JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 431/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2002 o dovolání podaném obviněnou V. Č. a o dovolání podaném obviněným R. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 33 T 5/2001, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné V. Č. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. C. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 33 T 5/2001, byli uznáni vinnými

1. obviněná V. Č. za spáchání protiprávního jednání uvedeného pod bodem 1) citovaného rozsudku trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona, trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákona a za spáchání protiprávního jednání pod bodem 2) citovaného rozsudku pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zákona,

2. obviněný R. C. za spáchání protiprávního jednání uvedeného pod bodem 1) citovaného rozsudku trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 3 tr. zákona a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákona a za spáchání protiprávního jednání uvedeného pod bodem 3) citovaného rozsudku trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona,

3. obviněný P. P. za spáchání protiprávního jednání uvedeného pod bodem 1) citovaného rozsudku trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 3 tr. zákona a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákona.

Za tyto trestné činy byl obviněné V. Č. podle § 219 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků s výkonem ve věznici s ostrahou, obviněnému R. C. podle § 231 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků s výkonem ve věznici s ostrahou, obviněnému P. P. podle § 231 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků s výkonem ve věznici s ostrahou.

Vůči tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání všichni shora jmenovaní obvinění i státní zástupce. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněné V. Č. rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to v celém rozsahu u obviněných V. Č. a P. P. a ve výroku o vině ad 1) napadeného rozsudku a ve výroku o trestu u obviněného R. C. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obvinění byli uznáni vinnými ve výroku ad II. tohoto rozsudku skutkem, že obviněná V. Č., v úmyslu zmocnit se věcí z majetku poškozeného L. W. a usmrtit jej, požádala obviněné R. C. a P. P. o znehybnění poškozeného za odměnu, poté vylákala poškozeného dne 2. 9. 2000 do garáže v B. ulici v T., u které čekali obvinění R. C. a P. P., kteří poškozeného napadli tak, že jej obviněný P. P. udeřil pěstí do obličeje, na to se na něho vrhl obviněný R. C., který jej rdousil, následně jej oba obvinění spoutali a omotali mu hlavu, včetně ústní dutiny, dvěma vrstvami lepící pásky a přes hlavu přetáhli tkaný pytel, který v úrovni úst rovněž omotali lepicí páskou, obviněná V. Č., která v této fázi vstoupila do garáže, dala pokyn k prohledání poškozeného a jeho vozu, společně tak poškozenému odcizili nejméně peněženku s částkou 400 DM, zlatý řetízek s křížkem z krku poškozeného, zlatý řetízek ze zápěstí poškozeného, hodinky označené zn. Rolex, mobilní telefon Nokia, SIM kartu a nabíječku, pět kartonů cigaret zn. Marlboro a pět kartonů cigaret zn. West, vše v hodnotě nejméně 44.550,40 Kč, poškozeného L. W. v garáži zanechali spoutaného a vrata uzamkli s tím, že obviněná V. Č. ostatním obviněným, v rozporu se svým záměrem, slíbila, že krátce na to bude poškozený rozvázán a propuštěn, což se však nestalo a poškozený zemřel udušením, čímž spáchali: obviněná V. Č. trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona, obvinění R. C. a P. P. jednak trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 4 tr. zákona, jednak trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni: V. Č. podle § 219 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou, a obviněný R. C. podle § 231 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, za trestný čin uvedený pod bodem II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že přesně nezjištěného dne kolem 20. 9. 2000 v T., v B. ulici z garáže odvezl osobní automobil tovární značky Daimler Chrysler SKL 2000 typ 170 – Mercedes Benz D německé státní poznávací značky spolu s věcmi, které v něm byly uloženy v celkové ceně 948.895,- Kč, tedy věci, které dříve patřily zemřelému L. W., společně automobil s dalšími věcmi užíval do 27. 9. 2001 (správně 2000), kdy došlo k jeho zajištění policií, a který zůstal odvoláním nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 /osmi/ roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. P. podle § 231 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále Vrchní soud v Praze v bodě III. napadeného rozsudku podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných R. C. a P. P.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02, podala dovolání obviněná V. Č. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. podáním ze dne 5. 6. 2002, které bylo doručeno Krajskému soudu v Plzni dne 6. 6. 2002. Dovolání směřuje proti výrokům obsaženým pod body I. a II. napadeného rozsudku, tedy proti výroku o vině i o trestu. Dovolací důvody spatřuje v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V dovolání obviněná zejména uvádí, že v dané věci soudy postupně vynesly tři rozsudky. V každém z nich je jiným způsobem popsáno protiprávní jednání obviněné a je uvedena zcela jiná právní kvalifikace tohoto jednání. Z této skutečnosti dovolatelka dovozuje, že soudy obou stupňů měly výrazné pochybnosti o právní kvalifikaci jednání obviněné. Obviněná konstatuje, že nebyla dodržena základní zásada trestního práva, a to zásada in dubio pro reo, neboť v jejím případě soud nevycházel z verze pro obviněnou příznivější. Nebyl také prokázán žádný relevantní motiv k tomu, aby poškozeného usmrtila. Poukazuje též na tu skutečnost, že Vrchní soud v Praze sám v hodnocení provedených důkazů připustil, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 4. 12. 2001 je na samé hranici přezkoumatelnosti. Obviněná má za to, že rozsudek soudu I. stupně měl být odvolacím soudem zrušen již jen z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, přičemž se domnívá, že její jednání mělo být posouzeno tak, jak je uvedeno pod bodem 4 závěrečné řeči obhájce ze dne 17. 7. 2001 a v tomto kontextu uložený trest není ani v souladu s ustanovením § 23 a § 31 a násl. tr. zákona.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02, a to v jeho výrocích pod body I. a II., jakož i navazující výroky obsažené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 33 T 5/2001, zrušil, a aby dále postupoval ve smyslu ustanovení § 265l tr. řádu, eventuálně sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. řádu.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02, podal dovolání také obviněný R. C., a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. G. V. podáním ze dne 5. 6. 2002, které bylo doručeno Krajskému soudu v Plzni dne 7. 6. 2002. Dovolání podal proti výrokům pod bodem II. a III. napadeného rozsudku, a to v celém rozsahu týkajícím se obviněného R. C. Dovolání podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Co se týče výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, je obviněný přesvědčen, že z popisu skutku nevyplývá právní kvalifikace podle § 231 odst. 4 tr. zákona. Příčinou smrti poškozeného podle názoru dovolatele bylo nedodržení slibu obviněné V. Č., že poškozeného rozváže a propustí. Ani v nejmenším z popsaného skutkového stavu nevyplývá, že příčinou smrti bylo jednání obviněného R. C. Skutkový stav popsaný pod bodem III. napadeného rozsudku odpovídá spíše ustanovení § 249 odst. 1 a 2 tr. zákona a nikoli ustanovení § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Rozhodně nebylo prokázáno, že by obviněný Coufal měl v úmyslu vozidlo odcizit. Dovolatel namítá, že nebyly důsledně posouzeny všechny okolnosti rozhodné pro stanovení výše trestu.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu u obviněného R. C. ve výroku o vině i trestu pod bodem II. a v celém rozsahu ve výroku pod bodem III. a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce, kterému byla ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu doručena dovolání obou obviněných – V. Č. i R. C., navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. K odůvodnění svého návrhu uvedl, že podání obviněné Č. i obviněného C. je třeba vytknout, že dovolateli uváděný důvod pro podání dovolání [§ 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu] nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání. Jimi uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Především však argumenty uváděné v dovolání jsou v obou případech opakováním obhajoby uplatněné v rámci řízení odvolacího. S těmito okolnostmi se soud druhého stupně podle názoru nejvyššího státního zástupce jednoznačně vypořádal. Za popsané situace tudíž byla obě dovolání podána z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. řádu a nelze o nich tedy věcně rozhodovat.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve u obou dovolání zkoumal, zda nejsou dány důvody pro jejich odmítnutí ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu a shledal, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. řádu (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. řádu. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaných dovolání, lze se s názorem nejvyššího státního zástupce ztotožnit, pokud jde o dovolání obviněné V. Č., kde z vymezení a obsahu dovolání skutečně vyplývá, že ač uvedené povinnosti v podaném dovolání formálně dostála, neboť v něm na počátku uvádí důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. i důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ale v tomto směru žádná pochybení soudu v napadeném rozhodnutí nevytýká. Obsah jejího dovolání se totiž ve skutečnosti týká údajných nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a jejich hodnocení ze strany soudů, případně i nedostatečného posouzení všech okolností pro uložení trestu. Pokud pak v závěru odůvodnění dovolání namítá, že její jednání mělo být posouzeno tak, jak je uvedeno pod bodem 4 závěrečné řeči obhájce ze dne 17. 7. 2001, aniž by takové posouzení bylo jakýmkoli způsobem v dovolání specifikováno, pak odhlédneme-li od naprosto nevhodného způsobu takového odkazu v dovolání podávanému k Nejvyššímu soudu na závěrečnou řeč obhájce v hlavním líčení a jeho zásadní nepřípustnosti z hlediska obsahu dovolání ve smyslu ustanovení § 265f tr. řádu, vyplývá z uvedené závěrečné řeči obhájce ze dne 17. 7. 2001, že toto posouzení je vázáno opět pouze na odlišné hodnocení provedených důkazů po stránce skutkové, tvrzené nevyvrácení její obhajoby a ze strany obhajoby namítané nedostatečné prokázání skutkových okolností případu (č. l. 1043 až 1044 spisu).

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento názor dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. řádu, zejména důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu I. stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 a 2 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l). V konkrétním případě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně a v návaznosti na to i soudu II. stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. řádu pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Obdobně je tomu i s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který není v dovolání vůbec odůvodněn. Tento důvod dovolání pak nepřichází u obviněné V. Č. vůbec v úvahu, když Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí její odvolání nezamítl ani neodmítl, ale naopak na základě něj vedle odvolání státního zástupce napadený rozsudek u obviněné V. Č. v celém rozsahu zrušil (viz výroky pod bodem I. a II. napadeného rozsudku).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné V. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Naproti tomu v případě dovolání obviněného R. C. tento mimo některých skutkových okolností v dovolání (např. že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu odcizit osobní automobil) namítl a odůvodnil z jeho hlediska nesprávné právní posouzení v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002, sp. zn. 8 To 20/02, jednak v bodě II., kde z popisu skutku nevyplývá podle jeho názoru právní kvalifikace podle § 231 odst. 4 tr. zákona, a jednak v bodě III. ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. 33 T 5/2001, ohledně skutku pod bodem 3), kde podle něj zjištěný skutkový stav odpovídá ustanovení § 249 odst. 1, 2 tr. zákona a nikoli ustanovení § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. V té souvislosti však Nejvyšší soud především zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V tomto směru zjistil, že v případě obou uvedených námitek jde jen o opakování obhajoby, kterou obviněný R. C. již uplatnil v předchozích stadiích řízení, a s níž se již jak soud I. stupně, tak i soud II. stupně náležitě vypořádaly. Pokud jde o první námitku týkající se skutku pod bodem I. obviněný v podaném dovolání vytrhává z popisu skutku v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002, sp. zn. 8 To 20/02, pouze poslední část týkající se slibu obviněné V. Č., aniž by přihlédl k té části skutku, ve které je popisováno předchozí jeho jednání spočívající ve rdoušení poškozeného, jeho spoutání a zejména omotání hlavy poškozeného dvěma vrstvami lepicí pásky, přetažení pytle přes jeho hlavu, který pak byl právě v úrovni úst rovněž omotán lepicí páskou. Toto jeho jednání, kterého se dopustil společně se spoluobviněným P. P., bylo nepochybně příčinou smrti poškozeného, která bezprostředně hrozila již v době jejich jednání a ke které došlo právě vzhledem k popsanému způsobu jejich jednání v poměrně krátké době po jeho dokončení, přičemž jen s ohledem na slib spoluobviněné V. Č. nebyl obviněný R. C. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 tr. zákona, ale jen trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 4 tr. zákona, kde nepochybně vzhledem k tomu, že si spoluobvinění nebyli ani sami jisti v době, kdy poškozeného zanechali v uvedeném stavu v garáži, zda vůbec ještě žije, je třeba jim přičítat ve vztahu k smrtelnému následku nedbalostní zavinění, jak správně dovodily ve svých rozsudcích oba soudy.

Obdobně tomu je i ohledně skutku popsaného v bodě 3) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. 33 T 5/2001, kde z popisu skutku ve spojení s právní větou podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vyplývá, že se osobního automobilu tovární značky Daimler Chrysler SKL 2000 typ 170 – Mercedes Benz D německé státní poznávací značky spolu s věcmi v něm uloženými zmocnil nikoli v úmyslu ho přechodně užívat, ale naopak v úmyslu si ho přisvojit, což vyplývá především z návaznosti odvezení automobilu na jeho shora popsané předchozí jednání vůči poškozenému L. W., který i v důsledku něho zemřel, kdy teprve po jeho smrti se uvedeného automobilu s dalšími věcmi zmocnil, a užíval jej až do svého zadržení. Právě s ohledem na to, že obviněný R. C. odcizil uvedený osobní automobil a další věci již zemřelému poškozenému L. W. (v podstatě ke škodě jeho dědice či dědiců), o jehož smrti, na které se podílel, již věděl, a užíval je s úmyslem si je trvale ponechat, bylo správně jeho jednání posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákona.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadená a řízení jim předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem I. stupně a v návaznosti na něj i před odvolacím soudem. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného R. C. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného R. C. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 20/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. 33 T 5/2001, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. září 2002

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 12. September 2002