JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 48/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2008 o dovolání, které podal obviněný RSDr. Ing. F. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 2 To 24/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 1/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný RSDr. Ing. F. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 52 T 1/2003, uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil zčásti sám a zčásti jako spolupachatel s obviněnou K. B. jednáním podrobně popsaným pod body I., III. až VII. a IX. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Obviněný RSDr. Ing. F. Z. se dopustil trestných činů tím, že

I. jako předseda představenstva Družstevní záložny P. společně s obviněnou K. B. jako místopředsedkyní představenstva této družstevní záložny na základě rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 20. 8. 1998 a příloh č. 1, 2 a 3 ze dne 3. 11. 1998 k této smlouvě uzavřených s obchodní společností G. B., s. r. o., která měla podle těchto smluvních ujednání provést pro Družstevní záložnu P. práce specifikované ve výroku o vině, uhradili jménem Družstevní záložny P. obchodní společnosti G. B., s. r. o., faktury na peněžní částku celkem ve výši 10 567 095,- Kč, ačkoli ceny poskytnutých služeb obvyklé v daném místě a čase činily celkem částku ve výši 81 000,- Kč, resp. šlo o informace, které družstevní záložna nemohla nikterak využít s ohledem na rozsah stanovené působnosti družstevní záložny, jak je uvedena v ustanovení § 3 odst. 1 s ohledem na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, v tehdy účinném znění. Popsaným jednáním obvinění porušili ustanovení § 567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a s ohledem na ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak Družstevní záložně P. škodu ve výši nejméně 10 486 095,- Kč;

III. jako předseda představenstva Družstevní záložny P. společně s obviněnou K. B. jako místopředsedkyní představenstva téže družstevní záložny dne 20. 7. 1999 v B. uzavřeli smlouvu o dílo mezi Družstevní záložnou P. jako objednatelem a obchodní společností A. – 2., s. r. o., jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby „Ubytovací zařízení L.“, na základě této smlouvy byly provedeny, vyúčtovány a v období od 20. 7. 1999 do 10. 12. 1999 obviněnými jménem Družstevní záložny P. i zaplaceny stavební práce v budově v ul. L. v B. ve výši 2 500 000,- Kč, ačkoliv tato nemovitost byla v inkriminované době ve výlučném vlastnictví E. Z., manželky obviněného, a Družstevní záložna P. byla v této nemovitosti podnájemcem, přičemž mezi Družstevní záložnou P. a vlastníkem nemovitosti nebyla právně zajištěna návratnost investic do cizího majetku. Uvedeným jednáním tak obvinění porušili ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a s ohledem na ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak Družstevní záložně P. škodu ve výši 2 500 000,- Kč;

IV. jako předseda představenstva Družstevní záložny P. společně s obviněnou K. B. jako místopředsedkyní představenstva téže družstevní záložny dne 24. 9. 1999 v B. uzavřeli s Ing. L. J. smlouvu o půjčce, na základě které Družstevní záložna P. poskytla Ing. L. J. úvěr ve výši 22 550 000,- Kč, který byl úročen podle této smlouvy základní úrokovou sazbou ve výši 16 % p. a. a pohyblivou sazbou ve výši 20 % p. a., přičemž splatnost jistiny a úroku byla stanovena do 30. 4. 2000 a závazek dlužníka měl být zajištěn zástavním právem k předmětným akciím a kupní smlouvou bez data, v rámci které se Ing. L. J. zavázal převést akcie Pojišťovny U. na Družstevní záložnu P. v případě neuhrazení půjčky s příslušenstvím. Po lhůtě splatnosti půjčky pak Ing. L. J. uhradil částku ve výši 15 750 000,- Kč, přičemž na základě dalších ujednání o uhrazení úvěru došlo k tomu, že úvěr byl fakticky poskytnut bezúročně, a to za období od 7. 10. 1999 do 30. 4. 2000, ačkoli základní úroková sazba v Družstevní záložně P. v inkriminovaném období činila 16 % p. a., a Družstevní záložně P. tak ušla na úrocích částka ve výši 2 006 950,- Kč. Obvinění tímto jednáním porušili ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a s ohledem na ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobili Družstevní záložně P. škodu ve výši 2 006 950,- Kč;

V. jako předseda představenstva Družstevní záložny P. společně s obviněnou K. B. jako místopředsedkyní představenstva této družstevní záložny dne 24. 9. 1999 v B. uzavřeli se Z. C. smlouvu o půjčce, na základě které Družstevní záložna P. poskytla Z. C. úvěr ve výši 22 550 000,- Kč, který byl úročen podle této smlouvy základní úrokovou sazbou ve výši 16 % p. a. a pohyblivou sazbou ve výši 20 % p. a., přičemž splatnost jistiny a úroku byla stanovena do 30. 4. 2000 a závazek dlužníka měl být zajištěn zástavním právem k předmětným akciím a kupní smlouvou bez data, v rámci které se Z. C. zavázal převést akcie Pojišťovny U. na Družstevní záložnu P. v případě neuhrazení půjčky s příslušenstvím. Po lhůtě splatnosti půjčky Z. C. uhradil částku ve výši 15 750 000,- Kč, přičemž na základě dalších ujednání o uhrazení úvěru došlo k tomu, že úvěr byl fakticky poskytnut bezúročně, a to za období od 7. 10. 1999 do 30. 4. 2000, ačkoli základní úroková sazba v Družstevní záložně P. v inkriminovaném období činila 16 % p. a., a Družstevní záložně P. tak ušla na úrocích částka ve výši 2 006 950,- Kč. Tímto jednáním obvinění porušili ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a s ohledem na ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobili Družstevní záložně P. škodu ve výši 2 006 950,- Kč;

VI. obviněný RSDr. Ing. F. Z. sám dne 7. 10. 1999 jako předseda představenstva Družstevní záložny P. objednal na základě cenové nabídky vybavení interiérů v domě na ul. L. v B. u obchodní společnosti A. – 2., s. r. o., následně v období od 25. 10. 1999 do 29. 11. 1999 z prostředků Družstevní záložny P. proplatil obchodní společnosti A. – 2., s. r. o., částku ve výši 412 202,- Kč za vybavení interiérů v uvedené nemovitosti, která byla v inkriminované době ve výlučném vlastnictví E. Z., manželky obviněného, aniž by ovšem právně zajistil návratnost vložených investic. Popsaným jednáním obviněný porušil ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a se zřetelem k ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobil tak Družstevní záložně P. škodu ve výši 412 202,- Kč;

VII. jako předseda představenstva Družstevní záložny P. společně s obviněnou K. B. jako místopředsedkyní představenstva této družstevní záložny uzavřeli dne 13. 10. 1999 smlouvu o dílo mezi Družstevní záložnou P. jako objednatelem a obchodní společností A. – 2., s. r. o., jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací včetně dodávky výrobků a materiálů pro zhotovení stavby „Výtah v ubytovacím zařízení L.“, na základě této smlouvy byly provedeny, vyúčtovány a v období od 13. 10. 1999 do 3. 11. 1999 i zaplaceny Družstevní záložnou P. obchodní společnosti A. – 2., s. r. o., práce ve výši 645 000,- Kč, ačkoliv uvedená nemovitost v B. v ul. L. byla v inkriminované době ve vlastnictví E. Z., manželky obviněného, a Družstevní záložna P. byla v této budově podnájemcem. K učinění zmíněných právních úkonů došlo přesto, že mezi Družstevní záložnou P. a vlastníkem předmětné nemovitosti nebylo dohodnuto právní zajištění návratnosti investic do cizího majetku. Popsaným jednáním obvinění porušili ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a se zřetelem k ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak Družstevní záložně P. škodu ve výši 645 000,- Kč;

IX. jako předseda představenstva Družstevní záložny P. společně s obviněnou K. B. jako místopředsedkyní představenstva téže družstevní záložny uzavřeli dne 11. 1. 2000 s obchodní společností L. V. P. H., s. r. o., jednající jednatelem R. B. (v den podpisu smlouvy členem kontrolní komise Družstevní záložny P. a manželem obviněné K. B.) smlouvu o mediálním zastoupení, na základě které Družstevní záložna P. zmocnila obchodní společnost L. V. P. H., s. r. o., ke svému zastupování ve vztahu k jednotlivým médiím v rozsahu uvedeném v čl. 3 této smlouvy. Důvodem uzavření předmětné smlouvy se stala okolnost, že Družstevní záložna P. nebyla schopna čelit údajné mediální kampani, která byla proti ní vedena. Smluvní odměna za zastupování byla stanovena podle čl. 5 této smlouvy ve výši 1 415 000,- Kč ročně, přičemž obvinění bez rozumného důvodu odsouhlasili vyplacení a fakticky též vyplatili z pokladny Družstevní záložny P. ve prospěch obchodní společnosti L. V. P. H., s. r. o., odměnu ve výši 5 660 000,- Kč za 4 roky předem. Tímto jednáním porušili ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. a se zřetelem k ustanovení § 260 obch. zák. a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak Družstevní záložně P. škodu ve výši 5 660 000,- Kč.

Za uvedené trestné činy byl obviněnému RSDr. Ing. F. Z. uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 6 let. Týmž rozsudkem byl obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 3 000 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněných RSDr. Ing. F. Z. a K. B. zaplatit poškozené Družstevní záložně P. na náhradě škody částku v celkové výši 23 304 995,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněné K. B.

Naproti tomu soud prvního stupně zprostil obviněného RSDr. Ing. F. Z. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 2 KzV 21/2000, pro skutky uvedené pod body II. a VIII. obžaloby, neboť tyto skutky označené v žalobním návrhu nejsou trestnými činy.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli jak obvinění RSDr. Ing. F. Z. a K. B., tak i státní zástupce odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 2 To 24/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a f) tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž byl obviněný RSDr. Ing. F. Z. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem II. v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 2 KzV 21/2000. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud vrátil věc ohledně zrušené části soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Obviněný RSDr. Ing. F. Z. podal dne 30. 11. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný především považuje své trestní stíhání za nezákonné. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že soudy nižších stupňů postupovaly účelově a že trestní stíhání vůči němu bylo založeno na porušení ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, popřípadě též ustanovení § 2 odst. 1 tr. řádu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, když obviněný opírá toto tvrzení o vlastní verzi skutkového stavu a zmiňuje okolnosti, které vedly k jeho zjištění. Podle názoru obviněného cílem postupu orgánů činných v trestním řízení byla kriminalizace jeho osoby, což ve spojení s ostatními důvody, které podrobně rozvedl ve svém dovolání a jež se týkají zejména okolností souvisejících se zavedením nucené správy v Družstevní záložně P., údajně svědčí o nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Obviněný v této souvislosti upozornil i na řízení, které se vede ohledně Družstevní záložny P. u Evropského soudu pro lidská práva, a na dokumenty, jež se ho týkají.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný RSDr. Ing. F. Z. namítá především nesprávné posouzení subjektivní stránky trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného jednotlivé skutky uvedené ve výrokové části napadeného rozsudku nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Závěr, podle něhož jednal úmyslně, považuje obviněný za pouhou spekulaci.

Týž dovolací důvod má být patrně naplněn i nesprávným posouzením existence a výše škody ve vztahu ke skutkům obsaženým pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byť obviněný ve svém dovolání tyto námitky výslovně nepodřadil pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy nižších stupňů nevzaly dostatečně v úvahu, že poskytnutí úvěrů svědkům Ing. L. J. a Z. C. představovalo vnitřní účetní operace Družstevní záložny P. a obchodní společnosti M. B., s. r. o., jimiž nemohlo dojít ke zmenšení majetku družstevní záložny. Jak dále obviněný zdůraznil, družstevní záložna měla tyto úvěrové prostředky nepřetržitě ve svém finančním majetku, neboť členka družstevní záložny JUDr. G. P. vložila peněžní prostředky obchodní společnosti M. B., s. r. o., na svůj účet vedený u družstevní záložny, takže faktický objem finančních prostředků využitelných k poskytování úvěrů členům družstevní záložny zůstal nedotčen zmíněnou obchodní transakcí, a proto nemohlo dojít ani ke vzniku škody ve výši, k níž dospěly soudy obou stupňů. Navíc podle názoru obviněného z provedeného dokazování vyplývá extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry ve vztahu k trestnému činu, kterým byl uznán vinným. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že neprovedly některé důkazy, jimiž navrhl doplnit řízení.

Závěrem podaného dovolání obviněný RSDr. Ing. F. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby podle § 265m tr. řádu sám rozhodl rozsudkem a podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby, anebo aby zastavil jeho trestní stíhání podle § 223 odst. 1 tr. řádu. Obviněný pak přiložil k dovolání svůj vlastní text a řadu písemných materiálů. Další písemnosti dokládající zejména výsledek řízení vedeného před Evropským soudem pro lidská práva a týkajícího se Družstevní záložny P. pak byly Nejvyššímu soudu doručeny až po rozhodnutí o dovolání v době, než bylo písemně vyhotoveno toto rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného RSDr. Ing. F. Z. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou nedůvodné ty námitky obviněného, jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu zpochybnil přípustnost trestního stíhání vedeného proti němu. Státní zástupce totiž poukazuje na skutečnost, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví toliko obecné požadavky na fungování soudní moci, resp. orgánů veřejné moci v právním a demokratickém státě, avšak tato mezinárodní smlouva neurčuje podmínky, za kterých by bylo povinností státu nezahajovat trestní stíhání nebo v něm nepokračovat.

Pokud jde o námitky obviněného RSDr. Ing. F. Z., které se vztahují k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ze skutkových zjištění vtělených do tzv. skutkových vět ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá úmysl obviněného směřující minimálně ke způsobení škody na majetku Družstevní záložny P., protože jde o více než stonásobný rozdíl mezi obvyklou cenou a zaplacenou částkou (skutek pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), resp. nebyla nijak zajištěna návratnost investic do soukromého nemovitého majetku E. Z. (skutky pod body III., VI. a VII. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž v případě skutků uvedených pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze mít podle státního zástupce pochybnosti o tom, že jednání obviněného (a spoluobviněné K. B.) směřovalo přinejmenším ke způsobení škody na majetku družstevní záložny. Jak v této souvislosti státní zástupce připomíná, v důsledku jednání obviněných nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku poškozené družstevní záložny v podobě úroků, což lze považovat za škodu ve smyslu § 255 tr. zák. Pokud jde o skutek pod bodem IX. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce zde dokonce s poukazem na některá skutková zjištění vyplývající z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů připouští možnost právní kvalifikace v podobě trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Státní zástupce je proto přesvědčen, že námitky obviněného týkající se neexistence jeho úmyslu směřujícího ke způsobení škody na majetku Družstevní záložny P. jsou nedůvodné.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný RSDr. Ing. F. Z. je osobou oprávněnou podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podal prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný RSDr. Ing. F. Z. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních § 11 odst. 3 a § 257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§ 159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Obviněný RSDr. Ing. F. Z. v rámci své dovolací argumentace přitom neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů nepřípustnosti jeho trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění žádné z podmínek podle citovaných ustanovení. Obviněný totiž dovozuje nepřípustnost trestního stíhání toliko z obecného poukazu na údajné porušení ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované v České republice pod č. 209/1992 Sb.), přičemž jde o ustanovení, která upravují právo na spravedlivý proces, právo na účinné opravné prostředky, zákaz diskriminace, zákaz zneužití práv a ohraničení možnosti omezení práv zaručených citovanou Úmluvou. V žádném z nich však není formulována nepřípustnost trestního stíhání, resp. požadavek na jeho nezahajování nebo zastavení. Jestliže obviněný argumentuje ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit nepřípustnost trestního stíhání výslovně a jednoznačně. Výše citovaná ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na která obviněný poukazuje ve svém dovolání, ovšem neobsahují žádný výslovně či jinak vyjádřený důvod nepřípustnosti trestního stíhání ani příkaz k jeho zastavení. Pouze v ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je obsažen zákaz opětovného stíhání nebo trestání za týž čin; z toho je třeba dovodit povinnost nezahajovat nebo zastavit trestní stíhání vedené proti témuž obviněnému pro týž (stejný) skutek, o kterém již bylo rozhodnuto způsobem zakládajícím zmíněnou překážku „ne bis in idem“. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde a obviněný ani nenamítá, že by snad byl porušen uvedený zákaz jeho opětovného stíhání pro týž skutek, který by mohl vytvořit překážku „ne bis in idem“.

Dovozuje-li obviněný RSDr. Ing. F. Z. porušení shora citovaných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, popřípadě též ustanovení § 2 odst. 1 tr. řádu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ze skutečnosti, že podle jeho názoru byla v Družstevní záložně P. zavedena nezákonně a účelově nucená správa (podle § 28b a násl. zákona č. 87/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2006), a dokládá-li obviněný toto své přesvědčení poukazem na řízení vedené v otázce nucené správy u Evropského soudu pro lidská práva, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit ani s takovou argumentací. Obviněný byl totiž stíhán a odsouzen za činy, které spáchal ještě před zavedením nucené správy v Družstevní záložně P., a to za skutky vymezené obdobím od měsíce srpna 1998 do začátku měsíce ledna 2000, zatímco nucená správa byla ve jmenované družstevní záložně zavedena dne 12. 1. 2000. Již z tohoto hlediska je zřejmé, že jednání státu v podobě zavedení nucené správy a činnost nuceného správce jsou okolnosti, které nemohly mít jakýkoli vliv na skutky spáchané ještě předtím, ale naopak, lze je hodnotit jako reakci státu na zjištěné nedostatky v hospodaření s majetkem Družstevní záložny P. a jako snahu zabránit vzniku dalších možných škod na tomto majetku a na majetku členů družstevní záložny. Proto též Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení vedeném v projednávané trestní věci nepřísluší, aby se zabýval přezkumem zákonnosti zavedení nucené správy, které není součástí posuzovaných skutků. Navíc otázka zákonnosti zavedení a následného opakovaného prodloužení nucené správy v Družstevní záložně P. byla předmětem posouzení ve správním soudnictví. Přitom řízení probíhající před Evropským soudem pro lidská práva, na které obviněný poukazuje ve svém dovolání (včetně toho, že stížnost Družstevní záložny P. zde byla prohlášena za přijatelnou), se týká právě soudních záruk přezkumu zákonnosti zavedení nucené správy ve jmenované družstevní záložně, nikoli toho, zda bylo trestní stíhání obviněného důvodné a přípustné, nebo dokonce otázky, zda obviněný spáchal trestný čin. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tedy nemůže mít vliv na zákonnost a přípustnost trestního stíhání obviněného (a spoluobviněné K. B.).

Pokud jde o námitku obviněného RSDr. Ing. F. Z., podle níž soudy nižších stupňů zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Jak je z uvedeného principu zřejmé, obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, který rozhoduje v trestním řízení, akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného RSDr. Ing. F. Z. se tak stalo, protože soud prvního stupně ústně odůvodnil (viz č. l. 5 788 trestního spisu), proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, a stejně se k důkazním návrhům obviněného vyjádřil i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení napadeného dovoláním (viz str. 39 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 2 To 24/2007).

Vzhledem k výše zmíněné argumentaci tedy podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci nejenže nemohlo dojít k porušení ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani ustanovení § 2 odst. 1 tr. řádu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jak namítal obviněný RSDr. Ing. F. Z. ve svém dovolání, ale citovaná ustanovení navíc nezakládají žádnou překážku trestního stíhání vedeného proti obviněnému, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné skutečnosti, pro které by snad mohlo být toto trestní stíhání nepřípustné a mělo být zastaveno ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolací námitky obviněného založené na opačném tvrzení jsou proto neopodstatněné.

Obviněný RSDr. Ing. F. Z. dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který zčásti shledává v tom, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů existuje tzv. extrémní nesoulad.

Zmíněné tvrzení obviněného ovšem neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze především poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Podle citované judikatury Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně nepřezkoumává zákonnost a úplnost provedeného dokazování a neposuzuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takový výklad dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněný RSDr. Ing. F. Z. ve svém dovolání poukazoval na tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, jde o námitku, která nemůže založit existenci citovaného hmotněprávního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak nekonkretizoval, v čem je vadné toto hmotněprávní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu nenaplňují. Totéž platí o námitce obviněného, podle které není jeho úmyslné zavinění podloženo výsledky dokazování. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného. Navíc se jimi podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal již odvolací soud v rozhodnutí napadeném dovoláním obviněného.

Další námitky obviněného RSDr. Ing. F. Z., které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, třebaže tak neučinil zcela výstižně zejména v případě tvrzení zpochybňujícího naplnění zákonného znaku, který spočívá ve způsobení škody ve smyslu § 255 odst. 1, 3 tr. zák., sice už odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.

Obviněný RSDr. Ing. F. Z. především zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž soudy nižších stupňů podle názoru obviněného nedostatečně posoudily jeho zavinění ve vztahu k následku jednání, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody nikoli malé (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) na spravovaném či opatrovaném majetku [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Pro úplnost je třeba poznamenat, že v době spáchání posuzovaných skutků se podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 považovala za škodu nikoli malou částka dosahující nejméně šestinásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 12 000,- Kč, a za škodu velkého rozsahu se považovala částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 1 000 000,- Kč.

Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného RSDr. Ing. F. Z., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§ 89 odst. 11, § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku Družstevní záložny P., jejímž jménem obviněný jednal jako předseda představenstva, přičemž měl zákonem uloženou povinnost spravovat její majetek. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák., postačí podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě velkého rozsahu (§ 5, § 255 odst. 3 tr. zák.), byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§ 4 písm. b), § 255 odst. 1 tr. zák.].

Přitom soud prvního stupně ve velmi obsáhlém odůvodnění svého rozsudku (obsaženém asi na 160 stranách textu) podrobně a vyčerpávajícím způsobem konkretizuje, z jakých skutečností dovozuje naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky, tj. zavinění obviněného RSDr. Ing. F. Z. ve vztahu ke každému jednotlivému skutku. Zároveň soud uvádí, o jakou formu zavinění jde a z kterých důkazů tato forma zavinění obviněného vyplývá (viz zejména str. 155 až 164 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 52 T 1/2003). Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaných trestných činů ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil v tomto směru i v dovolání. Ostatně obviněný v něm nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11, § 255 odst. 3 tr. zák.) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§ 6 písm. a) tr. zák.].

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného RSDr. Ing. F. Z. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku Družstevní záložny P., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Pro posouzení subjektivní stránky spáchaných trestných činů má dále význam i postavení obviněného RSDr. Ing. F. Z., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci předsedy představenstva Družstevní záložny P., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy jako členu statutárního orgánu zejména ustanovením § 567 odst. 1, 2 obch. zák., jež se zde uplatnilo se zřetelem k ustanovením § 66 odst. 2 a § 260 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaných skutků. To mimo jiné znamená, že obviněný jako člen představenstva družstevní záložny, která má formu družstva ve smyslu § 221 a násl. obch. zák., byl jednak povinen spravovat majetek Družstevní záložny P. s odbornou péčí a v souladu s jejími zájmy a jednak odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného RSDr. Ing. F. Z., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., pro které byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.

Nejvyšší soud rovněž nemohl akceptovat argumentaci obviněného, na podkladě které ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody na majetku Družstevní záložny P. ve smyslu § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 379 obch. zák.), když za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč. a rozhodnutí pod č. III/1967 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

V trestní věci obviněného RSDr. Ing. F. Z. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný (společně s obviněnou K. B.) způsobil na majetku Družstevní záložny P. skutky popsanými pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obou obviněných nedošlo k přírůstku v majetkové sféře poškozené družstevní záložny, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby obvinění neporušili svou povinnost odborné péče o spravovaný majetek. Jinými slovy vyjádřeno, poskytnutím bezúročných úvěrů svědkům Ing. L. J. a Z. C. obvinění způsobili, že Družstevní záložna P. nezískala úroky, kterých by jinak dosáhla, kdyby obvinění jednali s odbornou péčí a poskytli úvěry s obvyklým úročením (v době posuzovaných činů ve výši 16 % p. a.), tj. pokud by nejednali v rozporu s ustanoveními § 66 odst. 2, § 260, § 567 obch. zák. a § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, o povinnosti postupovat při výkonu své činnosti s odbornou péčí a v souladu se zájmy družstevní záložny, a s ustanovením § 502 obch. zák. o povinnosti dlužníka platit úroky z poskytnutých peněžních prostředků na podkladě smlouvy o úvěru. Škodou tedy v tomto případě nebylo zmenšení majetku Družstevní záložny P. ve smyslu způsobení skutečné škody v podobě úbytku jejích majetkových hodnot, jak se mylně domníval obviněný ve svém dovolání, pokud argumentoval pouhým převodem prostředků poskytnutých jako úvěry na jiný účet téže družstevní záložny, ale šlo o případ ušlého zisku spočívajícího právě v chybějícím přírůstku, který bylo možno důvodně očekávat na majetku poškozené družstevní záložny v podobě standardních úroků. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu spočívajícího ve způsobení škody ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jsou nedůvodné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vytýkané vady v právním posouzení škody způsobené trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný RSDr. Ing. F. Z. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. S ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud nemohl přihlížet k případným změnám podaného dovolání, pokud k nim došlo po uplynutí dovolací lhůty. Stejně tak se v dovolacím řízení nebylo možno zabývat podáními jiných osob, které nejsou oprávněnými dovolateli [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu].

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného RSDr. Ing. F. Z. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 30. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás