JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 267/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovoláních podaných obviněnými P. J. a T. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 2 To 29/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 39/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. J. a T. J. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 2 T 39/2006, byli mj. obvinění P. J. a T. J. uznáni vinnými těmito trestnými činy: obviněný P. J. trestnými činy porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. [bod 1) výroku o vině] a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství se spoluobviněným P. Č. podle § 9 odst. 2 tr. zák. [bod 2) výroku o vině], a obviněný T. J. organizátorstvím k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 209 odst. 1 písm. b) tr. zák. [bod 3) výroku o vině]. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému P. J. podle § 125 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a dále podle § 53 odst. 1, 2 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře padesát tisíc korun českých, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněnému T. J. byl za shora uvedený trestný čin uložen podle § 209 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a dále podle § 53 odst. 1, 2 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře padesát tisíc korun českých, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 2 To 29/2007, kterým z podnětu odvolání obviněných P. J. a T. J. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P. J. v části výroku o trestu, jíž mu byl uložen peněžitý trest včetně trestu náhradního, a ohledně obviněného T. J. v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému T. J. podle § 209 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci napadli obvinění P. J. a T. J. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., která oba shodně opřeli o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Úvodem odůvodnění svého podání obviněný P. J. formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že trestní řízení je zatíženo procesními pochybeními, a odůvodnění napadeného rozsudku označil za nepřezkoumatelné. Jednotlivé námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci vyjmenoval postupně nejprve ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu a následně také ke skutku pod bodem 2) výroku o vině téhož rozsudku.

Znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. podle dovolatele nebyly naplněny, neboť společnost C. B. I. & E., s. r. o., se nacházela v úpadku po dobu kratší než šest měsíců. Vyjádřil přesvědčení, že v souladu s názorem zastávaným judikaturou je právě šest měsíců trvající platební neschopnost minimální dobou nutnou pro závěr o spáchání daného trestného činu. Dále obviněný P. J. nesouhlasil s posouzením převodu společnosti na M. S. jako okolnosti, která je součástí protiprávního jednání, neboť podle jeho přesvědčení se jednalo o skutečnost trestnost vylučující. Takový názor odůvodnil tím, že prodej společnosti je jedním ze zákonných způsobů řešení stavu úpadku. Uvedl, že pokud se společnost skutečně nacházela ve stavu úpadku, nebyl si toho vědom. Stejně tak nevěděl, že M. S. byl pouze tzv. bílým koněm, jenž byl nastrčen spoluobviněným R. Č. Dovolatel zpochybnil také naplnění materiální stránky trestného činu. Jelikož podle zjištění soudu prvního stupně mu vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu k 1. 6. 2004 a zanikla dne 7. 7. 2004 (tohoto dne byl odvolán z funkce jednatele a prodal svůj obchodní podíl ve společnosti), trvala tato jeho povinnost jenom 37 dní. Proto se domníval, že společenská nebezpečnost jeho jednání spočívajícího v nepodání návrhu na prohlášení konkursu ve lhůtě pouhých 37 dní nedosahovala dostatečné intenzity nutné k naplnění materiální stránky.

Pokud se týká skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu, který byl kvalifikován jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve formě spolupachatelství se spoluobviněným P. Č. podle § 9 odst. 2 tr. zák., nebyl podle obviněného P. J. naplněn znak speciálního pachatele. Domníval se, že způsobilost být speciálním pachatelem předmětného trestného činu, tj. tím, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, obviněný ztratil dne 7. 7. 2004, kdy přestal být jednatelem společnosti a veškeré účetní dokumenty společnosti předal zmocněnci nového jednatele společnosti M. S. Dovolatel brojil také proti právnímu závěru soudů o spáchání trestného činu ve spolupachatelství se spoluobviněným R. Č. Namítl, že R. Č. a on nejednali ve společném úmyslu a jejich jednání neneslo ani znaky společného postupu. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že obě napadená rozhodnutí zruší, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný T. J. ve svém dovolání výslovně brojil zejména proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, a polemizoval s jejich skutkovými zjištěními. Vyslovil pochybnosti o respektování procesní rovnosti účastníků, práva na spravedlivý proces a zásady objektivní pravdy. Podle jeho názoru se totiž soudy neoprávněně přiklonily k verzi průběhu skutku poskytnuté spoluobviněným P. Č., přestože se v jeho výpovědi vyskytovaly zjevné rozpory. Ani další provedené důkazy nepovažoval za způsobilé prokázat jednání kladené mu za vinu. Uvedl, že opatření kupce společnosti C. B. I. & E., s. r. o., M. S., bylo samostatnou aktivitou spoluobviněného P. Č., s M. S. nikdy nejednal a rozhodně jej nijak neuvedl v omyl tvrzením, že mu zajistí zaměstnání, zatímco ve skutečnosti na něj zamýšlel převést společnost C. B. I. & E., s. r. o. Protože poškozeného M. S. dovolatel měl za vážného zájemce o koupi obchodního podílu v této společnosti, bylo podle něj vyloučeno, aby úmyslně využil jeho omylu, čímž napadl nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně považovala za právně relevantní, avšak neopodstatněné, námitky nedostatku subjektivní a objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., jež vznesl obviněný P. J. Uvedla, že právní praxe považuje za delší dobu, po kterou trvá neschopnost dlužníka plnit své závazky, časový úsek tří měsíců, což bylo v daném případě splněno. O úmyslný trestný čin se pak podle státní zástupkyně jednalo zejména s ohledem na to, že obviněný P. J. si byl vědom stavu úpadku a přesto nepodnikl nic, aby tento nepříznivý stav odvrátil. Za neopodstatněné měla státní zástupkyně také jeho výhrady proti výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Nebylo podle jejího názoru pochyb, že uvedeného trestného činu se dovolatel dopustil v úmyslu přímém a majetková práva věřitelů společnosti C. B. I. & E., s. r. o., byla jeho počínáním ohrožena. Protože pachatelem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. (alinea třetí) může být kdokoli, shledala státní zástupkyně neopodstatněnou i námitku absence znaku speciálního pachatele.

Co se týče dovolací argumentace obviněného T. J., podle státní zástupkyně nevytýkala soudům nižších stupňů v žádném ohledu nesprávné hmotně právní posouzení skutku, jak by odpovídalo uplatněnému důvodu dovolání. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného P. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání T. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem a ani způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipováno tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.

Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný P. J. spáchat trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. v podstatě tak, že v době od června 2004 do 7. 7. 2004 neučinil žádné opatření k překonání nepříznivého ekonomického stavu společnosti C. B. I. & E., s. r. o., a nepodal u příslušného soudu bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, jak bylo podle § 3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), jeho povinností jakožto jednatele společnosti, ačkoli jako jediný jednatel a společník věděl o neschopnosti společnosti platit závazky svým věřitelům od prosince 2003, přičemž se snažil vyhnout své povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu účelovým převodem obchodního podílu na poškozeného M. S. dne 7. 7. 2004 za současného ukončení svého působení ve společnosti i ve funkci jednatele.

Dále se podle skutkových zjištění okresního soudu obviněný P. J. dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněným P.Č. trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 125 odst. 1 tr. zák. Konkrétně jim bylo kladeno za vinu jednání naplňující znaky obsažené ve třetí alternativě citovaného ustanovení a spočívající v tom, že někdy po 7. 7. 2004 uvedení obvinění naložili s účetními doklady společnosti C. B. I. & E., s. r. o., z let 2002 až 2004 (zejména se jednalo o prvotní účetní doklady, deník, hlavní knihu, účetní závěrky a soupis majetku) blíže nezjištěným způsobem, čímž ohrozili možnost uspokojení pohledávek věřitelů společnosti, možnost úplného zjištění majetku společnosti, z něhož by mohly být pohledávky uspokojeny, a dále ohrozili řádné a včasné vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2004, přičemž své protiprávní jednání se snažili zastřít fiktivními protokoly, podle nichž byly účetní doklady předány novému jedinému společníkovi a jednateli M. S.

Obviněný T. J. byl pod bodem 3) odsuzujícího výroku soudu prvního stupně uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 209 odst. 1 písm. b) tr. zák., jež spočívalo ve stručnosti v tom, že za účelem převodu obchodního podílu ve společnosti C. B. I. & E., s. r. o., nacházející se ve stavu úpadku přesvědčil v červnu 2004 spoluobviněného P. Č., aby zajistil osobu s nízkým stupněm inteligence. Tento spoluobviněný poté z popudu obviněného P. J. zajistil osobu poškozeného M. S., jehož uvedli v omyl, že mu zajistí práci, zatímco ve skutečnosti obviněný P. Č. vylákal podpisy poškozeného na dokumenty, na jejichž podkladě provedli obvinění kroky, v jejichž důsledku byl poškozený považován za jediného společníka a jednatele společnosti. Tyto změny nebyly zapsány do obchodního rejstříku pro nepředložení výpisu z rejstříku trestů poškozeného, který se následně snažil obviněný T. J. vylákat od poškozeného pod záminkou zbavení funkce jednatele, přičemž veškeré počínání obviněných popsané pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo konáno s úmyslem opatřit si majetkový prospěch plynoucí z provize za realizaci účelového převodu obchodního podílu a účelovou volbu nového jednatele společnosti.

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním podaným obviněným P. J. Pod formálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné subsumovat některé z námitek vztahujících se jak k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. (výtka, že společnost se nacházela v úpadku po dobu kratší šesti měsíců, námitky nedostatku subjektivní a materiální stránky trestného činu), tak k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. (nenaplnění znaku speciálního pachatele). Dovolací soud však vytýkaným vadám v právním posouzení soudů nižších stupňů nepřisvědčil a dovolání obviněného P. J. shledal zjevně neopodstatněným.

Obviněnému P. J. lze přisvědčit, že dlužníkova neschopnost plnit své splatné závazky musí trvat alespoň šest měsíců (ustanovení § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání mluví výslovně o „delší době“), aby vznikla dlužníkovi povinnost podat návrh na prohlášení konkursu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Soudní praxe opravdu zastává názor, že „delší dobou“ z ustanovení § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je doba nejméně šesti měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, publikované pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 9-10/2004). Toto časové vymezení však evidentně není definitivním, jak vyplývá z právní věty citovaného judikátu: „Neplní-li dlužník své splatné závazky po dobu nejméně šesti měsíců, pak ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2, věty druhé, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, lze mít zásadně za to, že je neplní „po delší dobu“, jež je v odůvodnění citovaného usnesení dále rozvedena v tom smyslu, že není vyloučeno v odůvodněných případech usuzovat na stav úpadku i za existence závazků, které jsou po lhůtě splatnosti po dobu kratší šesti měsíců. Nicméně ze skutkových závěrů Okresního soudu v Olomouci je patrno, že platební neschopnost společnosti C. B. I. & E., s. r. o., nejméně šest měsíců trvala, neboť již od prosince 2003 tato společnost neplnila své splatné závazky vůči minimálně dvěma věřitelům (L. Č. s., a. s., a C. C., s. r. o.). Od prosince 2003 do 7. 7. 2004, kdy byl ještě obviněný P. J. jako jednatel dlužníka povinen podat návrh na prohlášení konkursu, tak zcela jasně uplynulo více jak šest měsíců. Dovolatelem prosazované tvrzení, že neuplynula „delší doba“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tedy soudy obou stupňů oprávněně neakceptovaly, což učinil i Nejvyšší soud.

Nad rámec dovolání v této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že v posuzované věci má zásadní význam okolnost, že převod společnosti, resp. obchodního podílu obviněného, byl pouze fingovaným právním úkonem. Účelem této transakce přitom zjevně nebylo dosáhnout vyřešení úpadkového stavu jedním ze zákona přípustných způsobů, jak opakovaně uváděl obviněný, nýbrž vyhnout se zákonným povinnostem, jež vyplývaly pro obviněného z jeho funkce jednatele a jediného společníka právnické osoby, která se ocitla v úpadku. Snaha obviněného zbavit se zadlužené společnosti vyplývá z nezpochybnitelných skutkových zjištění soudu prvního stupně. Především výpovědi obviněného P. Č., poškozeného M. S. a jeho matky J. S. poskytly podklad pro skutkový závěr, že za převod obchodního podílu neobdržel obviněný P. J. finanční kompenzaci od poškozeného M. S. (ten naopak obdržel od obviněných mobilní telefon, aby se jejich příslib pracovní pozice poškozenému jevila jako vážně míněná nabídka). Spoluobviněný P. Č. také potvrdil, že to byl právě obviněný P. J., kdo inicioval vyhledání osoby vykazující znaky nižšího stupně inteligence (čímž je vyvrácena také obhajoba obviněného P. J. spočívající v tom, že poškozeného M. S. považoval za vážného zájemce o koupi obchodního podílu ve společnosti). Zastírací charakter převodu obchodního podílu ve společnosti má tudíž Nejvyšší soud za dostatečně prokázaný. Právě v takovém případě by potom podle názoru dovolacího soudu ani nebylo třeba, aby platební neschopnost dlužníka trvala nejméně šest měsíců, jak předpokládá ustanovení § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve spojení s výkladem pojmu „delší doba“ z citovaného judikátu. Důvodem je popření smyslu, resp. cíle konkursního řízení (podle § 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je cílem konkursu dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání, tedy jinými slovy cílem je vyřešit stav úpadku dlužníka tak, aby věřitelé byli uspokojeni ne nutně v plném rozsahu, ale především poměrným způsobem) v situacích, kdy dlužník – vědom si své nepříznivé ekonomické situace a také pro něj dalších možných nepříznivých dopadů, záměrně ještě před uplynutím šestiměsíční platební neschopnosti učiní opatření, v jejichž důsledku dojde k ohrožení práv věřitelů. Tak tomu bylo právě v případě obviněného P. J., který se pokusil co nejdříve zbavit společnosti, aby jako její jediný společník a jednatel nemusel v budoucnu řešit její úpadkový stav podle příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Obviněný přitom evidentně nesledoval zájmy věřitelů, nepodnikl totiž žádné kroky směřující k uspokojení jejich splatných pohledávek vůči společnosti C. B. I. & E., s. r. o., nezajistil osobu objektivně schopnou dlužníkův stav koncepčně řešit. Naopak úmyslně vyhledal osobu, jejíž stupeň inteligence byl natolik nízký, že byla později soudem omezena její způsobilost k právním úkonům. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadou vytýkanou obviněným v této části dovolání.

Soudy obou stupňů nepochybily ani v otázce existence úmyslného zavinění obviněného. Zejména jednoznačná vyjádření samotného dovolatele obsažená v jeho emailové korespondenci s jedním z věřitelů (společností V. D., a. s., zastoupené Ing. L. S.) založené na č. l. 46 až 49 trestního spisu nedávají prostor k pochybám o tom, že obviněný P. J. věděl o špatné ekonomické situaci, v níž se společnost nacházela. Již v únoru 2004 se dovolatel v emailech uvedenému svědkovi vyslovil o neschopnosti společnosti plnit závazky s ohledem na její ekonomickou situaci. Vyjádřil se dokonce tak, že bude zřejmě jeho podnikání ukončeno konkursním řízením, čímž demonstroval svůj přehled o finančních možnostech společnosti, která evidentně směřovala k úpadku. Není tedy akceptovatelná verze obviněného P. J., že ani počátkem června mu ještě nebyl znám stav úpadku společnosti, neboť je v přímém rozporu s provedenými důkazy a jeho samotnými výroky obsaženými v elektronické poště.

Neopodstatněná byla i námitka nízkého stupně nebezpečnosti činu pro společnost, kterou obviněný P. J. založil na tom, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu měl pouhých 37 dní (od počátku června 2004 do 7. 7. 2004). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Dovolací soud nezpochybňuje, že v případě tak krátkého stavu úpadku společnosti (37 dní), z něhož vychází dovolatel P. J., by zřejmě nepřicházela otázka trestního stíhání obviněného daným trestným činem v úvahu. V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Jak již Nejvyšší soud konstatoval, obviněný jednak věděl o stavu úpadku po delší dobu, jednak realizoval fingovaný prodej obchodního podílu společnosti C. B. I. & E., s. r. o., na osobu, která vzhledem ke svým intelektovým schopnostem nebyla schopna pokračovat v podnikání, čímž byl podstatně ohrožen zájem chráněný dotčeným ustanovením trestního zákona. Navíc z obsahu trestního spisu rovněž vyplývá, že již v době nepříznivého ekonomického stavu obviněný jménem společnosti objednával a odebíral další zboží, aniž by řádně plnil závazky z těchto obchodů, čímž ještě přispíval k prohlubování záporného výsledku hospodaření společnosti. Jednal tedy v naprostém rozporu se svou obhajobou, podle níž právě převodem svého obchodního podílu sledoval zájem na splnění existujících závazků společnosti. Prodej uskutečnil prostřednictvím jiné osoby, budoucího nabyvatele obchodního podílu údajně nikdy neviděl, ačkoli měl převzít prodejní cenu ve výši 100 000,- Kč, tudíž poměrně vysokou finanční částku opět zprostředkovaně, přičemž z provedeného dokazování je vyloučeno, aby svědek M. S. mohl takovou cenu ze svých prostředků uhradit. Právě způsob provedení činu výrazně přispěl ke zvýšení stupně společenské nebezpečnosti a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, jež by snižovaly materiální stránku činu pod hranici běžně se vyskytujících případů. (Srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.)

Pokud jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jehož se měl obviněný P. J. dopustit ve spolupachatelství se spoluobviněným P.Č. podle § 9 odst. 2 tr. zák., neshledal Nejvyšší soud důvodnou dovolatelovu námitku o nesplnění znaku speciálního pachatele.

Na jednání obviněného P. J. bylo aplikováno ustanovení § 125 odst. 1 alinea třetí tr. zák., podle něhož trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění spáchá ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Okresní soud přitom výslovně kladl obviněným za vinu, že účetní doklady zatajili. Zákon v dotčeném ustanovení § 125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. nepředpokládá žádné speciální vlastnosti na straně pachatele ve smyslu § 90 odst. 1, 2 tr. zák., jako je tomu např. v témže ustanovení, ovšem ad alinea první (kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen...). Zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů ve smyslu § 125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. se tak může dopustit jakákoli osoba, která nemusí mít žádný vztah (např. jednatel, zaměstnanec) k právnické osobě, jíž se dokumenty týkají. Trestnost takové osoby je v podstatě podmíněna tím, že s uvedenými doklady takový pachatel disponuje, má je ve své moci a předstírá, že je vůbec nemá, nebo je ukryje na místě pro daňové nebo jiné kontrolní orgány nedostupném. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1220/2007.) V předmětné věci sice obviněný vyhotovil, resp. nechal vyhotovit protokol o předání veškerých účetních podkladů společnosti C. B. I. & E., s. r. o., M. S. (č. l. 83 – 88 trestního spisu), avšak soudy ve věci rozhodující učinily ohledně tohoto úkonu jednoznačný skutkový závěr, že k faktickému předání nikdy nedošlo, a byť jeden z protokolů svědek dokonce podepsal v notářské kanceláři (č. l. 83 trestního spisu), nebyl seznámen s jeho obsahem. Námitka chybějícího znaku skutkové podstaty speciálního pachatele proto postrádá jakékoli opodstatnění.

Ve vztahu k námitce obviněného P. J. ohledně posouzení spolupachatelství u trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat společně se spoluobviněným P.Č., se podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. J. ocitl mimo zákonné dovolací důvody. V příslušné části svého dovolání sice popsal možnosti průběhu skutku tak, aby odpovídal zákonným podmínkám právního posouzení spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., avšak uvedené okolnosti by mohly ovlivnit právní kvalifikaci skutku výlučně u obviněného P. Č., který si však dovolání nepodal. Obviněný P. J. byl totiž s ohledem na výkon funkce jednatele v obchodní společnosti odpovědný za dispozice s účetními doklady, a proto u něho nepřichází v úvahu jiná trestní odpovědnost než jako pachatele. Naproti tomu obviněný P. Č., který byl osobou stojící mimo právnickou osobu, se mohl podílet na trestném činu podle § 125 odst. 1 tr. zák. jako účastník ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák., tedy jako organizátor, návodce nebo pomocník. Vzhledem k tomu, že obviněný P. Č. nepodal ve věci dovolání, se Nejvyšší soud nemohl otázkou právního posouzení účasti tohoto obviněného na trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. zabývat. Ve vztahu k obviněnému P. J. však Nejvyšší soud neshledal vadu v posouzení jeho postavení pachatele, resp. spolupachatele k uvedenému trestnému činu. Ani tato dovolací námitka proto není důvodná.

Pokud se jedná o mimořádný opravný prostředek podaný obviněným T. J., odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě pouze námitka, jež směřovala proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že by úmyslně využil omylu poškozeného M. S., který se domníval, že mu obvinění zajistí zaměstnání, jelikož byl přesvědčen o tom, že poškozený byl vážným a skutečným zájemcem o koupi obchodního podílu ve společnosti C. B. I. & E., s. r. o. Během trestního řízení bylo provedeno řádné dokazování, které verzi obviněného T. J. dostatečným způsobem vyvrátilo. P. Č. byl pověřen právě obviněným T. J., aby obstaral osobu, na niž by mohl být převeden obchodní podíl ve společnosti s tím, že podmínkou bylo, aby se jednalo o někoho méně inteligentního, „slabomyslného“. Evidentně tak námitka absence úmyslu neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Navíc je nutné připomenout, že sám dovolatel T. J. ve svém podání v podstatě nabídl svou verzi průběhu skutkového děje, jež byla součástí jeho obhajoby prakticky po celou dobu trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se poměrně podrobně vyjádřily k otázce obsahu jednotlivých důkazů, které pak zhodnotily logickým způsobem a správně právně posoudily zjištěný skutek. Podstatnou částí svých námitek se obviněný T. J. ocitl mimo zákonné meze dovolacích důvodů, a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných P. J. a T. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 16. April 2008