JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 377/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. července 2002 o dovolání obviněného F. C., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 95/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 431/2001 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 1. 2002, byl obviněný F. C. (společně s obviněným P. K.) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 95/2002, byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 3 T 431/2001, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný F. C. a obviněný P. K. jsou vinni že, dne 11. 10. 2001 kolem 02.00 hodin v J. H. v podnapilém stavu, v době, kdy se nacházeli v herně – baru „B.“, při odchodu B. D. , z této herny, kde si rozměnil 500 Kč bankovku na drobné mince, tohoto poškozeného fyzicky napadli na schodišti před východem, vyvedli jej před objekt baru, kde ve fyzickém napadání poškozeného pokračovali, a když poškozený v obavě z dalšího násilí odhodil mince, tyto posbírali a rozdělili se o ně, přičemž poškozeného, který v důsledku jejich útoku utrpěl zhmoždění obličeje, ztrátu jednoho zubu a pohmoždění hrudníku, zanechali krvácejícího ležet na chodníku. Tento skutek byl kvalifikován jako trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný F. C. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu k odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Odvolání matky obviněného F. C., B. M. a odvolání obviněného P. K. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 90/2002, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 90/2002, podal dne 16. 5. 2002 obviněný F. C. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. K. dovolání, jeho součástí byla i žádost obviněného o odklad výkonu trestu. Jako důvod dovolání uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a podle názoru dovolatele je tedy dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v dovolání namítl, že Krajský soud v Českých Budějovicích pochybil, když jej uznal vinným trestným činem krádeže, ačkoliv podle jeho názoru provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by si přisvojil mince, které měl poškozený D. Zpochybnil také výpověď poškozeného, že mu obviněný dal dvě facky. Poukázal na to, že i v případě, že by soud považoval výpověď poškozeného za věrohodnou v tom, že mu obviněný dal dvě facky, nelze takové jednání s ohledem na jeho společenskou nebezpečnost kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví, neboť takové jednání by mělo být kvalifikováno s ohledem na nízký stupeň společenské nebezpečnosti jako přestupek, a proto i zde krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Podle dovolatele i v případě kvalifikace jednání jako trestného činu výtržnictví mu neměl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody vzhledem k § 39 odst. 2 tr. zák., neboť obviněný má ve své výchově tři nezletilé děti ve věku do deseti let a účelu trestu je možno dosáhnout jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a aby tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V dovolání obviněný požádal vzhledem k důvodu dovolání i s ohledem na svou rodinnou situaci o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Žádost odůvodnil tím, že mu byly svěřeny do výchovy tři nezletilé děti, s jejichž výchovou mu pomáhá jeho matka, která je invalidní a vzhledem ke zdravotnímu stavu by nebyla schopna se o děti postarat po dobu jeho výkonu trestu. Zdravotní stav své matky doložil potvrzením MUDr. M. Ch.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla v písemném vyjádření k dovolání obviněného, že dovolání vyznívá spíše jako odvolání proti rozsudku soudu druhého stupně, neboť nespecifikuje, v čem by mělo údajné vadné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci spočívat. Dovoláním je akcentováno odlišné hodnocení důkazů než takové, které vedlo odvolací soud k odsuzujícímu rozsudku. Institut dovolání jako mimořádného opravného prostředku však není upraven tak, aby jednání u Nejvyššího soudu bylo v podstatě trojinstančním řízením, v němž by se řešily odvolací důvody proti rozsudku soudu druhého stupně. Dále státní zástupkyně uvedla, že odůvodnění další námitky směřující proti výroku o trestu opět spadá do sféry odvolacího důvodu a nikoliv důvodu dovolání, neboť trest byl obviněnému uložen v souladu s ustanoveními trestního zákona. Podle státní zástupkyně není dán žádný z taxativně uvedených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Právní hodnocení skutku rozsudku soudem druhého stupně odpovídá zákonu a také trest byl uložen v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby učinil toto rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné lhůtě. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř., přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 písm. b) tr. ř., o které se dovolání opírá.

Nejvyšší soud z dovolání zjistil, že obviněný F. C. podal dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Z obsahu dovolání obviněného je nepochybné, že obviněný F. C. vytýká napadenému rozhodnutí nesprávná skutková zjištění. Z formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle hmotného práva, nikoliv však z hlediska procesních předpisů. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nichž je napadené rozhodnutí založeno. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení totiž vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud je proto v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav věci zvažovat hmotně právní posouzení. Přitom skutková zjištění soudu nemůže změnit na základě případného doplnění dokazování nebo jiného hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. To ostatně vyplývá z právní úpravy trestního řízení, podle níž těžiště dokazování zásadně spočívá u soudu prvního stupně, který provádí a hodnotí důkazy tak, aby na jejich podkladě učinil spolehlivé skutkové závěry. Přitom odvolací soud má právo opakovat některé důkazy, které byly provedeny již soudem prvního stupně, ale též provést důkazy nové, dosud před soudem neprovedené a na podkladě všech takto provedených důkazů případně upravit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Obviněný v dovolání též namítl, že soud při ukládání trestu nevzal v úvahu jeho osobní a rodinné poměry a měl aplikovat § 39 odst. 2 tr. zák. Okolnosti týkající se osoby pachatele (osobní a rodinné poměry v době rozhodování o trestném činu) jsou však pouze jedním z hledisek rozhodných pro ukládání trestu (srov. rozh. č. 50/1962 Sb. rozh. tr.). Krajský soud vycházel ze zjištění, že obviněný byl již pětkrát soudně trestán, a odůvodnil uložení trestu z hlediska obecných zásad pro ukládání trestů uvedených v § 31 tr. zák.

Jestliže ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jiný důvod, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který není uveden mezi důvody dovolání taxativně vyjmenovanými v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného F. C. podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 95/2002, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.

O návrhu obviněného na odklad výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 95/2002, rozhodl Nejvyšší soud již usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 243/2002, tak, že návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. zamítl, a proto v tomto řízení Nejvyšší soud o tomto návrhu nerozhodoval.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 24. July 2002