JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 323/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání, které podal obviněný J. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 23 To 401/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 186/2006, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného J. Ch. s e podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 23 To 401/2007, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 32 T 186/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 32 T 186/2006, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), za který mu byl podle § 126 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 23 To 401/2007, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný J. Ch. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel úvodem svého podání zrekapituloval časový sled událostí týkajících se prohlášení konkursu na majetek jeho jako fyzické osoby podnikající pod jménem J. Ch. Tento konkurs byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 11 K 12/2005, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2006. Obviněný J. Ch. se domníval, že v období mezi prohlášením konkursu a nabytím právní moci tohoto rozhodnutí (tj. od 2. 11. 2005 do 9. 3. 2006) může bez omezení vykonávat funkci jediného jednatele společnosti CH. C., s. r. o., jejímž byl také jediným společníkem. Tuto domněnku zdůvodnil jednak postupem správkyně konkursní podstaty JUDr. E. Š., jež s ním jako zástupcem uvedené společnosti uzavřela nájemní smlouvu, a dále uvedl, že usnesení o prohlášení konkursu ve svém poučení neobsahovalo údaj o tom, že podání odvolání nemá odkladný účinek. Pokud tedy dne 7. 11. 2005 vystavil za společnost CH. C., s. r. o., fakturu a dne 11. 1. 2006 přijal plnění poskytnuté společnosti na základě této faktury, s nímž nadále naložil tak, že splnil závazek obchodní společnosti, nelze mu takové jednání klást za vinu. Příslušný daňový doklad byl vystaven dříve, než byl sepsán protokol o přechodu obchodního podílu do konkursní podstaty dne 24. 11. 2005 a zdanitelné plnění spadalo do doby, která předcházela právní moci usnesení o prohlášení konkursu na fyzickou osobu. Jelikož si tedy nebyl vědom účinnosti prohlášení konkursu na jeho osobu, nemohla být podle jeho názoru naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, neboť nejednal v úmyslu ohrozit konkursní podstatu. Nespatřoval tak ve splnění závazku společnosti CH. C., s. r. o., jež v té době nebyla v konkursu, nic protiprávního, přičemž současně upozornil na vadnou interpretaci ustanovení § 14a zákona o konkursu a vyrovnání soudy nižších stupňů.

Závěrem svého dovolání obviněný J. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, anebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která shledala námitky obviněného proti tomu, že účinky konkursu ještě nenastaly, a že jím přijaté plnění nesouviselo s úpadcem, nýbrž se společností s ručením omezeným, v níž byl úpadce jediným společníkem, neopodstatněnými. Dospěla však k závěru o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Uvedla, že byť byl obviněný J. Ch. odsouzen pro tu variantu, že po prohlášení konkursu hrubě ztěžoval výkon funkce správce a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, této právní kvalifikaci neodpovídá svým obsahem tzv. skutková věta výroku o vině. Podle názoru státní zástupkyně přijatá plnění ve výši 404.600,- Kč a 30.000,- Kč vzhledem ke znění § 148 odst. 3 obchodního zákoníku zjevně náležela do konkursní podstaty a zjištění majetku patřícího do podstaty tak nijak ohroženo nebylo. Domnívala se, že skutek popsaný okresním soudem spíše odpovídá znakům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) či b) tr. zák. anebo znakům trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Z tohoto důvodu navrhla Nejvyššímu soudu, aby zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho naplnění je proto nezbytná námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03), nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz § 265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně.

Jednání, které okresní soud kvalifikoval jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., se podle výroku odsuzujícího rozsudku dovolatel dopustil tím, že

v době nejpozději od 2. 11. 2005 v Č. B. či jinde, poté co byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 11 K 12/2005, prohlášen konkurs na majetek dlužníka J. Ch., soukromého podnikatele, jednal proti výkonu funkce správkyně konkursní podstaty JUDr. E. Š., a to tak, že

1. za společnost CH. C., s. r. o., vystavil dne 7. 11. 2005 fakturu pro společnost M. S., s. r. o., na částku ve výši 404.600,- Kč a plnění z uvedené faktury, k němuž došlo dne 11. 1. 2006, úmyslně nepředal, jak bylo jeho povinností, správkyni konkursní podstaty, ale převedl na účet patřící jeho zaměstnankyni I. I., pod záminkou platby ze stavebního spoření, následně plnění převzal a použil pro svou potřebu, ačkoli věděl, že uvedená platba spadá do konkursní podstaty,

2. dne 31. 1. 2006 za společnost CH. C., s. r. o., převzal od společnosti P., v. o. s., v hotovosti částku 30.000,- Kč, vyplacenou na základě provedených prací pro tuto společnost a převzatou peněžní hotovost úmyslně nepředal správkyni konkursní podstaty, což bylo jeho povinností, a použil ji pro vlastní potřebu, ačkoli věděl, že uvedená platba spadá do konkursní podstaty.

Proti těmto skutkovým zjištěním, které soud prvního stupně podrobněji rozepsal v odůvodnění svého rozsudku, a které není Nejvyšší soud oprávněn zpochybňovat či měnit, dovolatel v podstatě neměl zásadní výtky. Nesouhlasil však již s jejich právním posouzením. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný správně subsumoval výhradu, že se cítil být jako jednatel společnosti CH. C., s. r. o., oprávněn činit jejím jménem právní úkony, přestože již dále argumentoval ne zcela v souladu se zákonnou úpravou. Uvedená námitka byla shledána Nejvyšším soudem důvodnou a schopnou zvrátit právní závěry soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů na jejím podkladě zrušil.

Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím mj. ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, což bylo obviněnému okresním soudem kladeno za vinu.

Dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že podle právní úpravy platné v době spáchání činu i rozhodování soudů obou stupňů platil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), přičemž přechodné ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona, která nastala dnem 1. 1. 2008, použijí dosavadní právní předpisy. V posuzované trestní věci tedy nadále platí, že smyslem konkursního řízení je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku (§ 2 odst. 3 ZKV). K naplnění uvedeného cíle musí směřovat všechny kroky správce konkursní podstaty, jenž je ve smyslu § 8 odst. 2 ZKV povinen řádně udržovat a spravovat konkursní podstatu. Tu představuje majetek, jenž patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu (§ 6 odst. 2 věta druhá ZKV). Dlužníkem, tedy úpadcem, byl přitom J. Ch., podnikatel - fyzická osoba, jemuž náležel kromě jiného také stoprocentní obchodní podíl ve společnosti CH. C., s. r. o. Na majetek soukromého podnikatele J. Ch. byl citovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2005 prohlášen konkurs. Obviněný byl jediným společníkem ve společnosti s ručením omezeným a prohlášením konkursu na něj jako fyzickou osobu se z tohoto důvodu jeho obchodní podíl stal součástí konkursní podstaty. Do konkursní podstaty úpadce J. Ch. jako fyzické osoby však není možné zahrnout majetek společnosti CH. C., s. r. o. Na tomto místě je tak nutné zdůraznit, že „obchodní podíl“ ve společnosti s ručením omezeným, byť stoprocentní, a „majetek“ téže společnosti je nutné považovat za rozdílné právní instituty.

V platném právním řádu České republiky nenajdeme sice obecnou definici „majetku“, která by odpovídala všem jeho formám i obsahu. Pokud jde o majetek podnikatelských subjektů, je nepřímo vymezen v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObZ“), jako „věci, pohledávky a jiná práva a jiné penězi ocenitelné hodnoty“. Podle ustanovení § 114 odst. 1 ObZ představuje obchodní podíl práva a povinnosti společníka a jim odpovídající účast na společnosti (právní teorie mluví o tzv. kvalitativní stránce obchodního podílu). Druhá věta citovaného ustanovení určuje výši obchodního podílu v závislosti poměru vkladu společníka k základnímu jmění, pokud společenská smlouva nestanoví jinak (jedná se o tzv. kvantitativní stránku obchodního podílu). Obchodní podíl nemá hmotnou podstatu (je abstraktní povahy), avšak zjevně reprezentuje určitou majetkovou hodnotu, proto je řazen mezi tzv. jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 118 odst. 1 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), jež jsou způsobilé představovat předmět právních vztahů a lze s nimi disponovat. Ačkoli obchodní podíl má určitou majetkovou hodnotu, nepřípustným je takový výklad, že by obchodní podíl tvořil spoluvlastnický podíl na tom, co vlastní společnost, např. není možno dovozovat, že majiteli padesátiprocentního obchodního podílu ve společnosti patří polovina budovy společnosti apod. (srovnej Eliáš, K.: článek „Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezením, Pojem a význam obchodního podílu“ otištěný v Bulletinu advokacie, číslo 8, rok 1996, str. 55). Majetek společnosti je v jejím výlučném vlastnictví a jen ona má právo s předmětem svého vlastnictví nakládat (viz § 123 OZ).

S nepřípustným zaměňováním majetku společnosti se souhrnem práv a povinností vážících se k obchodnímu podílu souvisí další vada v aplikaci práva, kterou byla stižena předcházející stadia trestního řízení. Soudy nižších stupňů totiž nesprávně interpretovaly ustanovení § 148 odst. 3 ObZ. Za plnění, která podle uvedeného ustanovení náleží do konkursní podstaty úpadce J. Ch. (viz str. 8 rozsudku okresního soudu), považovaly obě finanční částky, s nimiž obviněný disponoval jako jednatel obchodní společnosti. Přijatá plnění však souvisela s podnikatelskou činností společnosti s ručením omezeným a tvořila součást jejích příjmů, neboť představovala úhrady za práce a služby vykonané touto společností pro její odběratele. Částky přijaté obviněným jako statutárním zástupcem tak byly majetkem společnosti CH. C., s. r. o. „Přijatá plnění“ ve smyslu § 148 odst. 3 ObZ přitom představují plnění, která náleží společníkovi, jež jsou odvozená z jeho „vlastnictví“ obchodního podílu, tedy slouží k uplatňování těch jeho práv vůči společnosti, jež jsou s vlastněním podílu spojena (např. podíl na zisku, vypořádací podíl). V žádném případě není možno za plnění v této souvislosti považovat plnění, přijímaná zástupcem společnosti v rámci výrobní či provozní činnosti obchodní společnosti. Konkrétní osoba totiž nemůže být společníkem, nemá-li na ní obchodní podíl, stejně tak je vyloučena existence společnosti s podílem, který nikomu nepatří. I z tohoto důvodu zakazuje ustanovení § 120 ObZ, aby společnost s ručením omezeným získala obchodní podíl sama na sobě. Takovému výkladu odpovídá mj. i systematické zařazení ustanovení § 148, jež se dotýká pouze případů zrušení účasti společníka soudem.

Vzhledem k tomu nemůže obstát tvrzení okresního soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, obsažené ve skutkové větě výroku o vině, že obviněný měl povinnost přijatá plnění vydat správkyni, neboť plnění spadala do konkursní podstaty. Evidentně totiž částky 404.600,- Kč a 30.000,- Kč byly součástí majetku společnosti CH. C., s. r. o., zatímco součástí konkursní podstaty (majetku úpadce – fyzické osoby J. Ch.) byl obchodní podíl úpadce J. Ch. ve společnosti. Z důvodu vadně právně posouzeného skutkového stavu, nemohla obě rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát.

Oprávněnými dále Nejvyšší soud shledal námitky dovolatele ohledně jeho způsobilosti činit právní úkony jménem společnosti CH. C., s. r. o., z titulu výkonu funkce jednatele společnosti i po prohlášení konkursu na něj jako podnikající fyzickou osobu.

Rozhodné skutkové okolnosti byly takové, že na obviněného J. Ch. jako podnikatele - fyzickou osobu byl prohlášen konkurs, obviněný působil ve společnosti CH. C., s. r. o., jako jediný společník a současně jako jediný jednatel. Ačkoli tyto dvě různé funkce zastávala jedna a tatáž osoba (dovolatel), je nutné mezi nimi striktně rozlišovat. Práva a povinnosti společníka a práva a povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným nelze zaměňovat ani ztotožňovat, a to ani tehdy, pokud je společník zároveň jednatelem. Tato práva jsou právy vyplývajícími z dvojího, od sebe zcela odděleného postavení, a zákon je rovněž upravuje zcela odděleně a nezávisle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. I Odon 61/96, publikované v Právních rozhledech, sešit 9/1997, vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck).

O obsahu a významu „obchodního podílu“ ve společnosti s ručením omezeným dovolací soud pojednal v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Proto tímto odkazuje blíže k obchodnímu podílu viz výše a dále se věnuje výkladu o jednatelství.

Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí její statutární orgány (ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem, jak definuje odst. 1 § 20 občanského zákoníku). Podle ustanovení § 133 odst. 1 ObZ je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jeden nebo více jednatelů. Jak plyne z platné právní úpravy, statutární orgán společnosti s ručením omezeným má dvě základní oprávnění, a to činit jménem společnosti právní úkony navenek ve všech věcech, jež se jí týkají (tzv. jednatelské oprávnění), a dále oprávnění k obchodnímu vedení společnosti (§ 134 ObZ). Jednatelským oprávněním se rozumí činnost statutárního orgánu (zde jednatele) navenek, tj. činění právních úkonů se třetími osobami.

Souhlasit s oběma soudy lze potud, pokud ze zahrnutí obchodního podílu obviněného J. Ch. do konkursní podstaty vyvodily závěr o přechodu práv a povinností obviněného jakožto společníka společnosti CH. C., s. r. o., na správkyni konkursní podstaty. Dále však soud prvního stupně a následně i soud odvolací přiznaly zákonným účinkům tohoto přechodu širší dopad, neboť je vztáhly také na výkon funkce jednatele obviněným. Závěr soudů nižších stupňů ohledně omezení jednatelských oprávnění obviněného nemá totiž oporu v platné právní úpravě.

Odstavec druhý ustanovení § 133 ObZ taxativním výčtem stanoví, že omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada společnosti. Působnost jednatele je však na základě zákona omezena i tehdy, pokud je na majetek společnosti prohlášen konkurs (nebo bylo-li společnosti povoleno vyrovnání či vstoupila-li do likvidace; tyto možnosti omezení jednatelských oprávnění však s danou trestní věcí nesouvisí, proto je dovolací soud ve svém výkladu dále pomine). Potom přechází oprávnění nakládat s majetkem společnosti patřícím do konkursní podstaty na správce konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV]. Takovéto omezení jednatelských oprávnění obviněného však v dotčeném případě nepřipadalo v úvahu, neboť na majetek společnosti CH. C., s. r. o., v té době konkurs prohlášen nebyl.

Reálně tak zbývaly možnosti jak omezit jednatelská oprávnění obviněného ty, jež jsou uvedeny v § 133 odst. 2 ObZ. V praxi nejčastěji dochází k omezení výkonu funkce jednatele podmíněním jeho jednání navenek souhlasem valné hromady (obdobně tomu bylo v dotčené věci, když správkyně písemně uložila jednateli J. Ch., aby ji mj. informoval předem o výdajích společnosti, viz protokol na č. l. 74). Posledně citované ustanovení zároveň vylučuje účinnost omezení jednatelských oprávnění vůči třetím osobám. Z toho plyne, že právní úkony, jimiž jednatel překročí své omezené jednatelské oprávnění, zůstávají platnými. Jednatel však za porušení takového omezení bude v souladu s § 66 odst. 2 ObZ odpovídat jako při porušení povinností z mandátní smlouvy. Podle § 576 ObZ se přiměřeně použijí ustanovení § 567 až 575 téhož zákona, v úvahu však přichází zejména náhrada škody (srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 458).

V dané věci k omezení výkonu funkce jednatele J. Ch. nebylo třeba konat valnou hromadu. Protože společnost CH. C., s. r. o., měla jediného společníka, výkon působnosti valné hromady náležel tomuto jedinému společníkovi (do jehož práv a postavení vstoupila prohlášením konkursu na majetek J. Ch. a zahrnutím jeho obchodního podílu do konkursní podstaty správkyně JUDr. E. Š.) s tím, že rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno společníkem, rozhodnutí společníka musí mít formu notářského zápisu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje notářský zápis (viz § 132 odst. 1 ObZ), což však v tomto případě nebylo podmínkou platnosti rozhodnutí valné hromady, jelikož to zákon nepřikazuje. Ze spisového materiálu je patrno, že správkyně skutečně využila svého postavení jediného společníka, který vykonává působnost valné hromady, a jednatelské oprávnění J. Ch. omezila v tom směru, že veškeré právní úkony podléhají její kontrole (viz protokol ze dne 24. 11. 2005, č. l. 74). Důsledky tohoto omezení jednatelského oprávnění však lze hledat pouze v rovině soukromoprávní, zejména jako uplatnění odpovědnosti jednatele za škodu vzniklou porušením jeho povinností (blíže k tomu viz předchozí odstavec). Dále správkyně, jak je patrno z její výpovědi i výpovědi obviněného v hlavním líčení (č. l. 145 a 152), z pozice jediného společníka vykonávajícího působnost valné hromady společnosti dne 20. 2. 2006 odvolala z funkce jednatele J. Ch. a jmenovala jednatelkou sebe. K takovému postupu byla s ohledem na výše uvedené zcela kompetentní. Od tohoto okamžiku již J. Ch. nemohl činit právní úkony jménem společnosti CH. C., s. r. o., avšak do té doby tomu bylo přesně naopak.

Protože tedy dovolatel v inkriminované době (trestné činnosti se měl podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dopouštět v období od 2. 11. 2005 do 31. 1. 2006) nepřestal být jednatelem společnosti CH. C., s. r. o., mohl nadále vykonávat veškerá práva a povinnosti s péčí řádného hospodáře, mj. i přijímat plnění jménem společnosti. Jinou otázkou už je způsob, jakým s penězi přijatými ve prospěch společnosti CH. C., s. r. o., dále naložil. Právě následné kroky po přijetí peněžních prostředků by mohly být předmětem trestního postihu podle § 126 odst. 1 tr. zák. za té podmínky, že by dispozice s přijatým plněním ovlivnily výši obchodního podílu, jenž byl součástí konkursní podstaty úpadce soukromého podnikatele J. Ch. Není však vyloučena resp. se v podstatě nabízí možnost právně posoudit vlastní nakládání s přijatými finančními částkami obviněným jako úmyslné poškozování věřitelů společnosti CH. C., s. r. o., podle § 256 tr. zák.

Ze spisového materiálu i z obsahu skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu lze usuzovat na protiprávní nakládání obviněného J. Ch. s finančními prostředky, jež převzal od klientů společnosti CH. C., s. r. o. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že dovolatel částky 404.600,- Kč a 30.000,- Kč použil pro svou potřebu. Závěru soudů ohledně nezákonného nakládání s předmětnými částkami odpovídají dále zmíněné skutečnosti vyplývající z trestního spisu.

Ohledně použití částky 404.600,- Kč se dovolatel hájil tím, že pouze plnil závazek společnosti CH. C., s. r. o. Konkrétně uvedl, že peníze použil na zaplacení půjčky poskytnuté společnosti CH. C., s. r. o., od J. K. na podkladě smlouvy o půjčce ze dne 12. 1. 2005 (viz č. l. 5). Dotčenou smlouvu označily soudy nižších stupňů za falsum, čemuž odpovídá vyjádření správkyně konkursní podstaty společnosti CH. C., s. r. o., JUDr. I. T. (smlouva v účetnictví společnosti nebyla vedena, viz č. l. 161) a také prohlášení obviněného, že finance použil ke splacení osobních dluhů (srovnej protokol ze dne 8. 3. 2006, č. l. 77). Přinejmenším nestandardní a pochyby vzbuzující je také přesun peněz na účet I. I., kterou obviněný požádal o využití jejího účtu z důvodu uložení peněz ze stavebního spoření (viz výpověď I. I., č. l. 148 - 149). Od uvedené svědkyně obviněný dne 6. 2. 2006 převzal v hotovosti částku 404.606,- Kč, jež představovala platbu za provedené služby zaslanou společností M. S., s. r. o., a teprve poté měl podle svých vyjádření obviněný uhradil J. K. údajný dluh společnosti CH. C., s. r. o. Tyto okolnosti ve svém souhrnu opravdu svědčí spíše o fiktivnosti smlouvy o půjčce. Nicméně zůstává nutné prokázat a jednoznačně vyjádřit ve skutkové větě, že tyto transakce stejně jako dispozice s částkou 30.000,- Kč měly negativní vliv na výši obchodního podílu společnosti CH. C., s. r. o., tedy vedly k jeho snížení a tím ke ztížení případně znemožnění uspokojit věřitele této obchodní společnosti z jiného jejího majetku.

Podstatná je při posuzování trestnosti jednání dovolatele také ekonomická situace společnosti CH. C., s. r. o., na přelomu roku 2005 a 2006. Společnost totiž v té době již směřovala do konkursu (na majetek společnosti CH. C., s. r. o., byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 12 K 122/2006, č. l. 94), proto podle dovolacího soudu je vysoce pravděpodobné, že odejmutím předmětných částek z majetku společnosti opravdu došlo ke snížení obchodního podílu.

Ve svém dovolání uplatnil obviněný kromě opodstatněných námitek i nedůvodné. Přestože nemohou mít vliv na zrušující výrok dovolacího soudu, ten se k nim pro úplnost vyjádřil následovně.

Součástí konkursní podstaty byl tedy i dovolatelův stoprocentní obchodní podíl ve společnosti CH. C., s. r. o., a proto se na něj vztahovaly účinky prohlášení konkursu, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 14 ZKV. V dané věci má význam především přechod oprávnění nakládat s majetkem podstaty z úpadce na správce konkursní podstaty [viz odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení]. Dále na správce v souladu s ustanovením § 14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty (kam patřil také obchodní podíl ve společnosti CH. C., s. r. o.).

Shora jmenované účinky prohlášení konkursu (§ 14 a § 14a ZKV) nastaly dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu (srovnej ustanovení § 13 odst. 4 ZKV), tj. dne 2. 11. 2005, kdy bylo usnesení vydáno, byť vyvěšení rozhodnutí (a jeho právní účinky) předchází nabytí právní moci usnesení (srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 484). Odvolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 11 K 12/2005, tudíž nemohlo mít odkladné účinky, jak se dovolatel mylně domníval, přičemž krajský soud nebyl povinen o této skutečnosti obviněného výslovně poučit. V této části dovolání se tedy Nejvyšší soud s námitkami obviněného neztotožnil.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 32 T 186/2006, jakož i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 23 To 401/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu.

Okresní soud v Českých Budějovicích tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného J. Ch. a odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Zejména bude třeba zabývat se otázkou, zda jednání obviněného mělo za následek snížení hodnoty obchodního podílu ve společnosti CH. C., s. r. o., a teprve poté bude možno přistoupit k aplikaci příslušného ustanovení trestního zákona. Pouze totiž za předpokladu, že odnětím předmětných finančních prostředků z majetku obchodní společnosti CH. C., s. r. o., došlo ke snížení obchodního podílu, mohlo dojít k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty dlužníka – fyzické osoby J. Ch. Současně však bude nutné zabývat se otázkou možného právního posouzení nově definovaného skutkového zjištění v tom, zda byla současně ohrožena majetková práva konkursních věřitelů tohoto dlužníka a při zachování totožnosti skutku zvážit jeho právní posouzení podle § 256 tr. zák. a přitom respektovat zásadu zákazu reformationis in peius podle ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Současně bude nutné upravit skutkovou větu výroku o vině tak, aby odpovídala výše vysvětlené interpretaci některých ustanovení ObZ a OZ. Podstatnou vadou bylo zejména zahrnutí přijatých plateb do konkursní podstaty, přičemž takové skutkové okolnosti vyjadřují případ, kdy konkurs byl prohlášen právě na předmětnou společnost s ručením omezeným a nikoli na obviněného jako fyzickou osobu. Dovolací soud pouze připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí.

Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 28. May 2008