JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1566/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 11 To 154/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 65/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 3 T 65/2007, byl obviněný P. Z. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., spáchaným formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal celkem osmnáct poškozených s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného P. Z. rozhodl ve věci jako soud odvolací Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 11 To 154/2008, kterým řádný opravný prostředek podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodný.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel v podstatě nesouhlasil s právním posouzením skutkových zjištění soudy obou stupňů, přičemž zdůrazňoval nenaplnění zákonných podmínek pro právní kvalifikaci soudy aplikovanou a za vadný považoval i výrok o uloženém trestu. Na jedné straně konstatoval správnost skutkových zjištění, avšak současně vytkl soudům jejich neúplnost a především vadný postup při hodnocení důkazů, jež byly v řízení provedeny. Tvrdil, že jeho vina byla soudy založena na již pravomocném odsouzení P. K. , jenž byl osobou obviněným řízenou v úmyslu poškodit věřitele obchodní společnosti N. , s. r. o. V rámci dovolání opakoval svou obhajobu založenou na tvrzení o faktickém předání částky 20ti milionů Kč P. K. , určenou k ozdravení uvedené společnosti, s níž však tento odsouzený naložil v rozporu s původní dohodou s obviněným. Takové jednání obviněný považoval za nedbalé, nikoli však schopné naplnit znaky jakéhokoli trestného činu. Zneužití finančních prostředků P. K. bez toho, aniž by se obviněný jakýmkoli způsobem podílel na nakládání s půjčenými penězi, tak podle jeho přesvědčení vylučuje existenci znaku zavinění ve formě úmyslu, ať přímého či nepřímého, jež je nezbytným předpokladem pro uznání viny trestným činem poškozování věřitele. Výslovně poukazoval na porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., v jehož důsledku nebyla míra zavinění obviněného zjištěna bez důvodných pochybností. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podřadil také výtku do výroku o trestu, který shledal v rozporu s ustanoveními § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem pak obviněný dovolací soud ještě požádal o odklad výkonu trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta se domnívala, že obsahově dovolací námitky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.

Znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný P. Z. ve stručnosti naplnil tím, že řídil jednání P. K. odsouzeného pro pokus trestného činu poškozování věřitele § 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 3 T 173/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 11 To 313/2006, když po 27. 6. 2003 mu zprostředkoval koupi obchodních podílů ve společnosti N. , s. r. o., ve prospěch společnosti A. – T. , a. s., kde P. K. působil jako předseda představenstva, uzavřel s ním fiktivní smlouvu o půjčce 20.000.000,- Kč z prostředků společnosti N., s. r. o., přičemž oba byli seznámeni s její ekonomickou situací, kdy závazky společnosti převyšovaly pohledávky, a byla tedy předlužena ve smyslu § 1 odst. 2, 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (s účinností od 1. 1. 2008 tento zákon nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon), dále dne 12. 8. 2003 uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem tvořícím areál společnosti N. , s. r. o., a to v úmyslu prodat nemovitosti tak, aby finance jejich prodeje nepřipadly věřitelům společnosti N., s. r. o., na jejíž majetek prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs dne 30. 9. 2003, a dne 17. 10. 2003 podal obviněný P. Z. přihlášku věřitele do konkursního řízení z titulu neexistující půjčky 20.000.000, Kč, kterou P. K. potvrdil v rámci konkursního řízení před obchodním soudem dne 26. 4. 2004, čímž byly ohroženy splatné pohledávky věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině rozsudku okresního soudu.

Ačkoli dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal nedostatky hmotně právního posouzení skutku, jeho konkrétní výtky byly založeny výlučně na rozdílném průběhu skutkového stavu, než k jakému dospěl soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Setrval totiž na své obhajobě založené na tvrzení o tom, že půjčil odsouzenému P. K. finanční částku 20 milionů Kč, existenci půjčky měly podle obviněného potvrzovat jednak listinné důkazy, které měl soud k dispozici (smlouvy o půjčce, směnka, uznání dluhu) a jednak svědci Mgr. J. H. , Mgr. J. F. a P. K. Solventnost obviněného uvedenou sumu zapůjčit měl potvrdit svědek JUDr. M. K., jehož výslechu se obviněný v řízení o odvolání domáhal, když v předcházejících stadiích trestního řízení tohoto svědka odmítal zbavit mlčenlivosti.

Nejvyšší soud však k takto formulovaným dovolacím námitkám nemohl přihlížet. Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, neboť takový důvod v citovaném ustanovení zahrnut není. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož podmínky jsou taxativně vymezeny v trestním řádu, není možné jej uplatnit ve stejném rozsahu jako odvolání. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplnit, či upravit jen odvolací soud a za tímto účelem může i provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, tedy přehodnocovat provedené důkazy a učinit jiný skutkový závěr. Dovolací soud totiž není obecnou třetí instancí a možnosti dovolacího přezkumu jsou zákonem definované právě v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Při posuzování obsahu dovolání obviněného z hlediska tvrzeného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž ve věci dospěly soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu dovolatele tak zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti podané obžaloby bylo předání finanční částky obviněným odsouzenému P. K. Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku velice podrobně popsal jednak obsah jím provedených důkazů vztahujících se k této skutkové okolnosti a na str. 17 až 19 rozsudku vyjádřil svůj hodnotící proces obsahu jednotlivých důkazů, který vyústil v jednoznačný skutkový závěr, že půjčka byla pouze fiktivní, mezi obviněným a P. K. nedošlo nikdy k předání částky 20 milionů Kč, a listiny a prohlášení P. K. o opaku byly součástí původního úmyslu obviněného, resp. obou jmenovaných, získat nemovitosti ve vlastnictví společnosti N., s. r. o., jež by jinak byly použity ve prospěch věřitelů této obchodní společnosti. Hodnocení provedených důkazů není ani v rozporu s jejich obsahem, zejména soud prvního stupně logickým způsobem posoudil okolnosti významné pro kvalifikaci skutku, vysvětlil případné rozpory mezi jednotlivými důkazy a v jeho postupu neshledal Nejvyšší soud žádné známky zkreslení či pominutí podstatných skutečností. Zjištěnému skutku pak odpovídá i jeho právní kvalifikace, která je adekvátní požadavkům hmotně právních ustanovení trestního zákona ve věci aplikovaných, jejích podkladem se staly skutkové okolnosti popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud tak správně projevil souhlas s postupem okresního soudu a řádně se vypořádal i se všemi odvolacími námitkami obviněného.

Obviněný tedy svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž se domáhal změny v zásadní otázce skutkových zjištění. Jeho výhrady totiž směřovaly výlučně proti správnosti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. K tomu ještě Nejvyšší soud dodává, že ani případný výslech svědka JUDr. M. K. by nemohl zvrátit závěr o fiktivnosti půjčky obviněného, neboť tento svědek by maximálně mohl potvrdit, že uvedenou finanční částku obviněnému předal. Taková skutečnost však ještě neznamená, že obviněný peníze dále předal P. K. Zcela správně tak odvolací soud považoval navrhovaný důkaz za nadbytečný, neboť provedené dokazování v dostatečném rozsahu vyústilo v závěr soudů, že k faktickému převzetí finanční hotovosti mezi obviněným a P. K. nedošlo.

S ohledem na celkový kontext jednotlivých okolností případu není podle Nejvyššího soudu pochyb, že jej obviněný P. Z. zosnoval. Ohledně osoby P. K. nelze pominout, že působil v desítkách obchodních společností, a evidentně tak neměl v úmyslu fakticky podnikat. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kde měla společnost A.– T. , a. s., s P. K. v čele představenstva úlohu pouhého formálního převzetí podnikatelské činnosti společnosti N., s. r. o. Uvedené vyplývá mj. i z výpovědi Ing. V. Ch., jednoho z bývalých společníků společnosti N., s. r. o. Tento svědek potvrdil, že N., s. r. o., ve snaze zachránit společnost před konkursem přistoupil na nabídku obviněného P. Z. prodat firmu společnosti A. – T. , a. s., za účelem oživení její činnosti, což se však nepodařilo, ba dokonce nedošlo ani k uhrazení ceny za převod obchodních podílů společnosti N., s. r. o. (viz č. l. 385 a násl.). Dovolatel tedy zprostředkoval převod společnosti N., s. r. o., na A. – T. , a. s., dále, jak vyplynulo z výpovědi svědka Mgr. J. H., zajistil vyhotovení smlouvy o půjčce a uznání dluhu, což byla zjevně záležitost dlužníka (tedy společnosti N., s. r. o., jejímž jediným společníkem byla společnost A. – T., a. s., a jednatelem byl P. K.), a následně sám jako věřitel společnosti N., s. r. o., přihlásil jako první svou pohledávku za společností do konkursního řízení (viz výpověď správce konkursní podstaty JUDr. M. K. , č. l. 387). Není proto jakýchkoli pochyb, že obviněný P. Z. od počátku zosnoval úkony, jež vedly k úmyslnému ohrožení majetkových práv věřitelů společnosti N., s. r. o.

Pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nespadá ani námitka proti porušení ustanovení o ukládání trestu. Důvod dovolání, které směřuje proti výroku o trestu, je výslovně upraven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle zákonné úpravy tak lze z tohoto důvodu dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006). O takový případ se však v uvedené trestní věci nejednalo, obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře stanovené v trestní sazbě trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být v dovolání namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení jen ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák. a § 37a tr. zák.; viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod se však nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za daný trestný čin.

Na podkladě podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj formální odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž by mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, jež mu předcházelo. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněného P. Z. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním, nebyl k takovému rozhodnutí důvod s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. ledna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 13. January 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin