JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1523/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 o dovolání podaném obviněným P. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 10 To 84/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 125/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 125/2003, byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., který spáchal ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným L. M. , o jehož vině a trestu bylo tímto rozsudkem rovněž rozhodnuto. Za uvedený trestný čin byl obviněnému P. T. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, přičemž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005, obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání pouze obviněný P. T. Nejvyšší soud na podkladě tohoto mimořádného opravného prostředku zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a to i ohledně spoluobviněného L. M. a přikázal odvolacímu soudu trestní věc znovu projednat a rozhodnout. Učinil tak usnesením ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 762/2006. Po novém projednání věci Krajský soud v Praze opětovně rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 10 To 345/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné P. T. a L. M. uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., za který obviněnému P. T. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a obviněnému L. M. podle § 256 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výkon o trestu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T 17/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 48/2001, ohledně obviněného L. M. , dále výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 3 T 193/1999, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1497/2007, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ohledně obviněného P. T. a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud tak rozhodl na podkladě důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť shledal opodstatněnou námitku obviněného P. T. o porušení ustanovení o přítomnosti tohoto obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Ostatní výtky, které obviněný podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v uvedeném rozhodnutí, označil Nejvyšší soud za nedůvodné.

Krajský soud v Praze opětovně projednal odvolání obviněného P. T. proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami a rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 10 To 84/2008, tak, že jej uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (přičemž nově vymezil skutek ve výroku o vině) a obviněnému uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.

Obviněný P. T. napadl tento rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu napadl v rozsahu výroků o vině i o trestu.

Pokud jde o konkrétní námitky, jimiž obviněný argumentoval ve svém dovolání, jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatňoval ve svém předcházejícím mimořádném opravném prostředku v rámci téhož dovolacího důvodu. Vadu nesprávného hmotně právního posouzení totiž spatřoval v určení výše škody, jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Domáhal se nejen přezkoumání výše pohledávek jednotlivých věřitelů, jejichž uspokojení mělo být zkráceno, ale i zjištění reálné hodnoty majetku, který jím byl zcizen. Dále spatřoval rozpor v postupu odvolacího soudu při posuzování „Smlouvy o odkoupení aktiv a pasiv“, již uzavřel s původně spoluobviněným L. M. Na jedné straně totiž podle jeho přesvědčení soud tento úkon považoval za zcela účelový, jehož pravým smyslem bylo právě vyvedení majetku ze společnosti E. T. , s. r. o., (předtím E. P. , s. r. o.) a jeho získání ve prospěch obviněným nově založené společnosti E. P. , s. r. o. Podle názoru obviněného krajský soud pochybil právě v tom, že na jedné straně uvedenou smlouvu hodnotil jako fingovanou (zastírající pravý účel účastníků smlouvy), avšak na straně druhé při určení výše hodnoty převáděného majetku vycházel z kupních cen v této smlouvě dohodnutých. V další části svého dovolání obviněný poukazoval na další vývoj podnikání společnosti E. P. , s. r. o., která se podle názoru znalkyně přibrané v jiné trestní věci obviněného vyjádřila ke stavu hospodaření této obchodní společnosti tak, že již v podstatě v roce 2001 měl být podán návrh na konkurs. Závěrem obviněný shrnul své výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu tak, že pro správné právní posouzení věci je nutné řádné ocenění převáděného majetku ve smyslu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. a rovněž určení možnosti zpeněžení tohoto majetku, jež by mohl být použit k uspokojení věřitelů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i vadné řízení jemu předcházející a věc vrátil k došetření do stadia před zahájením trestního stíhání, nebo aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten především poukázal na to, že obviněný svým dovoláním v zásadě brojí proti závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho předchozím dovolání v této věci. Připomněl zásadu uplatňovanou v trestním řízení, že soud je vázán vlastním rozhodnutím v konkrétní věci, a napadené rozhodnutí označil za správné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Případy, na které dopadá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nastávají tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. V dovolacím řízení je tak možné přezkoumávat jen skutek, který byl zjištěn soudem, nikoli ten, jehož zjištění se domáhá dovolatel. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu tedy nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). V řízení o dovolání se tak nelze domáhat změny v hodnocení důkazů a ve skutkových závěrech, na provedených důkazech založených.

Nejvyšší soud podané dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné.

S ohledem na zákonné vymezení podmínek pro uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud nemohl zabývat tou částí dovolání obviněného, v níž projevil nesouhlas s obsahem provedeného dokazování a jeho rozsahem, stejně tak se obviněný ocitl mimo rámec důvodů dovolání svou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené dokazování. Nejvyšší soud neshledal rozpor mezi obsahem důkazů, na jejichž podkladě především odvolací soud učinil svůj skutkový závěr, a tím, jak věc právně posoudil. Co se týká dovolací argumentace, na jejímž podkladě bylo možno napadený rozsudek krajského soudu přezkoumat, odpovídaly formálně deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky proti způsobu stanovení výše škody.

Tyto právně relevantní námitky se převážně obsahově shodovaly s námitkami z předchozího dovolání obviněného P. T. , o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1497/2007. V odůvodnění citovaného usnesení dovolací soud na tyto nyní se opakující výhrady proti stanovení výše škody reagoval, jasně a podrobně vysvětlil, proč je shledal již v předchozím řízení o mimořádném opravném prostředku obviněného nedůvodnými. (Nejvyšší soud připomíná, že důvodem pro zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 10 To 345/2006, byla procesní vada.) Už s ohledem na vázanost svým vlastním právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím v téže věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. 686 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 5/2004) se Nejvyšší soud nemohl k otázce určení výše škody vyjádřit odlišným způsobem a pro stručnost na své usnesení ze dne 6. 2. 2008 odkazuje.

Nad rámec výkladu k výši škody ze svého předchozího rozhodnutí Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani té námitce obviněného, jíž se domáhal stanovení výše škody podle hledisek uvedených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Podmínky určení škody podle citovaného ustanovení se uplatní v případech, kde byla předmětem útoku určitá věc (srov. formulaci tohoto zákonného ustanovení). Tak tomu ale v dané trestní věci nebylo, neboť trestnou činností obviněného byla zasažena majetková práva jednotlivých věřitelů a předmětem útoku trestného činu se stala práva věřitelů na splnění závazků obchodní společnosti E. P. , s. r. o., resp. její právní nástupce společnost E. , s. r. o., se sídlem v T. Vzhledem k tomu, že hodnota převáděného majetku byla podle hodnocení krajského soudu (viz str. 13 napadeného rozsudku) nižší než hodnota pohledávek věřitelů, odpovídá škoda způsobená trestným činem obviněného hodnotě zcizeného majetku, jež by mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů (srov. č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost pak Nejvyšší soud poukazuje na právní bezvýznamnost obhajoby obviněného, pokud se hájil tím, že společnost E. P. , s. r. o., v jejíž prospěch byl vyveden majetek z předlužené společnosti E. P. , s. r. o., se sama potýkala s existenčními problémy a již v roce 2001 měl být podle znalkyně Ing. P. C. podán návrh na prohlášení konkursu společnosti E. P. , s. r. o. Z pohledu trestního práva je totiž pro právní úvahy o naplnění zákonných znaků příslušné skutkové podstaty rozhodující skutkový stav v době spáchání trestného činu a ke skutečnostem nastalým po jeho dokonání již orgány činné v trestním řízení zásadně nemohou přihlížet, navíc v daném případě byl skutek spáchán v roce 1998. To, že další podnikání obviněného v nově založené společnosti, do níž neoprávněně převedl majetek, bylo neúspěšné, nemohlo ovlivnit trestnost činu, který je předmětem tohoto trestního řízení.

Pokud tedy jde o právní námitky obviněného P. T. , jež uplatnil ve svém dovolání ve vztahu k právnímu posouzení skutku, neshledal je Nejvyšší soud opodstatněnými. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 17. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-