JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 542/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. května 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 129/2000, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 70 T 129/2000, byl obviněný T. R. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle § 152 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti P. S., s. r. o., se sídlem v P., A., s. r. o., se sídlem v P., C. C., C. H., O., O., K., zastoupená advokátní kanceláří B. S., P., S., a. s., P., a Z. S., s. r. o., B., odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný T. R. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného T. R. vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 152 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu uložil podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest 10.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti P. S., s. r. o., se sídlem v P., A., s. r. o., se sídlem v P., C. C., C. H., O., O., K., zastoupená advokátní kanceláří B. S., P., S., a. s., P., a Z. S., s. r. o., B., odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný T. R. spáchal trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. tím, že v blíže neurčeném období měsíce března 1998 a května 1998 prostřednictvím inzerátů v inzertních časopisech prodal Ing. M. K. a P. J. celkem 6 ks CD-romů typu CD-R, obsahujících nelegální kopie počítačových her E., T. R. a R. O. T. T., majitele – autora díla společnosti E., v celkové hodnotě 3.770,- Kč a počítačových her F. D. a H., majitele - autora díla společnosti G. I. v celkové hodnotě 1.280,- Kč, kdy citovaní majitelé – autoři díla jsou na území ČR zastoupeni firmou Ing. S. P. – J., P., přičemž výše uvedených 6 ks CD-romů dále obsahovalo aplikační software majitele - autora díla společnosti A., I.., S. R., U., a to počítačové programy v celkové hodnotě 1.012.722,60 Kč, aplikační software majitele - autora díla společnosti C. C., C. H., O., O., K., v hodnotě 128.799,- Kč, dále aplikační software majitele – autora díla společnosti M., P., a to operační systém W. v hodnotě 6.880,- Kč, a dále aplikační software majitele – autora díla společnosti P. S., s. r. o., P., a to počítačové programy v celkové hodnotě 63.000,- Kč, aplikační software majitele – autora díla společnosti Z. S., s. r. o., B., a to grafický editor Z. p. W., v hodnotě 1,192,- Kč a aplikační software majitele – autora díla společnosti S., a. s., P., a to v celkové hodnotě 43.457,40 Kč, a tedy obviněný popsaným jednáním způsobil všem výše uvedeným majitelům – autorům díla škodu v úhrnné výši 1.217.968,40 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, podal obviněný T. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a h) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného naplněn tím, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu chybí odkaz na právní normu, kterou svým jednáním porušil; obecný odkaz ve skutkové větě rozsudku na autorský zákon podle jeho názoru nepostačuje, když navíc soud ani neuvedl, zda byl porušen autorský zákon č. 35/1965 Sb. či zákon č. 121/2000 Sb., a v kterém znění. Podle obviněného tak bylo porušeno procesní ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a zároveň je dána podstatná vada zpochybňující závěr o správném právním posouzení skutku.

Soudy podle něj také porušily ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. tím, že ve skutkové větě rozsudku přesně neuvedly, kdy se skutek stal, přestože mohly z peněžních poukázek určit přesná data, kdy byly peníze zaslány a kdy tedy došlo k prodeji „CD romů typu CD-R“. Protože tento výrok v rozsudku odvolacího soudu chybí, je podle něj dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Dále soudům vytkl, že žádná svědecká výpověď údajně neprokázala, že by prodal „CD-romy typu CD-R“, a došlo tak ke skutku popsanému v rozsudku odvolacího soudu. Namítl, že číslo pevné linky, kterou měl být zprostředkováván nelegální prodej „CD-romů“, není jeho telefonním číslem, což bylo podle něj prokázáno čtením listinného důkazu Č. T., a. s., během hlavního líčení.

Obviněný se rovněž ohradil proti soudem použitému pojmu „CD-romů typu CD R“, když uvedl, že český právní řád takový pojem nezná, na rozdíl od termínu „nosič datových informací“. Soud prvního stupně ani odvolací soud údajně neměl k dispozici nosiče datových informací uvedené ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu a při jednání nebyly předloženy jemu, jeho obhájci ani svědkům, a proto podle § 2 odst. 12 tr. ř. neměl soud k tomuto důkazu přihlédnout. Výroková část rozsudku je podle něj v rozporu s § 120 odst. 3 tr. ř., když údajně obsahuje skutečnosti, které nemají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., protože soudy podle něj nedostatečně zjistily skutkový stav, když nenechaly vypracovat znalecký posudek, který by stanovil výši škody způsobené jeho jednáním. Obviněný v této souvislosti uvedl, že soudy přesně nespecifikovaly, které počítačové programy měl prodat, když neuvedly verze programů, jejich datový rozsah atd. a poukázal na to, že originální, plné, verze mají několikanásobně větší kapacitu než je kapacita šesti CD romů typu CD-R, které prodal a již jen z tohoto důvodu se nemohlo jednat o nelegální kopie originálních nosičů.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle něj dán tím, že mu byl uložen takový druh trest, který zákon nepřipouští. Připomněl, že mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest, přestože ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu ani v jeho odůvodnění není uvedeno, že by svým jednáním získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

Dále uvedl, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno bezmála šest let, přičemž odkázal jak na článek 6 bod 1, věta první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý mimo jiné právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, tak i na ustanovení § 67 tr. zák. podle něhož činí promlčecí doba trestného činu, pro který byl stíhán, pět, resp. tři roky. Obviněný má za to, že trestní stíhání mělo být s ohledem na jeho délku jako nepřípustné zastaveno.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.

Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je zčásti důvodné.

Vycházel přitom z následujících skutečností:

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, když popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Popis skutku, jehož se měl obviněný dopustit a jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. tak, jak je uveden ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu vykazuje ve vztahu k zákonnému vymezení posuzovaného trestného činu řadu nedostatků.

Ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících, což umožňuje, aby nemuselo při každé změně právních předpisů upravujících právo autorské, práva související s právem autorským a práva k databázi docházet také ke změně ustanovení trestního zákona. Je to norma, jejíž dispozice odkazuje na tato práva, tedy na autorský zákon a další předpisy tento zákon provádějící. Autorská práva, práva související s právem autorským a práva k databázi tak tvoří součást této dispozice. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu podle § 152 tr. zák. proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 152 tr. zák. chrání kromě jiného i práva autorů počítačových programů, které byly vytvořené tvůrčí činností, která vykazuje autorskoprávní individualitu, aniž by ji bylo nutné předem prokazovat. Podstatou trestného činu uvedeného v § 152 odst. 1 tr. zák. je skutečnost, že pachatel neoprávněně nakládá s autorským dílem takovým způsobem, který přísluší jen autorovi (resp. vykonavateli autorských práv) a porušuje tím jeho autorské právo zakotvené v příslušných předpisech (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 968 až 982).

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, je nutné ve výrokové části rozsudku uvést, které konkrétní ustanovení, přesně označeného, předpisu bylo jednáním obviněného porušeno. Odvolací soud však ve výrokové části rozsudku neučinil žádný takový odkaz na přesné ustanovení příslušného zákona a ani v odůvodnění rozsudku se blíže touto otázkou nezabýval. Odvolací soud pouze na str. 4 odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný svým jednáním „porušil autorský zákon“. Takový odkaz je však zcela nedostatečný, protože z něj není zřejmé, zda obviněný porušil autorský zákon č. 35/1965 Sb. či autorský zákon č. 121/2000 Sb. a v kterém znění, a už vůbec blíže neupřesnil, která ustanovení autorského zákona účinného v době spáchání skutku obviněný svým jednáním porušil. Nejvyšší soud připomíná, že v době spáchání skutku byl mimotrestní právní normou upravující práva autorů počítačových programů především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, zatímco v době vyhlášení rozsudku upravoval tato práva zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud podotýká, že podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Protože ve výrokové části rozsudku chybí odkaz na konkrétní právní normu, která byla jednáním obviněného porušena, nejsou ve skutkové větě rozsudku popsány veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 152 odst. 1 tr. zák.

Z pohledu dovolacího řízení nejde jen o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale o natolik podstatnou vadu, která v důsledku absence výslovného označení příslušných ustanovení konkrétní právní normy, v rozporu s níž obviněný jednal a na niž ustanovení § 152 tr. zák. v rámci své blanketní dispozice odkazuje, zpochybňuje závěr o správném hmotně právním posouzení skutku. Proto je třeba tuto námitku podřazenou obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za důvodnou.

Nejvyšší soud podotýká, že ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. jsou chráněni původci autorských děl před jakýmikoliv neoprávněnými zásahy do jejich subjektivních práv bez ohledu na výši jim způsobené škody. Skutková podstata trestného činu porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje přesnou kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např. zjištění přesného počtu neoprávněně vyrobených rozmnoženin počítačových programů), ale postačí zjištění těch skutkových okolností, z nichž bude patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s nimi souvisejících práv došlo alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. Naplnění znaků uvedeného trestného činu tak není podmíněno způsobením škody a výhrada obviněného ohledně výše způsobené škody je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a kterými je dovolací soud je vázán. Námitkami skutkového charakteru jsou také výtky obviněného týkající se hodnocení důkazů a svědeckých výpovědí. Námitky proti těmto skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Nejvyšší soud k námitkám obviněného týkající se odůvodnění rozhodnutí uvádí, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Ohradil-li se obviněný proti soudem použitému pojmu „CD-romů typu CD-R“ s tím, že jde pouze o slovní hříčku, což údajně potvrzuje dopis Ústavu pro jazyk český – České akademie věd, č. j. 165/00 z 4. 12. 2000, Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit, že z dopisu nevyplývá, že by použitý pojem byl nesprávný, a už v něm vůbec není uvedeno, jaký termín by měl být užíván.

Obviněný namítl, že soudy neměly k dispozici „nosiče datových informací“ a neprovedly tak tento důkaz při jednání, a proto k němu podle § 2 odst. 12 tr. ř. neměly soudy přihlédnout. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že přímý poznatek o dokazované skutečnosti čerpá soud zpravidla na základě ohledání věcného důkazu podle § 113 tr. ř. Tento přímý poznatek provedl soud prvního stupně v souladu se zásadou bezprostřednosti vyjádřenou v § 2 odst. 12 tr. ř., když podle § 213 odst. 1 tr. ř. četl u hlavního líčení odborné vyjádření Kriminalistického ústavu (č. l. 258 spisu), a proto je námitka obviněného v tomto směru nedůvodná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu, co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, když druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Aby došlo k naplnění tohoto důvodu, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Z toho a contrario plyne, že byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je nepřiměřený, např. s ohledem na jeho majetkové poměry. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, protože ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák., podle něhož byl uznán vinným a byl mu uložen předmětný peněžitý trest 10.000,- Kč, takový druh trestu umožňuje uložit. Peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč nebyl uložen ani mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, protože podle § 53 odst. 1 tr. zák. je výměra peněžitého trestu od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán v tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, nelze vztahovat na popis skutku ve výroku o vině (tzv. skutkovou větu). Z těchto důvodů není tedy neúplným výrokem ani nikoli zcela přesný či úplný popis skutku ve skutkové větě výroku o vině, který je možné podřadit za jistých okolností pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, tedy žádný výrok nechybí a ani jeho výroky nejsou neúplné. Námitky obviněného jsou tedy v části uplatněné pod tímto dovolacím důvodem zjevně nedůvodné.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a h) tr. ř. nejsou naplněny námitkou, že trestní stíhání bylo proti obviněnému vedeno, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Tuto námitku lze uplatnit pouze důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Přesto Nejvyšší soud považuje ze nutné dodat, že důvodem pro zastavení trestního stíhání není nepřiměřená délka trestního stíhání, protože čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) neuvádí žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání a ani nestanoví žádnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva. Porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání.

K námitce obviněného, že trestnost jeho činu zanikla uplynutím promlčecí doby pěti, resp. třech let, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, přičemž podle § 67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Za úkony soudu směřující k trestnímu stíhání pachatele, které způsobují přerušení promlčecí doby je nutno považovat např. i předvolání obviněného k hlavnímu líčení. Z obsahu spisu je zřejmé, že nedošlo k uplynutí promlčecí doby.

Nejvyšší soud shledal podané dovolání zčásti důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí v popisu skutku uvede, která práva a jakým způsobem obviněný svým jednáním porušil, aby bylo zcela zřejmé, která mimotrestní právní norma, na kterou odkazuje blanketní dispozice ustanovení § 152 tr. zák., byla porušena. Odvolací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 24. May 2006