JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 441/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2002 o dovolání, které podal obviněný I. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 2 To 97/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 261/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný I. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 1 T 261/2001, uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že „dne 23. 8. 2001 v době kolem 20.00 hodin v B. u P., okres P., v ubytovně ZD K. po předchozím požívání alkoholických nápojů násilně vyrazil vstupní dveře a neoprávněně vnikl do pokoje užívaného J. H. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti ve výši 3 500,- Kč a když mu J. H. požadovanou hotovost nevydal, napadl jej údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož J. H. utrpěl zlomeninu lícně-čelistního komplexu vlevo, zlomeninu lícního oblouku a zhmožděninu levého oka s délkou pracovní neschopnosti do 10. 9. 2001 a předpokládaným léčením v trvání nejméně 4 týdnů, přičemž následně od svého protiprávního jednání upustil“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený J. H. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Přerově podal obviněný I. D. odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 2 To 97/2002, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 26. 3. 2002, jeho obhájkyni dne 25. 3. 2002.

Uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadl obviněný I. D. dne 7. 5. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud podle jeho názoru nepostupoval důsledně podle § 254 odst. 1 tr. řádu, nenapravil pochybení Okresního soudu v Přerově a nedoplnil dokazování o navržené důkazy, což mělo zapříčinit, že výrok o vině nebyl učiněn na podkladě zjištění skutečného stavu věci. Jak dále obviněný namítá, hodnocení důkazů nebylo důsledně provedeno z hledisek obsažených v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., podle obviněného nebylo jednoznačně prokázáno, že by vnikl do pokoje poškozeného J. H. za použití násilí. Obdobně nepovažuje za jednoznačně prokázané, že se dopustil jednání, které by po materiální stránce naplňovalo znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Dále má obviněný I. D. za to, že se odvolací soud měl zabývat jeho námitkou, zda mohl poškozeného napadnout takovým způsobem, jak poškozený uvádí.

Závěrem podaného dovolání obviněný shrnuje, že vzhledem k neúplnosti skutkových zjištění a existujícím rozporům v dosud provedených důkazech nebylo prokázáno, že se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku prvního stupně. Neúplnost skutkových zjištění a neodstranění rozporů pak podle jeho názoru vedlo k nesprávnému právnímu posouzení předmětného jednání. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a současně i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle ustanovení § 265l a násl. tr. řádu.

K podanému dovolání obviněného I. D. se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které uvedlo, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je spatřován ve skutkových vadách, přičemž je konstatována potřeba jednak doplnit dokazování a jednak jinak hodnotit ve věci opatřené důkazy. Toto obsahové zdůvodnění zvoleného dovolacího důvodu však odporuje koncepci dovolání, který není nástrojem změny skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a nedává možnost tento skutkový stav nijak měnit doplněním dokazování nebo odlišným hodnocením provedených důkazů. Dovolání obviněného I. D. tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu, a Nejvyšší státní zastupitelství je proto navrhuje podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného I. D. podané proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. M. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Přerově dne 7. 5. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacích důvodů obviněný I. D. v dovolání zejména uvedl, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle § 254 odst. 1 tr. řádu, nenapravil pochybení Okresního soudu v Přerově a nedoplnil dokazování o navržené důkazy. Podle názoru obviněného skutkové zjištění zůstalo neúplné a v provedených důkazech existují rozpory, takže nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje ve skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy, která považuje za neúplná a rozporná, případně neprokazující, že se dopustil předmětného jednání.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného I. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry potvrdil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného I. D. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná nebo úplná. Domáhá se tím i jiného hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný I. D. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 31. July 2002