JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 286/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. března 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 To 47/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 9/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 35 T 9/2004, byl obviněný L. D. uznán vinným pod bodem I.-1 až 51 trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II. – 1.,2. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem III. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 tr. zák. k úhrnnému odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, peněžní zprostředkování a restaurace, a to na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku na náhradě škody částky uvedené ve výroku rozsudku, podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku tohoto rozsudku odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomuto byl obviněný L. D. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 4 KZv 188/2001, v bodech II. – 46., 62., jimiž měl spáchat dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Odvolání obviněného L. D. proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 To 47/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodech I. – 1 až 51 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Tuto právní kvalifikaci obviněný považuje za nesprávnou, neboť z jeho výpovědi i z výpovědí svědků údajně vyplynulo, že jeho podnikání v období let 1995, 1996 do dubna 1997 bylo ziskové a prosperující, když provozoval čtyři zastavárny. Používal především vypůjčené finanční prostředky od svých věřitelů, přičemž vždy věděl, kde použije vypůjčenou částku jako půjčku třetí osobě oproti zástavě. Obviněný dále uvedl, že v průběhu těchto let hradil úroky z těchto půjček v plné výši a průběžně i půjčky vracel, přičemž v mnoha případech celková hodnota vyplacených úroků převyšovala výši vypůjčených částek. Z toho podle obviněného jednoznačně vyplývá, že v období od roku 1995 do dubna 1997 v případě jednotlivých půjček, které jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu, když mu nebyl prokázán podvodný úmysl v při sjednávání jednotlivých půjček. Takové jednání by mělo být kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že mu měl být uložen místo úhrnného trestu souhrnný trest odnětí svobody podle § 35 odst. 2 tr. zák., a to v souvislosti s ustanovením § 453 odst. 1 tr. ř. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 11 Tcu 94/2003, kterým bylo rozhodnuto, že se podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů zaznamenává do Rejstříku trestů údaj o jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu USA pro východní okres Virginie, okres Norfolk, USA, ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 2:00CR00021-001. Obviněný se domnívá, že toto usnesení Nejvyššího soudu České republiky má účinek uznání cizozemského rozhodnutí a v důsledku ustanovení § 453 odst. 1 tr. ř. má toto cizozemské rozhodnutí stejné právní účinky jako rozsudek kteréhokoliv soudu České republiky. Proto měl Krajský soud v Ostravě uložit souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. k tomuto odsouzení cizozemským soudem. Protože tak neučinil, je podle obviněného dán další důvod dovolání proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 35 T 9/2004, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 To 47/2005, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný svými námitkami, které se opírají o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojí proti správnosti a úplnosti skutkového stavu zjištěného postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný prosazuje svoji skutkovou verzi, čímž napadá skutkový závěr soudů obou stupňů, že výnos z podnikatelských aktivit nemohl představovat dostatečně velký a stabilní zdroj finančních prostředků, které by mohl použít ke splnění svých finančních závazků, jejichž výše činila minimálně 14.688.438,- Kč a teprve následně tvrdí, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl. K tomuto dodala, že závěry o formě zavinění, jsou sice závěry právními, které však vycházejí ze skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování a jejich přezkoumání se nelze domáhat s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v této části by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože dovolání bylo v ní podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Poukázala přitom na rozhodnutí pod č. 33/1997 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že zákonný důsledek rozhodnutí záležejícího v tom, že se na odsouzení cizozemským soudem hledí jako na odsouzení soudem České republiky (§ 4 odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb.), spočívá v tom, že toto odsouzení nemá jen význam důkazního prostředku o osobě odsouzeného, ale stává se formální právní skutečností předpokládanou zákony České republiky, zejména skutečností, k níž lze přihlížet jako k okolnosti recidivy ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona. Na druhé straně však platí, že ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříků trestů nejde o rozsudek soudu České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení ukládat souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. Na tom nemůže podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nic změnit ani ustanovení § 453 odst. 1 tr. ř., které nabylo účinností dne 1. 11. 1994, podle něhož má uznané cizozemské rozhodnutí stejné právní účinky jako rozsudek soudu České republiky, protože s ohledem na princip uznávané suverenity jiného státu je vyloučeno, aby soud České republiky při ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. rušil jakékoliv výroky z rozsudku jiného státu, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do státní suverenity takového státu. Nejvyšší státní zástupkyně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a že dovolání má obligatorní náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem I. – 1 až 51 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Z obsahu dovolání je naprosto zřejmé, že obviněný uplatňuje v dovolání stejné námitky, které již uplatnil v předchozích stadiích trestního stíhání a zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž s těmito námitkami se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 13 až 18. Z hlediska dovolacího řízení se jedná o námitky skutkové, jimiž se Nejvyšší soud nemůže zabývat. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný namítá, že mu měl být uložen souhrnný trest za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. k výroku o trestu, jenž mu byl uložen americkým soudem a který byl uznán na území České republiky. Jde o námitku, kterou obviněný uplatnil již v odvolání, a s níž se odvolací soud zabýval v napadeném rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se v žádném případě nemohl ztotožnil s odvolací námitkou, podle níž bylo namístě uložení souhrnného trestu odnětí svobody podle § 35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu USA pro východní okres Virginie, okres Norfolk, ze dne 7. 5. 2005, sp. zn. 2:00CR00021-01. Odvolací soud zastává názor, že postup podle § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže byl dřívější rozsudek vydán soudem České republiky. Důsledkem postupu podle § 35 odst. 2 tr. zák. by bylo mimo jiné zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o trestu, což ve vztahu k rozhodnutí jiného suverenního státu není možné. Tento správný právní názor sdílí i Nejvyšší soud. Postup podle § 35 odst. 2 tr. zák. totiž lze aplikovat jen tehdy, jestliže dřívější rozsudek byl vydán soudem České republiky, protože soudy České republiky nejsou z hlediska § 35 odst. 2 tr. zák. vázány cizozemskými rozsudky (srov. č. 14/1975 Sb. rozh. tr.). To platí i tehdy, jestliže byl cizozemský rozsudek uznán Nejvyšším soudem. Ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nejde o rozsudek soudu České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení rozhodnutím soudu cizího státu ukládat souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. (srov. č. 33/1997 Sb. rozh. tr.).

Protože dovolání obviněného bylo z části podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a v další části je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 29. March 2006