JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 527/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2008 o dovolání obviněného JUDr. J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 23/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře p ř i k a z u j e , aby věc obviněného JUDr. J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, byl obviněný JUDr. J. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod názvem JUDr. J. V. , s místem podnikání T. , H. , s odkazem na živnostenské oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v T. dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel:

1. dne 15. 7. 2002 v K. n. V. s obchodní společností F. , s. r. o., se sídlem v K. n. V. U D. , Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, jejímž předmětem bylo poskytování pracovníků obžalovaného na pracovní výpomoc do provozu uvedené obchodní společnosti, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur v období od 2. 5. 2003 do 2. 11. 2004 vyúčtoval za poskytnutí služeb v souladu se shora uvedenou smlouvou částku 1.996.280,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. a účet vedený u V. B. , a. s., na osobu obviněného, přičemž nárokované částky byly požadovaným způsobem obžalovanému společností F. , s. r. o., uhrazeny,

2. dne 6. 12. 2004 v P. se společností d. , s. r. o., se sídlem P. , K. , Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích na pracovišti uvedené obchodní společnosti v P. , K. , a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur v období od 5. 1. 2005 do 6. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku 1.016.225,- Kč, s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , přičemž obviněným nárokované platby byly společností d. , s. r. o., v plné výši uhrazeny,

3. dne 12. 5. 2003 v P. se společností N. , s. r. o., se sídlem P. – S. , N. , Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet vedený u Č. s. , a. s., na jména Z. G. , a. s., vedený u Č. o. b. , a. s., na jméno R. Z. , vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , vedený u Ž. b. , a. s., na jméno J. R. a účtu vedeného u V. B., a. s., na jméno obviněného, byla společností N. , s. r. o., v plné výši uhrazena,

4. dne 30. 12. 2003 v P. se společností N. C. R. , s. r. o., se sídlem P. – S. , N. , Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u V. B. , a. s., na jméno obviněného, dále vedený u Ž. b. , a. s., na jméno J. R. , vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , vedený u Č. o. b. , a. s., na jméno Z. G., s. r. o., a účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno Z. G. , s. r. o., přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R. , s. r. o., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny,

5. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v P. se společností N. s. , s. r. o., se sídlem N. , T. B. , Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích v provozu organizace v P. –Š. , a na základě této smlouvy prostřednictvím čtyř faktur vydaných v období od 4. 2. 2005 do 4. 5. 2005 nárokoval za poskytnuté služby zčásti bezhotovostním převodem finančních prostředků skrze účet vedený u Č. s. , a. s., na jména J. R. a účet vedený u Č. o. b. a. s., na jméno R. Z. , a z části výplatou hotovostních finančních prostředků, finanční částku celkem 433.886,- Kč, a tato mu byla požadovaným způsobem společností N. s., s. r. o., v plné výši uhrazena,

když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 42 zjištěných státních občanů zemí bývalého S. s. , a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu § 4 odst. 1, 2, § 5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení § 55 a následující a § 89 a následující citovaného zákona, přičemž za práci jiného zúčtoval shora uvedeným subjektům a od těchto převzal finanční částku ve výši nejméně 19.137.986,- Kč, když k jednání s těmito pracovníky využíval nejméně jedné dosud neustanovené osoby.

Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. V. odsouzen podle § 118 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání ve volných živnostech nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb na dobu 3 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému taktéž uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by jím nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný JUDr. J. V. odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, tak, že odvolání obviněného JUDr. J. V. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, podal obviněný JUDr. J. V. prostřednictvím obhájkyně Mgr. A. V. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku se obviněný JUDr. J. V. nejprve vyjádřil k jím namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ke kterému uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí zejména odvolacího soudu, který ve výsledku konstatoval, že ačkoliv byl obviněný již jednou postižen za své jednání v rámci řízení o přestupku podle zákona o zaměstnanosti, přesto soud první instance postupoval správně, pokud jej za totožné jednání opětovně odsoudil, v souladu s trestním řádem, a skutkový stav zjistil bez důvodných pochybností. Odvolatel k tomu dodává, že s tímto závěrem soudů obou stupňů nemůže souhlasit, neboť byla v jeho případě porušena zásada „ne bis in idem“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proti obviněnému totiž bylo vedeno trestní stíhání a následně byl odsouzen za čin, za který mu již příslušný správní orgán uložil pokutu ve výši 50.000,- Kč, tudíž o tomto skutku pravomocně rozhodl. Úřad práce, který tuto sankci obviněnému uložil, je organizací státně – správního charakteru, a proto analogicky snese tento pojem srovnání se správním orgánem. Odvolatel nesouhlasí s názorem soudů obou instancí, neboť zde byla splněna základní podmínka pro přímou aplikaci článku 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě, když po pravomocném rozhodnutí o přestupku následovalo trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin, mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. V tomto konkrétním případě se jednalo o přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak přestupku, tak i trestného činu vychází z porušení ustanovení § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Dále obviněný v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, sp. zn. 8 Tdo 1384/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 183/2005, z kterých vyplývá, že ve vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví, a proto je třeba přímo použít čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7, ale v zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek.

V další části svého mimořádného opravného prostředku se odvolatel zaměřil na druhý jím uplatněný dovolací důvod, který spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že podstatnou část neoprávněného podnikání ve smyslu ustanovení § 118 tr. zák. je výdělečné podnikání za předpokladu, že podnikatel nemá příslušné živnostenské oprávnění. Zprostředkování zaměstnání není podle § 3 odst. 3 písm. r) živnostenského zákona živností. Z dikce ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, plyne, že jde o vyhledávání uchazečů o práci, tedy osob bez pracovního poměru, na práci u fyzické či právnické osoby anebo pro zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly. Osoby, které pracovaly na základě obviněným uzavřených smluv, však byly zaměstnanci společnosti I. – T. , s. r. o., tedy obviněný pro ně nehledal zaměstnání, ale na základě dohody se svým zaměstnavatelem byly dočasně přiděleny k výkonu práce k jiné právnické osobě podle § 38 odst. 4 zákoníku práce. Uvedené osoby rovněž nebyly vyhledávány jako zaměstnanci pro zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly, a nestaly se nikdy zaměstnanci daných společností ani zaměstnanci obviněného. Obžalobou uváděný úsudek, že zde existovala jakási čestná dohoda o výkonu práce mezi obviněným a těmito pracovníky, nemá oporu v provedených důkazech a je tudíž nesmyslný. Odvolatel dále uvedl, že podle zákoníku práce platného v rozhodné době, mohly pracovně právní vztahy vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele, přičemž nikde ve spise se takový souhlas ve vztahu k obviněnému jako zaměstnavateli nenachází, k projevu souhlasu nedošlo ani konkludentně. V tomto směru odvolatel odkázal na výpovědi před Policií ČR v přípravném řízení, ze kterých mělo vyplynout, že zaměstnavatelem byla od obviněného osoba odlišná. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že se nemohl dopustit deliktu proti zákonu o zaměstnanosti. Rovněž poukázal na to, že soudy nespecifikovaly ono možné porušení ustanovení § 14 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, když pouze konstatovaly jeho porušení a v žádném případě neprovedly důkazní řízení ohledně výslechu dotyčných pracovníků společnosti I. – T. , s. r. o., ani důkaz ohledně osoby P. D. Důkaz výpovědí M. Z. je v hodnocení důkazů nalézacím soudem naprosto a nesmyslně odlišný od toho, jak byl zaznamenán v protokole o hlavním líčení ze dne 19. 3. 2007. Rovněž nebyl proveden důkaz pracovními smlouvami o nichž hovořil policista a svědek M. Ch. při výslechu před nalézacím soudem. Dále obviněný zdůraznil, že jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat skutkově a nikoli právně, což však se v tomto případě stalo. Rovněž namítl, že se nemohl dopustit deliktu proti živnostenskému zákonu, neboť v dané době byl osobou samostatně výdělečně činnou a všechny příjmy plynoucí z jeho činnosti řádně zdaňoval. Jako podnikateli mu bylo umožněno také uzavřít komisionářskou smlouvu, se kterou obchodní zákoník nespojuje žádné další překážky či povinnosti. Rovněž tak mohlo dojít k uzavření výše uvedených smluv o pracovní výpomoci a o provedení služeb jako smluv inominátních ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku.

V následující části svého dovolání obviněný poukázal na právní kvalifikaci jeho jednání podle odstavce druhého ustanovení § 118 tr. zák. a namítl, že soud pochybil, pokud jeho jednání takto kvalifikoval, neboť pro toto právní posouzení použil pouze své ničím nepodložené domněnky. Obviněný žádnou další osobu nikdy nezaměstnával, a to ani v jiné souvislosti. Soud nezjistil žádnou konkrétní osobu. Rovněž tak konstatování nalézacího soudu o jakési imaginární osobě je ve své podstatě negací určitosti této další osoby. Vlivem důkazní situace tak totiž soud vychází v tomto směru pouze ze svých spekulativních tezí, neboť ve skutečnosti nebylo prokázáno, že by předmětná osoba, která by k obviněnému měla pracovní či obdobný poměr, vůbec existovala. Proto se obviněný domnívá, že je v tomto případě dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

V poslední části svého mimořádného opravného prostředku pak odvolatel ještě slovně zmínil také dovolací důvod, spočívající v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodoval v jiném složení senátu, než ve kterém byla věc v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu přidělena k projednání senátu 14 To s předsedou senátu JUDr. R. B. Přestože odvolací soud tuto změnu konstatoval, ve svém usnesení se o změně složení senátu nikterak nezmínil. Obviněný se proto domnívá, že v tomto případě bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz obsažený v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudce stanoví zákon.

V závěru svého dovolání obviněný JUDr. J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, a současně podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., trestní stíhání obviněného JUDr. J. V. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zastavil.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného JUDr. J. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného JUDr. J. V. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že k náležitému uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje pouze formální uvedení tohoto dovolacího důvodu, ale tento důvod je třeba také skutečně tvrdit a odůvodnit z hlediska konkrétních hmotně právních vad napadeného rozsudku tak, aby dovolání vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovoláním byly skutečně uplatněny hmotně právní námitky ve shora uvedené smyslu. Jak vyplývá se shora citovaného odůvodnění dovolání, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřuje obviněný naplnění tohoto důvodu dovolání výlučně ve vadách skutkových zjištění, a to jak ve stadiu řízení přípravného, tak i v řízení před soudem prvního stupně, když namítá, že soud nesprávně zjistil, že předmětné pracovníky ve skutečnosti zaměstnával právě obviněný, a další domnělá pochybení spatřuje v tom, že nalézací ani odvolací soud neprovedl některé důkazy, případně tyto důkazy nesprávně vyhodnotil a vyvodil z nich nesprávná zjištění (například výpověď svědka M. Z. ). Pokud Nejvyšší soud tedy zkoumal konkrétní odůvodnění tohoto dovolání, nemohl než konstatovat, že dovolání obviněného v této části neuvádí žádné hmotně právní námitky a ve své podstatě se týká nesprávných skutkových zjištění učiněných na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být jiné procesní vady, než které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. a) až f), popř. k) a l) tr. ř., které však nejsou podřaditelné pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí ve věci samé vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, neboť oba soudy se podrobně zabývaly všemi podstatnými ve věci provedenými důkazy, včetně obviněným namítané komisionářské smlouvy údajně uzavřené se společností I. – T. , s. r. o., ohledně níž nalézací soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že obviněný ve skutečnosti tuto komisionářskou smlouvu neuzavřel a v daném případě jednal tak, že skutečně zaměstnání bez příslušného povolení zprostředkoval (str. 4 až 11 rozsudku nalézacího soudu). Se závěry nalézacího soudu se pak po přezkoumání jeho odvoláním napadeného rozsudku plně ztotožnil i odvolací soud (viz str. 9 usnesení odvolacího soudu).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného JUDr. J. V. v podaném dovolání, byl jím materiálně uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pouze v té části, ve které odvolatel namítl, že soud nesprávně právně kvalifikoval jeho jednání také podle § 118 odst. 2 tr. zák., neboť osoba, jejímž prostřednictvím měl obviněný daný trestný čin spáchat, byla neztotožněna a tudíž neurčitá. V ostatních námitkách podřazených pod tento dovolací důvod byl obviněným ve skutečnosti v dovolání tvrzen důvod jiný, a to uvedené pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z výše uvedených důvodů neslučitelný.

K obviněným namítanému pochybení spočívajícímu v tom, že nalézací soud nesprávně právně kvalifikoval jeho jednání podle odstavce druhého § 118 tr. zák., když osoba, prostřednictvím které se měl daného trestného činu dopustit, byla neurčitá a neztotožněná, Nejvyšší soud uvádí následující:

Trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání. Podle odstavce druhého písm. a) téhož ustanovení bude pak potrestán ten, kdo používá k činu uvedenému v odstavci 1 jiného jako pracovní síly. Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí zejména soudu první instance, který v odůvodnění na straně 5 a 6 tohoto rozhodnutí vycházel v tomto směru z výpovědí dvou svědků, R. S. , jednatele a společníka společnosti N. s. , s. r. o. (bod 5. výroku o vině), a D. V. , zaměstnance společnosti N. , s. r. o. (bod 4. výroku o vině), pro které obviněný sjednával ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zmiňované pracovníky. Konkrétně tito svědci shodně uvedli, že s obviněným se do společnosti dostavovala ještě jedna osoba, které byly předávány výkazy ohledně odpracovaných hodin a která řešila případné problémy s dodanými pracovníky s tím, že obviněný jim sdělil, že právě tato osoba má dodané pracovníky na starosti. Žádnému z těchto svědků se obviněný nikdy nezmiňoval, že by dodaní pracovníci byli zaměstnanci společnosti I. –T. , a jméno této společnosti vůbec neslyšeli. V popisu předmětné osoby se oba svědci shodovali a Nejvyšší soud proto shledal tuto osobu dostatečně určenou i přesto, že nebyla zjištěna její totožnost z hlediska jejího jména a osobních údajů.

Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu nejen se živnostenským zákonem, ale i v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování, v tomto konkrétním případě obviněný zprostředkoval zaměstnání přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu § 4 odst. 1, 2, § 5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení § 55 a následující a § 89 a následující citovaného zákona. Používání jiného jako pracovní síly k neoprávněnému podnikání je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby obecně vzhledem k tomu, že taková osoba může být neoprávněným podnikatelem nalákána na příslib vyšších mezd, příp. na možnost pobírat vedle tohoto příjmu i např. podporu v nezaměstnanosti, nebo u cizinců na možnost vyhnout se potřebě obstarat si pracovní povolení (což se právě vztahuje i na tento případ, když svědci uvedli, že druhá osoba byl muž ve věku asi 40 let mluvící česky, avšak s ruským či ukrajinským přízvukem, tudíž cizinec, navíc pracovníci, kterým obviněný zprostředkovával práci u výše uvedených společností, byly osoby ruské či ukrajinské státní příslušnosti, všichni bez platného pracovního povolení, což vyplynulo z provedeného dokazování v přípravném řízení a výslechu policisty, svědka M. Ch. , který tyto zaměstnance viděl a vyslýchal je, v řízení před soudem).

Používání jiného jako pracovní síly při neoprávněném podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. je podle ustálené judikatury jakýkoli způsob zaměstnávání cizí osoby rozdílné od pachatele. Taková osoba může být zaměstnána k jakýmkoli pracím, nezáleží na tom, zda jde o práce povahy fyzické (např. výkopové práce, zednické práce, práce prodavače apod.) či duševní (např. vedení účetnictví apod.). Není podstatné, zda jde o zaměstnávání na kratší dobu (např. sezónní zaměstnanci), anebo jde o dlouhodobý pracovní poměr. Nezáleží ani na tom, zda má charakter pracovního nebo obdobného poměru, či jde o příležitostné využívání jiného jako pracovní síly. V tomto směru Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ač se obviněný hájí tím, že s žádným z předmětných pracovníků neměl uzavřenou pracovní smlouvu či obdobnou dohodu a tudíž je nemohl zaměstnávat, je v této věci třeba vycházet z provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný vystupoval jako osoba, která se v uvedených smlouvách se společnostmi využívajícími jejích služeb spočívajících v poskytování pracovníků k provedení určitých služeb, pracovní výpomoci v pomocných či jiných pracích zavázala mít nad těmito pracovníky dozor a tento dozor v uvedených případech fakticky pak vykonával muž, který sice nebyl ztotožněn z hlediska jeho jména a dalších osobních údajů, avšak jeho přítomnost a činnost ve prospěch obviněného je prokázána právě uvedenými svědeckými výpověďmi, což je pro právní kvalifikaci trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. v tomto případě rozhodné, neboť obviněný tím, že využíval tohoto cizince jako pracovní síly, která „měla uvedené pracovníky na starosti“, byly jí předávány výkazy ohledně odpracovaných hodin a řešila také případné problémy s dodanými pracovníky, používal tuto osobu jako pracovní sílu. Námitka dovolatele je tak v tomto ohledu neopodstatněná a pokud by byla jediná, bylo by třeba dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Další námitkou obviněný fakticky uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Konkrétně obviněný uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodoval v jiném složení senátu, než ve kterém byla věc v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu přidělena k projednání senátu 14 To s předsedou senátu JUDr. R. B. Obviněný se proto domnívá, že v tomto případě bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz obsažený v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudce stanoví zákon.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve spise na č. l. 1149 na druhé straně se nachází vlastní rukou psaný nedatovaný záznam, podepsaný místopředsedou KS, o tom, že „... Podle rozvrhu práce převzal trestní věc jako předseda senátu Dr. B. “. Dovolací soud vznesl ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře žádost o vysvětlení této situace a o zaslání rozvrhu práce, který byl platný v rozhodné době. V odpovědi Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. května 2008 bylo Nejvyššímu soudu k této věci sděleno, že „ ... Trestní věc vedená u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 23/2007, posléze u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 14 To 239/2007 – obviněný JUDr. J. V. , napadla u odvolacího soudu do senátu 14 To, jehož předsedou byl v rozhodné době JUDr. J. B. Protože jmenovaný předseda senátu se již zabýval značně rozsáhlou trestní věcí pod sp. zn. 9 T 1/2007 a nebylo zřejmé, zda z časových důvodů bude moci dne 18. 10. 2007 v předmětné trestní věci předsedat, byl zabezpečen podle rozvrhu práce náhradní předseda senátu JUDr. R. B. – místopředseda KS v Českých Budějovicích. Za tohoto stavu kancelář vyřizovala jednotlivé listinné materiály pod jménem JUDr. R. B. JUDr. B. v konkrétní den však nic nebránilo pro znalost případu ujmout se řízení veřejného zasedání, neboť jednání v trestní věci sp. zn. 9 T 1/2007 měl nařízeno až na den 22. 10. 2007 a další dny. Vzhledem k uvedenému, aby nedošlo k případné výhradě proti předsednictví JUDr. J. B. , učinil tento stručný záznam do spisu a zároveň na tzv. desky spisu To“. Nejvyšší soud porovnal údaje obsažené v tomto přípise s připojenou fotokopií rozvrhu práce Krajského soudu v Českých Budějovicích a jeho pobočky v Táboře na rok 2007, z kterého zjistil, že předsedou senátu 14 To byl JUDr. J. B. a jedním z jeho zástupců i JUDr. R. B. Vzhledem k tomu nebyl postup při obsazování senátu 14 To, který vyřizoval tuto trestní věc, v rozporu s rozvrhem práce, neboť ve věci poté, co byly původně listinné materiály vyřizovány s ohledem na shora uvedenou situaci za předsednictví náhradního předsedy senátu JUDr. R. B. , rozhodoval senát ve složení předseda senátu JUDr. J. B. a soudci JUDr. J. R. a JUDr. M. K. , což je základní složení senátu 14 To, aniž byl využit náhradní předseda senátu, když to s ohledem na přítomnost předsedy senátu JUDr. J. B. , kterému v rozhodování věci nic nebránilo, ani nepřicházelo v úvahu. Vzhledem k tomu nedošlo k porušení zásady, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, která je stanovena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v návaznosti ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vymezujícího právo na soudní a jinou právní ochranu. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené tedy konstatuje, že i tato námitka obviněného JUDr. J. V. týkající se nesprávného složení senátu, je nedůvodná, neboť tím, že ve věci rozhodoval o odvolání obviněného jako předseda senátu JUDr. J. B. , nedošlo k porušení rozvrhu práce a záznam ve spise pouze dokladuje, že nebylo zapotřebí, aby veřejnému zasedání v této věci v rozhodné době předsedal JUDr. R. B. , který byl ze shora uvedených důvodů jen náhradním předsedou senátu.

V nejdůležitější dovolací námitce vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný JUDr. J. V. uvedl, že v jeho případě byla porušena zásada „ne bis in idem“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. Podstatou této námitky obviněného je tvrzení, že o skutku kvalifikovaném rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., bylo již dříve rozhodnuto ve správním řízení Úřadem práce v M. a byla mu uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč, tudíž o tomto skutku pravomocně rozhodl Úřad práce v M. a vytvořil tak překážku věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou mělo být trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zastaveno, neboť šlo o přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak přestupku, tak i trestného činu vychází z porušení ustanovení § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tato námitka věcně zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř. Přitom vyšel z následujících zjištění a dospěl k těmto závěrům:

Důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je ta skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání implicitně vyplývá též ze zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, jejíž porušení v posuzovaném případě namítá obviněný JUDr. J. V. Ve smyslu této zásady totiž není možné obviněného trestně stíhat pro čin, za nějž již byl jednou postižen ve správním řízení o přestupku, jestliže rozhodnutí, na jehož základě se tak stalo, nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Odvolací soud se v napadeném usnesení vypořádal s touto námitkou sice s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 738/2003, které je mu známo, ale vzhledem k tomu, že bylo publikováno toliko v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku č. 10/2004 a nikoli v zelené sbírce soudních rozhodnutí uzavřel, že jeho závaznost je sporná. Dále uvedl, že jde o ojedinělé rozhodnutí jednoho ze senátu Nejvyššího soudu, které je částí praxe zpochybňováno, resp. napadáno závažnými výhradami, mezi něž patří např. skutečnost, že bylo vycházeno z ne zcela přesného anglického překladu podkladových norem a rovněž nebyla zohledněna rozdílnost pravomocí a kompetencí orgánů, příslušných v konkrétních zemích EU k projednávání deliktů menší závažnosti, v našich poměrech tzv. přestupků. Dále uvedl, že zmiňovanou zásadu ne bis in idem a návazné konstatování nepřípustnosti trestního stíhání bylo by možné akceptovat za předpokladu, že předmětná věc byla orgánu příslušnému k projednání přestupků nebo kárných provinění postoupena, resp. odevzdána policejními orgány, státním zástupcem nebo soudem, který učinil závěr, že v prověřovaném skutku lze spatřovat přestupek nebo kárné provinění. Předmětný postup však na danou věc nedopadá, neboť uvedená věc byla vedena v přestupkovém řízení od svého počátku na základě výsledku kontroly provedené pracovníky Celního úřadu v M. a Úřadu práce v M. a posléze rozhodnuta příslušným správním orgánem, a to Úřadem práce v M. , který svým rozhodnutím ze dne 23. 5. 2005 deklaroval, že obviněný JUDr. J. V. byl postihnut pokutou ve výši 50.000,- Kč za přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 pím. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit tím, že porušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, neboť zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám – zaměstnancům společnosti I. –T. , s. r. o., se sídlem O.–j. , H. , pro společnost N. C. R. , s. r. o., se sídlem P. , a pro společnost N. , s. r. o., se sídlem P. , na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Za daných okolností podle přesvědčení odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro aplikaci zmíněného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a uvedené přestupkové řízení proti obviněnému JUDr. J. V. , které ve věci proběhlo, nemůže vytvářet překážku věci pravomocně rozhodnuté (viz str. 9 až 11 usnesení odvolacího soudu).

S těmito závěry odvolacího soudu, které navazují na obdobné, byť poněkud stručnější závěry nalézacího soudu (viz str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu), však nelze souhlasit, když zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 738/2003 nelze považovat za ojedinělé rozhodnutí jednoho ze senátů Nejvyššího soudu, neboť v návaznosti na toto rozhodnutí bylo vydána další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která odvolací soud zcela pominul (např. sp. zn. 4 Tz 183/2005, 8 Tdo 1384/2005, 5 Tdo 166/2006, 8 Tdo 1161/2006 nebo 5 Tdo 1399/2007). Za zcela nevhodné a nepřiléhavé pak Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu vztahující se k závaznosti, resp. nezávaznosti tohoto publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z uvedeného důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. V návaznosti na obsah uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba uvést, že základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a § 11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Navíc § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Podle článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky identický je obsah ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., který tuto zásadu rozvíjí. Z něho vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obě tyto normy – a vedle nich i ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a také § 11a tr. ř., která nejsou v tomto kontextu aktuální – vyjadřují pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek, tedy již zmíněnou zásadu ne bis in idem.

Soudem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se míní každý soud naší soudní soustavy. Jiným oprávněným orgánem je zde toliko státní zástupce, neboť pouze on a soud mohou svým rozhodnutím zastavit trestní stíhání. Mezi tyto orgány tedy nepatří ani správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž vůbec nerozhodují v trestním řízení a policejní orgány mohou v tomto řízení rozhodnout jen o odložení věci podle § 159a odst. 1 až 4 tr. ř., které nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., protože v něm nejde o trestní stíhání.

Každý rozsudek (odsuzující i zprošťující) a každé usnesení o zastavení trestního stíhání se týká určitého obviněného a určitého skutku. Odsouzení určitého obviněného, jeho zproštění obžaloby ani zastavení trestního stíhání proti němu nebrání možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání téhož skutku. Stejnou osobu je však možné stíhat znovu pro týž skutek pouze pokud bylo původní rozhodnutí zrušeno v předepsaném řízení. Předepsaným řízením se v tomto kontextu rozumí řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání, obnova řízení, rehabilitační řízení a řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem ČR. Nezákonné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání pro určitý skutek v přípravném řízení může také podle § 174a odst. 1 tr. ř. zrušit do tří měsíců od jeho právní moci nejvyšší státní zástupce.

Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod použit pojem čin.

Již opakovaně zmíněný článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nadepsaný rubrikou „Ne bis in idem“ (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice, Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois), v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Tento překlad však není úplně přesný, neboť ve srovnání s originálem v angličtině a ve francouzštině nepřesně užívá českých termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu citované právní normy. Podstatné v daném kontextu je především to, že slovo „delikt“ (ve francouzském znění „infraction“, v anglickém „offence“, který je překládán i jako přestoupení či porušení zákona) zaměňuje za slovo „trestný čin“ (ve francouzském znění „infraction criminelle“, v anglickém „criminal offence“). Usuzovat na to lze nejen z výslovného znění tohoto článku, ale i z jeho srovnání s předchozími články téhož protokolu – s články 2 a 3 – v nichž je užit termín „criminal offence“ (v anglické verzi) a termín „infraction criminelle“ (ve francouzské verzi), a to v souvislosti s vymezením práva na odvolání v trestních věcech a na odškodnění v případě nezákonného odsouzení. Přitom za směrodatnou je třeba považovat originální verzi v anglickém a francouzském jazyce a v návaznosti na to i skutečnost, že anglickému termínu „offence“ a francouzskému termínu „infraction“ v češtině odpovídají oba pojmy trestný čin i přestupek, resp. porušení zákona kvalifikovatelná buď jako přestupek nebo jako trestný čin. V návaznosti na tento výklad není zřejmé, z čeho vychází odvolací soud ve své kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud na rozdíl od tohoto jasně uvedeného stanoviska předkládá ve svém usnesení jen nějaké blíže nespecifikované tvrzení, že „… bylo vycházeno z ne zcela přesného anglického překladu podkladových norem …“.

Zásadu ne bis in idem - právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin – ve smyslu Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:

- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,

- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,

- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím (osvobozením nebo odsouzením), nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,

- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit jí, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.

To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je podrobně rozebráno níže, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (viz pojem „stíhán nebo potrestán v trestním řízení“ – „to be tried or punished again in criminal proceedings“, „nul ne peut être poursuivi ou puni pénalement … à la procedure pénale“). Stejný názor zastává i relevantní literatura podle níž Evropský soud pro lidská práva při výkladu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a potažmo i článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě řadí mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako trestné činy či přestupky (výjimečně disciplinární delikty) pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. Povahu deliktu posuzuje z hlediska chráněného zájmu (jde o zájem obecný nebo partikulární), z hlediska adresáta normy (je norma adresována všem občanům nebo jen skupině osob se zvláštním statusem) a z hlediska účelu sankce. Konečně je významný též druh a závažnost sankce stanovené zákonem (srov. R. , B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 104 a násl.).

V tomto kontextu je na místě připomenout, že smluvní strany Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se již v první polovině devadesátých let pokusily vyloučit tak široký dopad zásady ne bis in idem, avšak neuspěly. V zájmu toho, aby docílily omezení jejího dopadu pouze na případy řízení o trestných činech a vyloučily její uplatnění na případy, kdy je týž čin téže osoby předmětem přestupkového i trestního řízení, ať už souběžně nebo postupně, učinily některé z nich (mezi nimi Rakousko, Francie, Německo a Itálie) k článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle vnitrostátního práva. Evropský soud pro lidská práva však neuznal tyto výhrady za platné s argumentem, že nesplňují podmínky článku 64 (nyní článku 57) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak ve věci G. versus Rakousko (viz rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 1995).

Česká republika žádnou takovouto výhradu neučinila. Ústavní záruka v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se však vztahuje jen na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy a na žádnou z dalších tří výše uvedených alternativ. Tato ústavní úprava je promítnuta do již zmíněných ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. a § 11a tr. ř. Vedle toho je princip ne bis in idem zaručen, ovšem toliko zákonem, též pro případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku [a to v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích] a pro případy po sobě jdoucích rozhodnutí o přestupcích [rovněž v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. Oproti tomu o zastavení trestního stíhání pro týž čin téže osoby, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem v přestupkovém řízení, se zmiňují ustanovení § 172 odst. 2 písm. b), § 223 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. toliko jako o fakultativní možnosti.

Přesto všechno nelze říci, že je platná česká právní úprava v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je totiž zákonnou překážkou trestního stíhání i to, že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i trestnímu stíhání určité osoby za čin, pro nějž již byla pravomocně postižena v přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České republice s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vést trestní stíhání pro týž čin, dříve než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu ohledně téhož činu zrušeno v předepsaném řízení.

V souvislosti s řešením dané problematiky je důležité především to, že tento článek ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či některého z protokolů k této Úmluvě blíže nespecifikuje, co je charakteristické pro jednotlivé stíhané činy a jejich právní kvalifikace natolik, že je to odlišuje od jiných činů a dostatečně je z trestněprávního hlediska individualizuje. Při úvahách o šíři záběru zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod proto Nejvyšší soud nemohl opomenout a ani neopomenul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ta předně vychází z toho, že účinek ne bis in idem v uvedeném smyslu je - jak již bylo řečeno - výslovně omezen na jurisdikci téhož státu (srov. však novelizované ustanovení § 11 odst. 4 tr. ř. týkající se rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie), současně však připouští, že tento účinek rozhodnutí orgánu cizího státu přiznávají některé jiné právní normy uplatňované v rámci Evropské unie, například článek 50 Charty základních práv a článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy. Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát pro tentýž čin se považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v čase mimořádných situací podle článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. článek 4 odst. 3 Protokolu č. 7).

Jednoznačná a dlouhodobě neměnná je judikatura Evropského soudu pro lidská práva též v tom, že článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. V rozhodovací praxi tohoto soudu byly řešeny jak případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku, kdy určitá osoba byla nejdříve odsouzena soudem pro trestný čin a poté postižena správním orgánem pro přestupek (tak tomu bylo například v rozhodnutí ze dne 23. 10. 1995 ve věci G. versus Rakousko, v rozhodnutí ze dne 5. 3. 1998 ve věci M. a A. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T. versus Švýcarsko), tak i případy, kdy tatáž osoba byla v řízeních vedených pro týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena soudem za trestný čin (tak tomu bylo v případech řešených například v rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998 ve věci O. versus Švýcarsko, v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001 ve věci F. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2001 ve věci S. versus Rakousko). Evropský soud pro lidská práva se tedy nepřiklonil k názoru, že zákaz ne bis in idem je omezen jen na trestní řízení. Z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem současně označil za rozhodující totožnost skutku nikoliv totožnost právní kvalifikace. Pregnantně to vyjádřil zejména v rozhodnutích ve věcech F. versus Rakousko z 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5. 2002, v nichž shodně zdůraznil, že „znění článku 4 Protokolu č. 7 nemluví o ,stejném porušení zákona’ (the same offence), nýbrž o souzení a potrestání ,znovu’ (again) za porušení zákona, pro které již dotyčný byl konečným rozhodnutím osvobozen nebo postižen - zatímco tedy pouhá skutečnost, že jediný čin (single act) představuje více než jedno porušení zákona (offence) není s tímto článkem v rozporu, dvojí souzení nebo potrestání dotyčného za jeden čin nominálně naplňující různá porušení zákona je jeho porušením“. Za této situace lze mít v principu za to, že při řešení tohoto problému v případech řešených českými orgány činnými v trestním řízení a českými správními orgány lze vyjít z české právní konstrukce totožnosti skutku, tedy z toho, co bylo výše řečeno o skutku a o jeho pojetí z procesněprávního hlediska, současně je však nezbytné náležitě zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vyložit daný pojem z hlediska aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tomu odpovídá i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci G. versus Rakousko ze dne 23. 10. 1995. V této věci se postavil na stanovisko, že je rozhodující nikoli totožnost právní kvalifikace, ale totožnost skutku, a v jeho rámci totožnost jednání (conduct, comportement).

V souvislosti s aplikací článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má zásadní význam i povaha daného činu. Tento článek nepochybně dopadá na všechny činy naplňující znaky trestného činu a brání dvojímu stíhání a potrestání za ně. Na druhé straně se nevztahuje na všechny méně závažné činy, kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky nebo jiné správní delikty, příp. jako disciplinární delikty. K této okolnosti se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil v několika svých rozhodnutích týkajících se nejen aplikace tohoto článku, ale i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vymezujícího právo na spravedlivý proces v trestních věcech. Pojem trestní věc, trestní řízení, trestný čin a potrestání tu má podle jeho názoru autonomní význam (notions with autonomous meaning, notions autonomes), nezávislý na jeho významu ve vnitrostátním právu. Evropský soud pro lidská práva zde nespoléhá na význam, který tyto pojmy mají v právním řádu státu, o jehož případ jde, ale vykládá je nezávisle na něm v zájmu toho, aby zajistil jednotnou ochranu lidských práv ve všech státech, které ratifikovaly Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak již bylo řečeno, za trestní řízení tento soud důsledně považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy (srov. například rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986 a Ö. versus Německo z 21. 12. 1984). Naproti tomu z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu (srov. např. rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986, G. versus Řecko z 24. 9. 1997 a B. versus Francie z 24. 2. 1994). Při posuzovaní povahy těchto řízení pak klade důraz na typ deliktu, který je předmětem jednání v jejich rámci, a na typ uplatnitelné sankce. Není-li daný čin vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný, používá Evropský soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená kriteria – povahu stíhaného deliktu a povahu uplatnitelné sankce – alternativně. V zásadě tedy podle jeho názoru postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce), nebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu (srov. rozhodnutí L. versus Německo z 25. 8. 1987).

V praxi považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, například krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a také ublížení na zdraví. V takových případech současně požaduje, aby se při jejich projednání mohla stíhaná osoba domoci práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze tedy vyjít z toho, že zásadu ne bis in idem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na místě ve smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k těmto přestupkům trestněprávní povahy.

Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu navazující na výklad článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podaný v shora zmíněných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva je třeba zdůraznit, že rozhodující tedy je porovnání popisu skutků, za které byl obviněný JUDr. J. V. projednáván nejprve v přestupkovém řízení před Úřadem práce v M. a posléze stíhán v trestním řízení, které skončilo vynesením rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a také povaha skutkových podstat přestupku podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Z rozhodnutí Úřadu práce v M. ve věci 22/2005, ze dne 23. 5. 2005, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2005, vyplynulo, že řízení ve věci přestupku bylo vedeno pro skutek spočívající v tom, že obviněný zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám, zaměstnancům společnosti I. –T. pro společnost N. C. R. , s. r. o., a společnost N. , s. r. o., na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Tímto jednáním se obviněný dopustil přestupku podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a byla mu uložena za jeho jednání sankce – pokuta ve výši 50.000,- Kč. Pro totožné skutky pak v bodech 3. a 4. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, uznal obviněného vinným, ovšem spolu s dalšími několika skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že

3. dne 12. 5. 2003 v P. se společností N. , s. r. o., se sídlem P. – S. , N. , Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet vedený u České spořitelny, a. s., na jména Z. G. , a. s., vedený u Č. o. b. , a. s., na jméno R. Z. , vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , vedený u Ž. b. , a. s., na jméno J. R. a účtu vedeného u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, byla společností N. , s. r. o., v plné výši uhrazena,

4. dne 30. 12. 2003 v P. se společností N. C. R. , s. r. o., se sídlem P. – S- , N. , Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u V. B. , a. s., na jméno obviněného, dále účet vedený u Ž. b. , a. s., na jméno J. R. , účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , účet vedený u Č. o. b. , a. s., na jméno Z. G. , s. r. o., a účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno Z. G. , s. r. o., přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R. , s. r. o., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny.

Zhodnotí-li se tyto popisy skutku, je zcela zřejmé, že v části pod body 3. a 4. výroku o vině citovaného rozsudku Okresního soudu v Táboře se jak v přestupkovém řízení, tak i posléze v trestním řízení jednalo o stále stejné skutky, neboť ve všech citovaných rozhodnutích je jednání kladené obviněnému JUDr. J. V. za vinu popisováno stále stejně, neboť jeho podstata spočívá v tom, že obviněný JUDr. J. V. uzavřel dne 12. 5. 2003 se společností N. , s. r. o., a dne 30. 12. 2003 se společností N. C. R. , s. r. o., smlouvu o poskytování služeb, na základě které se obviněný zavázal uvedeným obchodním společnostem v sídlech jejich provozoven poskytovat pracovníky k provedení v uvedených smlouvách specifikovaných služeb. Popisy skutku jsou pak již jen soudem upřesňovány pouze pokud jde o časové období jeho spáchání, faktury a částky v nich uvedené, které byly obviněnému zmíněnými společnostmi proplaceny jako úhrada za výše uvedené služby. Je tedy zřejmé, že následek, resp. účinek se v průběhu řízení v některých směrech měnil, ale vlastní podstata jednání, které tvoří základ popisovaného skutku, byla stále stejná. Pokud pak jde o povahu skutkových podstat přestupku podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., je třeba dovodit jejich trestněprávní charakter nejen z jejich vymezení, když v předmětné věci šlo o odsouzení za trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spočívající ve své podstatě v neoprávněném provozování jiného výdělečného podnikání, a to v návaznosti na přestupek ve smyslu § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak trestného činu, tak i přestupku vychází z hlediska neoprávněnosti této činnosti z porušení ustanovení § 14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Současně je třeba zdůraznit obecný charakter této přestupkové normy, která je určena širokému okruhu osob (srov. ustanovení § 1 až § 4 cit. zákona č. 435/2004 Sb.). Trestněprávní povaha uvedeného přestupku pak vyplývá i ze stanovené sankce za tento přestupek, neboť zákon za něj hrozí uložením pokuty až do výše 2.000.000 Kč, přičemž v konkrétním případě byla podle § 139 odst. 6 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, uložena pokuta ve výši 50.000 Kč [srov. nyní § 139 odst. 5 písm. b) cit. zákona č. 435/2004 Sb.], tedy nepochybně represivní sankce (srov. k tomu rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech K. a L. versus Slovensko z 2. 9. 1998 kde vzal Evropský soud pro lidská práva do úvahy, že uložená sankce má zjevně represivní povahu už při uložení pokut ve výši 1.000,- Ks a 300,- Ks).

V návaznosti na tyto právní závěry je z hlediska posuzované trestní věci JUDr. J. V. podstatné to, že zásada ne bis in idem - zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin - skutek - ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, za který je nutno považovat také úřad práce, a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., nicméně uvedený článek 4 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod lze přímo aplikovat s odkazem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a články 10 a 95 Ústavy České republiky. Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Jestliže tedy byl obviněný JUDr. J. V. nejdříve rozhodnutím Úřadu práce v M. v rámci přestupkového řízení uznán vinným, že spáchal přestupek podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jednáním vymezeným v tomto rozhodnutí a byla mu uložena za tento přestupek sankce – pokuta ve výši 50.000,- Kč, a následně po zahájení trestního stíhání v téže věci v rámci trestního řízení byl za tytéž skutky pod body 3. a 4. (vedle dalších skutků ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.) uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je v tomto rozsahu důvodným.

Z výše uvedených skutečností se současně podává, že pokud Okresní soud v Táboře i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře vedly trestní stíhání proti obviněnému JUDr. J. V. také pro uvedené skutky a odsoudily jej za ně, dopustily se v části týkající se právě skutků uvedených pod body 3. a 4. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, porušení uvedeného článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť toto následné řízení bylo podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné. Řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí tak zjevně trpí vadou předvídanou ustanovením § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Porušením zásady ne bis in idem – práva nebýt souzen a trestán dvakrát za týž čin – je totiž ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s článkem 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i vedení trestního stíhání a odsouzení obviněného vedle dalších i za činy, které příslušný správní orgán v přestupkovém řízení posoudil jako přestupek a uložil za ně obviněnému sankci. Překážku trestního stíhání obviněného pro týž čin lze v takovém případě odstranit pouze zrušením shora uvedeného rozhodnutí příslušného správního orgánu – Úřadu práce v M. – v předepsaném řízení (srov. zejména § 83 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje také na svá rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 166/2006 a sp. zn. 5 Tdo 1399/2007.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc obviněného JUDr. J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení Okresní soud v Táboře především ověří všechny podstatné skutečnosti, vztahující se k rozhodnutí Úřadu práce v M. ze dne 23. 5. 2005 ve věci zn. 22/2005. Jestliže pak bude potvrzeno, že ve věci přestupku podle § 139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kterého se obviněný JUDr. J. V. dopustil tím, že zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám, zaměstnancům společnosti I. –T. , s. r. o., pro společnost N. C. R. , s. r. o., a společnost N. , s. r. o., na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003, nebylo toto rozhodnutí v předepsaném řízení zrušeno, a přesto ve věci bylo vedeno trestní stíhání znovu pro uvedené skutky a posléze byl za ně obviněný JUDr. J. V. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pak bylo rozhodnuto znovu o totožných skutcích pod body 3. a 4. výroku o vině uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Uvedenými dvěma rozhodnutími o týchž skutcích spáchaných obviněným JUDr. J. V. , pokud nebylo některé z nich v mezidobí v předepsaném řízení zrušeno, došlo k porušení zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt dvakrát souzen nebo potrestán za týž čin, zaručené článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to přichází v úvahu zastavení trestního stíhání obviněného JUDr. J. V. v této věci, avšak s přihlédnutím k § 12 odst. 12 tr. ř. pouze pro skutky pod body 3. a 4. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, neboť ostatních dílčích skutků pod body 1., 2. a 5., v kterých byl také spatřován pokračující trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., se rozhodnutí Úřadu práce v M. ze dne 23. 5. 2005, ve věci pod zn. 22/2005, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2005, netýkalo.

Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Táboře, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 03. June 2008