JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 456/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. září 2002 o dovolání obviněného Ing. A. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 634/2001, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 18 T 87/99, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 18 T 87/99, byl obviněný Ing. A. T. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák. a byl podle § 147 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. K odvolání obviněného Ing. A. T. byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 634/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný Ing. A. T. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Uvedený trestný čin spáchal s obviněným L. B. tím, že v době od měsíce listopadu 1994 do 31. 1. 1999 v J. ve S., okr. B., jako jednatelé s. r. o. K. nezajistili řádné odvody pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, daně z příjmu fyzických osob, ze závislé činnosti a funkčních požitků přesto, že tyto odvody byly z platů zaměstnanců s. r. o. K. strhávány a tyto částky použili pro další výrobní činnost, čímž dlužili za uvedené období Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, pracoviště B., nejméně 469.402,- Kč, kdy k 26. 6. 2001 uhradili 181.435,- Kč, Finančnímu úřadu v K. 958.462,- Kč, kdy ke stejnému období uhradili 362.023,- Kč, a Okresní správě sociálního zabezpečení v B. 578.378,- Kč, kdy bylo uhrazeno 73.271,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. A. T. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby dovolací soud podle § 265m tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. V dovolání namítl, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože chybí základní předpoklady trestní odpovědnosti obviněného z hlediska ustanovení § 3 a 4 trestního zákona. Poukázal na to, že působil jako jednatel firmy K., s. r. o., z hlediska obchodního práva byl v postavení statutárního orgánu, avšak právně relevantním způsobem nebyla jeho pravomoc vymezena ani omezena, což je významný fakt z hlediska subjektivní stránky. Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu vůbec platby neodvádět. Domnívá se, že srážky z mezd byly prováděny účetně a nikoliv fakticky. Zpochybnil také materiální stránku trestného činu a poukázal na to, že je obtížné posoudit, který ze zájmů společnosti je prioritní, zda zájem státu na udržení zaměstnanosti v regionu, v němž nezaměstnanost překračuje celostátní průměr nebo zájem státu na odvádění daní a plateb, z nichž jsou kryty náklady na životní potřeby nezaměstnaných.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] a bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 265e tr. ř.

Nejvyšší soud z obsahu dovolání dospěl k závěru, že rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, netrpí vytýkanými vadami, a že v dovolacím řízení proto nelze učinit rozhodnutí, jehož se dovolatel domáhá. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal v souladu se zákonem se všemi námitkami obviněného, které uplatnil v odvolání a nyní opakovaně uplatňuje v dovolání. Dovolatel namítá, že chybí základní předpoklady trestní odpovědnosti podle § 3 a 4 tr. zák. Kromě toho, co již uvedl Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozhodnutí, Nejvyšší soud podotýká, že skutková podstata trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. byla zavedena do zvláštní části trestního zákona jeho novelou zák. č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998. Oproti skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. je skutková podstata trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. přísnější v tom, že pro naplnění objektivní stránky, a tedy pro trestnost pachatele, postačí nesplnění povinnosti odvést zákonné povinné platby uvedené v § 147 odst. 1 tr. zák. Povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli poté, co provedl zákonné srážky zaměstnanci. Trestnost je podmíněna tím, že plátce – zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000). Podnikatel, případně statutární zástupce, jsou povinni přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby plnili svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v § 147 tr. zák. Pokud nejsou schopni ji plnit, musí podnikání ukončit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000). Dokazováním bylo prokázáno, že společnost K., s. r. o. vznikla 11. 1. 1992, vykazovala činnost od listopadu 1994, avšak povinnost platit za zaměstnance zákonné platby nebyla plněna od počátku činnosti společnosti. Přitom společnost byla schopna platit výdaje na výrobu, mzdy, nemocenské a další dávky, vykazovala i zisk, o čemž svědčí závěry znaleckého posudku, i to, že již v r. 1995 došlo k převodu zisku do rezervního fondu.

Dovolatel namítal dále nedostatek tzv. materiální stránky trestného činu s poukazem na to, že jeho jednáním byla udržována zaměstnanost pracovníků uvedené společnosti v regionu, v němž nezaměstnanost vysoko překračuje celostátní průměr. Také touto námitkou se zabýval soud druhého stupně. Poukázal na to, že obviněný páchal trestnou činnost déle jak čtyři roky, řádným neodváděním povinných plateb způsobil škodu přesahující 1.300.000,- Kč a vzhledem k okolnostem případu i pohnutce byl naplněn materiální znak žalovaného trestného činu. K tomu lze jen dodat, že nelze dovozovat zájem státu na zachování takové společnosti, u níž přichází delší dobu v úvahu její zánik, přičemž nelze přehlížet ani důsledky plynoucí z jednání obviněného pro zaměstnance společnosti K., s. r. o., kteří dlouhou dobu neměli zaplaceno zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení, nehledě na placení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Ostatně i nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, zdůraznil důležitý stupeň ochrany společnosti, pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 tr. zák., když uvedl, že chrání zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků a postihuje plátce za nesplnění jeho zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální pojištění nebo zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Přitom akceptoval, že před 1. 1. 1998 bylo takové protiprávní jednání postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., přičemž ideovým základem legitimity trestněprávních postihů byl institut zpronevěry, který postihoval osoby, které si přisvojily věc, která jim byla svěřena. Zcela zřejmě z napadeného rozhodnutí plyne, že obviněný trestný čin spáchal úmyslně. Pro posouzení věci jako trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. je bez významu námitka dovolatele, že byl jako jednatel statutárním orgánem společnosti, aniž byla jeho pravomoc vymezena či omezena. Všechny výše uvedené námitky obviněného byly beze všech pochybností vyvráceny již v řízení před odvolacím soudem, který se s nimi v souladu se zákonem vypořádal, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 04. September 2002