JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 178/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2002 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, v trestní věci obviněného ml. P. C., t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, z r u š u j í .

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu Plzeň – město p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného ml. P. C., neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a to pro dva trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, kterých se měl dopustit tím, že

dne 9. 11. 1994 v době kolem 18.00 hodin v P. v ul. N., nejprve udeřil rukou do obličeje a poté kopl do hlavy a oblasti břicha poškozenou B. S., poté vzal poškozené kočárek s 10-ti měsíčním dítětem, s kterým byla na procházce, a pod pohrůžkou, že dítě s kočárkem převrátí a poškozenou zbije, donutil poškozenou B. S., aby jej následovala ulicí K. do prostoru mezi kojeneckým ústavem a Dětským domovem v P., kde poškozenou opět pod pohrůžkou zbití a převrácení kočárku s dítětem donutil nejprve k sání pohlavního údu a poté na ní vykonal soulož,

dne 29. 10. 1995, na cele pro mladistvé ve výkonu vazby ve Věznici P. opakovaně fyzicky napadl a udeřil do hlavy ml. P. Š., kterému současně vyhrožoval dalším fyzickým násilím a ohrožoval ho žiletkou a tak ho nutil, aby mu poškozený činil různé úsluhy, čistil boty, stlal, uklízel a posléze ho nutil, aby mu třel a sál pohlavní úd, čemuž se P. Š. v důsledku užitého násilí a z obavy před dalším fyzickým napadením podrobil.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně odkázal na ustanovení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č.41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen „Úmluva“), kde mezi jinými aspekty je uvedeno, že účastníci řízení mají právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. V daném případě je zjevné, že v rámci tohoto řízení, kdy trestní stíhání bylo zahajováno dne 10. 11. 1994, resp. 1. 4. 1996, když obviněnému mladistvému bylo obvinění sděleno dne 10. 11. 1994, resp. dne 10. 4. 1996, byla zejména v případě závažnějšího trestného činu překročena i nejzazší lhůta, kterou je možno považovat za přiměřenou k projednání trestní věci. V daném případě se nejedná o věc skutkově složitou, přičemž argument personální neobsazenosti a přetíženosti soudů České republiky obecně a konkrétně Okresního soudu Plzeň – město, který věc v konečné fázi vyřizuje, nemůže obstát. Jelikož od spáchání trestné činnosti, jíž se měl obviněný ml. P. C. dopustit v případě trestného činu znásilnění dne 9. 11. 1994 a v případě trestného činu vydírání dne 29. 10. 1995, až do vydání tohoto rozhodnutí uplynula doba téměř sedmi, resp. šesti roků, nezbylo soudu, než ve smyslu výše uvedených ustanovení trestní stíhání obviněného ml. P. C. zastavit.

Proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, podala v zákonné lhůtě stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město. Ve své stížnosti zejména uvedla, že i při respektování předmětné mezinárodní smlouvy, a tedy i práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, nemůže mít překročení této přiměřené lhůty, tak dalekosáhlý vliv na rozhodnutí soudu, jak se stalo v napadeném usnesení. Poukázala na to, že přiměřená lhůta není nikde striktně stanovena, v různých státech je vykládána soudní praxí rozdílně a Evropský soud pro lidská práva, pokud zjistí porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, sám nezastavuje v konkrétní věci trestní stíhání, ani nenařizuje takový postup soudu, ale volí majetkovou sankci.

Krajský soud v Plzni na podkladě podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům. V projednávané věci byla obžaloba podána dne 13. 3. 1995 pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a dne 26. 3. 1997 druhá obžaloba pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. V obou případech bylo trestní stíhání vedeno proti mladistvé osobě, a protože do dne vydání napadeného usnesení nebylo ve věci rozhodnuto, nebylo dokonce ani nařízeno hlavní líčení a kromě toho, že dne 10. 1. 2001 byl vyžádán opis rejstříku trestů obviněného a dne 12. 9. 2001 bylo zrušeno ustanovení jednoho z obhájců, nebyl ve věci proveden žádný úkon. Je tedy třeba souhlasit s tím, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Doba od spáchání trestných činů, pro které byly podány obžaloby, a od sdělení obvinění ml. P. C. zcela nepochybně není přiměřenou dobou, přičemž z obsahu obou spisů je možno zjistit, že obviněný ml. P. C. nezpůsobil průtahy v řízení, tyto jsou výlučně na straně soudu, a proto nemohou být přičteny obviněnému k tíži. Doba, která uplynula od spáchání trestných činů, o nichž bez zavinění obviněného ml. P. C. nebylo rozhodnuto, je tak výrazná, že nebýt ojedinělého úkonu směřujícího k trestnímu stíhání – spojení obou věcí dne 29. 4. 1997, jímž došlo k přerušení promlčení trestního stíhání, byla by důvodem i k postupu podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Je tedy nepochybné, že v případě obviněného ml. P. C. došlo postupem soudu k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, a to bez ohledu na to, jak je lhůta, v níž trestní věc má být vyřízena, v jednotlivých státech vykládána. V posuzovaném případě je porušení Úmluvy nezpochybnitelné. Stížnost státní zástupkyně Okresního státního zástupitelství Plzeň - město proto nebyla shledána důvodnou a byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného ml. P. C. dovolání, a to podáním ze dne 5. 3. 2002, které bylo Okresnímu soudu Plzeň - město doručeno dne 11. 3. 2002. Dovolací důvod spatřuje v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť výše specifikovaným usnesením Krajský soud v Plzni, jako soud stížnostní, zamítl řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým bylo zastaveno trestní stíhání, aniž byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, dále v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, poněvadž rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, a v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

V odůvodnění podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně popsala genezi a průběh trestního stíhání obviněného ml. P. C. a zevrubně uvedla obsah a odůvodnění obou dovoláním napadených rozhodnutí. Dále konstatuje, že pro posouzení dané věci je podstatné, že pod pojem „vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána“, obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu, resp. písm. j), § 11 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002, nelze ustanovení článku 6 Úmluvy podřadit. Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu tohoto ustanovení může být jen takové ustanovení mezinárodní smlouvy, jež výslovně ukládá za specifikovaných okolností trestní stíhání zastavit. Ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy je ovšem svou podstatou především směrnicí pro státy, které jsou signatáři Úmluvy, aby systém justičních orgánů zřídily a zabezpečily takovým způsobem, aby daným kriteriím vyhovoval, přičemž je i směrnicí pro konkrétní osoby činné v rámci justičního aparátu, aby se vyvarovaly nedůvodných průtahů. Jen ze samotné skutečnosti, že k průtahům na straně justičního aparátu došlo, nelze dovozovat, že by stát nebyl oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout. Takové rozhodování není jen právem státu, ale i jeho povinností, které se nemůže zbavit s odůvodněním, že se jí v přiměřené lhůtě nezhostil. Neprojednáním věci by pak porušil i právo obviněného na spravedlivé rozhodnutí. Má-li se neúměrné prodlení zohlednit, pak je možno uvažovat o moderaci ve sféře trestního postihu. Poněkud jiná situace by nastala, kdyby v důsledku naprosté nečinnosti justičních orgánů nebyly ve věci provedeny žádné procesní úkony tak dlouho, že by bez přičinění obviněného uplynula promlčecí doba. Dovolatelka uzavírá, že Krajský soud v Plzni rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného proti usnesení o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky stanovené v § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž již v době rozhodování Okresního soudu Plzeň - město nebyly dány zákonem požadované předpoklady pro postup podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu Plzeň město, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu a včas, tedy ve lhůtě uvedené v § 265e tr. řádu oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu) a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu 265f odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Uplatnění ustanovení § 265i odst. 4 a 5 tr. řádu s přihlédnutím k povaze a charakteru obou napadených usnesení v rámci přezkumné povinnosti dovolacího soudu nepřicházelo v úvahu. Po přezkoumání věci ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a to z těchto důvodů:

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. P. proti Řecku, 1997; P. proti Řecku, 1998; K. proti Polsku, 2000). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný článku 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky S. proti Portugalsku, 1999; I. proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci S. proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost postupu korespondujícího závěrům přijatým v obou napadených rozhodnutích. Naproti tomu odlišné stanovisko v této otázce zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, precizně a přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím k zájmům obviněného na jedné straně, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení na druhé straně, zejména poškozených, kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným (obžalovaným), který je prost neodůvodněných průtahů, vede k spravedlivému posouzení případu a nakonec i k spravedlivému rozhodnutí. Pouhý odkaz na příslušný článek Úmluvy, v němž navíc taková možnost není výslovně upravena, za dostačující argument nelze považovat. Při akceptaci zásadní nutnosti zastavit při zjištění závažných průtahů bezvýjimečně trestní stíhání by totiž byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, pokud by bylo již po podání obžaloby nařízeno hlavní líčení (což se však v posuzované věci nestalo), nemá obžalovaný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. řádu). Přijetím takového řešení by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Účelem práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je odstranění stavu právní nejistoty, ve které se nachází osoba obviněná (obžalovaná) nebo jiná osoba domáhající se rozhodnutí státního orgánu, zde konkrétně soudu. Právu na projednání věci bez zbytečných průtahů odpovídá povinnost obecných soudů, popř. jiných orgánů, naplňovat tuto jednu ze stěžejních zásad spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku. Jakkoli tedy nedostatečný stav soudců nebo existence obecných nedostatků správní povahy mohou často být příčinou průtahů v řízení, nemůže být úkolem Nejvyššího soudu posuzovat tyto velmi komplikované a často i problematické vztahy, které měly zapříčinit průtahy v soudním řízení, a řešit, zda průtahy v soudním řízení v konkrétní věci jsou způsobeny nedostatečným personálním obsazením v určitém období, jak uvádí soud I. stupně v letech 1992 až 1996, které navíc do značné míry předchází nápadu posuzovaných obžalob, popř. vysokým nápadem vazebních trestních věcí v letech následujících, anebo naopak např. liknavostí a nesoustředěností soudce, a to i vzhledem k tomu, že tyto momenty se často prolínají (srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. Pl. ÚS st. 6/98).

Trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu [ve znění tr. řádu účinném do 31. 12. 2001 uvedený v § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu]. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo výše uvedeno, článku 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by pak bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných až extrémních případech zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná. Důvodem, pro který bylo zastaveno trestní stíhání obviněného ml. P. C., byla ta skutečnost, že postupem orgánů činných v trestním řízení, zejména v řízení před soudem, bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tento závěr byl oběma shora uvedenými soudy vyhodnocen jako okolnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu [nyní § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu] s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž však Okresní soud Plzeň – město v usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, použil ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu přímo, aniž by použil analogie. Krajský soud v Plzni ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, pak toto formální procesní pochybení Okresního soudu Plzeň – město nenapravil a stížnost státního zástupce jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno konstatovat, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů. Je zcela v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu, a již z tohoto důvodu nebyl Okresní soud Plzeň – město oprávněn trestní stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy zastavit. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování tohoto stavu trestní stíhání zastavit zcela nepřijatelná. Tímto postupem by byla zcela nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, jež stanoví, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení, a zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.

Odlišná situace by nastala, pokud by v důsledku překročení přiměřené lhůty, jež bylo způsobeno průtahy v řízení na straně orgánů činných v trestním řízení, došlo též k naplnění některého z důvodů zániku trestnosti činu. Okolnosti, které zákon uvádí jako důvody zániku trestnosti, jsou obsaženy mimo jiné v hlavě páté tr. zákona [např. zánik nebezpečnosti činu pro společnost (§ 65 odst. 1 tr. zákona), promlčení trestního stíhání (§ 67 a § 67a tr. zákona)]. K důvodům zániku trestnosti se přihlíží z úřední povinnosti a jejich procesním důsledkem je nepřípustnost trestního stíhání upravená v § 11 tr. řádu. V případě, že by taková okolnost nastala, bylo by nutné trestní stíhání zastavit, jak předpokládá § 11 tr. řádu, a to v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu o zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 a další tr. řádu], anebo v řízení před soudem v některých případech zprostit obžalovaného obžaloby [§ 226 písm. e) tr. řádu]. Je nepochybné, že v průběhu trestního stíhání je třeba přihlížet ke změnám osobních poměrů pachatele, vývoji okolností případu i vnímání nebezpečnosti spáchaného činu s odstupem času. K tomu slouží především instituty promlčení trestního stíhání, účinné lítosti, zániku nebezpečnosti činu pro společnosti, dále pak např. promlčení výkonu trestu, zastavení trestního stíhání pro neúčelnost apod. Při promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákona zaniká trestnost činu uplynutím doby stanovené zákonem. Délka promlčecí doby je odstupňována, čímž zohledňuje závažnost trestného činu, o který se jedná. I plynutí času v rámci trestního řízení má tedy své zákonem předpokládané důsledky v podobě promlčení trestního stíhání. Stanovením těchto následků zákonodárce mimo jiné zohlednil možnost, že by v rámci trestního řízení nastala situace, kdy v důsledku nečinnosti justičních orgánů nebyly ve věci provedeny žádné procesní úkony tak dlouho, že bez přičinění obviněného uplynula taková doba, že zaniklo oprávnění státu vyvodit vůči pachateli trestného činu následky, které jinak vyplývají ze spáchání trestného činu. Pokud by měl platit závěr, uvedený v obou napadených rozhodnutích, pak by postupem v těchto rozhodnutích použitým byl konstruován nový důvod pro zastavení trestního stíhání v důsledku uplynutí času a nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, a to nad rámec zákonné úpravy promlčení trestního stíhání. Navíc by takto pojatý důvod, na rozdíl od institutu promlčení, nezohledňoval délku takové časové prodlevy v návaznosti na závažnost trestného činu.

Okresní soud Plzeň – město ani Krajský soud v Plzni jako stížnostní orgán v posuzované věci se případným naplněním některé z okolností způsobujících zánik trestnosti, zejména v úvahu přicházejícím promlčením, náležitě nezabývaly, a to přesto, že pokud by některá z těchto okolností byla naplněna, přicházelo by v úvahu zastavení trestního stíhání především s ohledem na tuto hmotně právní okolnost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu se skutečností konstatoval, že průběžně prováděl úkony směřující alespoň k částečnému vyřízení věci, takže k promlčení nedošlo, když promlčecí doba u všech žalovaných trestných činů činí 5 let. Krajský soud v Plzni, jako soud II. stupně, pak v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že k přerušení promlčení trestního stíhání došlo pouze díky ojedinělému úkonu směřujícímu k trestnímu stíhání, za nějž považuje spojení obou věcí usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 1 T 110/95. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle § 67 odst. 3 tr. zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje a začíná proto běžet nová promlčecí doba jednak sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, a jednak spácháním nového trestného činu, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Určité úkony, které již v důsledku své povahy směřují k trestnímu stíhání, tedy způsobují přerušení promlčecí doby vždy (např. sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve formě zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu, podání obžaloby ve smyslu § 176 a § 180 tr. řádu, předvolání obviněného k výslechu podle § 90 tr. řádu), u ostatních úkonů je však nutno jejich způsobilost přivodit přerušení promlčecí doby posoudit podle konkrétních okolností případu, a to vzhledem k tomu, zda jde o úkony skutečně směřující k trestnímu stíhání obviněného. Rozhodnutí o spojení věcí je úkonem spadajícím do druhé skupiny shora vymezených úkonů, které lze považovat za úkon směřující k trestnímu stíhání jen za podmínky, jestliže jeho účelem bylo vskutku pokračování v trestním stíhání obviněného (srov. § 67 odst. 3 tr. zákona). Okolnost, zda tento úkon směřoval k trestnímu stíhání pachatele, či nikoli, je nutno posuzovat podle konkrétních okolností, za nichž byl proveden, nikoli jen podle druhu úkonu. Byl-li takový úkon proveden formálně se zcela zjevným záměrem pouze „vyřídit“ starší trestní věc z hlediska její rejstříkové evidence, aniž by jeho provedení skutečně sledovalo trestní stíhání obviněného a bylo pro jeho průběh zásadní, pak takový formálně provedený úkon promlčecí dobu nepřerušuje. Jelikož po spojení obou věcí v daném konkrétním případě nenásledovaly žádné další úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného, má tento úkon povahu ryze formální a jako takový přerušení promlčecí doby nezpůsobil. Podle názoru Nejvyššího soudu proto posledním úkonem směřujícím k trestnímu stíhání obviněného v dané věci, který přerušil běh promlčecí doby ohledně jednotlivých žalovaných trestných činů, bylo podání obou obžalob, a to ve dnech 13. 3. 1995, resp. 26. 3. 1997.

Krajský soud v Plzni dále konstatuje, že důvodem přerušení promlčení zřejmě bude také odsouzení mladistvého P. C. ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 87/2000 mimo jiné pro trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zákona. Je pravdou, že z opisu z evidence Rejstříku trestů ze dne 25. 1. 2002 (č. l. 86 až 88 spisu) vyplývá, že obviněný P. C. byl mimo jiné odsouzen rozsudkem Okresního soudu Bruntále ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 2 T 87/2000, také pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, který by mohl být důvodem přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b) tr. zákona. K ověření této skutečnosti je však třeba vyžádat předmětný spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 87/2000, neboť je třeba zjistit okamžik spáchání tohoto trestného činu. Ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona by pak mohlo přerušovat běh promlčení i spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, za který byl obviněný ml. P. C. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 2 T 98/99, a proto je třeba vyžádat i tento spis. Tyto skutečnosti však žádný z uvedených soudů I. a II. stupně náležitě nezkoumal a není tedy zcela zřejmé, zda promlčecí doba již uplynula, anebo zda vzhledem k přerušení běží od některého z uvedených okamžiků znovu.

Vzhledem ke všem těmto uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. ch) [nyní § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu] usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, nebyly splněny, čímž je dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu [po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], jak správně namítla v dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud proto jako soud dovolací v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu uvedené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Okresnímu soudu Plzeň - město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť vzhledem k podrobně popsaným okolnostem, kdy je třeba provádět i další dokazování, dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V rámci nového řízení bude zejména nutné se zabývat otázkou, zda nastala okolnost předpokládaná ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy zda promlčecí doba ve vztahu k shora uvedeným trestným činům uplynula či nikoli, k čemuž je třeba doplnit dokazování ve shora naznačených směrech. Dále bude třeba se případně zabývat i tím, zda nastala jiná okolnost, předpokládaná příslušným zákonnými ustanoveními, jež by ve smyslu shora uvedených právních názorů Nejvyššího soudu, kterými je Okresní soud Plzeň – město vázán (§ 265s odst. 1 tr. řádu), mohla odůvodnit opětovné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. V opačném případě je tento soud povinen ve věci urychleně nařídit hlavní líčení a rozhodnout o vině či nevině obviněného ml. P. C. a navazujících otázkách.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. července 2002

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., v. r.

Za správnost vyhotovení :

Eva Veškrnová

Vydáno: 10. July 2002