byť jako spolupachatel, získat z trestné činnosti značný prospěch, tudíž by za přiléhavější považoval právní posouzení svého jednání podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Obviněný N. M. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby buď podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby případně podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl ve věci tak, že obviněný se uznává vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a uložil mu přiměřený trest.

K dovolání obviněných T. G. Q., T. T. H., osoby užívají jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze souhlasit s námitkami obviněných v tom smyslu, že skutek uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je popsán nevyhovujícím způsobem, ovšem ze zcela jiných důvodů, jež jsou podrobně rozvedeny v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaném v této trestní věci. Státní zástupce se domnívá, že i v rámci daného popisu jsou obsaženy takové skutkové okolnosti, které svědčí o aktivním zapojení všech dovolatelů do činnosti skupiny osob zabývajících se distribucí drog, přičemž se na této činnosti podíleli způsobem, v jehož rámci museli získat zřetelnou představu o rozsahu a hodnotových měřítcích jednání, kterého se dopouštěli. Námitky směřující proti způsobu dokazování, resp. proti hodnocení důkazů, nelze potom podle názoru státního zástupce posoudit jako výhrady směřující vůči právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, tudíž nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce tak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud doplňuje, že obvinění T. G. Q., osoba užívají jméno T. C. a P. T. H. přiložili ke svým dovoláním podaným prostřednictvím svých obhájců i svá vlastní vyjádření. Ve smyslu § 265d odst. 2 tr. řádu však obviněný může podat dovolání a současně je i dále měnit či doplňovat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání a nelze je považovat ani za jeho změny nebo doplnění. Ke zmíněným vyjádřením vyhotoveným samotnými obviněnými tudíž Nejvyšší soud nemohl přihlédnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupkyně i obvinění L. G. T., T. G. Q., T. T. H., osoba užívají jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. a), b) tr. řádu], obvinění tak učinili prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), všechna dovolání byla podána včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a všechna podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupkyně i obvinění opírají jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně i obviněných L. G. T., T. G. Q., osoby užívají jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. jsou zjevně neopodstatněná a dovolání obviněné T. T. H. bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a kvalifikovanému jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. nejvyšší státní zástupkyně v podstatě uvádí, že měl být právně posouzen rovněž podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy jako spáchaný obviněnými jako členy organizované skupiny.

Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, obviněný T. G. Q., obviněný – osoba užívající jméno T. C. a obviněný N. T. T. V. ve vymezenou dobu opatřovali od dalších osob omamnou látku zvanou heroin, kterou následně po vzájemné dohodě buď sami převáželi do O., kde ji předávali obviněným L. G. T., T. T. H., P. T. H. a N. M. T., nebo ji přímo v P. předávali obviněným P. T. H. a N. M. T., v O. poté obvinění L. G. T., T. T. H., P. T. H. a N. M. T. heroin dále upravovali způsobem konkretizovaným ve zmíněném výroku a sami nebo prostřednictvím dalších obviněných prováděli prodej takto upraveného heroinu, přičemž obvinění T. G. Q. a osoba užívající jméno T. C. tak činili se záměrem společně prodávat heroin a získat značný prospěch a obvinění L. G. T., T. T. H., P. T. H., N. M. T. a N. T. T. V. tak činili se záměrem společně prodávat heroin a věděli, že tím může být získán značný prospěch, a pro případ, že se tak stane, s tím byli srozuměni. Jak dále odvolací soud k posuzovanému jednání uvedl, mezi obviněnými byly velmi úzké vzájemné kontakty, všichni věděli, že se jedná o obchod s drogou, vzájemně se domlouvali a informovali o pohybu drogy, obchod realizovali úmyslně a společně a společným jednáním také získali značný prospěch. K možnosti právní kvalifikace skutku jako spáchaného členy organizované skupiny potom odvolací soud učinil závěr, podle něhož nebylo dostatečně prokázáno, že by někdo z obviněných v průběhu jednání rozdělil, popřípadě uložil konkrétní úkoly a že by je ostatní členové na základě jeho pokynů plnili, tudíž přisvědčil námitkám obviněných uplatněným v odvoláních a na rozdíl od soudu prvního stupně neužil právní kvalifikaci podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Nadto soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvádí, že v rozhodnutí soudu prvního stupně zcela chybí popis, jakým jednáním naplnili jednotliví obvinění znaky organizované skupiny.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákon neobsahuje legální definici organizované skupiny jako zákonného znaku kvalifikovaných skutkových podstat některých trestných činů a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, proto podle ustálené soudní praxe se za organizovanou skupinu se považuje sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).

Organizovaná skupina sice nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jak je tomu u kvalifikovanější formy společné trestné činnosti, tedy u zločinného spolčení (§ 89 odst. 17 tr. zák.). Z výše uvedených rozhodných skutkových zjištění přitom jednoznačně nevyplývá, že mezi obviněnými stíhanými v této trestní věci figurovala osoba, jež by rozdělovala dalším obviněným konkrétní úkoly, a že by pak jednotliví obvinění vykonávali tyto úkoly.

Podle názoru Nejvyššího soudu však nikdo z obviněných, tj. ani obvinění T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoba užívající jméno T. C., dále P. T. H., N. M. T. a N. T. T. V., jejichž skutek je obsažen ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, nejednali jako členové organizované skupiny. Jejich trestná činnost vycházela pouze ze spontánního rozhodnutí jednotlivců. V žádném případě nelze podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci učinit spolehlivý závěr o tom, že by trestná činnost obviněných spočívala v jednotném a plánovitém řízení a že by někdo z obviněných určitým způsobem vymezil úkoly za účelem zajištění drogy zvané heroin, jejího převozu z P. do O. a následné úpravy a prodeje. Prostá skutečnost, že se obvinění při trestné činnosti domlouvali, případně vzájemně informovali, a že mezi nimi byly četné vzájemné vztahy schematicky vyznačené i v podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně, ještě sama o osobě neznamená naplnění požadovaného znaku spočívajícího v existenci organizované skupiny. Jak jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, v posuzovaném případě se v jednání obviněných nepodařilo prokázat znaky plánovitosti a rozdělení úkolů, které se i podle citované judikatury požadují pro existenci organizované skupiny. Navíc odvolací soud učinil v napadeném rozhodnutí mimo jiné skutkový závěr, podle něhož zde nebyl dostatek důkazů k tomu, aby byly spolehlivě prokázané ty skutkové okolnosti, které by odůvodnily naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu členy organizované skupiny. Kdyby měl Nejvyšší soud vyhovět dovolání nejvyšší státní zástupkyně v tomto směru, musel by zpochybnit zmíněné skutkové závěry odvolacího soudu a přehodnotit provedené důkazy, což v řízení o dovolání není možné, a to ani na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak bude níže podrobně zdůvodněno. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který výše popsané jednání obviněných neposoudil též jako trestný čin spáchaný členy organizované skupiny podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák.

U shora jmenovaných obviněných, jejichž skutek je obsažen pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku, by navíc byla právní kvalifikace tohoto činu jako spáchaného členy organizované skupiny do značné míry formální, protože jednání obviněných T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoby užívající jméno T. C., dále P. T. H., N. M. T. a N. T. T. V. bylo posouzeno podle ještě přísnější právní kvalifikace vyplývající z ustanovení § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. že trestným činem získali značný prospěch. Proto jim také byly uloženy poměrně přísné tresty odnětí svobody v trestní sazbě od osmi do dvanácti let, na jejichž výši by již nemohla mít podstatný vliv ani další (mírnější) právní kvalifikace podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Stejné úvahy se týkají i případného posouzení skutku jako spáchaného jmenovanými obviněnými ve větším rozsahu ve smyslu posledně citovaného ustanovení.

Nejvyšší státní zástupkyně rovněž napadla právní hodnocení skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Olomouci posoudil shora citované jednání obviněných K. B., B. D. Ch., T. V. Ch., N. H. D., T. X. T. a N. H. L. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud porušil ustanovení § 120 odst. 3 a § 259 odst. 3 tr. řádu, pokud bez doplnění dokazování či opětovného provedení důkazů vyhodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně zásadně odlišným způsobem a následně rozdělil původně jeden skutek na dva, přičemž druhý z nich, tedy skutek popsaný ve výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku odvolacího soudu, údajně neobsahuje podstatné náležitosti. Přitom pokud by byly všechny zjištěné důležité okolnosti doplněny do popisu skutku, podle nejvyšší státní zástupkyně by bylo nutné jednání obviněných posoudit jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., tj. spáchaný ve větším rozsahu.

Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, resp. v jeho odůvodnění, obvinění K. B., B. D. Ch., T. V. Ch., N. H. D., T. X. T. a N. H. L. v určitém rozsahu uskutečnili prodej drogy zvané heroin připravené obviněnými jednajícími v rámci skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině téhož rozsudku. Současně podle závěru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by jmenovaní obvinění spolehlivě věděli o systému dodávek a o celkovém rozsahu, v jakém byly uskutečněny dodávky drogy, resp. o jejich návaznosti na skupinu osob obviněných v rámci skutku popsaného ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku, popřípadě o tom, že je tato skupina osob získá značný prospěch. Do jisté míry výsadní postavení shledal odvolací soud u obviněné K. B., která vzhledem k blízkému vztahu k obviněnému P. T. H. mohla být více zasvěcena do celé činnosti a uskutečnila prodej podstatné části heroinu, avšak provedené důkazy neumožnily učinit o tom jednoznačný závěr.

Na základě těchto rozhodných skutkových okolností se podle názoru Nejvyššího soudu nelze ztotožnit s námitkami nejvyšší státní zástupkyně. Obvinění K. B., B. D. Ch., T. V. Ch., N. H. D., T. X. T. a N. H. L. nebyli vzájemně ani s dalšími obviněnými T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osobou užívající jméno T. C., dále P. T. H., N. M. T. a N. T. T. V., pokud jde o trestnou činnost, výrazně provázáni, zejména z hlediska komplexní znalosti celého jednání. Prvně jmenovaní obvinění totiž vystupovali jako koncoví prodejci drogy a nijak se neúčastnili podstatné fáze nakládání s omamnou látkou ani o ní neměli vědomost, tedy o jejím nákupu, převozu a provedené úpravě. Proto nevystupovali jako členové sdružení osob, které by snad společně a zejména v rámci určitého stupně koordinovanosti postupovalo při páchání trestné činnosti, ale jednali spíše jako jednotlivci působící v pozici tzv. dealerů. Rovněž tak nebyla zjištěna jejich znalost celkového objemu drogy, s nimiž neoprávněně nakládali, takže bylo nutné vycházet pouze ze znalosti množství, které prodal každý obviněný sám a které nebylo přesněji konkretizováno. Za popsaných okolností potom právní kvalifikace skutku obsaženého pod bodem 2. výroku o vině v napadeném rozsudku (v návaznosti na jeho výrok o vině pod bodem 1.) jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ať již pro jednání spáchané členy organizované skupiny nebo ve větším rozsahu, nemá podklad v rozhodných skutkových zjištěních, jejichž správnost a úplnost nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení zpochybňovat.

I přes uvedené skutečnosti je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že s ohledem na argumentaci dovolání nejvyšší státní zástupkyně a s poukazem na dosavadní judikaturu (např. rozhodnutí pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.) by nepochybně bylo možné důvodně uvažovat o právním posouzení skutku obsaženého pod bodem 2. výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (v návaznosti na skutek obsažený pod bodem 1. výroku o vině téhož rozsudku), ale i skutku pod bodem 1. výroku o vině stejného rozsudku, též podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. jako spáchaného ve větším rozsahu. Nejvyšší soud však nepovažuje vhodné, aby tak učinil právě v dovolacím řízení, a to ze dvou důvodů. Především by zmíněné (přísnější) právní posouzení bylo tzv. překvapivým rozhodnutím pro všechny obviněné, protože jejich skutek nejen v rozsudcích soudů obou stupňů, ale ani v obžalobě nebyl takto kvalifikován, a to ani v jeho původní verzi před rozdělením jeho popisu mezi dvě skupiny obviněných. Obvinění tedy dosud neměli možnost účinně se vyjádřit k takové nové právní kvalifikaci a zaměřit případně svoji obhajobu proti ní. Proto by musel Nejvyšší soud, pokud by v uvedeném směru vyhověl dovolání nejvyšší státní zástupkyně, zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, aby již zde mohli obvinění využít svých práv na obhajobu ve vztahu k nové právní kvalifikaci skutku, a to případně i podáním řádného opravného prostředku. Tím by se mohlo řízení v této poměrně složité a rozsáhlé věci značně protáhnout.

K uvedenému pak přistupuje druhý důvod, proč Nejvyšší soud neakceptoval tuto část dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a ten spočívá v pochybnostech o účelu zpřísnění právní kvalifikace skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Obviněným K. B., B. D. Ch., T. V. Ch., N. H. D., T. X. T. a N. H. L. totiž odvolací soud uložil za tento čin poměrně přísné tresty odnětí svobody, jejichž výměra byla dokonce u některých obviněných až na horní hranici trestní sazby vymezené ustanovením § 187 odst. 1 tr. zák. (u obviněných K. B., B. D. Ch. a N. H. L.) nebo se jí blížila (u obviněných T. V. Ch. a N. H. D.). Ani další (přísnější) právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. by tedy již nemohla mít tak zásadní vliv na výši těchto trestů, aby bylo nutné věc řešit průlomem do právní moci na podkladě mimořádného opravného prostředku.

Pokud jde o námitky nejvyšší státní zástupkyně směřující proti porušení procesních ustanovení, zejména týkají-li se postupu odvolacího soudu při dokazování, resp. při hodnocení důkazů, nelze je uplatnit s odkazem na hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je níže uvedeno. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu potom nejvyšší státní zástupkyně shledává v nedostatcích v popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku, resp. v jeho údajném rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze namítat nedostatky učiněné ve výroku o vině jen tehdy, jestliže tento výrok neobsahuje označení trestného činu, jehož se týká, a to zejména zákonným pojmenováním trestného činu a uvedením příslušného zákonného ustanovení použitého k jeho právnímu posouzení. Jestliže má ovšem dovolatel za to, že výrok o vině je neúplný stran dalších požadavků týkajících se popisu skutku, tedy ohledně místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě dalších skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i pokud jde o uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu, nelze se zpravidla domáhat nápravy prostřednictvím ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Podle všech konkrétních okolností daného případu, zejména s ohledem na různou míru možného skutkového vymezení trestného činu v každé trestní věci, je nutné uplatnit především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy zpochybnit, zda skutková zjištění učiněná v konkrétním řízení jsou dostatečná pro použitou hmotně právní kvalifikaci.

Z uvedeného pohledu Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu nejsou příliš podrobná a konkrétní, ovšem v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině téhož rozsudku (na nějž se zde nepřímo odkazuje) lze dovodit všechny potřebné skutečnosti nutné ke správné hmotně právní kvalifikaci tohoto skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., takže jsou pro toto právní posouzení dostatečné.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadli svými dovoláními rovněž obvinění T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoba užívající jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. Všichni tito obvinění v rámci svých námitek především zpochybňují správnost či úplnost učiněných skutkových zjištění. Obviněný T. G. Q. vyslovuje pochybnosti o důkazu spočívajícím v odposlechu telefonních hovorů, resp. má za to, že nemůže být důkazem jediným, když proti tomuto obviněnému údajně nesvědčí žádný jiný důkaz v podobě výpovědi jiného obviněného ani svědka. Podle obviněné T. T. H. nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že se dopustila výše popsaného jednání, když soudy činné dříve ve věci údajně vyhodnotily trestní odpovědnost paušálně v rámci kolektivní viny, přičemž podle ní žádný důkaz nepotvrzuje, že by se aktivně zúčastnila přejímání zásilek heroinu. Obviněný – osoba užívající jméno T. C. považuje za paušální tvrzení, že se všichni obvinění vzájemně domlouvali a informovali, když takový závěr je údajně v rozporu s provedenými důkazy. Obviněný současně zpochybňuje důkaz spočívající v odposlechu telefonních hovorů. Obdobně obviněný N. M. T. nepovažuje za správné vyhodnocení telefonních odposlechů ve vztahu k jeho osobě.

Podle názoru Nejvyššího soudu tedy jmenovaní obvinění (dovolatelé) v uvedených směrech shledávají existenci shodně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že odvolací soud údajně dospěl k chybným nebo nedostatečným skutkovým zjištěním, a to na základě vadně provedeného dokazování. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obvinění dovozují ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale domáhají se změny jejich právního posouzení především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoba užívající jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného názoru na hodnocení důkazů a výsledky dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoby užívající jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se všichni obvinění dopustili jednání tak, jak je popsáno především pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Podle nich zjednodušeně řečeno ve vymezeném období obvinění T. G. Q., osoba užívající jméno T. C. a N. T. T. V. opatřovali od dalších osob omamnou látku zvanou heroin, kterou následně po vzájemné dohodě buď sami převáželi do O., kde ji předávali obviněným L. G. T., T. T. H., P. T. H. a N. M. T., nebo ji přímo v P. předávali obviněným P. T. H. a N. M. T., v O. poté obvinění L. G. T., T. T. H., P. T. H. a N. M. T. heroin dále upravovali způsobem konkretizovaným ve zmíněném výroku a sami nebo prostřednictvím dalších obviněných uskutečnili prodej takto upraveného heroinu, přičemž obvinění T. G. Q. a osoba užívající jméno T. C. tak činili se záměrem společně prodávat heroin a získat značný prospěch a obvinění L. G. T., T. T. H., P. T. H., N. M. T. a N. T. T. V. tak činili se záměrem společně prodávat heroin a věděli, že tím může být získán značný prospěch, a pro případ, že se tak stane, s tím byli srozuměni. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet, takže dovolání jsou v uvedeném rozsahu podána z jiných důvodů, než jaké jsou dovolacími důvody podle § 265b tr. řádu.

Obvinění T. G. Q. a osoba užívající jméno T. C. dále napadají údajný závěr odvolacího soudu, že se dopustili posuzovaného činu jako členové organizované skupiny. Jak je však zřejmé z výroku rozsudku odvolacího soudu i z výše uvedeného, odvolací soud naopak dospěl k závěru, že zde nejsou dostatečné podklady pro právní kvalifikaci skutku jako spáchaného členy organizované skupiny. Obvinění tudíž v podstatě napadají neexistující právní závěr Vrchního soudu v Olomouci, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat zmíněnými námitkami, přičemž svůj právní názor učiněný v této souvislosti již vyložil výše v návaznosti na dovolací argumentaci nejvyšší státní zástupkyně.

Obvinění T. G. Q. a T. T. H. dále považují ve svých dovoláních jim uložené tresty odnětí svobody za nepřiměřeně přísné. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pokud se jedná o dovolací řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obvinění ani takové pochybení nevytýkají. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněných nejde a ti se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhají, nenaplňují jejich výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani případné nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I v tomto rozsahu tedy byla dovolání výše jmenovaných obviněných podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Podle názoru obviněných T. G. Q., L. G. T., osoby užívající jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. v příslušném výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu údajně chybí okolnosti odůvodňující závěr, že jejich čin byl spáchán ve spolupachatelství, resp. nejsou zde obsaženy další potřebné skutečnosti, zejména kdy, kde a kdo drogu koupil a prodal, popřípadě zde není dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že skutková zjištění popsaná pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, resp. v odůvodnění tohoto rozhodnutí, dávají dostatečný podklad pro závěr o vině všech obviněných. Jak je z výroku i z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, všichni obvinění v rámci tohoto skutku jednali se záměrem společně prodávat heroin a přinejmenším věděli, že tím může být získán značný prospěch, a pro případ, že se tak stane, s tím byli srozuměni. Přitom mezi obviněnými byly velmi úzké vzájemné kontakty, všichni věděli, že se jedná o obchod s drogami, vzájemně se domlouvali a informovali o pohybu drog, obchod realizovali úmyslně a společně a společným jednáním také získali značný prospěch. Právní kvalifikace popsaných okolností jako spolupachatelství obviněných při páchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. je tedy zcela jednoznačně odůvodněná.

Pokud jde o požadavek obviněných L. G. T., P. T. H. a N. M. T., aby bylo konkrétně vymezeno, kdo nakládal s jakým množstvím drogy, lze uvést následující. Všichni obvinění spáchali zmíněný trestný čin společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska právního posouzení činu potom již není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý ze spolupachatelů podílel na jednání a na způsobení následku v souvislosti s neoprávněným nakládáním s drogami. Podle skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů v této věci, jde tedy o společné jednání obviněných podle § 9 odst. 2 tr. zák., jak je to konkretizováno citovanou judikaturou, a konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání trestného činu, mohla najít výraz jen při úvahách o druhu a výměře trestu podle § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž uložené tresty jim byly podle toho náležitě diferencovány. Námitky obviněných jsou proto zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tudíž závěrem konstatuje, že právní kvalifikace skutků spáchaných obviněnými K. B., T. G. Q., B. D. Ch., T. V. Ch., L. G. T., T. T. H., osobou používající jméno T. C., dále P. T. H., N. H. D., N. M. T., N. T. T. V., T. X. T. a N. H. L., tak jak ji provedl odvolací soud, je správná. Podle názoru Nejvyššího soudu se shora jmenovaní obvinění dopustili skutků popsaných pod body 1. a 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, přičemž tyto skutky naplňují skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., resp. podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Protože však její dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněných T. G. Q., L. G. T., T. T. H., osoby užívající jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T., lze uvést následující. Obviněná T. T. H. podala své dovolání z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, tudíž je bylo nutné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout. Obvinění T. G. Q., L. G. T., osoba užívající jméno T. C., dále P. T. H. a N. M. T. potom podali svá dovolání s dovolací argumentací, která je zjevně neopodstatněná, proto jejich dovolání Nejvyšší soud rovněž odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolá v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 21. June 2006