JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1410/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný B. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 6 To 104/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 53/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 46 T 53/2005, byl obviněný B. Z. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „od přesně nezjištěné doby do 19. 4. 2004 jako jediný jednatel společnosti S. S., s. r. o., v pronajatém skladu v P., ul. L. – areálu tržnice S., a. s., v nebytovém prostoru o výměře 600 m2, umístěném ve druhém patře objektu tržnice, prostoru označeném jako sklad č. 3, skladoval za účelem prodeje minimálně 3.600 párů sportovních bot a prodával tuto sportovní obuv opatřenou specifickými znaky charakterizujícími obuv A.“ Za tento trestný čin mu byl podle § 150 odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to tří párů sportovní obuvi.

Městský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 6 To 104/2006, rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného.

Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný B. Z. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou dovezl či vyvezl, ani že by je prodával nebo užíval v obchodním styku. Na tomto faktu nemění nic ani skutečnost, že obviněný měl v úmyslu obuv prodat. Samo skladování popsaného zboží přitom není trestným činem podle § 150 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že by obviněný uváděl zboží do oběhu nebo že by bylo součástí řetězce mezi výrobcem a konečným prodejcem, není založena na žádném důkazu. Protože jednání obviněného po objektivní stránce nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu, navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aniž by vyslovil další požadavek na výrok dovolacího soudu.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho posouzení podle ustanovení hmotného práva. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud posoudil námitky podaného dovolání tak, že je z hlediska jejich obsahu lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod v části, ve které obviněný zpochybnil naplnění objektivní stránky daného trestného činu, neboť neuváděl zboží do oběhu a samotným skladováním nemohl trestný čin spáchat. Jak je však vyloženo níže, těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, tedy ochrana subjektů vstupujících na trh, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky, obchodního jména a označení původu výrobků. Pod znakem uvádění výrobků do oběhu je třeba spatřovat zejména prodej výrobků, a to nikoli pouze konečnému spotřebiteli, ale i převod zboží od výrobce na velkoobchodníka. Podle dosavadní soudní praxe (srov. č. 55/2002 Sb. rozh. tr.) použitelné i na posuzovaný případ je uváděním zboží do oběhu ve smyslu ustanovení § 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. nejen nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, ale též přeprava, skladování nebo dovoz cigaret, které nejsou označeny tabákovou nálepkou (§ 40c zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů), za účelem jejich prodeje či jakéhokoli jiného nabízení na trhu.

Jak je zřejmé z úvodu rozhodnutí, podkladem závěru soudů obou stupňů o naplnění znaků trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák. se stalo zjištění, že obviněný „…skladoval za účelem prodeje minimálně 3.600 párů sportovních bot a prodával tuto sportovní obuv opatřenou specifickými znaky charakterizujícími obuv A.“. Toto zjištění učinil obvodní soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zejména na základě výpovědí obviněného z přípravného řízení (srov. č.l. 11) i hlavního líčení (srov. č.l. 211). Sám obviněný doznal, že obuv byla nakoupena a uskladněna za účelem prodeje zákazníkům.

Nejvyšší soud tedy považuje za správný právní závěr soudů nižšího stupně, podle kterého obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., včetně znaku uvedení do oběhu výrobků neoprávněně označovaných ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Ze shora popsaných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný byl článkem řetězce subjektů podílejících se na prodeji neoprávněně označeného zboží konečnému spotřebiteli. S ohledem na výše uvedenou právní praxi nebylo možné přisvědčit ani názoru dovolatele, že samotné skladování popsaného zboží není způsobem naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák., když obviněný navíc sám doznal i účel uskladnění zboží k jeho prodeji a nabízení na trhu.

Z uvedených důvodů je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Protože soudy nižšího stupně v právním posouzení objektivní stránky daného trestného činu nepochybily, Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 29. November 2006