JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1395/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný Š. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 67 To 80/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 36/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 67 To 80/2008.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 2 T 36/2007, byl obviněný Š. J. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Podle § 24 odst. 1 tr. zák. obvodní soud upustil od potrestání obviněného.

Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného Š. J. a státního zástupce, jenž podal řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného pouze v rozsahu výroku, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 67 To 80/2008, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., za který mu uložil podle § 256a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně městský soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.

Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný Š. J. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nepřípustnost trestního stíhání nastala podle vyjádření dovolatele v důsledku uplynutí promlčecí doby trestného činu, kterým jej uznal vinným soud druhého stupně, jež aplikoval na zjištěné skutkové okolnosti jinou trestně právní normu nežli soud prvního stupně. Městský soud totiž změnil původní právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., u něhož činí promlčecí lhůta v souladu s § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let, a nově vyslovil závěr o vině trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., jehož trestnost je v souladu s § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. promlčena za tři roky. Obviněný uvedl, že skutek zjištěný odvolacím soudem byl dokonán dne 31. 7. 2003, přičemž účinky převzetí sdělení obvinění nastaly ke dni 18. 10. 2006, tedy až po uplynutí promlčecí doby trestního stíhání za příslušný trestný čin.

K nesprávnému právnímu posouzení dovolatel namítl nenaplnění některých zákonných znaků trestného činu zvýhodňování věřitele. Zpochybnil zejména to, že by společnost K. B., s. r. o., jejímž byl jednatelem, nebyla schopna plnit své splatné závazky, tedy že by byla ve stavu insolvence. Závěr soudu o údajné platební neschopnosti společnosti se podle obviněného neopírá o žádný důkaz a dokonce je v rozporu s tvrzením soudu na str. 6 napadeného rozsudku. Odvolací soud zde sám vyjádřil přesvědčení, že společnost provozovala další činnost, z níž profitovala. Dovolatel se tedy domníval, že znak platební neschopnosti dlužníka, jenž musí být objektivní a nikoli pouze tvrzenou skutečností, v jeho jednání zcela absentoval. Dalším znakem skutkové podstaty, proti němuž brojil výhradně až v doplnění svého mimořádného opravného prostředku, byla subjektivní stránka trestného činu. Namítl, že neměl v úmyslu byť jen částečně zmařit uspokojení věřitele společnosti, ale snažil se společnost revitalizovat tak, aby mohla i nadále pokračovat v podnikání. Obviněný poukázal mj. na fakt, že právě on inicioval u příslušných subjektů kontroly plateb, k nimž byla společnost povinna, což podle něj také vylučovalo úmyslné zavinění. Závěrem připojil ještě obecně poznámku o extrémním rozporu mezi právními závěry soudu a zjištěným skutkovým stavem. Z uvedených důvodů obviněný Š. J. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a sám buď za předpokladu, že vyhoví jeho námitce nepřípustnosti trestního stíhání, trestní stíhání zastavil, event. jej v celém rozsahu zprostil obžaloby, nebo aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která shledala námitky obviněného uplatněné k oběma deklarovaným dovolacím důvodům opodstatněnými. K námitce promlčení uvedla, že odvolacím soudem překvalifikovaný skutek na trestný čin zvýhodňování věřitele byl dokonán později než 31. 7. 2003, jak stojí v popisu skutku, neboť jednatelem přestal obviněný být až 18. 12. 2003. Až od tohoto okamžiku tedy podle jejího přesvědčení počala běžet tříletá promlčecí lhůta. Zároveň však konstatovala, že změna ve skutkové větě ohledně časového údaje by byla za situace, kdy státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného pouze v rozsahu výroku o trestu, k tíži obviněného, což je v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu. Proto tedy podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství námitka promlčení trestního stíhání byla důvodná. Shodně posoudila také námitku proti naplnění objektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. Ztotožnila se s názorem dovolatele o neprokázání stavu insolvence, resp. podle ní nebyla v řízení před soudy nižších stupňů ke schopnosti či neschopnosti společnosti splácet své splatné závazky prováděna žádná zjištění. Z těchto důvodů dospěla státní zástupkyně k závěru, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi právním posouzením a učiněnými skutkovými zjištěními. Navrhla proto Nejvyššímu soudu, aby v neveřejném zasedání zrušil rozsudek jak Městského soudu v Praze, tak Obvodního soudu pro Prahu 2 a posledně jmenovanému soudu věc vrátil s tím, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze považovat situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Správně pod uvedený dovolací důvod obviněný Š. J. subsumoval námitku promlčení trestního stíhání, která je uvedena pod písmenem b) prvního odstavce ustanovení § 11 tr. ř., a bylo tudíž namístě na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení.

Současně dovolací soud přistoupil k přezkumu i z hlediska námitek podřazených pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho naplnění je proto nezbytná námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti, jakou v posuzované věci byl stav insolvence společnosti K. B., s. r. o, s čímž následně souvisela také otázka subjektivní stránky trestného činu. Dovolatel tak i ve vztahu k tomuto důvodu dovolání uplatnil právně relevantní námitky.

Jednání, které Městský soud v Praze kvalifikoval jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., se dovolatel ve stručnosti dopustil tím, že jako jednatel společnosti K. B., s. r. o., jímž byl do 18. 12. 2003, úmyslně nesplnil svou zákonnou povinnost odvést z hrubých mezd vyplácených zaměstnancům společnosti v období od roku 1998 do 31. 7. 2003 jednak zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a dále pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění v celkové výši 690.184,- Kč, pro jím namítanou insolventnost přiměřeně nesnížil vyplacené mzdy a ani neodvedl byť část z uvedených zákonných plateb, čímž zmařil uspokojení pohledávek státu (zastoupenému Finančním úřadem Praha 2 a Pražskou správou sociálního zabezpečení), Všeobecné zdravotní pojišťovny a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.

Uvedený skutek kvalifikoval soud druhého stupně odlišně od soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí v celém rozsahu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a nově jej posoudil jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., jehož trestní sazba je mírnější než u trestného činu, jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Taková změna právní kvalifikace se však nezbytně promítne i do jiné (kratší) promlčecí doby činu, a proto se soud v odvolacím řízení musí zabývat i otázkou promlčení trestního stíhání ve vztahu k této mírnější právní kvalifikaci skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 46/2006, publikovaný pod č. T 892 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 25/2006). Fakt, že městský soud se otázkou promlčení trestního stíhání vůbec nezabýval, je patrný nejen z odůvodnění rozsudku, v rámci něhož se k této otázce nijak nevyjádřil, ale také z výroku o vině trestným činem zvýhodňování věřitele, který vynesl i přesto, že podle časového vymezení skutku ve skutkové větě byl tento trestný čin již promlčen. Toto pochybení soudu druhého stupně bylo zásadní pro zrušení napadeného rozsudku.

Délka promlčecí doby u trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. činí v souladu s § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. tři roky. Nejednalo se přitom o trestný čin, u něhož by bylo promlčení vyloučeno podle § 67a tr. zák. Ve skutkové větě výroku o vině je jako nejzazší doba páchání trestné činnosti uvedeno datum 31. 7. 2003. Proto účinky promlčení trestního stíhání ohledně trestného činu zvýhodňování věřitele, pokud by se za výchozí datum pro počátek běhu promlčecí lhůty považovalo datum obsažené v popisu skutku, měly nastat ke dni 1. 8. 2006. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2006 (č. l. 2 a násl.) převzal obviněný dne 17. 10. 2006 (doručenka na č. l. 6), tj. v době, kdy trestní stíhání pro uvedený trestný čin bylo, vycházejíce z uvedených časových údajů, promlčeno. Avšak v té době byl ještě dovolatel stíhán pro skutek, který orgány činné v trestním řízení kvalifikovaly jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., u něhož činí promlčecí lhůta v souladu s § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Chyby se tak dopustil Městský soud v Praze, který skutek kvalifikoval podle jiného ustanovení trestního zákona, aniž by se zabýval otázkou, zda nebyl dán některý z předpokladů pro zastavení trestního stíhání včetně uplynutí délky promlčecí doby.

Výchozí pro počátek běhu promlčecí lhůty je okamžik dokonání trestného činu, proto je nutné uvědomit si také rozdíl mezi dokonáním trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a trestného činu zvýhodňování věřitele. Protože zvýhodňování zaměstnanců společnosti spočívalo ve vyplácení mezd, dokonán byl příslušný trestný čin okamžikem poslední úhrady mezd společností K. B., s. r. o., již zastupoval jako jednatel obviněný Š. J. Vzhledem k tomu, že účinky smlouvy o převodu obchodního podílu na F. T. nastaly ke dni 19. 12. 2003 (smlouva na č. l. 233 a násl.), kdy tento jako jediný společník rozhodl při výkonu působnosti valné hromady o odvolání Š. J. z funkce jednatele společnosti K. B., s. r. o., (srov. č. l. 231), lze předpokládat pokračování ve vyplácení mezd zaměstnancům i po 31. 7. 2003. Z dostupného spisového materiálu však na druhou stranu přichází v úvahu i možnost, že společnost ukončila fakticky svou podnikatelskou činnost ke dni 31. 7. 2003 (srovnej výpověď J. Š. u hlavního líčení, č. l. 587 a násl.) a poslední mzdy byly zaměstnancům vyplaceny ke dni 15. 8. 2003 (viz „konto plátce“ založené na č. l. 44 a násl.). Zda uvedené údaje postačují k závěru, že k dokonání trestného činu zvýhodňování věřitele došlo až 15. 8. 2003, (což by i nadále svědčilo o promlčení trestnosti činu), bude muset posoudit soud druhého stupně. Pokud shledá, že okamžik dokonání činu nebyl dostatečně prokázán, bude nutné v tomto směru doplnit dokazování tak, aby mohl být přesně stanoven počátek běhu promlčecí lhůty. Konkrétně bude třeba zjistit, zda mzdy byly zaměstnancům vypláceny i po 31. 7. 2003, a pokud tomu tak bylo, pak bude třeba určit dobu poslední výplaty mezd, tedy okamžik, k němuž byl obviněný povinen odvést povinné dávky či platby. Takový časový údaj bude pak výchozí pro závěr, zda trestní stíhání bylo skutečně promlčeno. Případné pozdější dokonání trestného činu než 31. 7. 2003, jež je obsaženo ve skutkové větě, nebude odvolací soud moci nově zahrnout do popisu skutku, neboť by to bylo v rozporu se zásadou zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius). Zmíněná zásada však nebrání v tom, aby na podkladě nového časového údaje soud zodpověděl otázku promlčení trestního stíhání tak, že k promlčení trestného činu nedošlo.

V rámci nového řízení o odvolání obviněného bude nutné také zkoumat podmínky promlčení trestního stíhání s přihlédnutím k okolnostem, jež by vedly k přerušení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 tr. zák. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl tudíž obviněným uplatněn důvodně.

Skutkovým zjištěním, které soud druhého stupně podrobněji rozepsal v odůvodnění svého rozsudku, dovolatel oprávněně vytýkal nepodloženost závěru o insolvenci společnosti K. B., s. r. o. Také tato vada byla důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť v části výroku o vině, jíž soud konstatoval platební neschopnost společnosti, je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.

Okolnost, že dlužník není schopen splácet své splatné závazky, musí být náležitě objasněna tak, aby ji nebylo možno vyvrátit, jinak nelze shledat objektivní stránku trestného činu zvýhodňování věřitele za naplněnou. Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (srov. str. 6, 7 uvedeného rozhodnutí) i z důkazů provedených před soudy obou stupňů je však evidentní, že k tomuto zákonnému znaku nebylo prakticky vedeno dokazování. Městský soud pouze na základě svědeckých výpovědí a výpisů z účtu dospěl k závěru o špatné finanční situaci společnosti, což však ihned nato zpochybnil v podstatě nepodloženým tvrzením, že společnost měla blíže nespecifikované příjmy z vedlejší činnosti. Tento nedostatek bude však třeba napravit jen za situace, že soud neučiní závěr o promlčení trestního stíhání, v jehož důsledku rozhodne o zastavení trestního stíhání.

Co se týče subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele, jejíž nesprávné právní posouzení dovolatel odvolacímu soudu také vytýkal, je podmínkou, aby pachatel, jenž se úmyslně vyhýbá poměrnému uspokojení některých věřitelů, konal s vědomím vlastní neschopnosti hradit splatné závazky (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1563). Protože s ohledem na shora uvedené lze mít důvodné pochybnosti o objektivní existenci stavu úpadku společnosti ve formě insolvence, logicky potom nelze ani najisto tvrdit, že dovolatel o platební neschopnosti společnosti věděl. Proto ani závěr odvolacího soudu o přímém úmyslu obviněného (viz str. 8 odůvodnění rozsudku městského soudu) nemohl obstát. Nejvyšší soud tak shledal naplněnými i dovolací námitky, jež odpovídaly důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 67 To 80/2008, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala a pozbyla jeho zrušením podkladu.

Městský soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Š. J. a odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Zejména bude třeba zabývat se otázkou promlčení a pokud nebude trestní stíhání z tohoto důvodu zastaveno, bude nutné posoudit skutek z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. a jim odpovídající okolnosti náležitě vyjádřit v popisu skutku ve výroku o vině. (Především bude nutné řádným dokazováním doložit naplnění znaku platební neschopnosti společnosti K. B., s. r. o., a teprve poté bude moci odvolací soud přistoupit také k posouzení otázky zavinění). Nejvyšší soud připomíná vázanost zásadou zákazu reformationis in peius podle ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. a dále vázanost soudů nižších stupňů v dalším řízení právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 12. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč