JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1547/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2007 o dovolání obviněné Ing. S. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 52/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. S. H. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 45 T 1/2006, byla obviněná Ing. S. H. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 24. 10. 2003 v P., jako soukromá podnikatelka uzavřela „smlouvu o zprostředkování“ se společností V. C. R., s. r. o., jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje pozemků v katastrálním území H., obec P., které byly následně převedeny na firmu E., s. r. o., „smlouvou o převodu obchodního podílu“, za což jí byla téhož dne vyplacena provize ve výši 811.000,- Kč společností V. C. R., s. r. o., a to přesto, že již předtím byla pověřena jednatelem společnosti A. R., s. r. o., zprostředkováním prodeje uvedených pozemků a jednala v téže věci se zástupci firmy E., s. r. o., přičemž vystupovala jako ředitelka divize investičních projektů společnosti A. R., s. r. o., čímž způsobila firmě A. R., s. r. o., škodu nejméně ve výši provize, která jí byla vyplacena.

Za tento trestný čin byla obviněná Ing. S. H. odsouzena podle § 128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena též povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit poškozené A. R., s. r. o., škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti realitního poradenství a zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí na dobu 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené A. R., s. r. o., škodu ve výši 811.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. R., s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 52/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., který spáchala tím, že dne 24. 10. 2003 v P., využívajíc informací, které získala v souvislosti s tím, že na základě ústně uzavřené mandátní smlouvy a v návaznosti na ni udělené plné moci ze 14. března 2003 se podílela jako realitní makléřka na činnosti realitní kanceláře A. R., spol. s r. o., a byla jednatelem této společnosti koncem září 2003 pověřena zprostředkováním prodeje pozemků v katastrálním území H., obec P., které realitní kancelář A. R., spol. s r. o., nabízela k prodeji na základě smlouvy uzavřené s firmou V. C. R., s. r. o., jež předmětné pozemky vlastnila, vedena snahou získat provizi z předmětného obchodu pro sebe a nikoli pro realitní kancelář, uzavřela jako soukromá podnikatelka – fyzická osoba, provozující živnost realitního makléře, se společností V. C. R., s. r. o., smlouvu o zprostředkování prodeje stejných pozemků, v níž se prodávající společnost zavázala využít k prodeji pozemků výhradně služeb obžalované, a v návaznosti na tuto smlouvu a nikoli již jednajíc za realitní kancelář A. R., spol. s r. o., které ovšem tuto skutečnost zatajila, zprostředkovala jednání mezi společností E., s. r. o., o jejímž zájmu o koupi předmětných pozemků se dozvěděla v souvislosti se svou činností realitního makléře pro realitní kancelář A. R., spol. s r. o., a společností V. C. R., s. r. o., která vyústila dne 9. února 2004 v uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, jíž došlo k majetkovému propojení obou společností, jelikož společnost E., s. r. o., se stala stoprocentním vlastníkem obchodního podílu společnosti V. C. R., s. r. o., v jejímž majetku se předmětné pozemky stále nacházely, a za toto zprostředkování jí téhož dne v návaznosti na uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 14. 10. 2003 (správně 24. 10. 2003), pozměněnou dodatky ze dne 10. 12. 2003 a 5. 1. 2004, jimiž byla upravena výše sjednané provize a možnost provizi vyplatit i za situace, kdy nedojde k uzavření kupní smlouvy, ale zájemce o koupi pozemků získá rozhodující vliv ve společnosti V. C. R., s. r. o., byla vyplacena zástupcem společnosti V. C. R., s. r. o., provize ve výši 811.000,- Kč, a popsaným jednáním pro sebe získala neoprávněný prospěch ve výši nejméně 446.050,- Kč, jelikož tato část získané provize by jinak připadla A. R., spol. s r. o., neboť pokud by jednala jejím jménem a nikoli jako soukromá podnikatelka za sebe, provizi by obdržela poškozená společnost, jež by jí z ní vyplatila na základě mandátní smlouvy dohodnutou úplatu ve výši maximálně 45% získané provize, tedy 364.950,- Kč.

Za tento trestný čin byla obviněná podle § 128 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena též povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit poškozené A. R., spol. s r. o., škodu způsobenou trestným činem ve výši 446.050,- Kč. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti realitního poradenství a zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí na dobu 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené A. R., spol. s r. o., škodu ve výši 446 050,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. R., spol. s r. o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 52/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 45 T 1/2006, podala obviněná Ing. S. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod dále odůvodnila tím, že odvolací soud pochybil, pokud při zjišťování naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty vyřešil související hmotně právní otázky nesprávným způsobem či je neřešil vůbec. Obviněná výslovně odkázala na odůvodnění již svého odvolání a nadto v dovolání výslovně poukázala na neplatnost mandátní smlouvy, ústně uzavřené se společností A. R., spol. s r. o., na plnou moc nikoli generální, ale vztahující se jen na prodej určité nemovitosti na jaře 2003, dále na to, že ve skutečnosti nebyla v postavení ředitelky divize investičních projektů ve společnosti A. R., spol. s r. o., navíc nedošlo k prodeji pozemků zprostředkováním jejich prodeje, což bylo předmětem smluv o zprostředkování s prodávajícím, nýbrž došlo k uzavření zcela jiné smlouvy o převodu obchodního podílu, která nebyla zprostředkovací smlouvou ošetřena. Vzhledem k výše uvedenému by mohl být vztah obviněné ke společnosti A. R., spol. s r. o., právně podřazen jedině pod ustanovení občanského zákoníku o sdružení. Dovolatelka uvedla, že vrchní soud se sice se všemi shora uváděnými námitkami kromě té poslední zabýval, avšak nevypořádal se s právním hodnocením příslušných hmotně právních ustanovení po skutkové stránce vyčerpávajícím způsobem a po právní stránce správně. Dále dovolatelka více rozvedla předchozí námitky a polemizovala se skutkovými zjištěními, jak je provedl soud prvního i druhého stupně, případně tato skutková zjištění popřela. Své námitky nakonec obviněná shrnula tím, že je přesvědčena, že Vrchní soud v Praze nepoužil řádně hmotně právní normy českého práva, zejména pokud jde o normy občanského zákoníku, obchodního zákoníku a zákona o zaměstnanosti, a že v důsledku tohoto nesprávného použití hmotně právních norem rovněž nesprávně použil hmotně právní ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., jakož i těch ustanovení obecné části trestního zákona, které se vztahují zejména k otázce subjektivní stránky trestného činu a zavinění.

V závěru dovolání obviněná Ing. S. H. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněné Ing. S. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky k dovolání obviněné Ing. S. H. nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněné.

V rámci první právně relevantní námitky směřující k nedostatkům objektivní stránky dovolatelka poukázala na neplatnost ústně sjednané mandátní smlouvy se společností A. R., spol. s r. o., neboť odvolací soud nezjistil ani její obsah, když obviněná sama její existenci dokonce popřela. Takto se soud nezabýval, které povinnosti by případně obviněné z této mandátní smlouvy vyplývaly, jak měla být odměňována a též přehlédl, že od 1. 1. 2001 měla obviněná přerušenu podnikatelskou živnost v oblasti realitní činnosti. Dovolatelka vycházela z předpokladu, že odvolací soud je toho názoru, že mandátní smlouvu měla uzavřenu již od roku 1998 a dovodila, že tato smlouva by zanikla právě přerušením živnosti, neboť obviněná jako smluvní strana musela být podnikatelkou. Nemohla být přerušena samotná mandátní smlouva, neboť toto obchodní zákoník nezná. Pokud smlouva tedy zanikla, nemohla být obnovena započetím podnikání ze strany obviněné v roce 2003. V roce 2003 obviněná pouze pomohla zrealizovat prodej domu své známé, která se rozváděla. a k tomu také směřovala ona plná moc, kterou jí udělila společnost A. R., spol. s r. o., tedy to byla plná moc ad hoc. Celá argumentace obviněné tedy zřetelně směřuje k tomu, že v rozhodnou dobu nebyla osobou účastnící se na podnikání dvou či více podnikatelských subjektů v konkurenčním vztahu, neboť měla pouze svou živnost a nepracovala zároveň i pro realitní kancelář A. R., spol. s r. o.

Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj prospěch – na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech), které je samostatnou skutkovou podstatou, chrání zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti (objekt trestného činu). Pachatelem je pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti. Již nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná se účastnila na podnikání obou shora uvedených subjektů, přičemž podmínka spočívající v tom, že pachatel trestného činu podle § 128 odst. 2 je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací, nevyžaduje, aby měl v obou (ve všech) subjektech stejné postavení, např. v jednom může být členem orgánu a v druhém podnikatelem nebo pracovníkem. Není rovněž třeba, aby měly podniky či organizace stejnou právní formu, a proto jednou z nich může být obchodní společnost a druhý z těchto subjektů může představovat dokonce i pachatel sám jako fyzická osoba, která provozuje podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona, protože pro účely trestního zákona je považován za organizaci ve smyslu § 89 odst. 16 tr. zák. (srovnej č. 41/1999-III. Sb. rozh. tr.).

Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, uvedenou námitkou ze strany obviněné se již ve značné míře zabýval soud druhého stupně, neboť ji uplatnila také v rámci odvolání. Odvolací soud již ve skutkové větě výroku o vině tak vyjádřil předmětný zákonný znak dané skutkové podstaty, když výslovně zmínil, že se na činnosti realitní kanceláře A. R., s. r. o., podílela jako realitní makléřka na základě ústně uzavřené mandátní smlouvy a v návaznosti na ni udělené plné moci ze dne 14. března 2003 a z tohoto důvodu ji označil jako účastníka na podnikání této společnosti. Tato skutečnost jasně vyplynula, jak shrnul odvolací soud na straně 7 a 8 svého rozsudku, zejména z výpovědí svědků PhDr. M. M., Ing. K. M., K. G., M. Ž., H. B., JUDr. L. H., E. M. a ing. J. S. Odvolací soud dále konkretizoval, že obviněná Ing. S. H. se účastnila na podnikání A. R., spol. s r. o., jako osoba samostatně výdělečně činná, a někteří jmenovaní svědkové vypověděli, že obviněná s touto společností na základě ústní mandátní dohody spolupracovala již v letech 1998 až 1999, na tuto spolupráci navázala pak v roce 2003, plná moc vystavená dne 14. 3. 2003 je svým obsahem generální a tedy obecně formulovanou plnou mocí ve vztahu ke zprostředkovávání rozličných dispozic s nemovitostmi objednatelů a je udělena obviněné jako živnostníkovi i přesto, že tato měla živnost v té době přerušenu. Výpovědi svědků ve spojení s touto plnou mocí a jejím textem vyvracejí obhajobu obviněné a svědčí naopak pro věrohodnost výpovědi PhDr. M. M., který tvrdil, že mandátní smlouvu uzavřel s obviněnou jednak v roce 1998, tak jako s ostatními makléři, a jednak v roce 2003, to ovšem již jen ústně, neboť ve vztahu k osobě obviněné měl důvěru. Jeho výpověď potvrzují i další shora uvedení svědci, kteří s obviněnou Ing. S. H. v době spáchání trestného činu jednali jako s realitní makléřkou poskytující své služby společnosti A. R., spol. s r. o. K namítané údajné neplatnosti mandátní smlouvy s ohledem na tzv. „švarc – systém“ a obcházení zákona o zaměstnanosti odvolací soud na straně 10 rozsudku uvedl, že za porušení povinnosti právnické či fyzické osoby zajišťovat své běžné úkoly vlastními zaměstnanci lze považovat jen takový stav, v jehož důsledku není právo fyzické osoby na zaměstnání naplněno, tedy tehdy, kdy právnická nebo fyzická osoba (jako zaměstnavatel) neumožní fyzické osobě výkon práce v pracovně právním vztahu, přestože pro právnickou nebo fyzickou osobu zajišťuje běžné úkoly vyplývající z předmětu její činnosti a je při zadávání pracovních úkolů v obdobně závislém postavení jako jiní zaměstnanci. O takový vztah ovšem mezi obviněnou a společností A. R., spol. s r. o., nešlo, neboť činnost realitních kanceláří, které zpravidla samy nenakupují nemovitosti, o něž by musely soustavně pečovat, přičemž počet jejich obchodních případů je proměnlivý a nejistý, závislý na nabídce a poptávce klientů, nelze srovnávat s běžným zaměstnavatelem, pro kterého je vzhledem k jeho předmětu podnikání typické, že potřebuje mít neustále určitý počet zaměstnanců ve stálém pracovním poměru. Skutečnost, že obviněná nebyla v poměru obdobném pracovnímu lze dovodit podle odvolacího soudu též z toho, že nemusela pravidelně určitý počet hodin pracovat pro realitní kancelář nebo v určitém časovém horizontu splnit nějaký pracovní úkol, do společnosti docházela jen podle potřeby a rovněž odměna za její práci nebyla pravidelná, ale odvíjela se od fakticky zprostředkovaných prodejů nemovitostí. Navíc odvolací soud podotkl, že i pokud by jednání předmětné realitní kanceláře bylo možné posoudit jako obcházení zákona ve výše uvedeném smyslu, nic by to nemohlo změnit na trestní odpovědnosti obviněné, která nemůže být vyviněna jen proto, že poškozený podnikatelský subjekt údajně obcházel zákon o zaměstnanosti. Na základě provedených důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že ostatně obviněná Ing. S. H. věděla, že není zaměstnána a ani o to neusilovala, fakticky se však prostřednictvím mandátní smlouvy a uzavřené plné moci (obojí z roku 2003) na podnikání předmětné společnosti účastnila. Nejvyšší soud považuje tyto závěry za správné, a jen pro úplnost dodává, že obsah mandátní smlouvy z roku 2003 byl prokázán výpověďmi několika shora uvedených svědků, z nichž většina měla uzavřeny mandátní smlouvy prakticky shodného obsahu, avšak v písemné podobě. Stejně tak z jejich výpovědí vyplynulo, že obviněná se při příchodu do budovy, kde sídlila předmětná společnost, nemusela hlásit na vrátnici, a měla jako ostatní spolupracující makléři a zaměstnanci společnosti povolen volný pohyb ve všech prostorách společnosti, což opět svědčí o skutečné spolupráci v předmětné době tak, jak ji popsal svědek PhDr. M. M., a nikoli o nerealizování návrhu směrem k osobě obviněné, aby se tato stala ředitelkou určité části společnosti. Z výpovědí též vyplynulo, že jak se spolupracovníky, tak i s klienty jednala zpočátku jménem společnosti a představovala se právě jako ředitelka divize investičních činností a dokonce i při prvním jednání s kupujícím v předmětném případě shora uvedeném používala vizitky s touto funkcí a svědkové (zástupci kupující společnosti G., resp. E.) popřeli, že by se jim představila jako budoucí ředitelka, a jasně se vyjádřili, že by se s ní v takovém případě nebavili. Není nutné se v tomto případě ani zabývat dovolatelkou uváděným „přerušením mandátní smlouvy z roku 1998“, neboť z obsahu provedeného dokazování vyplynulo, jak správně uzavřel odvolací soud, že s obviněnou byla uzavřena nová mandátní smlouva, i když jen ústní formou, přičemž k jejímu obsahu již lze jen odkázat na výše uvedené. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nic nesvědčí tomu, že by její vztah k společnosti A. R., spol. s r. o. měl být právně podřazen pod ustanovení občanského zákoníku o sdružení, když existence i obsah mandátní smlouvy byl dostatečně prokázán.

Pokud obviněná uvádí, jak ona sama chápala jí udělenou plnou moc ze dne 14. 3. 2003, a dále i celou podle jejích slov jen budoucí spolupráci se společností A. R., spol. s r. o., Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné dodat, že tyto námitky mají ryze skutkový charakter, polemizují s odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně, přičemž tvrzení obviněné se značně liší od skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem nalézacím a posléze upřesněn na základě doplnění dokazování ve veřejném zasedání soudem odvolacím. S těmito skutkovými zjištěními se Nejvyšší soud s ohledem na obsah přezkoumávaného spisu plně ztotožňuje.

Další část námitek směřovala dovolatelka k tomu, že nebyla uzavřena smlouva o koupi předmětných pozemků, ale smlouva zcela jiná – smlouva o převodu obchodního podílu, která nebyla ošetřena v původní smlouvě o zprostředkování mezi společností A. R., spol. s r. o., a prodávajícím – společností V. C. R., s. r. o., tudíž jednání obviněné se nestřetlo se záměrem poškozené společnosti, která chtěla zprostředkovat prodej. V této souvislosti tedy obviněná Ing. S. H. poukazuje na to, že nedošlo k jednání na úkor jedné ze společností, neboť původní zprostředkovatelská smlouva neobsahovala ustanovení o výhradním zastoupení, a proto nic nebránilo tomu, aby se prodejce obrátil i na jiného zprostředkovatele.

K tomu Nejvyšší soud opět podotýká, že i v této části se k tomu podrobně vyjádřil již odvolací soud, neboť tato námitka byla také uplatněna v odvolání obviněné, a v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že existence výhradního či nevýhradního zastoupení byla rozhodná pouze pro jiné potenciální prostředkovatele, na jejichž podnikání se obviněná nepodílela. Navíc zcela bez významu je i skutečnost, že se prodejce a zájemce o koupi nakonec dohodli na jiném a pro ně snazším způsobu převedení předmětných pozemků do dispozice kupujícího, tedy na převodu obchodního podílu, neboť ve skutečnosti totiž jediným důvodem pro převod obchodního podílu bylo právě ono vlastnictví pozemků společností V. C. R., s. r. o. K uvedenému se ve skutečnosti dospělo nikoli proto, že obviněná vedla jednání sama za sebe a ne za společnost A. R., spol. s r. o., nýbrž proto, že prodávající tak mohl získat pozemky do své dispozice rychleji a snadněji, než by tomu bylo při uzavření kupní smlouvy a vkladu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem na základě této kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Ostatně zástupce kupující společnosti svědek Ing. J. S. vypověděl, že se po celou dobu jednání s obviněnou domníval, že tato zastupuje společnost A. R., spol. s r. o., a netušil, že došlo k uzavření další smlouvy o zprostředkování přímo mezi obviněnou Ing. S. H. a prodávající společností V. C. R., s. r. o., a že až v průběhu prosince 2003 zjistil, že mu je předkládána vizitka paní H. s označením S., což mu přišlo divné, jelikož byl přesvědčen, že prodávajícího zastupuje společnost A. R., spol. s r. o., a proto se zeptal, zda je vše v pořádku a jestli nejsou nějaké problémy, ale bylo mu řečeno, že problémy nejsou a že s A. je vše vyřízeno (č. l. 35 a 312 až 313 spisu). Na úkor společnosti A. R., spol. s r. o., obviněná jednala pak tím, že jako podnikající fyzická osoba sama za sebe s prodávajícím uzavřela novou smlouvu o zprostředkování, přičemž do této smlouvy včlenila navíc i doložku o výhradním zastoupení, která dále znemožnila prodávající společnosti nadále využívat služeb A. R., spol. s r. o., k prodeji předmětných pozemků. Právě tato doložka a jednání obviněné, budící u kupujícího dojem, že stále jedná za společnost A. R., spol. s r. o., přičemž ve skutečnosti uvedeným jednáním převedla uvedený obchodní případ na sebe jako podnikatelku – fyzickou osobu, provozující živnost realitního makléře, čímž znemožnila inkasovat provizi ve výši 811.000,- Kč realitní kanceláři A. R., spol. s r. o., naplňuje zákonný znak § 128 odst. 2 tr. zák. „na úkor“.

Nejvyšší soud se ztotožnil i s těmito závěry odvolacího soudu a jen pro úplnost dodává, že sice informace o prodeji předmětných pozemků byla veřejně známá a zprostředkovat prodej těchto pozemků mohla jakákoli realitní kancelář či realitní makléř, avšak o konkrétním zájemci o koupi se obviněná dozvěděla až v rámci spolupráce v realitní kanceláři A. R., spol. s r. o., a následně poté, co byla tomuto zájemci o koupi představena jako ředitelka divize investičních činností, majitel realitní kanceláře potenciálnímu kupujícímu sdělil, že zprostředkování tohoto obchodu bude mít na starosti právě obviněná Ing. S. H., obviněná využila těchto informací a svého postavení (přitom je nerozhodné, zda byla ve skutečnosti v postavení ředitelky divize investičních projektů ve společnosti A. R., spol. s r. o., či nikoli) k tomu, aby vedla jednání až k uzavření předmětné smlouvy, nicméně zájemci o koupi zamlčela, že v mezidobí iniciovala uzavření nové smlouvy o zprostředkování s prodávající společností, kde se tato společnost zavázala, že pro tento konkrétní případ již nadále nebude využívat zprostředkovacích služeb nikoho jiného než obviněné Ing. S. H. jako fyzické osoby podnikající v realitní činnosti. Společnost E., s. r. o., nejprve jako předpokládaný kupující shora uvedených pozemků a později jako nabyvatel obchodního podílu, tak po celou dobu až do prosince 2003 jednala s obviněnou jako se zástupkyní realitní kanceláře A. R., spol s r. o., a pokud obviněná namítá, že nakonec byla uzavřena jiná smlouva než smlouva kupní ohledně předmětných nemovitostí, pak Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že správně odvolací soud k tomu uvedl, že tato okolnost nemá žádný vliv na její trestní odpovědnost ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., neboť ve skutečnosti jediným důvodem pro převod obchodního podílu společnosti V. C. R., s. r. o., bylo právě ono vlastnictví pozemků touto společností. K uvedenému výsledku se reálně dospělo nikoli proto, že jednání obviněná vedla sama za sebe a nikoli za realitní kancelář A. R., spol. s r. o., nýbrž proto, že pro prodávajícího a zájemce o koupi to byl snadnější způsob, jak získat pozemky do své dispozice, nežli prostým uzavřením kupní smlouvy o jejich koupi a vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že o správnosti tohoto závěru odvolacího soudu svědčí i obsah uzavřené zprostředkovatelské smlouvy ze dne 24. 10. 2003 mezi zájemcem V. C. R., s. r. o., a zprostředkovatelem Ing. S. H., která také byla uzavřena na zprostředkování smlouvy kupní ohledně předmětných nemovitostí, a obsah dodatků k této smlouvě, když až dodatek č. 3 ze dne 5. 1. 2004 uvádí, že „zprostředkovateli náleží odměna za zprostředkování prodeje pozemků i v případě, že jím vyhledaný kupující získá možnost nakládat s pozemky nabytím rozhodujícího vlivu ve společnosti zájemce“ (č. l. 114 až 118 spisu). Takový dodatek, nehledě k tomu, že kupujícího na základě provedeného dokazování nevyhledala obviněná Ing. S. H., ale JUDr. L. H. pro realitní kancelář A., spol. s r. o. (viz již shora citovaná výpověď svědka Ing. J. S. na č. l. 33 až 38, 311 až 322 spisu a výpověď svědka JUDr. L. H. na č. l. 101 až 105, 323 až 327 spisu), by samozřejmě mohl být uzavřen i k původní smlouvě ze dne 17. 9. 2003 (č. l. 109 spisu).

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil se závěry odvolacího soudu učiněnými v napadeném rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 52/2006, když skutkové závěry soudu prvního stupně náležitě rozvedené a doplněné v rozsudku odvolacího soudu, jakož i na ně navazující právní závěry odvolacího soudu ohledně viny obviněné Ing. S. H. jsou zcela správné a nepochybně svědčí o její vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti rozvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 52/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 45 T 1/2006, nevykazuje takové vady, pro které by bylo nutno tato rozhodnutí z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění v zásadě správně, byť tyto závěry neuvedl zcela přesně a v potřebném rozsahu ve výroku o vině svého rozsudku, přičemž nesprávně posoudil výši prospěchu obviněné Ing. S. H. Proto jeho skutkové závěry doplnil a upřesnil soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu a potřebného doplnění dokazování, prvostupňový rozsudek v celém rozsahu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl o vině obviněné trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák. při novém vymezení skutku zejména ohledně výše prospěchu, který obviněná Ing. S. H. svým jednáním pro sebe získala, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněnou v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť odvolací soud se námitkami obviněné již náležitě zabýval a všechna pochybení soudu prvního stupně ve svém rozsudku již odstranil. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné Ing. S. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky již uplatněné v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 17. January 2007