JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 508/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2002 o dovolání, které podal obviněný L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 12 To 362/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 T 331/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 8 T 331/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 12 To 362/2001, uznán vinným organizátorstvím trestného činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 257 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že „v T., okres S., dne 19. 4. 2000 kolem 01.00 hod. obviněný M. Š. a R. Š. společně po vyvrtání otvorů a nalití hořlaviny dovnitř, založili požár prodejního stánku novin, alkoholu a cigaret v ulici Nádražní majitele V. S., jemuž tak způsobili škodu jednak na budově stánku a jeho zařízení ve výši 115 586,80 Kč, jednak na požárem zničeném zboží ve výši nejméně 225 986,20 Kč, a dále poškodili ke škodě Českého Telecomu, a. s., P., telefonní přístroj, přičemž spáchání tohoto činu si u nich za slíbenou úplatu objednal obviněný L. Č., aby takto zlikvidoval svou konkurenci“.

Za to byl obviněný L. Č. podle § 257 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. řádu uznán povinným společně a nerozdílně s obviněnými R. Š. a M. Š. uhradit poškozené ČS – Živnostenské pojišťovně, a. s., škodu ve výši 341 573,- Kč, poškozený Český Telecom, a. s., byl podle § 229 odst. 1 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl vydán z podnětu odvolání obviněného L. Č., podaného proti rozsudku Okresního soudu v Semilech, který rozhodoval v prvním stupni. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 16. 5. 2002, jeho obhájci dne 2. 5. 2002.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný L. Č. dne 1. 7. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové opřel vymezení skutku o nepřímé důkazy, kterými byla výpověď svědka P. P. a korespondence obviněného M. Š. Pokud jde o výpověď svědka P. P., obviněný L. Č. je toho názoru, že obsahuje vnitřní rozpory, pochybné časové souvislosti a další nevysvětlitelné diference v údajích, což naplňuje prvek nevěrohodnosti jmenovaného svědka. Ve věci dříve činnými soudy však byla výpověď svědka P. P. hodnocena jako věrohodná, aniž bylo přihlédnuto k námitkám obviněného L. Č. proti ní.

Pokud jde o korespondenci obviněného M. Š., tedy dopisy ze dne 1. 9. 2000 a 16. 9. 2000, obviněný L. Č. považuje okresním a krajským soudem uplatněný výklad textu dopisu za zcela neobjektivní, resp. závěr úvah soudů pro něj za nevysvětlitelný, bez opory v provedených důkazech.

Závěrem podaného dovolání obviněný shrnuje, že jestliže Krajský soud v Hradci Králové dospěl v projednávané věci k závěru, že se dopustil skutku vymezeného ve výroku o vině napadeného rozsudku a tento skutek posoudil jako trestný čin, je takové právní posouzení nesprávné. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 12 To 362/2001, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný L. Č. zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání obviněného L. Č. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, kterým byl obviněný L. Č. uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Semilech dne 1. 7. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacích důvodů obviněný L. Č. v dovolání zejména uvedl, že ve věci dříve činné soudy nesprávně zhodnotily rozhodující důkazy, které dále zpochybňuje, případně že tyto důkazy soudy zhodnotily neobjektivně nebo pro obviněného s nevysvětlitelnými závěry. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje ve skutkových zjištěních učiněných ve věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím, která považuje za nesprávná, a za nesprávný tak považuje i závěr uvedených soudů, že se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. Č. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku odvolacího soudu. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako organizátorství trestného činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 257 odst. 1 tr. zák.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného L. Č. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná. Domáhá se tím i jiného hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný L. Č. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 28. August 2002