JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 14/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 10 To 248/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 95/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 1 T 95/2003, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. Š. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození, kteří jsou blíže označeni ve výroku o náhradě škody v citovaném rozsudku, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného Ing. P. Š. a jednoho z poškozených rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 10 To 248/2007, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Obviněný Ing. P. Š. podal prostřednictvím svého obhájce dne 31. 10. 2007 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., přičemž soudy obou stupňů údajně náležitě neposoudily otázku zavinění. Jak dále obviněný v této souvislosti namítá, v době uzavření předmětné kupní smlouvy nevěděl, že kupující neuhradí sjednanou kupní cenu, a navíc kupující za obviněného v inkriminované době zaplatil daň z přidané hodnoty a současně za něj plnil i některé závazky vůči věřitelům. Na základě toho je obviněný přesvědčen, že pokud obchodní společnost S. P., spol. s r. o., částečně uhradila za obviněného jeho závazky vůči některým věřitelům, nemohl zkrátit věřitele o celou částku ve výši 20 144 564,- Kč. Podle obviněného soudy obou stupňů nezohlednily ve výši uloženého trestu ani nepřiměřenou délku trestního řízení v jeho trestní věci.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v celém rozsahu, aniž by však současně navrhl další postup ve věci.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. P. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru sice námitky obviněného, kterými zpochybňuje naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jde o námitky neopodstatněné. Pokud jde o tu část dovolací argumentace obviněného, v níž poukazuje na nepřiměřenou délku trestního řízení, považuje ji státní zástupce za přiléhavou, neboť v posuzované věci délka trestního řízení zakládá porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu je však státní zástupce přesvědčen, že trest, který soud prvního stupně uložil obviněnému, dostatečným způsobem zohledňuje celkovou délku trestního řízení v jeho trestní věci.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. P. Š., neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. Š. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. P. Š. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se výše škody způsobené poškozeným věřitelům a naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele, jehož spácháním byl uznán vinným. Tyto pochybnosti obviněný dovodil zejména ze skutečnosti, že obchodní společnost S. P., spol. s r. o., uhradila za obviněného některé splatné závazky, i z dalšího chování jmenované společnosti.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nenaplňuje ani ta námitka obviněného Ing. P. Š., prostřednictvím níž vytýká soudům nižších stupňů, že v trestu, který mu byl uložen, nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení v posuzované věci.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně judikovalo, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

Jestliže však v posuzované trestní věci soud prvního stupně i přes velký rozsah způsobené škody [více než 20 milionů Kč, tj. čtyřnásobek škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4 tr. zák.] a značný počet poškozených osob uložil obviněnému Ing. P. Š. trest odnětí svobody v trvání 3 roky, tedy jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, která zde činí 2 roky až 8 let odnětí svobody, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání, jež dosáhla necelých 7 let (trestní stíhání bylo zahájeno dne 25. 9. 2000 a pravomocně skončilo dne 26. 6. 2007), přičemž doba uplynulá od spáchání skutku činí přibližně 11 let. Přitom obviněnému byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu, což lze považovat u trestného činu patřícího mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) za výjimečný postup ve prospěch obviněného, k němuž došlo právě s přihlédnutím k delší době, která již uběhla od spáchání skutku a po kterou bylo vedeno trestní stíhání. Tuto dobu tedy soudy nižších stupňů nemohly zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinily. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod v této věci odchylovat (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Případnou nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. P. Š., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného sice formálně naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.

Jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný Ing. P. Š. jako soukromý podnikatel podnikající podle živnostenských právních předpisů pod obchodním jménem Ing. P. Š. – V., uzavřel dne 17. 12. 1996 v P. kupní smlouvu s kupujícím – obchodní společností S. P., spol. s r. o., jejímž předmětem byl movitý obchodní majetek v hodnotě 29 900 000,- Kč. Tento majetek obviněný předal výše jmenovanému kupujícímu, aniž obviněnému byla uhrazena kupní cena, když současně sjednal s tímto kupujícím splátkový kalendář do roku 2008. K zaplacení kupní ceny ve splátkách však ani zčásti nedošlo a za zcizený obchodní majetek obviněný neobdržel odpovídající protiplnění, třebaže výše závazků vůči jeho věřitelům blíže specifikovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dosáhla částky nejméně 66 077 449,50 Kč. Popsaným jednáním tedy obviněný zmařil uspokojení pohledávek těchto věřitelů nejméně v částce ve výši 20 144 564,- Kč, která představuje skutečnou hodnotu zcizeného obchodního majetku a současně škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném do 31. 10. 1998 i ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. v nyní účinném znění.

Jak je z těchto skutkových zjištění podle Nejvyššího soudu zřejmé, obviněný Ing. P. Š. si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek spočívající ve zmaření uspokojení pohledávek svých věřitelů, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Jednal tedy přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku. Není ani rozhodné to, zda pachatel usiloval o dosažení výsledku, který je v souladu s právem, jestliže si je v rámci svého jednání též vědom okolnosti, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Měl-li tedy obviněný Ing. P. Š. velké množství splatných pohledávek vůči mnoha věřitelům ve značné nominální výši a zcizil-li za této situace své movité věci ve prospěch jediné obchodní společnosti (S. P., spol. s r. o.), která nadto v inkriminovanou dobu nedisponovala takovou peněžitou částkou, jež by postačovala k úhradě předmětného dluhu, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Obviněný byl totiž zkušený podnikatel, který obchodoval s řadou jiných podnikatelských subjektů, takže jeho povinností bylo, aby si svou pohledávku na zaplacení kupní ceny zajistil řádnými zajišťovacími právními prostředky. Jestliže obviněný spoléhal pouze na slib kupujícího, že jistě uhradí svůj peněžitý závazek, pokud mu banka poskytne úvěr, jde o jednání ze strany obviněného nejen nezodpovědné, avšak takové jednání svědčí i o jeho nepřímém úmyslu poškodit své věřitele. Uvedené konstatování platí tím spíše, že obviněný udržoval s osobami podnikatelsky činnými v obchodní společnosti S. P., spol. s r. o., nadstandardní přátelské vztahy. Všechny zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty citovaného trestného činu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kde postačí i zavinění ve formě eventuálního úmyslu.

Pouze nad rámec shora uvedené argumentace k subjektivní stránce trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jejíž naplnění obviněný Ing. P. Š. zpochybnil, Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel tohoto trestného činu zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá v jednání pachatele, který vyvolá takový stav, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Jak je v posuzované věci patrné, soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněného ve výše uvedených směrech správně a bez vad. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu, jako neopodstatněnou.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. P. Š. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 30. January 2008