JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 363/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2002 v senátě složeném z předsedy Doc. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Zdeňka Sováka dovolání obviněného M. T, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 7 To 510/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 46 T 176/2000, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 7 To 510/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 46 T 176/2000, z r u š u j í v celém rozsahu, a podle § 265m odst. 1 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že

obviněný M. T., se u z n á v á v i n n ý m t í m , ž e

a) dne 26. 6. 2000 v 19.20 hod. v P. 4, na chodbě domu pěstí udeřil do hlavy poškozenou M. Z.s požadavkem na vydání peněz, nato ji vtáhl za vlasy do výtahu a potom na chodbě v patře domu ji násilím, včetně pohrůžky použití nože, donutil k vydání částky 300,- Kč, dvou kusů náramků, náušnic, řetízku a tří prstenů, vše v hodnotě 17.100,- Kč, čímž jí způsobil celkovou škodu 17.400,- Kč, a poté ji donutil k vysvléknutí, vykonal s ní soulož, anální sexuální styk a donutil ji k dalším sexuálním praktikám, přičemž utrpěla zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost do 1. 7. 2000,

b) dne 29. 6. 2000 ve 13.45 hod. v P. 4, při jízdě výtahem fyzicky napadl poškozenou H. D. úderem pěstí do obličeje, vyvlekl ji z výtahu na chodbu, donutil ji k vydání částky 500,- Kč, hodinek zn. Casio v hodnotě 600,- Kč, prstenu a náušnic v hodnotě 2.280,- Kč, takže jí způsobil celkovou škodu ve výši 3.380,- Kč, a dále ji donutil pod pohrůžkou použití nože, aby se vysvlékla, osahával ji, snažil se o soulož, což se mu nepodařilo, a posléze ji donutil k jiným sexuálním praktikám,

c) dne 24. 7. 2000 v 11.45 hod. v P. 4, ve výtahu udeřil do zátylku poškozenou K. O., nato ji vyvlekl z výtahu na chodbu, kde vytáhl nůž a donutil ji vysvléknout, poté ji nutil k orálnímu a análnímu sexuálnímu styku a dalším sexuálním praktikám, přičemž ji pomočil, přitom musela vydat částku 800,- Kč a mobilní telefon zn. Siemens v hodnotě 4.900,- Kč a způsobil jí celkem škodu 10.900,- Kč, včetně poškození hodinek zn. Seiko, a dále zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření,

d) dne 21. 6. 2000 v 17.50 hod. v P. 4, ve výtahu udeřil rukou do pravého oka poškozenou M. J., poté ji vyvlekl na chodbu, kde ji donutil pod pohrůžkou použití nože se vysvléknout a poté k orálním a dalším sexuálním praktikám, z batohu jí vzal 300,- Kč, přičemž fyzickým napadením jí způsobil zranění s pracovní neschopností do 11. 9. 2000,

e) dne 18. 7. 2000 v 17.30 hod. v P. 4, na schodišti domu udeřil hranou ruky do zátylku poškozenou M. C., strhl jí ze zad batůžek, za vlasy ji odtáhl do sklepního prostoru, kde ji z batůžku odcizil 1.000,- Kč, na to ji opět odtáhl do výtahu a na chodbě v patře domu za současného mačkání krku jí obnažil horní část těla, ohmatával ji, přičemž sám onanoval, a nakonec jí z ruky strhl hodinky zn. Timex v hodnotě 1.200,- Kč a celkem jí tak způsobil škodu 2.200,- Kč,

f) dne 3. 7. 2000 v 15.10 hod. v P. 4, ve výtahu ranami pěstí do obličeje napadl poškozenou N. G., vyhrožoval jí zabitím nožem, takže napadená mu vydala částku 3.500,- Kč, tři prsteny a řetízek s přívěskem v hodnotě 5.985,- Kč, čímž jí způsobil celkovou škodu ve výši 9.485,- Kč a fyzickým napadením zranění s pracovní neschopností do 1. 8. 2000,

g) dne 10. 7. 2000 v 15.30 hod. v P. 4, ve výtahu, který sám zastavil, dal facku poškozené J. Š. a na to jí výhružkami donutil vydat částku 1.800,- Kč, dva prsteny a řetízek v hodnotě 4.450,- Kč a celkem jí tak způsobil škodu ve výši 6.250,- Kč a fyzickým napadením zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření,

h) dne 24. 7. 2000 v 19.10 hod. v P. 4, ve výtahu 2x udeřil pěstí do obličeje poškozenou E. P. a poté ji opakovanými údery a pohrůžkou použití nože přinutil k vydání částky 500,- Kč, přičemž fyzickým napadením jí způsobil podlitiny a frakturu nosu s pracovní neschopností do 29. 7. 2000,

i) dne 24. 7. 2000 v 19.28 hod. v P. 4, ve výtahu uchopil za vlasy poškozenou P. J., přitiskl ji ke stěně výtahu, ohrožoval ji napřaženou pěstí, praštil s ní o stěnu výtahu, přitlačil jí hlavu k podlaze a donutil ji tak k vydání částky 700,- Kč, prstenu a řetízku v hodnotě 3.400,- Kč a způsobil jí tak celkovou škodu ve výši 4.100,- Kč,

přičemž jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. 3 T 11/94, potrestán mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona trestem odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou,

t e d y :

jednak proti jinému užil násilí a pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl potrestán pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin trestem odnětí svobody v délce šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou [v bodě a) až i)],

jednak násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil ženu k souloži [v bodě a)],

jednak se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutit ženu k souloži, tohoto se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo [v bodě b)],

jednak jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a takový čin spáchal se zbraní [v bodě c), d), e)],

čímž spáchal

jednak trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona [v bodě a) až i)],

jednak trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona [v bodě a)],

jednak pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona [v bodě b)],

jednak trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona [v bodě c), d), e)],

a odsuzuje se

za shora uvedené trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 46 T 176/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 6 To 373/2001,

podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11,5 (jedenáct a půl) roku.

Podle § 39a odst. 3 tr. zákona se obviněný zařazuje pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona se obviněnému dále ukládá ochranné léčení sexuologické, a to ve formě ústavní.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obviněný povinen zaplatit náhradu škody těmto poškozeným:

1. M. Z. ve výši 17.400,- Kč,

2. H. D. ve výši 2.780,- Kč,

3. K. O. ve výši 8.799,- Kč,

4. M. C. ve výši 2.200,- Kč,

5. N. G. ve výši 9.485,- Kč,

6. J. Š. ve výši 6.250,- Kč,

7. E. P. ve výši 500,- Kč,

8. P. J. ve výši 4.100,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. řádu se poškozené M. Z., H. D., J. Š. a P. J. odkazují se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Podle § 226 písm. c) tr. řádu se

obviněný

M. T.,

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

pro skutek uvedený v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 1 Zt 1788/2000, pod bodem I./10., jehož se měl dopustit tím, že dne 26. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v P.4, v K. l., přistoupil k J. N. a pod pohrůžkou zabití na jmenované požadoval tření pohlavního údu, byl však vyrušen náhodným chodcem,

t e d y :

měl pohrůžkou jiné těžké újmy jiného nutit, aby něco konal,

čímž měl spáchat

trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona,

protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 46 T 176/2000, byl obviněný M. T. uznán vinným, že

1. dne 26. 6. 2000 v 19.20 hod. v P. 4, na chodbě domu pěstí udeřil do hlavy poškozenou M. Z. s požadavkem na vydání peněz, nato ji vtáhl za vlasy do výtahu a potom na chodbě v patře domu ji násilím, včetně pohrůžky použití nože, donutil k vydání částky 300,- Kč, dvou kusů náramků, náušnic, řetízku a tří prstenů, vše v hodnotě 17.100,- Kč, čímž jí způsobil celkovou škodu 17.400,- Kč, a poté ji donutil k vysvléknutí, vykonal s ní soulož, anální sex a donutil ji k dalším sexuálním praktikám, přičemž utrpěla zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost do 1. 7. 2000,

2. dne 29. 6. 2000 ve 13.45 hod. v P. 4, při jízdě výtahem fyzicky napadl poškozenou H. D. úderem pěstí do obličeje, vyvlekl ji z výtahu na chodbu, donutil ji k vydání částky 500,- Kč, hodinek zn. Casio v hodnotě 600,- Kč, prstenu a náušnic v hodnotě 2.280,- Kč, takže jí způsobil celkovou škodu ve výši 3.380,- Kč, a dále ji donutil pod pohrůžkou použití nože, aby se vysvlékla, osahával ji, snažil se o soulož, což se mu nepodařilo, a posléze ji donutil k jiným sexuálním praktikám,

3. dne 24. 7. 2000 v 11.45 hod. v P. 4, ve výtahu udeřil do zátylku poškozenou K. O., nato ji vyvlekl z výtahu na chodbu, kde vytáhl nůž a donutil ji vysvléknout, poté ji nutil k orálnímu a análnímu sexu a dalším sexuálním praktikám, přičemž ji pomočil, přitom musela vydat částku 800,- Kč a mobilní telefon zn. Siemens v hodnotě 4.900,- Kč a způsobil jí, včetně poškození hodinek zn. Seiko, celkem škodu 10.900,- Kč a dále zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření,

4. dne 21. 6. 2000 v 17.50 hod. v P. 4, ve výtahu udeřil rukou do pravého oka poškozenou M. J., poté ji vyvlekl na chodbu, kde ji donutil pod pohrůžkou použití nože se vysvléknout a poté k orálnímu sexu a dalším sexuálním praktikám, z batohu jí vzal 300,- Kč, přičemž fyzickým napadením jí způsobil zranění s pracovní neschopností do 11. 9. 2000,

5. dne 18. 7. 2000 v 17.30 hod. v P. 4, na schodišti domu udeřil hranou ruky do zátylku poškozenou M. C., strhl jí ze zad batůžek, za vlasy ji odtáhl do sklepního prostoru, kde ji z batůžku odcizil 1.000,- Kč, na to ji opět odtáhl do výtahu a na chodbě v patře domu za současného mačkání krku jí obnažil horní část těla, ohmatával ji, přičemž sám onanoval, a nakonec jí z ruky strhl hodinky zn. Timex v hodnotě 1.200,- Kč a celkem jí tak způsobil škodu 2.200,- Kč,

6. dne 3. 7. 2000 v 15.10 hod. v P. 4, ve výtahu ranami pěstí do obličeje napadl poškozenou N. G., vyhrožoval jí zabitím nožem, takže napadená mu vydala částku 3.500,- Kč, tři prsteny a řetízek s přívěskem v hodnotě 5.985,- Kč, takže jí způsobil celkovou škodu ve výši 9.485,- Kč a fyzickým napadením zranění s pracovní neschopností do 1. 8. 2000,

7. dne 10. 7. 2000 v 15.30 hod. v P. 4, , ve výtahu, který sám zastavil, dal facku poškozené J. Š. a na to jí výhružkami donutil vydat částku 1.800,- Kč, dva prsteny a řetízek v hodnotě 4.450,- Kč a celkem jí tak způsobil škodu ve výši 6.250,- Kč, a fyzickým napadením zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření,

8. dne 24. 7. 2000 v 19.10 hod. v P. 4, ve výtahu 2x udeřil pěstí do obličeje poškozenou E. P. a poté ji opakovanými údery a pohrůžkou použití nože přinutil k vydání částky 500,- Kč, přičemž fyzickým napadením jí způsobil podlitiny a frakturu nosu s pracovní neschopností do 29. 7. 2000,

9. dne 24. 7. 2000 v 19.28 hod. v P. 4, ve výtahu uchopil za vlasy poškozenou P. J., přitiskl ji ke stěně výtahu, ohrožoval ji napřaženou pěstí, praštil s ní o stěnu výtahu, přitlačil jí hlavu k podlaze a donutil ji tak k vydání částky 700,- Kč, prstenu a řetízku v hodnotě 3.400,- Kč a způsobil jí tak celkovou škodu ve výši 4.100,- Kč,

přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. 3 T 11/94, potrestán pro trestnou činnost majetkového charakteru trestem odnětí svobody v délce 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou, čímž spáchal jednak trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona (v bodech 1. – 9.), jednak trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona (v bodě 1.), jednak pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona (v bodě 2.) a jednak trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona (v bodech 3., 4., 5.).

Naproti tomu skutek (útok) uvedený v obžalobě pod bodem I./10., kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a spočívající v tom, že obviněný dne 26. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v P. 4, přistoupil k J. N. a pod pohrůžkou zabití na jmenované požadoval tření pohlavního údu, byl však vyrušen náhodným chodcem, soud I. stupně z výroku rozsudku vypustil, přičemž uvedl, že má za to, že obviněného nelze pro tento útok uznat vinným, a proto ho z výroku vypustil.

Za shora uvedené trestné činy, kterými byl obviněný uznán vinným, a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 46 T 176/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 6 To 373/2001, byl pak podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11,5 (jedenáct a půl) roku. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení sexuologické, a to ve formě ústavní.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný uznán povinným zaplatit náhradu škody těmto poškozeným:

1. M. Z. ve výši 17.400,- Kč,

2. H. D. ve výši 2.780,- Kč,

3. K. O. ve výši 8.799,- Kč,

4. M. C. ve výši 2.200,- Kč,

5. N. G. ve výši 9.485,- Kč,

6. J. Š. ve výši 6.250,- Kč,

7. E. P. ve výši 500,- Kč,

8. P. J. ve výši 4.100,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byly poškozené M. Z., H. D., J. Š. a P. J. odkazány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali obviněný M. T. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 7 To 510/2001, tak, že podle § 256 tr. řádu obě odvolání jako nedůvodná zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný M. T. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. C. podáním ze dne 20. 5. 2002, které bylo dne 22. 5. 2002 doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Dovolací důvod spatřuje v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť výrok rozhodnutí je neúplný.

V písemném odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že z rozsudku soudu I. stupně i soudu odvolacího vyplývá, že jeho jednání uvedené pod bodem I./10. obžaloby oba soudy I. a II. stupně (na rozdíl od obžaloby) považovaly za dílčí útok pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona. Jako takový jej z výrokové části rozsudku vypustily, neboť dospěly k závěru, že ho nelze v tomto bodě uznat vinným. Jednání uvedená pod body I./1.-10. obžaloby byla podle názoru dovolatele nesprávně posouzena jako pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, tedy jako jeden skutek, ačkoli se jedná o skutky dva. Jednání uvedené pod bodem I./10. obžaloby bylo posouzeno jako dílčí útok pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, přestože se jedná o samostatný skutek, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. Napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což je důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel dále podotýká, že novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. rozšířila definici skutku tak, že podle novelizovaného ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu se s účinností od 1. 1. 2002 za skutek považuje též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Jednání uvedené pod bodem I./10. obžaloby je pak nutno považovat v každém případě za samostatný skutek, o kterém byly obecné soudy povinny rozhodnout rozsudkem. Městský soud jako soud odvolací rozhodoval již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a byl proto povinen rozsudek soudu I. stupně zrušit a sám rozhodnout tak, že při nezměněném výroku o vině ho pro skutek uvedený pod bodem I./10. obžaloby zprošťuje. Výrok rozhodnutí je proto podle názoru dovolatele neúplný, neboť v něm chybí zprošťující výrok pro skutek uvedený pod bodem I./10. obžaloby, což je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Dovolatel podotýká, že pouhé vypuštění předmětného skutku netvoří překážku věci rozsouzené a napadené rozhodnutí činí jeho postavení nejistým, neboť pro tento skutek může být kdykoli znovu trestně stíhán.

V závěru podaného dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině ho podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostí obžaloby, že dne 26. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v P. 4, přistoupil k J. N. a pod pohrůžkou zabití na jmenované požadoval tření pohlavního údu, byl však vyrušen náhodným chodcem.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství u veřejného zasedání uvedl, že v dovolání jsou uplatněny dva důvody. Pokud jde o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má za to, že dovolání v tomto směru je zcela zjevně neopodstatněné, neboť o dílčím skutku bylo rozhodnuto oběma soudy a přicházelo by tak v úvahu rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jiná situace je však ohledně důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, kde přichází v úvahu vyhovění dovolání, neboť státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství se ztotožňuje s argumenty uvedenými v dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265l odst. 2 tr. řádu a věc vrátil odvolacímu soudu k doplnění chybějícího výroku.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu a včas, tedy ve lhůtě uvedené v § 265e tr. řádu, oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu) a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu obviněným podaného dovolání zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející (§ 265i odst. 3, 4 tr. řádu). Po přezkoumání věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a to z níže uvedených důvodů.

Z podnětu podaného dovolání přezkoumal Nejvyšší soud v návaznosti na ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu napadená rozhodnutí v části týkající se skutku uvedeného pod bodem I./10. obžaloby, ve kterém byl spatřován trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V té souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu I. stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu I. stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu I. stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe vybaveným ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu). Přitom je třeba uvést, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).

Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 se v obžalobě domáhal toho, aby obviněný byl uznán vinným též dalším skutkem uvedeným pod bodem I./10. obžaloby, kvalifikovaným jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit dne 26. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v P. v K. l. tím, že přistoupil k J. N. a pod pohrůžkou zabití na jmenované požadoval tření pohlavního údu, byl však vyrušen náhodným chodcem. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně i soudu odvolacího vyplývá, že jednání obviněného uvedené pod bodem I./10. obžaloby oba obecné soudy považovaly za další dílčí útok pokračujícího trestného činu s největší pravděpodobností ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 tr. zákona, což však z odůvodnění rozhodnutí obou soudů jednoznačně nevyplývá. Ohledně tohoto útoku pak oba soudy shodně uvedly, že za důkazní situace, která zde nastala, nebylo možno uznat obviněného vinným i tímto dílčím útokem, neboť by tím byla porušena zásada in dubio pro reo. Na podporu svého stanoviska uvedly, že sice jednání pachatele, jeho výzor i oblečení poměrně podrobně popsala poškozená J. N. K věci byla průběžně vyslýchána několikrát: u prvního výslechu jí předložili jedenáct fotografií, tehdy nikoho nepoznala, pak za ní ovšem přišli policisté ještě dvakrát, v prvním případě jí ukázali několik fotografií a ona na jedné z nich poznala pachatele. Až poté byla provedena rekognice, kdy s jistotou označila za pachatele obviněného. Dále poukázaly na jiný způsob provedení činu než u ostatních útoků a na absenci majetkového motivu. Obviněný M. T. tuto trestnou činnost nikdy nedoznal. Z těchto důvodů, zejména co se týče okolností předcházejících provedení rekognice, které znehodnocují její důkazní použitelnost, měly oba soudy za to, že nelze obviněného uznat vinným i tímto útokem, a proto jej z výroku o vině vypustily.

Nejvyšší soud se však s právním hodnocením jednání uvedeného pod bodem I./10. obžaloby a s procesním postupem obou soudů ohledně tohoto jednání neztotožnil. Pokračováním v trestném činu se podle § 89 odst. 3 tr. zákona rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být splněny současně: a) útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Jedním z rozhodujících znaků pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu je, že jednotlivé dílčí útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem. Dalším nezbytným znakem je, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Toto plyne již ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé, přičemž stejnorodost je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele. Již soud I. stupně, ale i soud odvolací, v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na to, že jednání popsané v bodě I./10. obžaloby má výrazně jinou povahu a jiný způsob provedení než ostatní stíhané útoky a současně toto nebylo nijak motivováno snahou zmocnit se cizích věcí, jak tomu bylo u všech ostatních útoků uvedených pod body I./1. až 9. obžaloby i rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 621 a 650 spisu). V té souvislosti je třeba poukázat i na to, že všechny ostatní útoky byly provázeny poměrně intenzivním násilím uplatněným obviněným vůči poškozeným (vlečením poškozených, údery pěstmi, fackami, rdoušením apod.), zatímco útok pod bodem I./10. obžaloby byl proveden pouhým přistoupením k poškozené J. N. a prostou pohrůžkou zabitím, rozdílné byly i požadované sexuální praktiky a vůbec celkové chování obviněného, stejně tak jako prostředí, v kterém byly útoky pod body I./1. až 9. provedeny (výtahy, resp. chodby domů) a útok pod bodem I./10. (les). Útok uvedený pod bodem I./10. obžaloby tak nesplňuje dvě nezbytné podmínky stanovené pro pokračování v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zákona, a to stejný nebo obdobný způsob provedení a do značné míry i jednotný záměr pachatele trestného činu. Lze tedy uzavřít, že útok uvedený pod bodem I./10. obžaloby není pokračováním ať již trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona (kde by nebyla splněna ani podmínka naplnění stejné skutkové podstaty), či trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud tak v této otázce přisvědčil námitce dovolatele, že jednání uvedené pod bodem I./10. obžaloby bylo soudem I. stupně i soudem odvolacím nesprávně posouzeno jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, ačkoli se jedná o samostatný skutek, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona.

V důsledku nesprávného právního posouzení jednání uvedeného pod bodem I./10. obžaloby jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu, které zakládá obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, poněvadž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pak soud I. stupně postupoval nesprávně též z procesního hlediska, když tento útok z výroku pouze vypustil a o tomto nerozhodl. Soud I. stupně totiž posoudil jednání obviněného popsané pod body I./1.-10. jako jeden skutek. Ohledně jednoho a téhož skutku, tedy i o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu, bylo do 1. 1. 2002 (do novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) možné rozhodnout pouze jedním výrokem rozsudku, a to buď výrokem odsuzujícím (§ 120 odst. 3, § 122 odst. 1 tr. řádu) nebo zprošťujícím (§ 122 odst. 2 a § 226 tr. řádu). Jestliže soud dospěl k závěru, že některým dílčím útokem pokračujícího trestného činu nelze obviněného uznat vinným, nerozhodl o tomto samostatným zprošťujícím výrokem rozsudku, nýbrž jej pouze z výroku o vině rozsudku vypustil. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, jak je již výše uvedeno a odůvodněno, že jednání uvedené pod bodem I./10. obžaloby není dílčím útokem pokračujícího trestného činu, nýbrž se jedná o samostatný skutek. Pouhé vypuštění předmětného skutku, jde-li o samostatný skutek a nikoli součást pokračování v trestném činu, pak netvoří překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Napadené rozhodnutí tak činí postavení odsouzeného nejistým, neboť pro tento skutek může být kdykoli znovu trestně stíhán. Trestní řád v ustanovení § 220 odst. 1 stanoví, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Důsledkem ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu je mimo jiné také to, že soud je vždy povinen rozhodnout o celé podané obžalobě a musí ji – pokud jde o žalované skutky – vyčerpat v celé šíři a v tomto směru promítnout do svého rozhodnutí i výsledky dokazování. Jelikož jednání uvedené pod bodem I./10. obžaloby je hmotně právně i procesně samostatným skutkem, nikoli tedy dílčím útokem pokračujícího trestného činu, je nutné o takovém samostatném skutku rozhodnout samostatným výrokem. Soud I. stupně však o tomto skutku samostatně nerozhodl, nýbrž jej pouze vypustil, přičemž soud II. stupně toto pochybení soudu nalézacího neodstranil. Ze strany obou uvedených soudů tedy nebyla obžaloba vyčerpána v celém rozsahu a výrok napadených rozhodnutí je proto výrokem vadným, neboť je neúplný. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu [ve znění účinném od 24. 5. 2002; před novelou tr. řádu provedenou zákonem č. 200/2002 Sb. v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], tedy že v rozhodnutí některý výrok rozhodnutí chybí nebo je neúplný, je dán i v tomto případě, kdy nebyl učiněn zprošťující výrok o samostatném skutku pod bodem I./10. obžaloby, který proto v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout. S ohledem na závěr obou soudů, že obviněného nelze za jednání uvedené pod bodem I./10. uznat vinným, když Nejvyšší soud je zásadně povinen ze shora uvedených důvodů vycházet ze skutkových zjištění soudu nalézacího, měl být obviněný pro tento skutek z důvodu uvedeného v ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Nejvyšší soud se tedy v tomto směru ztotožnil s námitkou obviněného, že výrok rozhodnutí je neúplný, neboť v něm chybí zprošťující výrok pro skutek uvedený pod bodem I./10. obžaloby, čímž byl naplněn i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu [dříve písm. l)].

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak to předvídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a současně, že výrok rozhodnutí je neúplný, neboť v něm chybí zprošťující výrok pro skutek uvedený pod bodem I./10. obžaloby, čímž je dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu [dříve písm. l)]. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 7 To 510/2001, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 46 T 176/2000, a podle § 265m odst. 1 tr. řádu znovu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že nové rozhodnutí je možno učinit na základě skutkového stavu, který byl zjištěn v napadeném rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení v souladu v příslušnými ustanoveními trestního řádu a způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu všechny podstatné a reálně dostupné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav. Skutková zjištění, která na základě nich učinil, jsou správná a úplná. Soud prvního stupně podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, které pak následně zhodnotil jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu. Při jejich hodnocení postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Zdůvodnění jeho myšlenkových postupů odpovídá požadavkům vymezeným ustanovením § 125 tr. řádu. Nejvyšší soud se s těmito závěry i s konkrétní argumentací použitou soudem I. stupně ztotožňuje, neboť soud I. stupně postupoval důsledně podle ustanovení § 89 odst. 1 tr. řádu a z hlediska nezbytného rozsahu dokazování se soustředil zejména na to, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, a zda tento skutek spáchal obviněný a případně z jakých pohnutek tak učinil. Věnoval potřebnou pozornost i podstatným okolnostem k posouzení osobních poměrů pachatele, podstatným okolnostem umožňujícím stanovení následků a výše škody a okolnostem, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. Skutková zjištění soudu I. stupně je proto třeba považovat za správná a bezpečně usvědčující obviněného z útoků popsaných pod body I./1. – 9. výroku o vině napadeného rozsudku. Soud prvního stupně také náležitě zhodnotil všechny právně významné okolnosti případu, které vyplynuly z dokazování provedeného v hlavním líčení, a vypořádal se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud má přitom ve shodě s oběma soudy za to, že pro posouzení věci byla klíčová svědectví poškozených M. Z., H. D., K. O., M. J., M. C., N. G., J. Š., E. P. a P. J., jakož i svědků Z. S., L. Ch. A. K. a J. K. Z nich vyplynul skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku. Přitom s nimi plně korespondují též všechny opatřené listinné důkazy, zvláště pak protokoly o ohledání míst činu a dopis, v němž obviněný popisuje některá přepadení žen. Hodnotu odcizených věcí stanovil znalec z oboru ekonomie a k duševnímu stavu se vyjádřili znalci z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie.

Sám obviněný M. T. v průběhu trestního řízení zaujal různá stanoviska ke stíhané trestné činnosti, od částečného doznání ve dnech 3. 8. 2000 a 4. 8. 2000, přes potvrzení tohoto doznání před soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 5. 8. 2000, až po prohlášení před soudem I. stupně při hlavním líčení dne 20. 2. 2001, že ani jeden bod obžaloby se nezakládá na pravdě. Za stavu, kdy o skutečnosti, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsána ve výroku o vině napadeného rozsudku, nevznikly žádné pochybnosti, kdy soud I. stupně též velice pečlivě vážil při hodnocení provedených důkazů otázku, zda je jejím pachatelem právě obviněný M. T., se Nejvyšší soud plně ztotožnil s jeho závěry.

V této souvislosti je na místě uvést, že soud I. stupně nevycházel pouze z doznání obviněného učiněného v rámci přípravného řízení za přítomnosti jemu ustanoveného obhájce, ale též z dalších důkazů, které rozsah jeho trestné činnosti jednoznačně prokazují. Pokud jde o útok popsaný pod bodem I./1. výroku o vině napadeného rozsudku, týkající se poškozené M. Z., je zcela jednoznačným důkazem o tom, že obviněný je pachatelem tohoto jednání, výsledek zkoušky DNA, který obžalovaného nepochybně usvědčuje. Pokud jde o poškozenou H. D. tak, jak je uvedeno v bodě I./2. výrokové části napadeného rozsudku, je nutno říci, že poškozená obviněného zcela bezpečně jako pachatele trestné činnosti při rekognici dne 4. 8. 2000 poznala a navíc jako svůj majetek poznala hodinky zn. Casio, které byly později nalezeny při domovní prohlídce u B. T. – družky obviněného. Tvrzení obviněného T., že hodinky našel ve vlaku, a další pak, že je koupil od nějakého stánkaře, je zcela nevěrohodné a soud I. stupně důvodně odmítl v tomto směru provádět další dokazování. Stejně tak jednoznačně je dokazována trestná činnost obviněného pod bodem I./3. ke škodě poškozené K. O. Obviněný je nejen usvědčován podrobnou výpovědí poškozené, ale zejména pak skutečností, že poškozené odcizil mobilní telefon, který po útoku použil a telefonoval svým příbuzným. Samotný způsob přepadení poškozené odpovídá svým modem operandi dalším útokům. Pokud jde o poškozenou M. J. a trestnou činnost k její škodě spáchanou tak, jak je popsána pod bodem I./4. výrokové části napadeného rozsudku, pak mimo dalších důkazů obviněného zcela jednoznačně usvědčuje výsledek zkoušky DNA. Poškozená M. C., jejíž přepadení je zachyceno pod bodem I./5. výroku o vině napadeného rozsudku, velice podrobně popsala způsob, jakým se dostala s obviněným do kontaktu a jakým se obviněný k ní choval. Její výpověď i v podrobnostech včetně dotazu na její věk, zda je pannou apod., zcela odpovídá doznání obviněného T. ze dne 4. 8. 2000. Tato skutečnost důvodně vedla soud I. stupně k závěru, že i tohoto útoku se dopustil právě obviněný. Obdobně je tomu i pokud jde o poškozenou N. G. tak, jak je uvedeno pod bodem I./6. výrokové části napadeného rozsudku. I zde je možno poukázat na podrobnosti ve výpovědi obviněného ze dne 4. 8. 2000. Obviněný T. uvedl, že k napadení došlo ve výtahu, předtím s poškozenou vůbec nehovořil, chytil ji za obličej a poté, co se ona začala bránit, ji kopnul do obličeje. Poté se již nebránila, neboť krvácela. Sama mu dala z peněženky asi 3.000,- Kč a nějaké šperky. Tato výpověď odpovídá výpovědi poškozené N. G., kterou obviněný udeřil tak silně do nosu, že jí způsobil frakturu, která silně krvácela. Také původní doznání obviněného T. k trestné činnosti popsané pod bodem I./7. výrokové části napadeného rozsudku ke škodě poškozené J. Š. plně koresponduje s výpovědí poškozené, a to včetně takových podrobností, že obviněný v průběhu jízdy výtah zastavil, poškozenou napadl, převzal od ní 1.800,- Kč a dokonce uvedl i skutečnost, že poškozená bydlela v některém z vyšších pater domu. Obviněný zmínil i to, že poškozená byla starší a měla dioptrické brýle. Tyto údaje plně odpovídají skutečnosti, neboť poškozená J. Š. je ročník 1954, tedy zjevně nejstarší ze všech poškozených. Přesto, že obviněný zásadně popírá trestnou činnost uvedenou pod bodem I./8. ke škodě poškozené E. P., nedokáže vysvětlit, proč na jeho oděvu byla expertizou zjištěna krev poškozené. Konečně poškozená P. J. obviněného při řádně provedené rekognici dne 4. 8. 2000 jako pachatele trestné činnosti poznala. Všechny tyto okolnosti zcela jednoznačně svědčí o trestné činnosti obviněného M. T. přinejmenším v uvedeném rozsahu, když soud I. stupně správně nepominul ani způsob provedení jednotlivých útoků pokračující trestné činnosti, který je u všech útoků v zásadě shodný. V tomto směru tedy Nejvyšší soud pochybení neshledal.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně týkající se skutkového děje trestné činnosti a zásadně shodně je popsal ve výrokové části tohoto rozsudku pod body I. a) až i). Skutková zjištění jsou logická a v provedených důkazech mají dostatečnou oporu. V obecné rovině nelze nalézacímu soudu ve vztahu k hodnocení důkazní materie jako celku ani k hodnocení jednotlivých důkazů cokoliv vytknout. Konkrétní hodnocení těchto důkazů z pohledu jejich věrohodnosti a důkazní síly zůstává výhradně v kompetenci soudu I. stupně a případný zásah dovolacího soudu do této oblasti by znamenal porušení zásady volného hodnocení důkazů nalézacím soudem.

Nejvyšší soud má přitom za to, že soudu I. stupně nelze vytknout žádné pochybení ve vztahu k jím užité právní kvalifikaci stíhané trestné činnosti uvedené pod body I./ 1. – 9. výrokové části rozsudku soudu I. stupně. Tím, že obviněný proti poškozeným ve všech devíti popsaných případech užil násilí a pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se jejich věcí, nepochybně spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, a to v pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zákona ve velice krátkém časovém sledu od 21. 6. 2000 do 24. 7. 2000. Dovolací soud má přitom ve shodě se soudem I. stupně za to, že toto jeho jednání je třeba hodnotit jako čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona. Předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy podle tohoto ustanovení je opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu týmž pachatelem, pokud již byl za takový předchozí trestný čin potrestán. Materiální podmínkou této právní kvalifikace jednání obviněného je pak skutečnost, že opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost. V tomto smyslu hraje klíčovou roli povaha páchané trestné činnosti a doba, která uplynula od předchozího odsouzení. Výše rozvedené okolnosti posuzovaného případu a skutečnost, že obviněný M. T. byl z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let za předcházející zvlášť závažný trestný čin [trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona] propuštěn dne 6. 3. 2000 a nyní posuzovanou trestnou činnost začal páchat již v červnu téhož roku, jednoznačně svědčí o tom, že ve vztahu k němu byl materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy nepochybně naplněn. Nalézací soud tedy z tohoto hlediska věc vyhodnotil plně v souladu se zákonem. Svým jednáním však obviněný nenaplnil pouze skutkovou podstatu trestného činu loupeže. V jednom případě (při přepadení poškozené M. Z.) navíc násilím a pohrůžkou dalšího násilí poškozenou donutil k souloži, čímž spáchal též trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, zatímco vůči poškozené H. D. se za výše popsaných okolností dopustil pokusu téhož trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona. Konečně v dalších třech případech - v souvislosti s přepadením poškozených K. O., M. J. a M. C. – naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, neboť jmenované násilím a pohrůžkou násilí nutil k orálnímu sexu a dalším sexuálním praktikám. Ve vztahu ke K. O. se navíc tohoto jednání dopustil s použitím zbraně (nože), tedy za podmínek předpokládaných písmenem c) odst. 2 § 235 tr. zákona, a proto naplnil též kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Soud I. stupně vesměs důvodně aplikoval citovaná ustanovení na správně zjištěný skutkový stav a v tomto hledu mu nelze nic vytknout, když použité právní kvalifikace mají dostatečnou oporu v provedených důkazech a odpovídají zákonu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uznal obviněného vinným ve stejném rozsahu, jako to učinil již soud I. stupně a jak to též v podstatě potvrdil i odvolací Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 7 To 510/2001, kterým podle § 256 tr. řádu zamítl obě odvolání obviněného a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako nedůvodná.

Naproti tomu, pokud jde o samostatný skutek uvedený v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 1 Zt 1788/2000, pod bodem I./10., jehož se měl obviněný M. T. dopustit tím, že dne 26. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v P. 4, v K. l., přistoupil k J. N. a pod pohrůžkou zabití na jmenované požadoval tření pohlavního údu, byl však vyrušen náhodným chodcem, čímž měl spáchat trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, ho Nejvyšší soud podle § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby ze shora podrobně uvedených důvodů zprostil, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání přezkoumal v souladu s postupem podle § 265k odst. 2 a § 265i odst. 4 tr. řádu též výrok o trestu, přičemž shledal, že tento byl uložen v souladu se zákonem. Trest byl uložen v sazbě § 234 odst. 1 tr. zákona zvýšené podle § 42 odst. 1 tr. zákona, tedy v sazbě od sedmi roků a osmi měsíců do třinácti roků a čtyř měsíců. Trest byl vyměřen v horní polovině této zákonné trestní sazby, přičemž soud I. stupně vzal na zřetel všechny skutečnosti rozhodné pro jeho uložení. Obviněnému nesvědčí žádná polehčující okolnost. Na druhé straně mu přitěžuje to, že svým jednáním naplnil skutkové podstaty hned několika velice závažných trestných činů, byl již šestkrát soudně trestán. S ohledem na tyto skutečnosti a okolnosti případu se soudem I. stupně uložený trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku jeví jako zcela přiměřený. Na místě bylo rovněž uložení ochranného léčení sexuologického podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, neboť podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie je s ohledem na zjištěnou sexuální deviaci obžalovaného jeho pobyt na svobodě bez léčení ze specificky psychiatrického a sexuologického hlediska vysoce nebezpečný. S ohledem na uložení tohoto léčení v ústavní formě a zmenšenou příčetnost obviněného ve vztahu k sexuálním deliktům shledal u něj dovolací soud ve shodě s oběma obecnými soudy předpoklady pro postup podle § 39a odst. 3 tr. zákona, tedy pro jeho zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, nikoli do věznice se zvýšenou ostrahou, kam by jinak jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona patřil.

Též ve výroku o náhradě škody neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení, a proto rozhodl v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Podmínky pro poskytnutí daného typu náhrady škody jsou stanoveny v § 420 a § 444 a násl. občanského zákoníku. Poškozené M. Z., H. D., K. O., M. C., N. G., J. Š., E. P. a P. J. se včas a řádně připojily se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a soud prvního stupně proto v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. řádu obviněného zavázal k její náhradě v prokázané výši a poškozené M. Z., H. D., J. Š. a P. J. se zbytkem jejich nároků v souladu s § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2002

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 08. August 2002