JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 282/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 217/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 102 T 217/2004, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti M., spol. s r. o., za účelem znemožnit věřitelům této společnosti poměrné uspokojení jejich pohledávek

- uzavřel dne 15. 5. 2000 v H. s L. S. kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, v níž sjednal též zřízení věcného břemene spočívajícího v právu chůze a průjezdu všemi motorovými vozidly přes parcely blíže specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně;

- uzavřel dne 30. 5. 2000 v B. s obchodní společností R. I , s. r. o., v její prospěch smlouvu o zřízení věcného břemene na dobu 10 let za úplatu pro účely podnikání včetně oprávnění dále nemovitost pronajímat a smlouvu o zřízení předkupního práva s věcněprávními účinky, v níž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 000,- Kč, které zatěžovaly nemovitosti v katastrálním území B. I. blíže specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně;

- uzavřel dne 30. 5. 2000 v B. s obchodní společností R. I. , s. r. o., v její prospěch smlouvu o zřízení věcného břemene na dobu 10 let za úplatu pro účely podnikání včetně oprávnění dále nemovitost pronajímat a smlouvu o zřízení předkupního práva s věcněprávními účinky, v níž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 000,- Kč, které zatěžovaly nemovitosti v katastrálním území H. S. blíže specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Popsaným jednáním přitom obviněný zapříčinil, že se předmětné nemovitosti v celkové hodnotě 35 000 000,- Kč staly neprodejnými, a věřitelům označeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tak znemožnil poměrné uspokojení jejich pohledávek a současně jim tímto svým jednáním způsobil škodu v uvedené výši.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. V. K. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti, a to jako osoby samostatně výdělečné činné nebo jako člena statutárního orgánu obchodní společnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, silniční motorová doprava, reklamní činnost na dobu 4 roky. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 40 T 20/2000, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve vztahu k věřitelům blíže označeným ve výroku rozsudku.

K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. V. K. uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti fyzických osob v oborech výroba mléčných výrobků, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, silniční motorová doprava, reklamní činnost, hostinská činnost a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena dozorčí rady obchodní společnosti s předmětem činnosti spočívajícím ve výrobě mléčných výrobků, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, silniční motorová doprava, reklamní činnosti, hostinská činnost, a to na dobu 4 roky. Naproti tomu Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný Ing. V. K. podal dne 31. 8. 2007 prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. K. proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Následně dne 1. 11. 2007 obviněný sdělil, že toto dovolání „bere zpět“, přičemž tak učinil přípisem své nové obhájkyně Mgr. M. N. , v němž ovšem výslovně uvedl, že „podá nové dovolání řádně ve dvouměsíční lhůtě stanovené v § 265e tr. řádu“. Obviněný pak skutečně dne 22. 12. 2007 podal ještě v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. řádu) prostřednictvím posledně jmenované obhájkyně nové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.

Obviněný spatřuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu především v tom, že mu údajně nebylo známo, kdy se uskuteční veřejné zasedání u Krajského soudu v Ostravě, kterého se chtěl osobně zúčastnit, aby mohl prokázat svou nevinu. Podle názoru obviněného se tohoto veřejného zasedání neoprávněně zúčastnila advokátka JUDr. H. K. , které nikdy neudělil plnou moc k zastupování ve veřejném zasedání. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje obviněný porušení svého práva na řádnou obhajobu.

S poukazem na další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Ing. V. K. namítl, že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně posoudily subjektivní stránku tohoto trestného činu. Jak dále obviněný uvádí, v inkriminované době byl oprávněn jako jednatel obchodní společnosti M. , spol. s r. o., uzavírat kupní smlouvy a smlouvy o zřízení předkupního práva a zřízení věcného břemene, přičemž tak jednal z důvodu zajištění finančních prostředků k alespoň částečnému uspokojení věřitelů jmenované obchodní společnosti. Obchodní společnosti, s nimiž uzavřel předmětné smlouvy, měly podle obviněného splatné pohledávky vůči obchodní společnosti M., spol. s r. o., proto došlo k jednostranným zápočtům, což ovšem obviněný nemohl v době uzavření uvedených smluv předpokládat.

Obviněný se rovněž domnívá, že český právní řád nevylučuje popsaný způsob započtení pohledávek a není ho možné chápat ani jako prostředek, který snižuje hodnotu obchodního majetku. Navíc, jak obviněný dále připomíná, za uzavření uvedených smluv získal do majetku obchodní společnosti M. , spol. s r. o., protiplnění, což vylučuje následek v podobě „zkrácení pohledávek věřitelů“, jakož i existenci škody na jejich majetku. Naopak podle názoru obviněného došlo zmíněným započtením k částečnému oddlužení obchodní společnosti M. , spol. s r. o., a k zániku pohledávek těch obchodních společností, které provedly jednostranné započtení. Na podporu svých tvrzení obviněný zdůraznil, že v době spáchání posuzovaného činu neměl ekonomické vzdělání a rovněž nebyl seznámen se stavem jmenované obchodní společnosti, jak uzavřely soudy obou stupňů.

Podle obviněného Ing. V. K. soudy nižších stupňů nesprávně posoudily i výši škody. Jak v této souvislosti namítá obviněný ve svém dovolání, za uzavření smluv obdržel do majetku obchodní společnosti M., spol. s r. o., odpovídající protiplnění, přičemž všechny nemovitosti se podařilo prodat. Podle jeho názoru bylo v posuzované věci pro stanovení výše škody podstatné i to, jaká byla hodnota předmětných nemovitostí v době, kdy byly zatíženy věcným břemenem, oproti jejich hodnotě bez tohoto zatížení. Jestliže tedy soudy obou stupňů vycházely při zjišťování výše škody pouze z tzv. obvyklé ceny věci, podle přesvědčení obviněného posoudily uvedený zákonný znak nesprávně. Obviněný považuje za nezbytné pro správné zjištění výše škody, aby se soudy nejdříve zabývaly určením částky, za kterou se podařilo prodat předmětné nemovitosti, resp. kterou získal za smlouvy o zřízení věcného břemene a předkupního práva, a aby tuto částku pak odečetly od „předpokládané“ výše škody. Obviněný zpochybnil též závěry soudů nižších stupňů, pokud uzavřely, že neměl zájem na dalším podnikání obchodní společnosti M. , spol. s r. o.

Ve svém dovolání dále obviněný Ing. V. K. poukazuje i na nesprávné úvahy soudů obou stupňů, pokud jde o posouzení objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podle jeho názoru soudy opřely své závěry o nedostatečný rozsah dokazování a nezabývaly se náležitě ani stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Své výhrady obviněný zaměřil i proti výroku o náhradě škody, neboť má za to, že takový výrok nebylo možné vůbec učinit. Jak uvádí obviněný ve svém dovolání, tomuto postupu bránilo příslušné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v tehdy účinném znění, které soudy nižších stupňů údajně vůbec nerespektovaly.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 102 T 217/2004, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k původnímu dovolání obviněného Ing. V. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž na toto vyjádření odkázala i po doručení nového dovolání obviněného. Podle názoru státní zástupkyně s ohledem na zjištěný skutkový stav nelze mít pochybnosti o protiprávnosti jednání obviněného, který jednak prodejem již zastavených nemovitostí, jednak jejich zatížením věcnými břemeny a předkupním právem způsobil, že se předmětné nemovitosti staly v konkurzním řízení neprodejnými, a že tedy nemohlo být realizováno ani zástavní právo svědčící jednotlivým věřitelům. Státní zástupkyně je však přesvědčena, že soudy obou stupňů se pečlivě nevypořádaly s otázkou, zda zmíněné zástavní právo svědčilo skutečně všem věřitelům uvedeným v tzv. skutkové větě ve výroku o vině a dále ve výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně. Přitom takové zjištění má podle státní zástupkyně podstatný význam z toho hlediska, zda pohledávky těchto věřitelů mohly být zmařeny popsaným jednáním obviněného, byť jen zčásti.

Dále státní zástupkyně přisvědčila i námitce obviněného Ing. V. K. , pokud brojí též proti výroku o náhradě škody. Jak v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění, trvaly v době rozhodování soudů nižších stupňů o náhradě škody způsobené trestným činem právní účinky prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti M., spol. s r. o. Proto podle přesvědčení státní zástupkyně soud prvního stupně postupoval v rozporu s hmotným právem, neboť vůbec neměl rozhodovat ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu o nárocích poškozených subjektů.

Pokud jde o způsobenou škodu, má státní zástupkyně za to, že vznikla škoda v uvedené výši a že tato výše byla stanovena způsobem odpovídajícím ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., jak vyplývá ze závěrů posudku znalce z oboru ekonomie, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Podle názoru státní zástupkyně nemůže být hodnota nemovitostí snížena o hodnotu zástav, neboť tento zajišťovací institut byl zřízen ve prospěch poškozených zástavních věřitelů, a tedy k zajištění uspokojení jejich pohledávek v konkurzním či jiném soukromoprávním řízení.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal důvodným dovolání obviněného Ing. V. K. , aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud musel nejdříve zkoumat, zda v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože obviněný Ing. V. K. podal své dovolání ze dne 22. 12. 2007 poté, co dne 1. 11. 2007 přípisem vyhotoveným prostřednictvím své nové obhájkyně Mgr. M. N. oznámil předsedovi senátu soudu prvního stupně, že „bere zpět“ své původní dovolání ze dne 31. 8. 2007 a hodlá podat nové dovolání. Takové vyjádření podle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat za skutečné zpětvzetí podaného dovolání a nelze mu přiznat účinky s tím spojené ve smyslu § 265g tr. řádu.

Jak totiž vyplývá z č. l. 2433 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 217/2004, obviněný Ing. V. K. sice učinil oznámení o zpětvzetí svého původního dovolání a učinil tak prostřednictvím své nové obhájkyně Mgr. M. N. , která za něj jednala na základě plné moci ze dne 7. 9. 2007. Obviněný ovšem zároveň vyjádřil v tomto projevu vůle i svůj záměr podat nové dovolání, což také ještě v běžící dovolací lhůtě učinil. Z trestního spisu je navíc patrné, že obviněný se rozhodl k uvedenému úkonu za situace, kdy se neztotožnil s obsahem dovolání, které za něj podala dne 31. 8. 2007 bez předchozí konzultace původní obhájkyně JUDr. H. K.

Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nelze zmíněný projev vůle obviněného vykládat k jeho tíži jako zpětvzetí dovolání ve smyslu § 265g odst. 1 tr. řádu, neboť pokud by obviněný skutečně netrval na projednání své věci v dovolacím řízení, neavizoval by současně i podání „nového“ dovolání. V posuzované věci je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný pouze zdůraznil svůj nesouhlas s obsahem původního dovolání, a tuto skutečnost pak velmi nepřesně a neobratně formulovala jeho nová obhájkyně Mgr. M. N. v uvedeném přípise jako „zpětvzetí dovolání“ a současně informovala o záměru podat „nové dovolání“. Přitom zde postačilo využít možnosti podle § 265f odst. 2 tr. řádu a v běžící dovolací lhůtě změnit jak důvody původně podaného dovolání, tak případně i rozsah, v němž obviněný hodlal napadnout rozhodnutí odvolacího soudu.

Na základě této argumentace proto Nejvyšší soud nemohl odmítnout dovolání obviněného Ing. V. K. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že ho znovu podala osoba, která ho předtím výslovně vzala zpět.

Pokud jde o formální náležitosti obsahu dovolání obviněného, ten podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Obviněný Ing. V. K. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. V případě prvního z nich obviněný vychází ze svého přesvědčení, podle něhož nevěděl o termínu veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Ostravě, který rozhodoval o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, přičemž obviněný se chtěl zúčastnit tohoto veřejného zasedání, u něhož ho údajně neoprávněně zastupovala advokátka JUDr. H. K. , které k tomu nikdy neudělil plnou moc.

S uvedeným názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spočívá – mimo jiné v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jde-li o veřejné zasedání odvolacího soudu, může být tento dovolací důvod naplněn především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (v řízení proti mladistvému se uplatní ještě ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Jak dále dovodila judikatura Nejvyššího soudu, citovaný dovolací důvod lze spatřovat i tehdy, pokud soud, u něhož se koná veřejné zasedání, považuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou a tuto skutečnost dal jednoznačně najevo tím, že předvolal obviněného k takovému veřejnému zasedání (§ 233 odst. 1 věta první tr. řádu, viz též rozhodnutí pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Konečně týž dovolací důvod je dán i v situaci, když obviněný výslovně trval na své účasti u veřejného zasedání, což dal soudu zřetelně najevo, přičemž svou neúčast včas a řádně omluvil takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. B. , P. ). Ani jeden z uvedených případů však v posuzované věci nenastal.

Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 217/2004 (viz jeho č. l. 2366), obviněný Ing. V. K. byl jen vyrozuměn o konání veřejného zasedání Krajského soudu v Ostravě, které bylo nařízeno na den 7. 6. 2007, nikoli k němu předvolán. K vyrozumění obviněného o tomto veřejném zasedání použil odvolací soud tiskopis vzoru č. 7a ve smyslu sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (publikovaného pod č. 11 v částce 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti). Jde tedy o vzor, který obsahuje mimo jiné poučení obviněného, podle něhož veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud pak rozhodl v projednávaném případě o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného Ing. V. K. usnesením, přičemž vycházel ze žádosti obviněného založené na č. l. 2365 trestního spisu, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti. Zmíněné veřejné zasedání odvolacího soudu poté vyústilo do rozhodnutí ve věci, proti němuž směřuje podané dovolání obviněného.

Popsaný postup odvolacího soudu byl podle názoru Nejvyššího soudu správný a v souladu se zákonem. Odvolací soud již vyrozuměním obviněného Ing. V. K. o konání veřejného zasedání dal dostatečně najevo, že jeho osobní účast v řízení o odvolání nepovažuje za nutnou, proto ho k veřejnému zasedání nepředvolával. V posuzované věci přitom nepřicházelo v úvahu ani zákonné omezení obsažené v ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, jelikož obviněný se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud navíc za výše uvedených okolností dal obviněný odvolacímu soudu dostatečně najevo svou vůli nezúčastnit se veřejného zasedání, nemohlo dojít k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v něm ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak obviněný namítal ve svém dovolání.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného Ing. V. K. , podle něhož advokátka JUDr. H. K. nebyla oprávněna zastupovat obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť jí údajně k tomu neudělil plnou moc. V posuzované trestní věci obviněného šlo o případ nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. řádu, neboť se konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, tj. trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., za jehož spáchání hrozí uložení trestu odnětí svobody na 2 roky až 8 let. Jak je přitom patrné z trestního spisu (viz jeho č. l. 1805), obviněný si dne 3. 3. 2004 sám zvolil za svou obhájkyni právě JUDr. H. K. , které tak od uvedeného dne vznikly všechny povinnosti a práva obhájce (srov. § 41 tr. řádu). Přitom povinnosti a práva obhájce zanikají při skončení trestního stíhání, nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení či ustanovení vymezeno jinak (§ 41 odst. 5 věta první tr. řádu). Z plné moci zařazené na č. l. 1805 trestního spisu pak podle Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný zmocnil JUDr. H. K. ke všem úkonům obhájce, které souvisí s trestním řízením v této trestní věci. Protože obviněný vypověděl plnou moc jmenované obhájkyni až dne 7. 9. 2007 (viz č. l. 2423 trestního spisu), tj. po rozhodnutí odvolacího soudu, které učinil ve veřejném zasedání dne 7. 6. 2007, byla obhájkyně JUDr. H. K. oprávněna i povinna zastupovat obviněného též před odvolacím soudem a zúčastnit se veřejného zasedání, v němž se rozhodovalo o odvoláních obviněného a státního zástupce. Navíc námitky obviněného založené na opačném tvrzení nejenže neodpovídají skutečnosti, ale ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který se nijak netýká účasti či neúčasti obhájce u veřejného zasedání.

Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že ten může být naplněn, když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O dovolací důvod podle citovaného ustanovení tedy jde jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný Ing. V. K. však s poukazem na citovaný dovolací důvod zčásti zpochybnil některé zjištěné skutkové okolnosti, zejména závěry soudů o ekonomickém vzdělání obviněného, o jeho obeznámení s vnitřními poměry a stavem obchodní společnosti M. , spol. s r. o., o nezájmu obviněného na dalším pokračování její činnosti, a dále obviněný vytkl i nedostatečné hodnocení výpovědi svědka I. P. především v souvislosti s naplněním subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Těmito námitkami tedy podle názoru Nejvyššího soudu obviněný v podstatě zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, přičemž tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud tudíž nemohl přihlížet k uvedeným námitkám obviněného.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. V. K. , které sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Takovou dovolací námitkou je zejména tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů údajně pečlivě neposoudily otázku jeho zavinění, protože v době uzavírání předmětných smluv (tj. kupní smlouvy a smluv o zřízení věcného břemene a o zřízení předkupního práva) obviněný nemohl předpokládat, že dojde k zápočtu vzájemných pohledávek.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn.

V posuzované věci svědčí o existenci úmyslného zavinění obviněného Ing. V. K. podle Nejvyššího soudu zejména skutečnost, že obviněný věděl jednak o stavu úpadku obchodní společnosti M., spol. s r. o., jednak o tom, že za tohoto stavu jsou předmětné nemovitosti použitelné k alespoň částečnému uspokojení pohledávek věřitelů jmenované obchodní společnosti. Současně si byl obviněný vědom skutečnosti, že sjednáním smluv týkajících se dotčených nemovitostí s jinými věřiteli této obchodní společnosti zmaří uspokojení pohledávek poškozených věřitelů, přičemž s tím byl přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Jednání obviněného totiž v podstatě vyvolalo stav, v němž nebylo možné použít předmětné nemovitosti ani zčásti k uspokojení pohledávek jak zástavních věřitelů, tak ani ostatních věřitelů obchodní společnosti M. , spol. s r. o., jejímž jménem obviněný jednal.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného Ing. V. K. , podle něhož v době, kdy sjednával smlouvy blíže specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevěděl o budoucím započtení pohledávek ze strany subjektů, v jejichž prospěch byly tyto smlouvy uzavřeny. Obviněný totiž přinejmenším z účetnictví obchodní společnosti M. , spol. s r. o., a z vnitropodnikové korespondence věděl o stavu úpadku této společnosti, resp. o velkém množství pohledávek neuspokojených věřitelů, takže musel předpokládat, že se jednotliví věřitelé budou domáhat zaplacení svých pohledávek. Přesto obviněný nepodnikl nic, co by zabránilo znehodnocení majetkové podstaty dlužníka, jehož jménem jednal v inkriminované době, ale naopak i zbytek majetku použitelného k uspokojení pohledávek věřitelů učinil neupotřebitelným k tomuto účelu. Podle dovolacího soudu takové jednání obviněného svědčí o jeho úmyslu zmařit uspokojení věřitele jmenované obchodní společnosti a způsobit jim tak škodu na majetku. Přitom ke způsobení těžšího následku v podobě škody velkého rozsahu postačí, pokud ho pachatel (tj. obviněný) zavinil z nedbalosti [srov. § 6 písm. a) tr. zák.].

Za okolností popsaných ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tedy obviněný Ing. V. K. nemohl počítat se žádnou okolností, která by zabránila vzniku škody na majetku věřitelů obchodní společnosti M. , spol. s r. o., s jejímž majetkem obviněný hospodařil jako její statutární orgán. Obviněný si takto počínal, aniž měl jakoukoli představu či dokonce záruku, že tento majetek bude použit ve prospěch poškozených věřitelů. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku věřitelů jmenované obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Ostatně tento účel – znemožnit věřitelům obchodní společnosti M. , spol. s r. o., poměrné uspokojení jejich pohledávek – soud prvního stupně výslovně formuloval hned v úvodu skutkové věty ve výroku svého rozsudku, takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění obviněného. Svými námitkami proto obviněný částečně zpochybňuje i toto skutkové zjištění, a tím se dostává mimo hmotněprávní povahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.

Nejvyšší soud tedy považuje námitku obviněného Ing. V. K. , kterou zpochybňuje správnost posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, za neopodstatněnou. Navíc s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

S poukazem na týž dovolací důvod pak obviněný Ing. V. K. vytkl i nesprávné posouzení objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť – jak se obviněný domnívá – nezkrátil žádného z věřitelů obchodní společnosti M. , spol. s r. o. Obviněný je totiž přesvědčen, že věřitelé, s nimiž uzavřel předmětné smlouvy, měli vůči jmenované obchodní společnosti splatné pohledávky, které byly následně započteny, takže tím obviněný údajně snížil celkové zadlužení této obchodní společnosti. Své výhrady obviněný zaměřil též proti výši škody, která podle jeho názoru nebyla zjištěna v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tak škodu velkého rozsahu. V projednávané trestní věci dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, podle něhož obviněný Ing. V. K. sjednal ohledně majetku ve vlastnictví obchodní společnosti M. , spol. s r. o., v níž v době spáchání posuzovaného trestného činu působil jako jednatel, takové smlouvy (kupní, o zřízení věcného břemene, o zřízení předkupního práva), které v podstatě znamenaly neprodejnost tohoto majetku, ač šlo o majetek použitelný k alespoň poměrnému uspokojení řady pohledávek značného počtu věřitelů jmenované obchodní společnosti, a tím způsobil věřitelům škodu ve výši 35 000 000,- Kč. Podle tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že učinil neupotřebitelnou část svého majetku, a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu.

Jak je tedy z popsaného stavu zřejmé, počínání obviněného Ing. V. K. sice nesměřovalo k likvidaci celé majetkové podstaty použitelné k uspokojení věřitelů jmenované obchodní společnosti, za kterou obviněný jednal a nesl odpovědnost ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák., ale představovalo podstatné snížení rozsahu a kvality tohoto majetku. V posuzovaném případě je totiž významné, že majetek obchodní společnosti M. , spol. s r. o., který obviněný učinil předmětem uvedených smluv, byl částečně odprodán a částečně zatížen věcnými břemeny a předkupními právy, což jsou okolnosti, v jejichž důsledku došlo ke snížení hodnoty předmětných nemovitostí, a tím i k jejich faktické neprodejnosti. Zmíněné jednání obviněného tedy poškodilo nejen zástavní věřitele, jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem na některých z těchto nemovitostí (obchodní společnosti Č. L. , a. s., K. b. , a. s., C. L. , a. s.), ale i další věřitele obchodní společnosti M., spol. s r. o., uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kteří rovněž nemohli být uspokojeni z případného výtěžku majetku po realizaci zástavních práv.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se přitom může dopustit i dlužník, který zřídí ke svému majetku použitelnému k uspokojení věřitelů, věcné břemeno ve prospěch třetí osoby, jestliže tím poklesne hodnota dlužníkova majetku tak, že věřitel z něj již nebude moci dosáhnout uspokojení své pohledávky ani jeho případným zpeněžením (např. majetek se tím stane neprodejným) – viz k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004, publikované pod č. T 740. v sešitu 10 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. B. , P. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., kterou se v době spáchaného činu obviněného prováděla některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, při oceňování nemovitostí se výsledná zjištěná cena sníží o ceny věcných břemen váznoucích na nemovitostech zjištěné podle § 18 citovaného zákona. S účinností od 1. 2. 2008 platí stejně formulované ustanovení § 45 vyhlášky č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška).

Zatížení nemovitého majetku, jehož se týkaly smlouvy uzavřené obviněným, cizími právy tudíž mělo negativní dopad na jeho cenu a na možnost zpeněžení k uspokojení věřitelů, a to dokonce do takové míry, že nemovitosti se staly neprodejnými, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Tím byli poškozeni nejen věřitelé, jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem váznoucím na dotčených nemovitostech, ale s ohledem na ustanovení § 28 odst. 4 zákona č. 321/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (který platil do 31. 12. 2007), i ostatní věřitelé s pohledávkami takto nezajištěnými.

Na podkladě shora uvedené argumentace neobstojí ani tvrzení obviněného Ing. V. K. , podle něhož nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů, neboť jednostranným započtením zanikly pohledávky některých z nich. Jednak soudy obou stupňů neučinily žádný takový skutkový závěr o zániku některých závazků obchodní společnosti M. , spol. s r. o., v důsledku započtení vzájemných pohledávek. Přitom jak vyplývá z trestního spisu (viz zejména jeho č. l. 201, č. l. 207, č. l. 212), k zápočtům, které obviněný zmiňuje ve svém dovolání, došlo až poté, co již učinil dispozice, jimiž zmařil uspokojení věřitelů jmenované obchodní společnosti jako dlužníka, tj. po dokonání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Navíc tento jednostranný zápočet měly provést podle tvrzení obviněného ty obchodní společnosti, s kterými obviněný sjednal smlouvy, jejichž důsledkem byla podle zjištění soudů obou stupňů neprodejnost majetku obchodní společnosti M. , spol. s r. o., a jeho nepoužitelnost k uspokojení pohledávek vyjmenovaných věřitelů. Takže ti věřitelé, kteří údajně jednostranně započetli své splatné pohledávky vůči jmenované obchodní společnosti, nevystupovali v posuzované věci jako poškození věřitelé, proto ani případné uspokojení jejich pohledávek nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného za zmaření uspokojení pohledávek poškozených věřitelů. V takovém případě by pak stejně mohlo jít o trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák., jestliže se obchodní společnost M. , spol. s r. o., nacházela v platební neschopnosti, přičemž uvedený trestný čin není ničím jiným než zvláštním případem poškozování věřitele, který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-II. Sb. rozh. tr.) a za jehož spáchání je stanoven stejný trest, tj. trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let.

V posuzované věci však skutkový stav, který zjistily soudy nižších stupňů, podle Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a nikoli trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný Ing. V. K. se ostatně ve svém dovolání ani nedomáhal změny právní kvalifikace skutku v tomto smyslu takže i ty jeho námitky, jimiž zpochybnil objektivní stránku trestného činu poškozování věřitele, nejsou důvodné.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného Ing. V. K. , které zaměřil proti správnosti posouzení výše způsobené škody. Obviněný způsobil škodu velkého rozsahu, za kterou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 5 000 000,- Kč. Jak je přitom patrné z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 4 rozsudku odvolacího soudu), oba soudy vycházely z tzv. obvyklé ceny, která je jedním z kritérií pro určení výše škody podle § 89 odst. 12 tr. zák. Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v tomto ustanovení bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození (znehodnocení) věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Jestliže tedy soudy nižších stupňů v tomto případě vycházely z celkové obvyklé hodnoty předmětných nemovitostí, která před jejich převodem a zatížením právy třetích osob činila částku 35 000 000,- Kč a byla stanovena na podkladě znaleckého posudku, nelze jim nic vytknout.

Jak navíc vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, škodu u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zák. představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný Ing. V. K. jednal způsobem předpokládaným v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. snížil hodnotu majetku obchodní společnosti M. , spol. s r. o., tím, že výše uvedené nemovitosti ve vlastnictví této obchodní společnosti učinil předmětem dalších smluvních vztahů, způsobil tak fakticky jejich neprodejnost a nepoužitelnost k uspokojení pohledávek poškozených věřitelů. Proto podle názoru Nejvyššího soudu zde představuje škodu celková obvyklá cena nemovitostí, jichž se týkaly smlouvy uzavřené obviněným (tj. částka ve výši 35 000 000,- Kč), jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, když celková výše neuspokojených pohledávek poškozených věřitelů značně převyšovala tuto cenu. Námitka obviněného směřující proti správnosti stanovení výše škody je tudíž neopodstatněná. Navíc obviněný i v tomto směru částečně zpochybňuje skutkové zjištění, resp. hodnocení znaleckého posudku, z něhož vychází závěr o výši škody, a tím se obviněný dostává mimo hmotněprávní povahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.

Vytýká-li obviněný Ing. V. K. soudům nižších stupňů, že se dostatečně nezabývaly posouzením stupně nebezpečnosti činu pro společnost, aniž by namítal nesplnění materiální podmínky trestnosti činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.) či materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.), jde o zcela obecné tvrzení, které rovněž nemůže naplnit citovaný dovolací důvod. Přitom s ohledem na všechny popsané rozhodné okolnosti nelze dospět k závěru, podle něhož by snad skutek spáchaný obviněným neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 a č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.).

Konečně obviněný Ing. V. K. nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, který byl podle jeho názoru učiněn za situace, kdy probíhalo konkursní řízení týkající se majetku obchodní společnosti M. , spol. s r. o. Ani s touto námitkou obviněného se nemohl Nejvyšší soud ztotožnit. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury, prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení např. statutárního orgánu a dopustil se stíhaného trestného činu v tomto postavení, popřípadě v souvislosti s ním, nezakládalo překážku uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, neboť v takovém případě není dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný vystupoval jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti a v tomto postavení se dopustil posuzovaného trestného činu, nebránila uvedená okolnost soudu prvního stupně v tom, aby rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem podle § 228 odst. 1 tr. řádu.

Navíc k tomu Nejvyšší soud připomíná, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se sice může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem podle § 228 odst. 1 tr. řádu, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. Zmíněnému dovolacímu důvodu však neodpovídá námitka vytýkající porušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, podle něhož po prohlášení konkursu nebylo možno v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, protože jde o procesní námitku, která se netýká aplikace hmotného práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. B. , P. 2004). Citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání totiž neupravovalo žádnou hmotněprávní otázku, ale mělo ryze procesní povahu, jelikož se podle něj po prohlášení konkursu přerušovala řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, byl-li účastníkem takových řízení úpadce, ledaže šlo o trestní řízení, v němž však nebylo rozhodnouto o náhradě škody.

Jestliže tedy obviněný Ing. V. K. vytýkal porušení zákona o konkursu a vyrovnání [byť přímo neodkázal na jeho ustanovení § 14 odst. 1 písm. c), ale zjevně ho měl na mysli, pokud dovozoval překážku pro rozhodnutí o náhradě škody], namítal rozpor výroku o náhradě škody s ustanovením, které neupravuje žádný hmotněprávní aspekt odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem, ale stanoví pouze vliv rozhodnutí o prohlášení konkurzu na jiná řízení. Zmíněné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se nijak nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek, ale účinky prohlášení konkursu vztahuje na procesní stránku věci v tom smyslu, že v trestním řízení nemá být rozhodnuto o náhradě škody. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné i námitky obviněného Ing. V. K. týkající se výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. V. K. podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice zčásti vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání částečně jen opakoval námitky, s nimiž se už zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 27. March 2008