JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 388/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2002 dovolání, které podal obviněný Z. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 184/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 3 T 184/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000, uznán vinným dvěma trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. První z nich spáchal jednáním popsaným pod bodem 1. výroku rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, tedy tím, že „dne 29. 4. 1998 kolem 21.45 hod. na odstavné ploše před internátem střední školy v Lovosicích v ulici Osvoboditelů na okrese Litoměřice při silniční kontrole hrubě urážel hlídku Obvodního oddělení Policie ČR Lovosice ve složení pprap. H. a nstržm. K., válel se po zemi, křičel, že ho hlídka policie kope do hlavy a další části těla a na místě veřejnosti přístupném budil veřejné pohoršení“.

Druhý trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., který byl citovaným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích v jeho výroku pod bodem 2. původně posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. v souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchal obviněný Z. T. jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy tím, že „dne 11. 6. 1998 kolem 16.00 hod. před motorestem v L. na okrese L. vyhrožoval Mgr. F. C., slovy „vypadni odtud, nebo tě zabiju“, přičemž v době výhrůžky držel v ruce sekáček na maso ve tvaru sekery, kterým po útěku poškozeného sekl do přední masky automobilu zn. Volkswagen Golf, majitele Mgr. F. C. a způsobil tak na vozidle škodu ve výši 3 413,- Kč“.

Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 6 T 40/99, byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Krajský soud v Ústí nad Labem dále zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání obviněného Z. T. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým napadl výrok o vině i o trestu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2. a zde popsané jednání odlišně od soudu prvního stupně kvalifikoval jako shora citovaný trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a zároveň rozhodl o trestu. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému i jeho obhájci doručen dne 21. 3. 2002.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000, podal obviněný Z. T. dne 20. 5. 2002 dovolání, a to s poukazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy proto, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle názoru obviněného bylo trestní stíhání proti jeho osobě nepřípustné, přičemž uvedenou nepřípustnost spatřuje v tom, že pro skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně mu bylo sděleno obvinění postupně dne 22. 6. 1999 a dne 4. 10. 1999. Tato sdělení přitom nejsou totožná a vůbec není z obžaloby ani z rozsudků obou ve věci činných soudů zřejmé, pro které z těchto obvinění byl obžalován a odsouzen. Obviněný dále namítá, že u obou skutků v záznamu o sdělení obvinění nebyla uvedena subjektivní stránka trestného činu, což je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 a § 160 odst. 1 tr. řádu.

Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje obviněný nejprve v tom, že odvolací soud nerozhodl o jeho odvolání v celém rozsahu, neboť z výroku jím vydaného rozsudku není zřejmé, jak bylo o odvolání rozhodnuto, pokud jde o jednání popsané pod bodem 1. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích. Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil výrok o vině uvedený pod bodem 2. a v této části o věci znovu rozhodl. V rozporu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. řádu však ponechal bez zrušení v platnosti celý výrok o trestu, uvedený v rozsudku soudu prvního stupně, a přitom sám také uložil trest. Rozsudku odvolacího soudu obviněný také vytýká nesoulad mezi skutkovou a právní větou ve výroku o vině, přičemž ve výroku tohoto rozhodnutí je popis skutku, aniž je dále uvedeno, jak je tento skutek právně kvalifikován. Zmínka o trestném činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. řádu je součástí toliko výroku o trestu.

Odvolací soud dále podle názoru obviněného Z. T. porušil ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že v popisu skutku neuvedl tu část, která se týká skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Z výroku zejména nevyplývá forma zavinění ani povaha výtržnosti, jíž se měl obviněný dopustit. Současně odvolací soud nesprávně hodnotil ve smyslu § 3 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který považuje obviněný za nepatrný.

Závěrem obviněný Z. T. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tak, že se zrušuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc se přikazuje tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprošťuje.

Nejvyšší státní zastupitelství se do rozhodnutí Nejvyššího soudu k podanému dovolání obviněného Z. T. nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, kterým byl obviněný Z. T. uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. C., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Litoměřicích dne 20. 5. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný opírá své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jeho naplnění obviněný spatřuje v nedostatcích ve sdělení obvinění ze spáchání trestných činů, jichž se dopustil shora citovaným jednáním.

Uplatněný dovolací důvod je podle citovaného ustanovení dán, pokud se proti obviněnému vedlo trestní stíhání, ačkoliv nebylo podle zákona přípustné. Podle zákona není trestní stíhání přípustné za existence některé ze skutečností uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě však žádná z nich nebyla zjištěna a obviněný ani existenci žádné takové okolnosti nenamítá. Případný nedostatek ve sdělení obvinění v tom smyslu, v jakém byl v dovolání uplatněn, přitom nezakládá nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. řádu a v návaznosti na to ani nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že v rozsahu tohoto dovolacího důvodu bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, něž jaký činí dovolání přípustným.

V uvedeném směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v posuzovaném dovolání sice byl citován jeden ze zákonných důvodů podmiňujících podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání ve vztahu k němu vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není. Přitom obsah uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pokud jde o další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho existenci shledává obviněný Z. T. ve skutečnosti, že odvolací soud podle jeho názoru nesprávně právně posoudil skutek původně uvedený pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a poté převzatý do výroku o vině napadeného rozsudku, a to jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ačkoliv z popisu skutku nelze dovodit všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obdobně má obviněný za to, že odvolací soud nesprávně hodnotil stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost, který je nepatrný.

Obviněný se uvedenou námitkou domáhá změny právní kvalifikace jednání, které mu bylo kladeno za vinu v napadeném rozhodnutí, tvrdí tedy nesprávné právní posouzení skutku, resp. spatřuje v něm nedostatky, což správně činí prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto v této části Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného odmítnout s odkazem na žádný z důvodů podle § 265i odst. 1 tr. řádu. Podle § 265i odst. 3 tr. řádu pak Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu a ze zmíněného důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné, a protože bylo důvodně podáno dovolání proti výroku o vině, Nejvyšší soud podle § 256i odst. 4 tr. řádu přezkoumal v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu (včetně výroku o zrušení dřívějšího trestního příkazu ve výroku o trestu v souvislosti s uložením souhrnného trestu), přičemž žádné další výroky, které mají podklad ve výroku o vině, v napadeném rozsudku učiněny nebyly. K uvedenému závěru o částečné důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě následujících skutečností:

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se týká výrok o vině napadený dovoláním obviněného Z. T., spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním.

Skutek původně popsaný pod bodem 2. zrušeného výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích a zároveň převzatý do výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byl soudem prvního stupně právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Ústí nad Labem se s uvedeným závěrem neztotožnil a rozhodl sám tak, že stejný skutek, jehož zjištění posoudil jako správné, právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud dostatečně věnuje odůvodnění, proč posouzení soudu prvního stupně považuje za nesprávné. V návaznosti na tuto změnu však jen stroze konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil znaky zmíněného trestného činu výtržnictví.

Odvolací soud se totiž vůbec nezabývá odůvodněním, čím a proč byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., zejména nevysvětluje, v čem spatřuje zákonem požadovanou výtržnost. Výtržností je přitom jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek. Je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Trestní zákon však v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti (a hrubé neslušnosti), a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Ze všech uvedených hledisek ovšem Krajský soud v Ústí nad Labem předmětný skutek neposuzoval, proto závěr o jeho právní kvalifikaci nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale je navíc i nepřezkoumatelný.

Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybí jakékoliv úvahy v odůvodnění napadeného rozsudku. Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. v podobě arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).

Důvodnou je z hlediska správnosti právního posouzení předmětného skutku i námitka v odvolání obviněného Z. T., v níž poukazuje na to, že v napadeném výroku o vině není výslovně uvedeno, jakým trestným činem ho odvolací soud uznává vinným. Krajský soud v Ústí nad Labem se totiž skutečně omezuje jen na popis skutku a tzv. právní větu, aniž by konstatoval, že obviněný tím spáchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. I když by zmíněný nedostatek mohl být dalším dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (neúplnost některého výroku), který ovšem v podaném dovolání nebyl uplatněn, Nejvyšší soud ho zároveň považoval za součást nesprávného právního posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože bezprostředně navazuje na výše uvedené vady právní kvalifikace trestného činu výtržnictví.

Konečně napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je v souvislosti s právním posouzením předmětného skutku zatížen i další vadou, která spočívá v absenci úvah, proč nebyla použita právní kvalifikace skutku jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., a to případně i v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Nyní již sice uvedený souběh nepřichází v úvahu s ohledem na zákaz reformationis in peius (§ 265p odst. 1, § 265s odst. 2 tr. řádu), neboť dovolání podal jen obviněný a posouzení skutku jako více trestných činů, byť spáchaných v jednočinném souběhu, je v neprospěch obžalovaného, byl-li původně skutek kvalifikován jen jako jeden trestný čin. O trestném činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. jako o mírněji trestném činu by však bylo třeba uvažovat, jestliže by Krajský soud v Ústí nad Labem po opětovném projednání věci neshledal naplnění všech formálních znaků i materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Aniž by Nejvyšší soud předjímal definitivní rozhodnutí o vině, uzavírá, že skutek uvedený pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a zároveň ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu může být trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tak, jak ho právně posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem, nebo jiným trestným činem, jak bylo výše naznačeno. K tomu však musí být výrok i odůvodnění předmětného rozsudku doplněny o všechny potřebné údaje, úvahy a závěry, které takovou právní kvalifikaci potvrzují.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se neztotožnil s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud jeho existenci spatřoval obviněný Z. T. v neúplnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, který podle jeho názoru neuvedl, jakým způsobem rozhodl o odvolání proti výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže totiž soud druhého stupně alespoň částečně vyhověl odvolání, které podal obviněný, byl jeho opravný prostředek zčásti úspěšný a následně již nelze ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. řádu zamítat, protože na jeho podkladě došlo k částečnému zrušení a změně prvostupňového rozhodnutí ve prospěch obviněného. Odvolání je v tomto směru nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. V tomto směru tedy napadený rozsudek rozhodně nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Navíc by neúplnost rozhodnutí odvolacího soudu nemohla být zmíněným dovolacím důvodem, ale nanejvýš jen jiným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, o který se však podané dovolání neopírá.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného Z. T. na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto po zjištění, že dovolání je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 6 To 585/2000, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud tedy z hledisek, na která v tomto rozhodnutí upozornil Nejvyšší soud, opětovně projedná podané odvolání a posoudí jen skutek, o němž rozhodl svým napadeným rozsudkem, který byl k dovolání obviněného zrušen. Odvolací soud musí věnovat větší pozornost formulaci a úplnosti výroků v novém rozhodnutí, dospěje-li opětovně k závěru o vině a trestu. Jde nejen o již zmíněný nedostatek výroku o vině z hlediska právního posouzení skutku, ale též o přesné vymezení, v jakém rozsahu případně rozhodne o zrušení rozsudku soudu prvního stupně (zruší-li ho částečně ve výroku o vině, musí ho výslovně zrušit i ve výroku o trestu). Bude-li odvolací soud znovu ukládat souhrnný trest, musí výslovně uvést, že tak činí i za přesně označený trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným dřívějším odsuzujícím rozhodnutím, včetně přesné konkretizace tohoto dřívějšího rozhodnutí; nestačí zde pouhé zrušení výroku o trestu v dřívějším odsuzujícím rozhodnutí. V odvolacím řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 18. July 2002