JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 149/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2008 o dovolání obviněného Ing. T. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 To 26/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 6/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. T. B. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, byli obvinění Ing. T. B. a JUDr. P. M. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 1. 3. 2000 v O., v sídle a. s. D. s. O. – v likvidaci, H., jakožto likvidátoři D. s., a. s., O., v likvidaci, a S. d. s., s. r. o., D., v likvidaci, v úmyslu opatřit prospěch společnosti S. d. s., s. r. o., D., uzavřeli obviněný JUDr. P. M. za D. s., a. s., O., v likvidaci, a obviněný Ing. T. B. za S. d. s., s. r. o., D., v likvidaci, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou S. d. s. D., s. r. o., v likvidaci, postoupily D. s. O., a. s., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, ač pohledávka za dlužníkem D. s. H., a. s., se sídlem H., O., na částku 1.345.475,03 Kč již v uvedenou dobu neexistovala v plné výši, neboť již dne 14. 1. 1999 bylo na tuto pohledávku z faktury zaplaceno společností D. s. H., a. s., 500.000,- Kč, s pohledávkou za dlužníkem P. I., s. r. o., B., se sídlem S., B. u T., na částku 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou, pohledávka za dlužníkem K., a. s., Ř. – H., byla v době uzavření smlouvy minimálně velmi sporná, neboť uvedená společnost vrátila S. d. s., s. r. o., D., jejich 4 faktury na celkovou částku 1.361.357,20 Kč, ve dnech 10. 12. 1998, 7. 1. 1999, 22. 1. 1999 a 27. 1. 1999, mimo jiné z důvodů, že práce, které byly fakturovány, neměly být vůbec objednány, pohledávka za dlužníkem Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Liberec, z faktur na částku 161.319,- Kč a na částku 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., s. r. o., v likvidaci, jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, přičemž k použití těchto částek došlo v měsíci květnu roku 2000, čímž získali pro S. d. s., s. r. o., D., v likvidaci, prospěch ve výši 2.411.133,20 Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle § 128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 28.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Mimo to byl obviněnému Ing. T. B. podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků. Obviněnému JUDr. P. M. byl podle § 128 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jenž mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Mimo to byl obviněnému JUDr. P. M. podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků.

Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o kterých Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a uznal obviněné Ing. T. B. a JUDr. P. M. vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustili tím, že poté, co od 14. 12. 1998 vykonávali společně funkce likvidátorů u společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, a od 21. 6. 1999 souběžně také u společnosti S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem v D., B., když jejich úkolem bylo zpeněžovat majetek v procesu likvidací obou společností a pro tento účel na každého z nich přešla působnost statutárního orgánu a měli tak i podle § 135 odst. 2, resp. § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), tímto zákonem uloženou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž se dozvěděli nejpozději dne 21. 2. 2000, že na majetek společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, bude s největší pravděpodobností prohlášen konkurs, což se také dne 28. 3. 2000 stalo, a po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a. s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, úmyslně porušili jim uloženou zákonnou povinnost spravovat řádně majetek společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, s vědomím, že tím způsobí v jeho struktuře nevýhodnou změnu a také škodu, což také souběžně sledovali, realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, O., H., obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obviněný JUDr. P. M. za D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obviněný JUDr. P. M. za společnost D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupník), a obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H., a. s., již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. I, s. r. o., se sídlem okr. T., B., S., ve výši 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., dlužný zůstatek ve výši 56.850,30 Kč, pohledávka za dlužníkem společností K., a. s., ve výši 1.361.357,20 Kč, byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Liberec, na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a ve výši 191.617,- Kč byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných pohledávek, a uvedeným převodem způsobili společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, škodu ve výši 2.411.133,20 Kč.

Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále jim byly podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženy peněžité tresty, a to obviněnému Ing. T. B. ve výměře 28.000,- Kč, a obviněnému JUDr. P. M. ve výměře 40.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl některým z nich vykonán, byl jim stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Vedle těchto trestů byl každému z nich podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, podali obvinění Ing. T. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. a obviněný JUDr. P. M. prostřednictvím obhájce A. R. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O těchto dovoláních rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005, tak, že napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. (u obviněného JUDr. P. M.) ohledně obou obviněných zrušil a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně učinil výrok podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně dovolání obviněného JUDr. P. M.

Vrchní soud v Olomouci o věci na základě tohoto usnesení Nejvyššího soudu České republiky jednal znovu a rozhodl o odvoláních obou obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. rozsudkem ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že uznal obviněné Ing. T. B. a JUDr. P. M. vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že poté, co od 14. 12. 1998 vykonávali společně funkce likvidátorů u společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, a od 21. 6. 1999 souběžně také u společnosti S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem v D., B., když jejich úkolem bylo zpeněžovat majetek v procesu likvidací obou společností a pro tento účel na každého z nich přešla působnost statutárního orgánu a měli tak i podle § 135 odst. 2, resp. § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), tímto zákonem uloženou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž i na základě výzvy Krajského obchodního soudu v Ostravě, aby se vyjádřili k podanému návrhu na konkursní řízení na majetek společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, museli vědět o předlužení této společnosti a nejpozději dne 21. 2. 2000 se dozvěděli, že lze očekávat prohlášení konkursu, což se také na základě usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 K 2/99, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2000, stalo, po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a. s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty a tato nemusela do ní své závazky uhradit, s vědomím, že tím sníží hodnotu majetku společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, a se srozuměním, že tím v rámci konkursního řízení i částečně zmaří uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů, realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, O., H., obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obviněný JUDr. P. M. za D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obviněný JUDr. P. M. za společnost D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupník), a obviněný Ing. T. B. za společnost S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H., a. s., již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. I, s. r. o., se sídlem okr. T., B., S., ve výši 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., dlužný zůstatek ve výši 56.850,30 Kč, pohledávka za dlužníkem společností K., a. s., ve výši 1.361.357,20 Kč, byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Liberec, na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a ve výši 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných a již nezjistitelných pohledávek, přičemž zpeněžením konkursní podstaty D. s. O., a. s. – v likvidaci, byla získána k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů finanční hotovost ve výši 28.767.263,- Kč, oproti pohledávkám těchto věřitelů ve výši 452.642.722,- Kč, a v důsledku výše uvedeného jednání obou obžalovaných, kterým zcizili z majetku D. s. O., a. s. – v likvidaci, pohledávky v hodnotě 1.740.651,- Kč za dlužníkem M., a. s., u kterých bylo reálné jejich zpeněžení v plné nominální hodnotě, byla o tuto hodnotu částečně snížena možnost uspokojení uplatněných pohledávek konkursních věřitelů, přičemž z takto zcizených pohledávek za dlužníkem společností M., a. s., se správkyni konkursní podstaty podařilo dne 29. 12. 2000 uplatnit u tohoto dlužníka a zpeněžit do konkursní podstaty část těchto pohledávek v hodnotě 37.302,- Kč, avšak ve zbylé části v hodnotě 1.703.349,- Kč nebyly tyto pohledávky do konkursní podstaty navráceny a v této výši byla konkursním věřitelům způsobena škoda.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíce. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Ing. T. B. uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na 2 roky.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, podal obviněný Ing. T. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. dovolání, z jehož důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1495/2006, k dovolání obviněného Ing. T. B. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za použití § 261 tr. ř. (u obviněného JUDr. P. M.) ohledně obou obviněných zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Olomouci o věci na základě tohoto usnesení Nejvyššího soudu České republiky jednal znovu a rozhodl o odvoláních obou obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 To 26/2007, tak, že z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněné Ing. T. B. a JUDr. P. M. vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že poté, co od 14. 12. 1998 vykonávali společně funkce likvidátorů u společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, a od 21. 6. 1999 souběžně také u společnosti S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem v D., B., když jejich úkolem bylo zpeněžovat majetek v procesu likvidací obou společností a pro tento účel na každého z nich přešla působnost statutárního orgánu a měli tak i podle § 135 odst. 2, resp. § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), tímto zákonem uloženou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž i na základě výzvy Krajského obchodního soudu v Ostravě, aby se vyjádřili k podanému návrhu na konkursní řízení na majetek společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, museli vědět o předluženosti této společnosti a nejpozději dne 21. 2. 2000 se dozvěděli, že lze očekávat prohlášení konkursu, což se také na základě usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 K 2/99, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2000, stalo, po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a. s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty a tato nemusela do ní své závazky uhradit, s vědomím, že tím sníží hodnotu majetku společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, a se srozuměním, že tím v rámci konkursního řízení i částečně zmaří uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů, realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, O., H., obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obviněný JUDr. P. M. za D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupených pohledávek opět obviněný JUDr. P. M. za společnost D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupník), a obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H., a. s., již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. I, s. r. o., se sídlem okr. T., B., S., ve výši 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., dlužný zůstatek ve výši 56.850,30 Kč, pohledávka za dlužníkem společností K., a. s., ve výši 1.361.357,20 Kč, byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Liberec, na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a ve výši 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných a již nezjistitelných pohledávek, přičemž zpeněžením konkursní podstaty D. s. O., a. s. – v likvidaci, byla získána k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů finanční hotovost ve výši 28.767.263,- Kč, oproti pohledávkám těchto věřitelů ve výši 452.642.722,- Kč, mezi nimiž byli i oba obvinění se svými uplatněnými pohledávkami v celkové výši 913.479,50 Kč, a v důsledku výše uvedeného jejich jednání, kterým zcizili z majetku D. s. O., a. s. – v likvidaci, pohledávky v hodnotě 1.740.651,- Kč za dlužníkem M., a. s., u kterých bylo reálné jejich zpeněžení v plné nominální hodnotě, z níž by oběma obviněným náležela z konkursní podstaty poměrná část v celkové výši 3.437,52, byla o zbylou hodnotu ve výši 1.737.213,48 Kč částečně snížena možnost uspokojení uplatněných pohledávek dalších konkursních věřitelů, přičemž z takto zcizených pohledávek za dlužníkem společností M., a. s., se správkyni konkursní podstaty podařilo dne 29. 12. 2000 uplatnit u tohoto dlužníka a zpeněžit do konkursní podstaty část těchto pohledávek v hodnotě 37.302,- Kč, avšak ve zbylé části v hodnotě 1.699.911,48 Kč nebyly tyto pohledávky do konkursní podstaty navráceny, přičemž do původně postoupených pohledávek v celkové výši 3.561.865,53 Kč zahrnuli i pohledávku ve výši 280.039,- Kč za dlužníkem L. s. s., s. r. o., kterou se podařilo správkyni konkursní podstaty dne 13. 4. 2005 zpeněžit do konkursní podstaty v její poměrné výši 2.745,82 Kč; takto dalším konkursním věřitelům způsobili celkovou škodu ve výši 1.697.165,66 Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíce. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Ing. T. B. uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na 2 roky.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 To 26/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, podal obviněný Ing. T. B. prostřednictvím obhájce JUDr. V. N. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a poté poukázal zejména na skutečnosti vyplývající z posledního usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1495/2006, podle kterého si v novém řízení měl Vrchní soud v Olomouci ujasnit zejména komu vznikla škoda a v jaké výši, měl vyložit, jak ke svým závěrům dospěl a z čeho vycházel a doplnit také dokazování. Dovolatel se však domnívá, že odvolací soud se s těmito skutečnostmi nevypořádal, navíc v průběhu celého odvolacího řízení považoval důkazní návrhy obhajoby směřující ke zjištění skutečné ceny pohledávek a tedy i vzniklé škody, za nadbytečné. Obviněný je nicméně přesvědčen, že skutečná hodnota pohledávek nebyla odvolacím soudem správně zjištěna, navíc s ohledem na časový odstup tak již není možné v současné době učinit a odvolací soud měl správně postupovat podle zásady in dubio pro reo, a tedy měl uzavřít, že započtené pohledávky byly co do své hodnoty ekvivalentní a ke škodě nedošlo. V průběhu celého trestního řízení nebylo totiž vůbec zkoumáno, zda pohledávka za společností M., a. s., ve výši 1.703.349,- Kč je pohledávkou bonitní. Podle názoru dovolatele došlo k záměně pojmů „bonitní pohledávka“ s pojmem „bonitní podnik“, kterým M., a. s., podle názoru Nejvyššího soudu byl. Okolnost bonity podniku M., a. s., nevypovídá ve skutečnosti nic o bonitě oné konkrétní pohledávky, kterou za tímto podnikem věřitel měl. V průběhu trestního řízení nikdy nebyl zkoumán právní důvod této pohledávky a už vůbec nebylo prokázáno, že by M., a. s., tuto pohledávku uznal co do důvodu a výše. Proto není postaveno najisto, zda obvinění vůbec nějakou škodu věřitelům společnosti D. s. O. způsobili. Dovolatel namítl, že Vrchní soud v napadeném rozhodnutí vycházel opět jen z účetní hodnoty postoupených pohledávek a žádným způsobem nezjišťoval jejich reálnou hodnotu. Orgány činné v trestním řízení se od počátku touto otázkou vůbec nezabývaly. Pro posouzení, zda některé straně vzniklo nepřiměřené obohacení a zda byla věřitelům společnosti D. s. O. způsobena jednáním obviněných škoda, je podle dovolatele třeba detailně ocenit jednotlivé postupované a započítávané pohledávky. Toto je však již velmi obtížné a výsledkem může být jen interval, v němž se hodnota pohledávek pravděpodobně nachází. Obviněný se domnívá, že skutečnou cenu vzájemně započtených pohledávek, a tedy ani výši škody s odstupem času nelze již zjistit přesně, neboť došlo k podstatné změně poměrů zúčastněných společností. Vzhledem k zásadě in dubio pro reo je tedy nutné vycházet z toho, že pohledávky byly započteny v ekvivalentní hodnotě a škoda tak věřitelům nevznikla, ani jednání obviněných k takovému následku nesměřovalo.

V závěru svého dovolání obviněný Ing. T. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 To 26/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že obviněný Ing. T. B. se obžaloby v celém rozsahu zprošťuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. T. B. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že v části, kde dovolatel namítá, že podle jeho přesvědčení měly pohledávky navzájem započtené tak, jak je popsáno ve skutkové větě, cenu ekvivalentní, takže ke škodě nedošlo, jde pouze o odlišnou interpretaci provedených důkazů, která je v rozporu se způsobem hodnocení důkazů, které provedl soud prvního a zejména druhého stupně. Odvolací soud se, v rozporu s tvrzením obviněného, otázkou hodnoty předmětných pohledávek zabýval velmi podrobně, a to nikoli pouze z hlediska jejich účetní (nominální) hodnoty, nýbrž i z hlediska jejich vymahatelnosti, tedy hodnoty skutečné. Na to navazovalo opět důkladné zjišťování výše škody způsobené jednáním obviněných. Úvahám Vrchního soudu v Olomouci v tomto ohledu nelze ničeho vytknout a vycházejí ze zjištěného skutkového stavu, přičemž k této otázce odvolací soud dále doplnil dokazování tak, aby mohl dostát požadavkům Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení o předešlém dovolání. Navíc svou povahou jde o námitky proti způsobu, jímž vrchní soud hodnotil ten který důkaz, a takové výtky míří nikoli vůči hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovým zjištěním.

Pokud v dalším textu dovolatel namítá, že nebylo zjištěno, nakolik byla pohledávka za společností M., a. s., v částce 1.703.349,- Kč pohledávkou bonitní, přičemž vrchní soud podle obviněného zaměnil pojmy „bonitní pohledávka“ a „bonitní podnik“, potom – ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku – státní zástupce odkázal na vyjádření Nejvyššího soudu České republiky na str. 9 a 10 usnesení ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1495/2006, kde je výslovně uvedeno mj. i to, že závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že částka 1.740.651,- Kč skutečně vyjadřuje reálnou hodnotu předmětných pohledávek, je správný a veškeré další dokazování v tomto ohledu je nadbytečné. Proto i úvahy dovolatele nad terminologickými rozdíly mezi pojmy „bonitní pohledávka“ a „bonitní podnik“, jež byly v této souvislosti vysloveny, jsou pro právní posouzení věci irelevantní. Soud druhého stupně realizoval také pokyn dovolacího soudu směřující k zohlednění skutečnosti, že oba pachatelé (Ing. B. i JUDr. M.) byli současně věřiteli firmy D. s. O. a svým jednáním vlastně poškodili rovněž sami sebe, tak, že o poměrný díl připadající na jejich pohledávky byla snížena konečná částka vyjadřující způsobenou škodu. Tak byla precizována výše způsobené škody do stavu, o němž již nezůstávají žádné pochybnosti. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku i úvahám o sankci je nicméně toto provedené upřesnění škody natolik nepatrné, že nemohlo mít na celkové výsledky trestního řízení naprosto žádný reálný vliv. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se proto domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání, a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto a případně i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).

V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný Ing. T. B. vznesl právně relevantní námitku, spočívající v nesprávně zjištěné škodě, když odvolací soud podle jeho názoru nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a nezjišťoval skutečnou hodnotu započítaných a postoupených pohledávek, nýbrž nesprávně vycházel z jejich hodnoty účetní, když podle názoru dovolatele došlo k záměně pojmů „bonitní pohledávka“ s pojmem „bonitní podnik“, kterým M., a. s., podle názoru Nejvyššího soudu byl.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšuje, nebo v řízení před soudem odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Právní kvalifikace podle odstavce třetího tohoto ustanovení bude přicházet v úvahu tehdy, když pachatel způsobí tímto činem značnou škodu.

Nejvyšší soud musí v tomto směru zdůraznit, že námitku totožného obsahu vznesl dovolatel Ing. T. B. již v předchozím řízení o dovolání a dovolací soud se s ní náležitě a úplně vypořádal ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005. Jen ve stručnosti je proto třeba odkázat na stranu 9 až 10 tohoto rozhodnutí, kde se touto otázkou Nejvyšší soud zabýval podrobně a kde k výši způsobené škody mimo jiné uvedl, že bylo zcela správné, když odvolací soud vyšel z plné hodnoty předmětných pohledávek ve výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem M., a. s. V tomto ohledu totiž bylo zpeněžení těchto závazků v plné nominální hodnotě reálné, přičemž odvolací soud tuto částku snížil jen o tu část pohledávek ve výši 37.302,- Kč, které se správkyni konkursní podstaty podařilo dne 29. 12. 2000 uplatnit u tohoto dlužníka a zpeněžit do konkursní podstaty. Vrchní soud v Olomouci tento svůj závěr také náležitě odůvodnil na straně 50 rozsudku ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, a i když v následujícím řízení o dovolání došlo ke zrušení tohoto rozsudku, v nyní napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se v novém řízení po zrušení plně řídil citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a v něm uvedenými právními názory a pokyny k dalšímu řízení, je obsažen ohledně hodnoty vzájemně započtených výše specifikovaných pohledávek stejný úsudek, který, jak již se jednou Nejvyšší soud vyslovil, je správný a náležitě odůvodněný. Odvolací soud tak konkrétně uvedl, že vycházel ze sdělení správkyně konkursní podstaty, která uvedla, že společnost M., a. s., byla velmi solventním dlužníkem předmětné společnosti, neboť všechny ostatní pohledávky úpadce ve výši 86.272,- Kč, 218.050,- Kč a 164.830,- Kč, které nebyly prostřednictvím shora uvedené smlouvy uzavřené obviněnými postoupeny společnosti S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, a zůstaly tak v konkursní podstatě, byly po výzvě správkyně konkursní podstaty dlužníkem M., a. s., uhrazeny v plné výši, navíc společnost M., a. s., jako ručitel byla nucena uhradit po uvedeném soudním řízení České konsolidační agentuře za úpadce 39.000.000,- Kč, jak také učinila dne 22. 10. 2003. Pokud odvolací soud vyvodil z těchto skutečností závěr, že M. byl schopen uhradit stejným způsobem v plné výši i další pohledávky, které byly obviněnými v rámci žalovaného skutku postoupeny a vyvedeny tak ze společnosti D. s. O., je tento závěr v souladu s provedeným dokazováním a Nejvyšší soud se s ním zcela ztotožňuje, neboť za tohoto stavu dokazování částka 1.740.651,- Kč vyjadřovala skutečnou, reálnou cenu předmětných pohledávek, jak to přímo dokládají i další pohledávky, které byly v plné výši 37.302,- Kč společností M., a. s., uhrazeny a o které byla snížena celková výše způsobené škody a za tohoto stavu věci je nadbytečné zjišťovat „reálnou cenu“ znaleckým posudkem, navrhovaným obhajobou, když s ohledem na shora uvedené správné závěry odvolacího soudu je zjevné, že reálná hodnota u těchto předmětných pohledávek ve výši 1.740.651,- Kč se rovnala jejich nominální hodnotě. Navíc i dovolatelem a jeho spoluobviněným realizované převody pohledávek se děly v jejich nominální hodnotě, obvinění u nich nestanovili odlišné ceny od částek, v nichž tyto pohledávky figurovaly v účetnictví obou společností.

Dovolací soud tedy k závěrům odvolacího soudu nepovažuje za nutné cokoli dodat, navíc se k uvedené otázce vyjádřil již ve svém minulém rozhodnutí v této věci a na tomto závěru není třeba ničeho měnit ani na základě opětovného vznesení této námitky v novém dovolání. Jediná právně relevantní výtka dovolatele, týkající se nesprávného zjištění výše škody a její existence samotné je tak zcela nedůvodná, když ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud se nevyjadřovaly k bonitě podniku M., a. s., ale ke skutečné reálné hodnotě předmětných pohledávek ve výši 1.740.651,- Kč, pro což má samozřejmě podstatný význam i schopnost společnosti M., a. s., uhradit takové pohledávky v době spáchaného činu. Navíc Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005, uvedl, že oba obvinění se nejpozději „dne 21. 2. 2000 dozvěděli, že na majetek společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, bude s největší pravděpodobností prohlášen konkurs, což se také dne 28. 3. 2000 stalo, a po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a. s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, … realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, O., H., obviněný Ing. T. B. za společnost S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obviněný JUDr. P. M. za D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B., pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obviněný JUDr. P. M. za společnost D. s. O., a. s. – v likvidaci (jako postupník), a obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč. Toto skutkové zjištění odpovídá i závěrům Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, který na str. 18 odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že oba obvinění věděli, že na společnost D. s. O., a. s. – v likvidaci, bude vyhlášen s největší pravděpodobností konkurs, neboť již dne 21. 2. 2000 se vyjadřovali k návrhu věřitelů na prohlášení konkursu. Společnost M. měla v držení významný balík akcií společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, a bylo tedy jejím zájmem vyvést z této společnosti své závazky. Oba obvinění vedeni snahou vyvést tyto závazky ze společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, uzavřeli proto smlouvu o postoupení pohledávky, resp. pohledávek, datovanou 1. 3. 2000, na základě které převedli tyto pohledávky za M., a. s., P., v celkové výši 1.740.651,03 Kč S. d. s., spol. s r. o. – v likvidaci. Tímto postupem umožnili M., a. s., P., aby tato akciová společnost nemusela do konkursní podstaty své závazky uhradit. Tyto vyvedené závazky byly potom započteny vzájemným zápočtem mezi společnostmi M., a. s., P., a S. D. s., spol. s r. o. – v likvidaci. Pokud by nechtěla společnost M., a. s., tyto pohledávky uznat, jak naznačuje obviněný Ing. T. B. v dovolání, pak by nebylo nutné provádět tuto transakci, jejíž průběh a účel byl jednoznačně prokázán a o které se včetně jejího popsaného účelu celkem velmi jasně vyjádřil ve svých výpovědích postupně složených v průběhu trestního řízení zejména obviněný JUDr. P. M., který uvedl, že svou činnost likvidátora vykonával na přání hlavního akcionáře, při postoupení se řešil závazek hlavního akcionáře (společnosti M., a. s.) mezi jeho dvěma ovládanými společnostmi … (č. l. 190 spisu), a proto se „… rozhodli vyvést pohledávku M. …“, kdy „podstatným motivem toho vyvedení byla ta skutečnost, že M. byl v D. velkým věřitelem, měl tam přes 5 mil. Kč pohledávky a stejně jako v O. i v D., byla obdobná situace, také tam nebyl zdroj peněz, byly obstaveny účty … (č. l. 321 p. v.). Vzhledem k tomu je třeba znovu zopakovat, že ani tyto nové shora uvedené námitky obviněného Ing. T. B. nejsou důvodné.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 To 26/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud druhého stupně jako soud odvolací po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obviněného zcela respektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a beze zbytku napravil všechna vytknutá pochybení, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející již netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. T. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph. D.

Vydáno: 20. February 2008