JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 519/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2008 o dovoláních obviněného J. B. , a obviněné Mgr. V. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 10 To 384/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a Mgr. V. N. o d m í t a j í .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 3/2005, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a obviněná Mgr. V. N. byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 písm. c) tr. zák. správně § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Této trestné činnosti se oba obvinění dopustili tím, že dne 5. 12. 2002 v Hradci Králové po společné domluvě v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky věřitele P. K. ve výši 650.000,- Kč s příslušenstvím, kterou byl J. B. povinen uhradit na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8 C 27/1998, jenž nabyl právní moci dne 27. 9. 2002, uzavřeli kupní smlouvu, kterou J. B. jako prodávající převedl ze svého majetku na Mgr. V. N. jako kupující rodinný dům za kupní cenu 2.000.000,- Kč, z níž na částku 500.000,- Kč byla započtena vzájemná pohledávka Mgr. V. N. a částka 1.500.000,- Kč měla být uhrazena na účet J. B. do jednoho měsíce od uzavření kupní smlouvy, a následně dne 20. 11. 2003 uzavřel s Mgr. V. N. dodatek ke kupní smlouvě, podle kterého netrval na zaplacení kupní ceny ve sjednaném termínu, v důsledku čehož se P. K. , nemohl domoci uspokojení své pohledávky, čímž mu byla způsobena škoda přinejmenším ve výši 650.000,- Kč.

Podle § 24 odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Hradci Králové u obou obviněných upustil od potrestání.

Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obviněného J. B. a obviněné Mgr. V. N. podaných proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 3/2005, rozhodl usnesením ze dne ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 10 To 384/2007, tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 10 To 384/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 3/2005, podali obviněný J. B. a obviněná Mgr. V. N. prostřednictvím téhož obhájce JUDr. V. K. dovolání, které shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé nejprve shrnuli dosavadní průběh řízení a posléze uvedli, že nebyla řádně respektována jedna ze základních zásad trestního řízení zakotvená v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Zejména soudy obou instancí připustily, že mohou být pochybnosti o existenci smlouvy o půjčce mezi obviněnými a P. K. , což obvinění dovozují s ohledem na to, že lze zpochybnit převzetí sporné částky 650.000,- Kč obviněným od poškozeného. Poškozený v průběhu trestního řízení měnil svá tvrzení ohledně sjednané výše kupní ceny či přenechání nájemního bytu. Při hlavním líčení byl k návrhu obviněných proveden mimo jiné i důkaz výslechem svědka M. D. , který provedl s poškozeným K. výměnu bytu za současného finančního vyrovnání. Dále byl proveden i důkaz spisem Policie ČR, Okresního ředitelství v R. n. K. , které prověřovalo trestní oznámení na poškozeného P. K. Z výše uvedených skutečností pak dovolatelé vyvodili závěr, že přenechání nájmu k bytu v U. u. v H. K. , jak je deklarováno v dodatku předmětné kupní smlouvy, bylo součástí transakce spojené s prodejem nemovitostí ve V. a tedy bylo jako takové mezi účastníky vyjádřeno v penězích, jak od počátku tvrdili obvinění. Jestliže došlo ke shodě v otázce sjednané kupní ceny za nemovitosti ve V. ve výši 1.250.000,- Kč, rozhodně tato cena nemohla sestávat z údajně poskytnuté zálohy 650.000,- Kč poškozeným obviněnému a z doplatku sjednaného dodatkem ke kupní smlouvě ve výši 600.000,- Kč. V takovém případě by musela kupní cena být nejméně 1.750.000, Kč, což netvrdila žádná ze smluvních stran. Obvinění od počátku popírají, že by došlo k předání zálohy ve výši 650.000,- Kč, jak to tvrdí poškozený P. K. , a setrvávají na svých původních výpovědích, že kupní cena byla konstruována tak, že mezi sebou dohodli výši odstupného za postoupení nájmu k bytu v U. ul. částkou 650.000,- Kč a částku 600.000,- Kč byl povinen poškozený P. K. zaplatit obviněnému J. B. poté, co by byl realizován prodej nemovitosti ve V. , jak to bylo ujednáno v dodatku ke sporné smlouvě. Obvinění pak v této souvislosti nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně nevěrohodnosti výpovědi obviněného J. B. a polemizují s jejich závěry. Na tomto nesprávném závěru soudů obou stupňů pak podle obviněných nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný J. B. zpočátku vypověděl, že neměl v úmyslu prodat nemovitosti ve V. právě poškozenému P. K. a posléze svoji výpověď změnil a uvedl, že je prodat chtěl. Dovolatelé dále namítli, že obviněný J. B. neměl v úmyslu prodat předmětné nemovitosti poškozenému, když prvotním úmyslem bylo získat byt s tím, že by se jednalo o půjčku poskytnutou poškozeným v podobě úplatného postoupení nájmu k bytu v U. ul. v H. K. , když hodnotu odstupného stanovili společným ujednáním částkou 650.000,- Kč s tím, že tuto následně uhradí z výtěžku prodeje nemovitosti ve V. Sporná smlouva byla uzavřena až poté, co sám poškozený P. K. (jednající s úmyslem obviněného poškodit) nabídl, že nemovitosti sám odkoupí, resp. tyto sám prodá a s obviněným se vyrovnají jak co do odstupného za postoupení nájmu k bytu, tak i co do doplatku kupní ceny.

V závěru svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručena dovolání obviněných J. B. a Mgr. V. N. , se k tomuto mimořádnému opravnému prostředku vyjádřila tak, že ze základních obecních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Státní zástupkyně dále vyslovila souhlas se závěrem druhoinstančního soudu, který se zabýval totožnou argumentací obviněných v rámci jejich řádných opravných prostředků ve svém usnesení, jímž byla jejich odvolání jako nedůvodná zamítnuta s tím, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi obviněným J. B. a poškozeným P. K. došlo k uzavření závazkově právního vztahu, kdy následným uzavřením kupní smlouvy ze dne 5. 12. 2002 a tedy zcizením části svého majetku obviněný J. B. za pomoci obviněné Mgr. V. N. zmařil uspokojení zmíněné pohledávky poškozeného a způsobil mu tak značnou škodu. S ohledem na dostupný spisový materiál státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace má státní zástupkyně tudíž za to, že dovolání obviněných J. B. a Mgr. V. N. jsou dovoláními zjevně neopodstatněnými a navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a současně navrhla, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným než zde navrhovaným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný J. B. i obviněná Mgr. V. N. této povinnosti v podaných dovoláních formálně dostáli, neboť v nich shodně uvedli důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což však ve svých dovoláních oba obvinění z velké části požadují, když napadli rozhodnutí soudů obou stupňů zejména z toho důvodu, že soudy neakceptovaly jejich obhajobu a posoudily výpovědi některých svědků, poškozeného, ale i samotných obviněných odlišně od jejich názoru. Námitky totožného obsahu navíc vznášeli oba obvinění již v rámci odvolání a soudy obou stupňů se těmito námitkami již náležitě zabývaly a jejich postupu nelze ničeho vytknout. Dovolatelé se tak pouze jiným způsobem snaží docílit změny skutkových tvrzení v tom směru, že daný trestný čin nespáchali. Dále Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, přičemž důvodně dospěly k závěru, že rozsah dokazování byl pro rozhodnutí dostatečným, a proto neshledaly nutnost doplnit dokazování v této věci. Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožňuje a považuje jej za správný. Jak vyplývá již z citovaného dovolání obou obviněných, oba dovolatelé v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen polemizují v drtivé míře se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně a nezbývá než pouze zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu (srov. str. 2 až 4 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu), nelze učinit.

V další části dovolání vznesli oba dovolatelé jedinou námitku hmotně právní povahy, odpovídající deklarovanému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou konkrétně popřeli správnost zjištění výše škody, spočívající v částce 650.000,- Kč zaplacené jako záloha na koupi rodinného domu poškozeným P. K. , tím, že zpochybnili, že skutečně k předání této částky došlo, byť i tato námitka je v podstatné části opřena o jejich závěry týkající se zjištění skutkového stavu věci.

Trestný čin poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a zároveň způsobí takovým činem značnou škodu.

Trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. je dokonán, a tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Jednání pod písm. a) ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným prodejem nebo jiným převodem apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle § 256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele.

Podle ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000,- Kč.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu spisu, jednání obviněných mělo spočívat v tom, že „ ... dne 5. 12. 2002 uzavřeli kupní smlouvu, kterou J. B. jako prodávající převedl ze svého majetku na Mgr. V. N. jako kupující rodinný dům za kupní cenu 2.000.000,- Kč, z níž na částku 500.000,- Kč byla započtena vzájemná pohledávka Mgr. V. N. a částka 1.500.000,- Kč měla být uhrazena na účet J. B. do jednoho měsíce od uzavření kupní smlouvy, a následně dne 20. 11. 2003 uzavřel s Mgr. V. N. dodatek ku kupní smlouvě, dle kterého netrval na zaplacení kupní ceny ve sjednaném termínu“, to za situace, kdy „ ... na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8 C 27/1998, jenž nabyl právní moci dne 27. 9. 2002, ... byl J. B. povinen uhradit pohledávku věřitele P. K. ve výši 650.000,- Kč s příslušenstvím…“.

Okresní soud v Hradci Králové na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro posouzení věci je podle jeho názoru důležité i rozhodnutí v občanskoprávním řízení, které potvrzuje povinnost obviněného J. B. vrátit finanční hotovost poškozenému P. K. a v trestním řízení provedené důkazy nejsou s tímto rozhodnutím v rozporu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že obviněný J. B. byl povinen respektovat výrok předmětného rozsudku v občanskoprávním řízení a byl tedy povinen uhradit poškozenému pohledávku. Obviněný nejen, že tak neučinil, ale dokonce při vědomí, že nedisponuje žádným jiným majetkem, prodal jedinou nemovitost, kterou měl a která mohla sloužit k případnému uspokojení poškozeného pohledávky, své družce obviněné Mgr. V. N. , které navíc prominul zaplacení větší části ceny a zbytek započetl jako pohledávku pro spoluobviněnou. Tím se uvedené nemovitosti dostaly do dispozice obviněné Mgr. V. N. , která žádnou povinnost úhrady jakékoliv pohledávky vůči poškozenému P. K. neměla, a plnění pohledávky poškozeného vůči obviněnému tak bylo zcela zmařeno. Od této skutečnosti se odvíjí i výše škody, kterou charakterizuje neuhrazená pohledávka poškozeného v celé své výši.

Krajský soud v Hradci Králové, rozhodující o odvolání obou obviněných proti výše citovanému rozsudku soudu první instance, na straně 3 odůvodnění svého usnesení uvedl, že okresní soud postupoval správně učinil logická a správná skutková zjištění, když vycházel ze stavu, že obviněný dne 14. 4. 1997 uzavřel s poškozeným kupní smlouvu o prodeji nemovitosti v obci V. za kupní cenu 650.000,- Kč, přičemž tuto částku podle znění smlouvy převzal prodávající obviněný J. B. před podpisem této kupní smlouvy. Stejným dnem je datován i dodatek k této kupní smlouvě (č. l. 60 spisu), podle něhož P. K. zaplatí dne 14. 5. 1997 J. B. doplatek kupní ceny dalších 600.000,- Kč. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v H. K. ze dne 10. 10. 1997, které bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. 30 Ca 206/97, byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy do katastru nemovitostí z důvodu neurčitosti předmětné kupní smlouvy. Dále odvolací soud také považoval za nesporné, že podle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8 C 27/98, který byl potvrzen rozsudkem Krajského osudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 25 Co 121/2002, bylo pravomocně rozhodnuto, že obviněný J. B. je povinen zaplatit poškozenému P. K. částku 650.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, když splatnost pohledávky byla stanovena ve smyslu § 563 občanského zákoníku na první den poté, co byl obviněný J. B. vyzván prostřednictvím doručené žaloby k plnění. Dále soud ohledně vůle obviněného nemovitost prodat odkázal na kupní smlouvu a k ní uzavřený dodatek a na to, že bylo listinnými důkazy prokázáno, že před podpisem této smlouvy předal poškozený P. K. obviněnému částku 650.000,- Kč. Tato smlouva je v části týkající se převodu nemovitosti od počátku absolutně neplatná a obviněný měl proto předmětnou finanční částku poškozenému P. K. vrátit, což neučinil. Majetkový prospěch ve výši 650.000,- Kč získaný J. B. je tak bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 občanského zákoníku a právě tato skutečnost je v souzeném případě důvodem vzniku závazku, o který v trestním řízení jde.

Ohledně předání částky 650.000,- Kč před podpisem kupní smlouvy poškozeným P. K. obviněnému J. B. odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se závěry soudu první instance, přičemž jen ve stručnosti uvedl, že zejména po doplňujícím výslechu J. B. okresní soud důvodně poukázal na rozpory v jeho výpovědi a celkovou její nelogičnost (ta však byla již dána v přípravném řízení – viz např. č. l. 25), a správně proto v této věci vycházel z výpovědi svědka P. K. (byť již opakovaně soudně trestaného za násilnou trestnou činnost), která je v souladu s obsahem kupní smlouvy i s dopisem obviněné Mgr. V. N. adresovaným P. K. (byť se obhajoba pokoušela poukazovat na možnost různé interpretace obsahu tohoto dopisu, když samozřejmě nejde o důkaz jediný). Odvolací soud navíc poukázal na to, že ujednání o přenechání nájemního práva k bytu je ve smlouvě obsaženo zvlášť v jejím článku III., což ve spojení s ostatními skutečnostmi opět nasvědčuje tomu, že kupní cena měla fakticky tři složky, jak vypověděl svědek poškozený P. K. , a to zálohu 650.000,- Kč, doplatek 600.000,- Kč a „přenechání“ bytu v U. ul. v H. K. , a v této výši odpovídala i znaleckému ohodnocení nemovitosti. Ze všech těchto důvodů pak neměl odvolací soud pochybnosti o tom, že došlo k předání částky 650.000,- Kč a že pohledávka v této výši existovala i v době, kdy obviněný převedl předmětnou nemovitost na spoluobviněnou. Na straně 4 odůvodnění usnesení odvolací soud také konstatoval, že Mgr. V. N. vzhledem ke svému vztahu k obviněnému a ke své zainteresovanosti na celé věci bezpochyby věděla o tom, že předmětná finanční částka byla předána a že pohledávka tudíž vznikla. O těchto závěrech obou soudů nevznikají žádné pochybnosti, a proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutích.

Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedenými závěry obou soudů naprosto ztotožňuje, jen ve stručnosti podotýká, že jednání obviněného J. B. má dvě roviny. První je vyjádřena tím, že došlo k předání části kupní ceny poškozeným P. K. obviněnému J. B. a následně nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž obviněnému vznikla povinnost již zaplacenou zálohu na kupní cenu vrátit poškozenému. Tyto skutečnosti vyplývají zejména z listin jako jsou obviněným podepsaná kupní smlouva a dodatek k ní, kde obviněný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že převzal předmětnou peněžní částku jako část kupní ceny předmětné nemovitosti, dále je třeba poukázat také na rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva poškozeného P. K. předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí. Tyto důkazy jsou pak v souladu se závěry soudu první i druhé instance, které tyto soudy učinily na základě provedených svědeckých výpovědí a výpovědí obou obviněných. Na tomto základě pak stojí samotné trestné jednání obviněného J. B. , který s pomocí spoluobviněné Mgr. V. N. za situace, kdy oba věděli, že obviněný J. B. má povinnost plnit částku 650.000,- Kč, jak bylo stanoveno výše citovaným rozsudkem v řízení občanskoprávním, poškozenému P. K. , a že kromě předmětných nemovitostí, převedených následně na Mgr. V. N. , nemá žádný jiný majetek sloužící k případnému uspokojení pohledávky P. K. , právě tyto nemovitosti nejenže vyvedl ze své dispozice a převedl vlastnické právo k nim na Mgr. V. N. , ale ani za takový převod vlastnického práva neobdržel prakticky žádnou kupní cenu, když zaplacení kupní ceny po nabyvatelce Mgr. V. N. nepožadoval a naopak jí ho odpustil a ohledně zbývající části kupní ceny ve výši 500.000,- Kč došlo k zániku jejich vzájemných pohledávek v této výši započtením (§ 580 občanského zákoníku). Toto jeho jednání za pomoci obviněné Mgr. V. N. vyplynulo zcela jasně zejména z kupní smlouvy týkající se předmětné nemovitosti mezi ním a spoluobviněnou Mgr. V. N. , založené ve spise a z dalších ve spise založených listinných dokladů týkajících se tohoto převodu. Navíc ani jeden z obviněných nepopírá skutečnost, že věděli o povinnosti J. B. plnit ve prospěch poškozeného P. K. a že měli v úmyslu uzavřít a realizovat kupní smlouvu mezi obviněným J. B. jako prodávajícím a Mgr. V. N. jako kupující, když je s ohledem na provedené důkazy nesporné, že se tím chtěli úmyslně vyhnout uhrazení pohledávky poškozeného P. K.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 10 To 384/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 3/2005, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obou obviněných J. B. a Mgr. V. N. podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu obou dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými oběma obviněnými v odvoláních, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného J. B. i dovolání obviněné Mgr. V. N. o zjevně neopodstatněná dovolání, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 28. May 2008