JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 229/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovolání podaném obviněným J. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 55 To 323/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 114/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 4 T 114/2006, byli obvinění J. Č. a M. B. uznáni vinnými trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Za uvedené trestné činy byl každému z obviněných podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále byl oběma obviněným podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu jakékoli funkce ve státní správě a službě s rozhodovací pravomocí na dobu dvaceti měsíců.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 55 To 323/2007, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná odvolání obviněných J. Č. a M. B. a dále také odvolání okresního státního zástupce.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci napadl obviněný J. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný J. Č. založil důvody svého dovolání v podstatě na tom, že se jednání, kterým byl uznán vinným, nedopustil. Zpochybnil především způsob, jakým byla pořízena audionahrávka, na níž je zachycen rozhovor mezi ním, spoluobviněným M. B. a svědkem P. Š. Soudy se podle něj nezabývaly otázkou autentičnosti nahrávky a především nebylo jednoznačně prokázáno, hlasy kterých osob jsou na ní zachyceny. Další výtka obviněného se týkala interpretace usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/04, jak ji provedly soudy nižších stupňů, když konstatovaly, že senát Ústavního soudu řešil obdobnou věc. Stěžovatel, který se v této věci obrátil na Ústavní soud, podobně jako dovolatel odmítl poskytnout srovnávací hlasový projev, přesto lze podle krajského soudu zvukový záznam akceptovat jako důkaz, pokud má pouze podpůrnou povahu, a vyvodit na jeho podkladě závěr o věrohodnosti či nevěrohodnosti určitých svědků (v dotčené trestní věci byla nahrávkou potvrzena věrohodnost svědka P. Š.). S takovým výkladem však vyjádřil obviněný J. Č. nesouhlas a prosazoval názor o nepravdivosti a nelogičnosti svědectví P. Š. Dovolatel popřel, že by po tomto svědkovi požadoval úplatek nebo mu snad úplatek předal. Poukázal přitom na rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 18. 1. 2006, č. j. 10234/2005, v němž údajně celní orgán odmítl akceptovat zvukový záznam jako dostačující důkaz k uznání dovolatele a spoluobviněného M. B. vinnými z kázeňského přestupku. Konečně obviněný J. Č. zpochybnil tvrzení svědka L. S. ohledně jeho účasti na pořízení audionahrávky. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu, aniž by však navrhl další postup dovolacího soudu v této trestní věci.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, přičemž tak učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolatel svými námitkami směřoval do oblasti skutkových zjištění, nevytýkal žádnou vadu v hmotně právním posouzení skutku a jde tedy o dovolání podané z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního ani druhého stupně nemůže změnit. Případná vadná aplikace procesních ustanovení soudy nižších stupňů není obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usnesení ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, či v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. a nelze přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Skutku, který byl kvalifikován jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., se obviněný J. Č. a spoluobviněný M. B. dopustili ve stručnosti tím, že od července 2005 do 17. 10. 2005 ve V. M. a ve V. jako referenti celního řízení Celního úřadu ve Valašském Meziříčí v rozporu s povinnostmi plynoucími z ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, požadovali po P. Š., vedoucím organizační složky firmy L., s. r. o., se sídlem v T., SR, úplatek v minimální výši 170.000,- Kč, za to, že pro společnost zajistí urychlený a bezproblémový průběh celního řízení při dovozu potravinového přípravku (směs cukru a kakaa) ze S. a Č. H. do České republiky.

Dovolací argumentace uplatněná dovolatelem byla založena výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimž vytýkal nedostatečnost provedeného dokazování a zejména nesprávné hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se nemohl zabývat otázkou hodnocení důkazů provedených v daném trestním řízení a posuzovat samostatně věrohodnost výpovědí jednotlivých svědků či obsahem, resp. způsobem pořízení jednoho z nich, zvukového záznamu. Dovolací soud zásadně není oprávněn odchýlit se v těchto otázkách procesního postupu od soudů nižšího stupně. Navíc většinu z uplatněných námitek obviněný uvedl již ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž s argumenty zpochybňujícími výpovědi svědků P. Š. a L. S. i s výhradami proti použitelnosti zvukového záznamu jako důkazu se dostatečně vypořádal soud odvolací (viz str. 4-5 usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci).

Nad rámec dovolání, avšak pro úplnost považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se stručně k dovolatelovu tvrzení o nepřípustnosti použití zvukového záznamu jako důkazu v soudním řízení. Shodně s odvolacím soudem (viz str. 5 usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) usoudil, že námitky obviněného postrádají opodstatnění. Krajský soud správně poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/04 (odvolací soud nesprávně uvedl jako den vydání usnesení 10. 4. 2005), v němž Ústavní soud vyslovil právní názor, podle nějž lze využít zvukový záznam jako podpůrný důkaz k prokázání věrohodnosti ve věci vypovídajících svědků, i pokud nemá soud k dispozici srovnávací hlasový projev obviněného. Na str. 4 a 6 odůvodnění svého rozsudku Okresní soud ve Vsetíně výslovně upozornil na nemožnost provést hlasovou expertízu, proto ze zvukového záznamu vyvodil pouze závěr o věrohodnosti svědeckých výpovědí, kdežto závěr o vině obviněných založil na dalších důkazech, jež byly před soudem provedeny. Jak správně konstatoval již odvolací soud, evidentně se nejednalo o stěžejní důkaz a nalézací soud tudíž nepochybil, když svůj názor ohledně věrohodnosti svědků P. Š. a L. S. opřel mj. o jimi pořízený zvukový záznam schůzky P. Š. s obviněnými.

Pokud jde o dovolatelem citované rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 10234/2005, které není součástí trestního spisu, platná právní úprava nezavazuje soudy řídit se při hodnocení důkazů názorem orgánů státní správy. Naopak soudy v trestním řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotí důkazy provedené v řízení před nimi podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Jiným aspektem vyskytnuvším se v posuzované věci, který dovolací soud považuje za příhodné uvést, je procesní použitelnost zvukových záznamů v trestním řízení. Jak bylo judikováno pod č. 55/2001 Sb. rozh. tr., je třeba rozlišovat odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně přesně upraveno, od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Přestože podle právní věty tohoto judikátu jsou v trestním řízení procesně použitelné pouze odposlechy a záznamy provedené podle ustanovení § 88 tr. ř., je podstatné, zda záznam, jehož nepoužitelnosti se obviněný ve svém dovolání domáhá, byl či nebyl pořízen orgány činnými v trestní řízení, pro něž je závazné ustanovení § 88 tr. ř. Jestliže tedy zvukový záznam není pořízen orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně vymezeného postupu a podmínek, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít. Předmětný zvukový záznam byl v daném případě pořízen soukromou osobou, svědkem L. S., a proto ani v tomto ohledu nelze považovat zvukovou nahrávku za nepřípustný důkaz pro potřeby trestního řízení.

Je tedy závěrem možno zrekapitulovat, že dovolatelem zpochybňovaný zvukový záznam nebyl ani jediným ani stěžejním důkazem, soud prvního stupně měl k dispozici jiné důkazy, s nimiž byl zvukový záznam v obsahové shodě, a byla jím tudíž důvodně podpořena věrohodnost svědků P. Š. a L. S. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů při dokazování postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí.

Protože obsahem dovolání obviněného byly pouze skutkové námitky, které jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného, aniž by napadený rozsudek přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř., a v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 27. February 2008