JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 235/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2008 o dovolání obviněného M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 11 To 134/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 24/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s Ing. J. R. v období od listopadu 2000 do května 2002 v M. B. po předchozí vzájemné dohodě obviněný Ing. J. R., jako zaměstnanec Č. s., a. s., Oblastní pobočky M. B., nám. M., uzavíral smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, ze kterého bylo možno čerpat finanční prostředky až do debetu, tzv. kontokorent, a to na jména osob, jejichž osobní údaje mu převážně opatřoval obviněný M. V., bez vědomí těchto osob, případně s jejich vědomím s tím, že si od nich obviněný M. V. v převážné většině případů peníze následně půjčoval, kdy údaje o zaměstnání a příjmech těchto osob a osobní údaje byly obviněným Ing. J. R. do databáze peněžního ústavu nepravdivě zaváděny tak, aby bylo možno na tyto osoby smlouvy uzavírat a úvěry zřizovat, vše v úmyslu odčerpat a použít tyto finanční prostředky pro vlastní potřebu, přičemž nezjištěnou část peněz si obvinění ponechali pro sebe a použili ji pro vlastní potřebu, a obviněný M. V. ji zčásti použil na splátky pohledávek, které byly předmětem jeho vydírání P. H. a L. P. v trestní věci vedené Policií ČR, Okresním ředitelstvím Mladá Boleslav, pod ČTS: ORMB-439/OOK-2002, a následně projednávané u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 31/2002, ačkoli si přitom byli vědomi, že takto získané finanční prostředky nejsou schopni splatit, a takto oba obvinění společně uzavřeli tyto smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu:

- na jméno M. V., na částku 70.000,- Kč, ze dne 27. 11. 2000,

- na jméno M. V., na částku 70.000,- Kč, ze dne 30. 11. 2000,

- na jméno A. K., na částku 65.000,- Kč, ze dne 07. 12. 2000,

- na jméno J. L., na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 12. 2000, dne 22. 2. 2002 navýšený o částku 30.000,- Kč,

- na jméno L. P., na částku 60.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001, dne 29. 01. 2002 navýšené o částku 40.000,- Kč,

- na jméno L. V., na částku 100.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001,

- na jméno M. V., na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 01. 2001,

- na jméno M. T., na částku 70.000,- Kč, ze dne 08. 02. 2001,

- na jméno J. K., na částku 62.000,- Kč, ze dne 16. 02. 2001,

- na jméno Ing. V. P., na částku 50.000,- Kč, ze dne 31. 07. 2001,

- na jméno M. Š., na částku 70.000,- Kč, ze dne 30. 01. 2001,

- na jméno M. Š., na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 01. 2001,

- na jméno P. M., na částku 70.000,- Kč, ze dne 25. 04. 2001,

- na jméno J. H., na částku 70.000,- Kč, ze dne 10. 05. 2001,

- na jméno J. Š., na částku 70.000,- Kč, ze dne 10. 05. 2001,

- na jméno L. N., na částku 100.000,- Kč, ze dne 08. 02. 2001,

- na jméno M. K., na částku 70.000,- Kč, ze dne 31. 05. 2001,

- na jméno M. B., na částku 70.000,- Kč, ze dne 4. 7. 2001,

- na jméno O. K., na částku 70.000,- Kč, ze dne 13. 07. 2001,

- na jméno S. S., na částku 70.000,- Kč, ze dne 29. 08. 2001 a navýšené dne 22. 02. 2002 o částku 30.000,- Kč,

- na jméno J. Č., na částku 70.000,- Kč, ze dne 01. 02. 2002,

- na jméno M. Č., na částku 70.000,- Kč, ze dne 01. 02. 2002,

- na jméno T. I., na částku 70.000,- Kč, ze dne 11. 05. 2001,

- na jméno J. H., na částku 70.000,- Kč, ze dne 11. 07. 2001,

- na jméno J. R., na částku 70.000,- Kč, ze dne 23. 07. 2001,

- na jméno J. Z., na částku 70.000,- Kč, ze dne 09. 01. 2002,

- na jméno M. M., na částku 67.000,- Kč, ze dne 24. 07. 2001,

- na jméno J. P., na částku 70.000,- Kč, účet založen 15. 3. 2002,

- na jméno J. B., na částku 70.000,- Kč, účet založen 19. 03. 2002,

- na jméno J. S., na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002,

- na jméno J. Š., na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002,

- na jméno Z. B., na částku 30.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002,

- na jméno D. A., na částku 70.000,- Kč, ze dne 21. 3. 2002,

- na jméno MUDr. J. Ř., na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 03. 2002,

- na jméno R. T., na částku 35.000,- Kč, ze dne 08. 03. 2001 a dne 18. 03. 2002 navýšenou na částku 100.000,- Kč,

- na jméno T. R., na částku 100.000,- Kč, ze dne 07. 01. 2002,

- na jméno L. K., na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 12. 2001,

- na jméno A. K., na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 12. 2001,

- na jméno H. J., na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 12. 2001,

- na jméno J. H., na částku 70.000,- Kč, ze dne 08. 04. 2001,

- na jméno B. U., na částku 55.000,- Kč, ze dne 30. 03. 2001,

- na jméno V. L., na částku 70.000,- Kč, ze dne 09. 03. 2001,

- na jméno P. V., na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 01. 2001,

- na jméno M. V., na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 12. 2000,

- na jméno E. K., na částku 40.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001,

- na jméno J. K., na částku 88.000,- Kč, ze dne 22. 10. 2001,

- na jméno J. Ř., na částku 100.000,- Kč, ze dne 26. 09. 2001.

Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Tento rozsudek napadli obviněný M. V. a poškozená Č. s., a. s., odvoláními, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006, tak, že k odvolání poškozené Č. s., a. s., podanému v neprospěch obviněného M. V. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byla poškozená Č. s., a. s., se sídlem P., O., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody vůči obviněnému M. V. na občanskoprávní řízení, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nově obviněnému M. V. povinnost zaplatit Č. s., a. s., se sídlem P., O., náhradu škody ve výši 1.896.900,- Kč. Odvolání obviněného M. V., které směřovalo pouze do výroku o trestu, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval také přezkumem výroku o vině, čímž pro obviněného otevřel možnost napadnout rozhodnutí v celém jeho rozsahu, nikoli jen ve výroku o trestu.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V. dovolání, o kterém Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že usnesením ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V rámci nového řízení odvolací soud opětovně ve smyslu zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu přezkoumal odvolání obviněného M. V. a poškozené Č. s., a. s., a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 11 To 134/2007, tak, že k odvolání poškozené Č. s., a. s., podanému v neprospěch obviněného M. V. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, znovu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku, jímž byla poškozená Č. s., a. s., se sídlem P., O., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody vůči obviněnému M. V. na občanskoprávní řízení, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nově obviněnému M. V. povinnost zaplatit Č. s., a. s., se sídlem P., O., náhradu škody ve výši 1.896.900,- Kč. Odvolání obviněného M. V. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Také proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce JUDr. Z. J. dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul průběh trestního řízení a následně uvedl, že napadené rozhodnutí opětovně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud odvolací soud ponechal právní kvalifikaci jednání obviněného jako spolupachatelství trestného činu úvěrového podvodu podle § 9 odst. 2 k § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., pak vůbec nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v této věci. Odvolací soud se taktéž vůbec nezabýval otázkou, zda v jeho jednání lze vůbec spolupachatelství či v části pomoc nebo návod k tomuto trestnému činu spatřovat. V řízení před nalézacím soudem totiž bylo nade vší pochybnosti prokázáno, že obviněný nebyl v žádném smluvním ani obdobném vztahu s úvěrující bankou, nebyl tedy účastníkem úvěrové smlouvy a nemohl se tudíž dopustit úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení § 250b tr. zák. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., avšak v tomto směru nebylo ani jedním ze soudů provedeno žádné dokazování, přičemž obviněný namítl, že v případě takového posouzení by jeho obhajoba spočívala na jiných základech a bylo by také nutné vést dokazování ke znakům trestného činu podvodu. V mnoha případech měl být obviněný uznán vinným případným účastenstvím na trestném činu podvodu, když nebyl nikdy hlavním pachatelem, přičemž tato skutečnost ovlivňuje podstatným způsobem stupeň společenské nebezpečnosti souzeného trestného činu a tím i případný druh a výši uloženého trestu. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že s ohledem na možnou změnu právní kvalifikace nebyly provedeny žádné důkazy a nebyla mu dána ani možnost se adekvátně hájit.

S hledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně s tím, aby tento věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně s tímto obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí dovolacího soudu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že část dovolacích námitek, která se týká rozsahu, resp. neprovedení dokazování před odvolacím soudem, směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. V této souvislosti státní zástupce podotkl, že Nejvyšší soud České republiky po zrušení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu vrátil v rámci postupu podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu, přičemž rozhodnutí soudu nalézacího nezrušil. S ohledem na rozsah dokazování před odvolacím soudem (§ 263 odst. 6 tr. ř.) tedy Nejvyšší soud zřejmě nepovažoval za nutné provádět rozsáhlé doplnění dokazování, jak se toho domáhá dovolatel. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného zkrácení dovolatelova práva na obhajobu. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že právní kvalifikace skutku jako jediného pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. byla nesprávná. Obviněný V. vskutku s jedinou výjimkou (smlouva ze dne 27. 11. 2000) nebyl účastníkem úvěrových vztahů, nesplňoval tedy náležitosti tzv. speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a nemohl se tedy (s výjimkou již zmíněného útoku ze dne 27. 11. 2000) jako hlavní pachatel, resp. spolupachatel, dopustit tohoto trestného činu. Na druhé straně nelze přisvědčit dovolateli, pokud namítá, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno toliko podle ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. o obecném podvodu. Jestliže se odvolatel v řadě případů tím či oním způsobem podílel na uzavření úvěrových smluv jinými osobami, byl účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., kterým může být kdokoli. Dovolatel dále zcela pomíjí, že problematikou právní kvalifikace se obsáhle zabýval již Nejvyšší soud České republiky ve svém v této věci prvním usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007. Právní kvalifikaci podle § 250 tr. zák. shledal Nejvyšší soud jako odůvodněnou pouze v těch případech, kdy žádné úvěrové smlouvy uzavírány nebyly a kdy spoluobviněný Ing. J. R. s přispěním obviněného M. V. zaváděl do informačního systému peněžního ústavu jména a osobní údaje osob, které o tom samy ani nevěděly. Odvolací soud pak v novém řízení právní názor Nejvyššího soudu České republiky respektoval v tom směru, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jak by měl výrok o vině znít při respektování právního názoru Nejvyššího soudu. Současně odvolací soud konstatoval, že pokud by rozsudek soudu prvního stupně takto změnil ve výroku o vině, musel by obviněného uznat vinným celkem čtyřmi trestnými činy, z nichž trestné činy pod body ad III. [§ 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.] a ad IV. [§ 250 odst. 1, 3 tr. zák.] jsou ohroženy stejnou trestní sazbou jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným v napadeném rozsudku. Rozdělení škody mezi více trestných činů by obviněnému nepřineslo žádné výhody, neboť i tak by škoda u trestných činů pod body III. a IV. výrazně přesáhla spodní hranici škody značné a ani z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. by nebyl důvod nepoužít kvalifikovanou skutkovou podstatu. Šlo by proto podle odvolacího soudu o změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného. S argumentací soudu druhého stupně se státní zástupce plně ztotožnil a uzavřel, že dovolací námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci lze považovat jen za částečně důvodné, pokud jde o bod II. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde by správně měl být obviněný uznán vinným šestinásobným návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Určité pochybnosti z hlediska naplnění pokračování pak vznikají i u bodu III. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to vzhledem k téměř pětiměsíční časové přetržce mezi útoky páchanými v době od 19. 12. 2000 do 23. 7. 2001 a dalšími útoky spáchanými v době od 7. 1. 2002 do 28. 3. 2002. Takovou přetržku lze z hlediska blízké souvislosti časové ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. považovat za hraniční. I pokud by však došlo k rozdělení pokračování, byla zachována právní kvalifikace podle ustanovení § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. u pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se škodou ve výši 765.200,- Kč a navíc by bylo třeba v jednání obviněného shledat ještě další pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 3 tr. zák. se škodou ve výši 273.600,- Kč. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud by právní kvalifikace byla provedena v naprostém souladu se zákonem, vedl by takovýto postup k porušení zákazu reformace in peius, neboť by mu byl ukládán úhrnný trest za ještě více trestných činů, z nichž dva by byly úmyslnými trestnými činy zvlášť závažnými (§ 41 odst. 2 tr. zák.), zatímco v původním řízení mu byl trest odnětí svobody ukládán pouze za jeden zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Šlo by tedy jednoznačně o změnu soudních rozhodnutí v neprospěch obviněného. Náprava vad právní kvalifikace skutku cestou dovolání podaného pouze obviněným tudíž není v této trestní věci možná s ohledem na ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Dále dodal, že nelze přisvědčit ani tvrzení odvolatele, podle něhož je míra společenské nebezpečnosti jeho jednání podstatně ovlivněna okolností, že se na řadě dílčích útoků podílel pouze jako účastník. Obecně platí, že se účastenství obecně blíží pachatelství nebo spolupachatelství, což vyplývá i z § 10 odst. 2 tr. zák. V tomto konkrétním případě pak i u těch dílčích útoků, u kterých z formálních důvodů bylo na místě posoudit jeho jednání jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu, mělo jeho jednání pro úspěšné spáchání trestného činu fakticky větší význam, nežli jednání hlavních pachatelů – jednotlivých žadatelů o úvěr.

Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), což ovšem není případ dovolatele.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný M. V. vznesl právně relevantní námitku, spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, kdy konkrétně namítl, že odvolací soud nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, neboť dovolatel nikdy nebyl žádným účastníkem úvěrové smlouvy, a proto se u něj nemohlo jednat o spolupachatelství trestného činu úvěrového podvodu podle § 9 odst. 2 k § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ale mohl být uznán vinným pouze případným účastenstvím na trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák., poněvadž nebyl jeho hlavním pachatelem. Dovolatel v této souvislosti také namítl, že změněná právní kvalifikace jeho jednání ze spolupachatelství na účastenství ve formě pomoci podstatným způsobem ovlivňuje i posouzení stupně společenské nebezpečnosti souzených trestných činů a tím i případný druh a výši trestu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud však výrok o vině nezměnil, ač tak učinit měl, nevyjádřil tak ani tuto změnu ve výroku o trestu.

S těmito důvody dovolání však nelze souhlasit. Jak vyplynulo zejména z odůvodnění napadeného rozsudku na straně 5 až 11, odvolací soud naopak v podstatných směrech respektoval právní názory Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007, neboť není pravdou, že by se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou, zda v jednání obviněného M. V. lze vůbec spolupachatelství či v části pomoc nebo návod k tomuto trestnému činu spatřovat, poněvadž tento soud se touto otázkou podrobně zabýval, když znovu posoudil správná skutková zjištění soudu prvního stupně, z hlediska v usnesení Nejvyššího soudu zmíněných právních kvalifikací, přičemž dospěl k závěru, že by musel obviněného M. V. (na rozdíl od napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným pouze jedním trestným činem) uznat vinným celkem čtyřmi trestnými činy, a to úvěrovým podvodem podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b), § 250b odst. 1, 3 tr. zák., pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a podvodem podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., z nichž dva (pod bodem III. – pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a pod bodem IV. – spolupachatelství trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.) jsou ohroženy stejnou trestní sazbou jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 4 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným v rozsudku nalézacího soudu, konkrétně je zde stanoven trest odnětí svobody na 2 léta až 8 let. Rozdělení způsobené škody mezi více trestných činů by tedy obviněnému žádné výhody nepřineslo, protože i tak by způsobená škoda u dvou trestných činů pod body III. a IV. výrazně přesáhla spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí pro značnou škodu a z hlediska materiálních požadavků ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. by nebyl důvod nepoužít kvalifikovanou skutkovou podstatu. Nedošlo by proto ani ke zmírnění trestní sazby, v rámci níž je ukládán trest, a obviněnému by navíc přitěžovala okolnost ve smyslu § 34 písm. k) tr. zák., že spáchal více trestných činů, poněvadž by byl odsouzen nikoli za jeden, nýbrž za čtyři trestné činy. Z tohoto důvodu odvolací soud konstatoval, že by šlo ve skutečnosti o změnu v neprospěch pachatele, kterou však odvolací soud i při respektování vysloveného právního názoru dovolacího soudu učinit nesmí, neboť odvolání (i dovolání) podal pouze obviněný a nikoli státní zástupce v jeho neprospěch (§ 264 odst. 2 tr. ř.). Dále soud druhého stupně výslovně uvedl, že z výše uvedených důvodů ponechal výrok o vině nedotčený, a všechny okolnosti, proč tak učinil, jak by výrok o vině při pominutí zásady zákazu změny k horšímu měl znít, a také okolnosti, které zohlednil při ukládání trestu, uvedl právě v odůvodnění svého rozhodnutí.

Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Naproti tomu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Vzhledem k tomu, že skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. je speciální k skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jejich znaky se do značné míry překrývají, a proto je zpravidla možno vycházet při změně právní kvalifikace jednání obviněného z jednoho tohoto trestného činu na druhý z provedeného dokazování a zhodnocení skutkového stavu ohledně jednoho z nich. Z tohoto důvodu se také Nejvyšší soud ve svém usnesením ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007, kterým zrušil jen rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006, ohledně možného doplnění dokazování vyslovil jen podmíněně a navíc v souvislosti s poskytnutím možnosti obviněnému se adekvátně hájit ohledně v úvahu přicházejících právních kvalifikací. Současně také poukázal na nutnost respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení rozsudku soudu druhé instance (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že k naprosto totožným námitkám obviněného se vyjadřoval již v předchozím řízení o dovolání v této trestní věci a na straně 6 odůvodnění svého citovaného zrušující usnesení již jednou konstatoval, že v dané věci byl oprávněn k uzavírání smluv o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (tzv. kontokorentu) jen spoluobviněný Ing. J. R., ale osobou, která byla uvedena v omyl a k jejíž škodě byly shora uvedené peněžní částky později vybírány, byla Č. s., a. s., se sídlem P., O. Čin byl dokonán, a to na rozdíl od podvodu podle § 250 tr. zák., vzhledem k dikci § 250b odst. 1 tr. zák. již okamžikem zavedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů do databáze této banky, popř. zavedení jinak pravdivých údajů do ní při zamlčení podstatných údajů. V tomto případě je třeba takové jednání učiněné i ve spolupráci se zaměstnancem Č. s., a. s., považovat za jednání naplňující znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., které je speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. Nakonec i následná majetková dispozice – výplata peněz ze sporožirového účtu na základě tzv. kontokorentu je zpravidla prováděna na základě následného úkonu osoby oprávněné s účtem nakládat, a to buď opět na základě elektronického pokynu (např. při výběru z bankomatu), anebo další jiné osoby (např. pokladníka banky), přičemž jde opět o osobu rozdílnou od osoby uzavírající smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (tzv. kontokorentu). Odvolací soud při novém rozhodování o odvolání obviněného již v podstatě správně zvažoval, v jaké pozici, zda jako spolupachatel či jako účastník, se obviněný při páchání uvedené rozsáhlé trestné činnosti, a to i vůči ostatním spoluobviněným nacházel.

Nejvyšší soud připomíná, že dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit, že jeho jednání nebylo možno posoudit jako jeden trestný čin úvěrového podvodu spáchaný ve spolupachatelství, avšak zároveň Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak již bylo uvedeno výše, na toto pochybení bylo poukázáno již v rámci předchozího řízení o dovolání a v následném odvolacím řízení soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku již rozvedl, jak mělo být jednání obviněného podle jeho názoru právně kvalifikováno. Podle ustálené judikatury pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Na druhé straně nelze přisvědčit dovolateli, pokud namítá, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno toliko podle ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. o obecném podvodu. Jestliže se obviněný M. V. v řadě případů tím či oním způsobem podílel na uzavření úvěrových smluv jinými osobami, byl účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., kterým může být kdokoli (srov. § 90 odst. 3 tr. zák.). Osoba, která účastníka budoucí úvěrové smlouvy navede, aby při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, anebo účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., a to buď ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. nebo pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to za podmínky, že jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (viz č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování konkrétních dovolacích námitek obviněného M. V. považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že není pravdivé tvrzení obviněného, že obviněný nebyl v žádném smluvním ani obdobném vztahu s úvěrující bankou, když jak vyplývá ze skutkových zjištění sám uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu ze dne 27. 11. 2000, na částku 70.000,- Kč, z níž pro svou potřebu odčerpal 65.000,- Kč, což bylo správně pod bodem I. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Zcela správné je i vymezení trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. v bodě IV. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, když navíc obviněný právě tuto právní kvalifikaci svého jednání ve svém dovolání požadoval. V tomto směru je možno plně odkázat na odůvodnění tohoto napadeného rozsudku.

Naproti tomu je třeba souhlasit s právním názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým v jeho vyjádření k dovolání obviněného, pokud jde o bod II. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde by správně měl být obviněný uznán vinným nikoli jediným pokračujícím návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b), § 250b odst. 1, 3 tr. zák., ale šestinásobným návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b), § 250b odst. 1, 3 tr. zák., neboť podle ustálené judikatury nelze účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v § 89 odst. 3 tr. zák. (srov. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), zvláště když škoda u všech šesti dosud nesprávně posuzovaných útoků v pokračování výrazně přesahuje hranici škody nikoli malé, jež ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. činí nejméně 25.000,- Kč, a proto je s přihlédnutím i k ostatním okolnostem případu nepochybně splněna též materiální podmínka ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Takové právní posouzení však jen posiluje správný závěr odvolacího soudu, že v úvahu přicházející nové posouzení trestné činnosti obviněného právě s ohledem na větší počet trestných činů a z toho vyplývající větší závažnost přitěžující okolnosti ve smyslu § 34 písm. k) tr. zák., že spáchal více trestných činů, nelze po případném zrušení rozsudku nalézacího soudu provést, neboť by došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius (srov. § 259 odst. 4, § 264 odst. 2 a § 265s odst. 2 tr. ř.). Stejně by tomu pak bylo i ohledně dalších pochybností z hlediska naplnění pokračování, které vznikají také u bodu III. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to vzhledem k delší časové přetržce mezi útoky páchanými v době od 19. 12. 2000 do 24. 7. 2001 (nikoli 23. 7. 2001 – M. M.) a dalšími útoky spáchanými v době od 17. 12. 2001 (nikoli jak uváděl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství až od 7. 1. 2002 – H. J.) až do 28. 3. 2002. Takovou přetržku lze z hlediska blízké souvislosti časové ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. považovat za hraniční. I pokud by však došlo k rozdělení pokračování, byla by zachována právní kvalifikace podle ustanovení § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. u pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se škodou ve výši 584.200,- Kč (nikoli jak uváděl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve výši 765.200,- Kč) a navíc by bylo třeba v jednání obviněného shledat ještě další pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se škodou ve výši 446.600,- Kč (nikoli jak uváděl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve výši 273.600,- Kč).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud by právní kvalifikace byla provedena v naprostém souladu se zákonem, vedl by takovýto postup k porušení zákazu reformace in peius ještě ve větším rozsahu, než uvažoval odvolací soud, neboť by obviněnému byl ukládán úhrnný trest za ještě více trestných činů, z nichž dva by byly úmyslnými trestnými činy zvlášť závažnými (§ 41 odst. 2 tr. zák.), zatímco v původním řízení mu byl trest odnětí svobody ukládán pouze za jeden pokračující zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Šlo by tedy jednoznačně o změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného. Náprava vad právní kvalifikace skutku cestou odvolání a později i dovolání podaného pouze obviněným tudíž není v této trestní věci možná s ohledem na již uvedená ustanovení § 259 odst. 4, § 264 odst. 2 a § 265s odst. 2 tr. ř.

Z těchto důvodů je správný závěr odvolacího soudu, že výrok o vině v naznačených směrech k odvolání obviněného změnit nemohl, neboť správně shledal, že by tato změna byla v neprospěch obviněného, kterému by přitěžovala skutečnost, že oproti jednomu pokračujícímu trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, by jeho jednání muselo být správně posouzeno jako více samostatných shora uvedených trestných činů za použití výrazně obviněnému přitěžující okolnosti podle § 34 písm. k) tr. zák. Jestliže v této souvislosti dovolatel poukazoval na to, že jeho jednání nebylo spolupachatelstvím, nýbrž účastenstvím, což má vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a tudíž i na případný druh a výši uloženého trestu, pak Nejvyšší soud podotýká, že v obecné rovině lze dovolateli přisvědčit, že tomu tak skutečně je, zejména pokud jde o pouhou pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ustanovení § 31 odst. 2 tr. zák. stanoví, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu, a dále u organizátora, návodce a pomocníka též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu. S ohledem na toto ustanovení pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní skutkové okolnosti, posouzené nově jako pomoc či návod k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., se však nikterak nezměnily, a za situace, kdy na stanovení druhu trestu a jeho výměry mají vliv především právě tyto stále stejné, nezměněné konkrétní skutkové okolnosti, byť sice na jedné straně došly svého výrazu zčásti jako méně společensky nebezpečné formy účastenství než pachatelství či spolupachatelství (které však bylo zachováno u nejzávažnějšího pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. s poskytnutými úvěry v celkové výši 1.753.100,- Kč), ale na druhé straně byly posouzeny jako více shora uvedených trestných činů spojených se závažnou přitěžující okolností podle § 34 písm. k) tr. zák., což bylo při celkovém posouzení uzavřeno jako změna, která by byla v konečném důsledku v neprospěch obviněného M. V., nemůže to mít za následek jakoukoli změnu v uloženém trestu ve prospěch tohoto obviněného. V podrobnostech, pokud jde o úvahy o trestu ukládaného obviněnému M. V., je možno pak již jen odkázat na úvahy odvolacího soudu v jeho napadeném rozsudku ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 11 To 134/2007, v návaznosti na úvahy nalézacího soudu v rozsudku ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005.

K další námitce obviněného M. V., že se ke změněné právní kvalifikaci nemohl vyjádřit a nemohl navrhnout důkazy směřující k nové právní kvalifikaci jeho jednání, čímž mu podle jeho názoru nebyla dána možnost se adekvátně hájit, pak Nejvyšší soud považuje za nutné již jen pro úplnost dodat, že ze spisu vyplynula situace zcela jiná. Mezi doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007, v jehož odůvodnění se dovolací soud obsáhle zabýval právě nutností zabývat se znovu právní kvalifikací jednání obviněného, a následně konaným veřejným zasedáním v řízení o odvolání obviněného před Krajským soudem v Praze uplynula totiž dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se obviněný i jeho obhájce mohli připravit argumentačně i důkazně na potenciální nově vzniklou situaci z hlediska v úvahu přicházejících právních kvalifikaci jednání obviněného. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 4. 10. 2007, založeném na č. l. 2038 až 2039 spisu, dále vyplynulo, že v rozporu se svým tvrzením v podaném dovolání se obviněný i jeho obhájce mohli vyjádřit ke změně právní kvalifikace, mohli učinit v tomto směru i důkazní návrhy, avšak v rámci svých skutečných vyjádření v tomto veřejném zasedání odvolacího soudu obhájce jen obecně uvedl, že obviněný je nyní v novém postavení, které podle jeho názoru vyžaduje nové dokazování, jímž by mělo být zjištěno, jakou měrou se obviněný na tom kterém útoku podílel, zda vystupoval jako pachatel nebo jako pomocník, přičemž zdůraznil, že při rozdílném právním posouzení nelze způsobenou škodu sčítat. Dává na zvážení v jakém procesním stadiu by mělo být dokazování prováděno a pro případ, že by odvolací soud mohl rozhodnout sám je přesvědčen, že za současného stavu věci by měl být obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody. Obžalovaný se pak připojil k návrhu svého obhájce a sám uvedl, že se necítí jako hlavní pachatel, neboť kdyby pan R. to neumožňoval, tak k mnoha věcem nemuselo dojít. Snaží se v rámci svých možností dát dohromady finanční prostředky k úhradě škody. Z těchto vyjádření jednoznačně vyplývá, že obhájce i obviněný si byli vědomi naznačených možností změny právní kvalifikace, avšak mimo jen obecného tvrzení o postavení obviněného, které vyžaduje nové dokazování, žádné konkrétní důkazy obhájce obviněného ani sám obviněný nenavrhli, přičemž dokonce připustili, že odvolací soud by mohl rozhodnout i sám. Jinak je zjevné, že možnost navrhnout důkazy měli a nevyužili jí a k možnosti změny právní kvalifikace prakticky nic konkrétního neuvedli. Nakonec ani v dovolání obhajoba konkrétní návrhy ohledně nutnosti provádět další dokazování neuvedla a pokud jde o právní kvalifikaci omezila se jen na obecné tvrzení, že v případě posuzování skutku podle ustanovení § 250 tr. zák. by obhajoba obviněného spočívala na jiných základech a bylo by nutné vést dokazování ke každému ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Námitka obviněného je proto v tomto směru také nedůvodná, zvláště když se odvolací soud náležitě na str. 4 a 5 odůvodnění svého rozsudku vypořádal s tím, proč považoval provedené dokazování před soudem prvního stupně za úplné a skutková zjištění za správná a dostatečná i z hlediska možných dalších právních kvalifikací.

Nejvyšší soud se z těchto podrobně rozvedených důvodů ztotožnil s názorem odvolacího soudu ohledně závěrů vztahujících se k výroku o vině obviněného M. V. v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, který pak ve výroku o vině i trestu při respektování předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci potvrdil svým rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 11 To 134/2007, přičemž shledal uvedené právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a na ně navazující nynější závěry odvolacího soudu jsou proto v případě obviněného M. V. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině minimálně v rozsahu, jak byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 11 To 134/2007, uznán vinným.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 11 To 134/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a soud druhého stupně jako soud odvolací přezkoumal jeho rozhodnutí v souladu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007, a po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání ve vztahu k výroku o vině jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru již v rámci předchozího řízení o dovolání a Nejvyšší soud a posléze i soud odvolací se jimi již v minulosti zabýval a řádně vypořádal.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 12. March 2008