JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 270/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2002 o dovolání, které podal obviněný JUDr. I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 9 To 511/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 97/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. I. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 9 To 511/2001, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „6. 5. 2000 okolo 19.40 hodin jako řidič osobního motorového vozidla značky Volkswagen Vento, na silnici II/185 ve směru S. – K., okres K., 23. kilometr u K. narazil úmyslně středem svého vozidla, které rozjížděl, do cyklisty Ing. Z. K., který se s jízdním kolem rovněž rozjížděl, a to po vzájemné slovní rozepři na vozovce, přičemž Ing. Z. K. upadl po nárazu na vozovku, zranění přitom neutrpěl a obžalovaný z místa nehody vycouval a ujel, aniž by se přesvědčil, zda cyklista nepotřebuje poskytnout pomoc“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku, a dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný uznán povinným, aby zaplatil poškozenému Ing. Z. K. částku 4 000,- Kč.

Shora citovaný rozsudek byl vydán z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaných proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 1 T 97/2001, kterým bylo ve věci rozhodnuto v prvním stupni.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 9 To 511/2001, napadl obviněný dne 30. 5. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak obviněný ve svém dovolání uvádí, je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v jeho neprospěch, pokud skutkový děj, tak jak byl zjištěn, byl posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Plzni stejně jako před tím Okresní soud v Domažlicích měly pochybit, jestliže dospěly k závěru, že se jednalo o úmyslný náraz středem vozidla do cyklisty Ing. Z. K. Podle názoru obviněného skutková zjištění ve věci nedovolují učinit jiný závěr než ten, že šlo o nedbalost, a nikoli o úmysl. Obviněný se sám k věci nemůže vyjádřit, neboť trvá na své výpovědi, že nebyl účastníkem předmětné události, a vychází proto z výpovědí poškozeného Ing. Z. K. a svědka R. K. Z nich dovozuje, že nelze vyloučit, že řidič osobního automobilu Volkswagen Vento, když stál na okraji vozovky, chtěl najet na střed vozovky, aby pak couvl a pokračoval jiným směrem. Neznamená to tedy, že chtěl najet do cyklisty nebo že byl alespoň srozuměn s možností do něho najet. Za nezanedbatelné považuje obviněný i pochybnosti o tom, že by řidič uvedeného vozidla chtěl způsobit zranění nebo alespoň se zraněním byl srozuměn. Celá událost se mohla odehrát také tak, že došlo k náhodnému najetí do kola poškozeného, při kterém došlo k poškození kola a k zanedbatelnému zranění. Obviněný uzavírá, že pokud by ve věci dříve činné soudy uvážily tyto důkazy, správně je zhodnotily podle § 2 odst. 6 tr. řádu a respektovaly zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, nemohly by vyložit skutková zjištění v tom smyslu, že jde o zavinění úmyslné.

Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl, aby dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v otázce zavinění a sám pak ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. B., bylo tedy podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Domažlicích dne 30. 5. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný JUDr. I. K. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu pak obviněný uvádí zejména nedostatky v uvážení důkazů a v jejich zhodnocení, které vedly k výkladu, že se v předmětné věci jednalo o úmyslné zavinění. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný tvrdí, že řidič osobního automobilu Volkswagen Vento nemusel chtít najet do cyklisty ani s tím nemusel být srozuměn. Celá událost se mohla odehrát také náhodným najetím do kola poškozeného, když řidič vozidla najel do středu vozovky, aby pak couvl a pokračoval jiným směrem. Na základě uvedeného obviněný dále dovozuje, že řidič vozidla nemusel chtít způsobit poškozenému zranění ani s tím nemusel být srozuměn, a mohlo se proto jednat jen o nedbalost.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného JUDr. I. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak ho popsal odvolací soud v napadeném rozsudku, tedy mimo jiné že „narazil úmyslně středem svého vozidla, které rozjížděl, do cyklisty Ing. Z. K., a to po vzájemné slovní rozepři na vozovce, přičemž Ing. Z. K. upadl po nárazu na vozovku, zranění přitom neutrpěl“. Popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Plzni. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného JUDr. I. K. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Obviněný totiž ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti tomu, jaká skutková zjištění vyvodily soudy obou stupňů z provedených důkazů, z nichž některé obviněný zpochybňuje (zejména výpovědi poškozeného Ing. Z. K. a svědka R. K.). Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Výhrady uplatněné v dovolání obviněného JUDr. I. K. pak směřují právě proti těm skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr o formě jeho zavinění ve vztahu k jednání a k hrozícímu následku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v posuzovaném dovolání byl sice citován jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud neakceptoval ani ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, které vyúsťují do konstatování, že kdyby soudy důkazy zmíněné v dovolání správně zhodnotily podle § 2 odst. 6 tr. řádu, nemohly by vyložit skutková zjištění v tom smyslu, že jde o zavinění úmyslné. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž způsob hodnocení důkazů soudem nemůže být dovolacím důvodem už jen proto, že sám o sobě není ani vadou řízení, pro kterou by bylo možné zrušit rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu. Zde platí, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rozhodnutí pod č. 53/1992 Sb.). Tím spíše musí uvedené závěry platit v situaci, kdy má Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat napadené rozhodnutí již ve třetím stupni a bez možnosti provedené důkazy opakovat a provádět za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti (viz § 265r odst. 7 tr. řádu).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 4. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 04. July 2002