JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 149/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 648/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 40/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 2 T 40/2001, uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., které spáchal tím, že „dne 24. března 2001 od 18,00 hodin v Ch. a F. L., okres Ch., řídil osobní automobil značky BMW 318i tmavě modré barvy, který opatřil SPZ, patřící jinému vozidlu, a to i přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. února 2000 pod sp. zn. 2 T 10/2000 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2000 pod sp. zn. 8 To 155/2000 mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let počínaje dnem 17. května 2000, načež když byl před autobusovou zastávkou v ulici A. v Ch. stavěn hlídkou Policie ČR v úmyslu vyhnout se silniční kontrole se rozjel se svým vozidlem na policistu pprap. Č. H. tak, že tento musel uskočit, aby nebyl sražen, z místa kontroly ujel a hlídkou Policie ČR byl pronásledován až do obce Ch., okres Ch., kde byl zadržen“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jeden rok, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let.

Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, v kterém nezpochybňuje, že spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Podle svého tvrzení se však nedopustil trestného činu útoku na veřejného činitele, protože se nepodařilo prokázat, že pprap. Č. H. skutečně stál v jízdní dráze vozidla, které obviněný řídil, a musel proto uskočit, aby nebyl sražen. Soud prvního stupně podle názoru obviněného chybně hodnotil důkazy a striktně pojal jako rozhodující výpověď pprap. Č. H., která je v rozporu s ostatními výpověďmi. Obviněný proto zejména navrhl, aby byl v rozsahu skutku, kterým měl spáchat trestný čin útoku na veřejného činitele, zproštěn obžaloby.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 648/2001, odvolání obviněného P. M. podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Shledal, že v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, nedošlo k žádnému pochybení, byly provedeny všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu a výsledky dokazování byly náležitě hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Se všemi závěry prvostupňového soudu, ať už skutkovými nebo právními, se odvolací soud plně ztotožnil. Citované odsuzující soudní rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 5. 2. 2002.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal dne 20. 3. 2002 obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.). Podle jeho názoru odvolací soud pochybil, když zamítl podané odvolání, neboť všechny výroky soudu prvního stupně jsou nesprávné. Obviněný nemá námitek proti skutkovým zjištěním a právní kvalifikaci, pokud se týkají trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť zde považuje svoji vinu za bezesporu prokázanou. Jinak je tomu ovšem u trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., který je spatřován v tom, že obviněný v momentě, kdy svědek Hlavnička prováděl silniční kontrolu vozidla, které řídil obviněný, v úmyslu vyhnout se kontrole se prudce rozjel a svědek H., který stál v jízdní dráze vozidla, musel uskočit, aby nebyl sražen. Podle obviněného je však v dané situaci trestněprávně relevantní nikoli to, zda svědek H. uskočil či nikoli, ale především to, zda uskočit musel, aby nebyl sražen, tedy zda skutečně stál v jízdní dráze vozidla, které řídil obviněný, což se prokázat nepodařilo. Soudy prvního i druhého stupně vycházely z výpovědi svědka H., která však nese znaky minimálně jisté nepřesnosti a rozchází se s výpovědí svědků D. a C. i s výpovědí obviněného. Za těchto okolností, kdy přetrvávají důvodné pochybnosti o tom, že se obviněný trestného činu útoku na veřejného činitele dopustil, měl být soudem prvního stupně v rozsahu skutku, v němž je tento trestný čin spatřován, zproštěn obžaloby. V návaznosti na změnu výroku o vině měl být změněn i výrok o trestu. Podané odvolání proti rozsudku okresního soudu proto považuje obviněný za důvodné, nebyly splněny podmínky pro jeho zamítnutí odvolacím soudem, čímž byl podle jeho názoru naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Odvolací soud současně vyšel z nesprávných skutkových zjištění a na základě toho posoudil věc po právní stránce nesprávně, čímž byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obviněný závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupem podle § 265k tr. řádu rozhodl tak, že se napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 648/2001, zrušuje a že se zrušuje i obsahově navazující rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 2 T 40/2001. Dále aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu v Chebu přikázal celou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se vyjádřilo i Nejvyšší státní zastupitelství, které uvedlo, že důvody uplatněné v dovolání jsou identické s důvody, které obviněný uváděl jako součást své obhajoby ve všech stadiích trestního řízení. S těmito argumenty se soudy obou stupňů vypořádaly. Především z výpovědi svědka H. a s ohledem na postavení vozidel na místě činu vyplývá, že vzhledem k tomu, že se obviněný nechtěl podrobit silniční kontrole, snažil se z místa činu ujet, musel zkřížit dráhu uvedeného svědka a ohrozil ho natolik, že ten musel uskočit jinam, aby nebyl sražen. Tvrzení jmenovaného svědka rovněž koresponduje se skutečnostmi uvedenými dalšími svědky D. a C. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání odsouzeného, tato plně odpovídá skutkovým zjištěním případu. Uložený trest pak v závislosti na správně zvolené právní kvalifikaci odpovídá všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestů. V souladu se zásadami formální logiky byl uložen i trest zákazu činnosti.

Na základě uvedených důvodů je podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé, že obsah námitek dovolatele neodpovídá žádnému z použitých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení, kterým byl zamítnut opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Chebu dne 20. 3. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.). Dovolací důvody tedy spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, shledává obviněný naplnění tohoto ustanovení v nesprávném hodnocení důkazů, protože podle jeho názoru se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat, že došlo k jednání, které zakládá trestný čin útoku na veřejného činitele. Obviněný však svým dovoláním napadá v podstatě pouze skutková zjištění okresního a krajského soudu, jež považuje za nesprávná, a dožaduje se jejich změny v tom smyslu, že skutkový děj nemusel proběhnout tak, jak shledaly okresní a krajský soud, ale způsobem jiným, kterým znaky skutkové podstaty žádného trestného činu naplněny nebyly.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný „v úmyslu vyhnout se silniční kontrole se rozjel se svým vozidlem na policistu pprap. Č. H. tak, že tento musel uskočit, aby nebyl sražen“. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., k němuž správně dospěly soudy obou stupňů. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného P. M. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.), jeho naplnění spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud zamítl podané odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné, ačkoli na základě výše citovaných skutečností podle názoru dovolatele bylo důvodné, a proto nebyly dány podmínky stanovené zákonem k takovému rozhodnutí. Vadu rozhodnou pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) obviněný shledává v nesprávně provedené přezkumné činnosti soudu druhého stupně.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného v posuzovaném případě však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uveden odkaz na dva zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.), avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů, resp. skutkové nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 256b tr. řádu, ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 27. June 2002