JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1323/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 7/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.

Za to byl obviněnému R. Z. uložen podle § 128 odst. 4 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží na dobu 8 let.

Z podnětu odvolání obviněného R. Z. a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Těchto trestných činů se obviněný R. Z. dopustil tím, že v době od 25. 1. 1996 do 9. 8. 1999 ve V. jako podnikatel – fyzická osoba podnikající pod jménem R. Z. – S., s místem podnikání ve V., a s předmětem podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení, a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a současně jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti S. O., s. r. o., se současným sídlem ve V., která je jediným akcionářem obchodní společnosti S. O., a. s., se současným sídlem ve V., v níž obviněný podle výpisu z obchodního rejstříku vykonával v době od 19. 12. 1995 do 7. 4. 1998 funkci člena představenstva, využil svého postavení a vlivu ve výše uvedených obchodních společnostech, jejichž předmět činnosti se vzájemně podobal (tj. u obchodní společnosti S. O., a. s., „nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení“ a u obchodní společnosti S. O., s. r. o., „koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej“), inicioval a následně uzavřel smlouvy o půjčkách ze dne 25. 1. 1996 a 2. 1. 1997 mezi věřitelem S. O., a. s., zastoupeným Ing. P. H. a dlužníkem R. Z. – S., které byly jednostranně nevýhodné pro věřitele – obchodní společnost S. O., a. s. Zmíněná jednostranná nevýhodnost citovaných smluv přitom spočívala v tom, že věřitel se bez jakéhokoliv zajišťovacího prostředku zavázal poskytnout dlužníkovi vždy při nedostatku finančních prostředků dlužníka půjčku na úhradu jeho závazků bez současného stanovení termínu splatnosti dluhu s tím, že v těchto smlouvách byla stanovena toliko povinnost dlužníka vrátit dluh teprve následně po obdržení finančních prostředků ze své obchodní činnosti. Tyto smlouvy o půjčce pak obviněný uzavřel se záměrem získat finanční prostředky pro své podnikatelské aktivity jako podnikatele – fyzické osoby a zejména za účelem financování hokejového oddílu ve V., když takto jednal s vědomím, že obchodní společnost S. O., a. s., nebude schopna zaplatit své postupně splatné závazky v částkách uvedených v napadeném rozsudku odvolacího soudu vůči věřitelům specifikovaným v tomto rozhodnutí, a s neuhrazením těchto závazků byl přinejmenším srozuměn. Na základě výše uvedených smluv pak obviněný nejméně v 50-ti případech postupně odčerpal z obchodní společnosti S. O., a. s., celkovou částku ve výši 164 837 280,25 Kč, kterou poté použil v souladu se svým původním záměrem. Tímto jednáním obviněný získal prospěch ve zmíněné výši a současně o tuto částku poškodil obchodní společnost S. O., a. s. Vzhledem k tomu, že obviněný popsaným jednáním odčerpal část majetku této obchodní společnosti, zmařil rovněž alespoň zčásti uspokojení již splatných pohledávek věřitelů obchodní společnosti S. O., a. s., podrobně specifikovaných v rozsudku odvolacího soudu, jejichž celková výše dosáhla nejméně 752 656 553,08 Kč.

Rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný R. Z. odsouzen za výše uvedené trestné činy podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 let.

Dne 4. 10. 2006 podal obviněný R. Z. prostřednictvím obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s popisem skutku uvedeným ve výroku o vině v napadeném rozsudku a domnívá se, že vzhledem k předchozím rozhodnutím v této trestní věci nebyla zachována ani částečná totožnost skutku. Podle obviněného nebylo nikdy vedeno jeho trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., a proto nemohla být tímto směrem ani zaměřena jeho obhajoba. Obviněný dále namítá, že v posuzované věci není též zřejmé, k jakým skutkovým zjištěním dospěly soudy nižších stupňů. V této souvislosti obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy obou stupňů, přičemž jejich skutková zjištění jsou podle obviněného ve vzájemném rozporu a neumožňují učinit závěr o naplnění skutkové podstaty citovaného trestného činu. Jak ve svém dovolání obviněný rovněž uvádí, odvolací soud nezohlednil při svém rozhodování o trestu polehčující okolnosti ani dobu od podání obžaloby do prvního hlavního líčení. Takový postup soudu druhého stupně považuje obviněný za nesprávný, neboť je údajně v rozporu s „testem proporcionality“ vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04.

Závěrem svého dovolání obviněný R. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného R. Z. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. Z. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Podle názoru Nejvyššího soudu však obviněný R. Z. shledává uplatněný dovolací důvod v takových dovolacích námitkách, jimiž vytýká jen chybný procesní postup soudů nižších stupňů, který má spočívat zejména v jejich nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého v příslušném výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení § 265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. Z., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný R. Z. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tyto své výhrady dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu a z jiného názoru na aplikaci procesních ustanovení, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování opodstatněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. Z. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně. Zmíněná dovolací námitka obviněného, jež se týká správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, je tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obviněný R. Z. tak svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Tento obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Podobný závěr platí, pokud obviněný R. Z. ve svém dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedodržení totožnosti skutku ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., protože jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Povinnost zachovat totožnost skutku totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení. Proto dovolací námitky obviněného, v nichž argumentuje nedodržením totožnosti skutku, jsou rovněž mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku je zachována, jestliže existuje úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, dále pokud existuje úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jestliže jsou jednání a následek alespoň částečné shodné a tato shoda spočívá v podstatných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného R. Z. (viz č. l. 436 trestního spisu), dále z obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě podané na obviněného (viz č. l. 714 trestního spisu) a z napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz č. l. 1316 trestního spisu), totožnost skutku byla v posuzované trestní věci ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. zachována při úplné shodě jednání obviněného R. Z. (jehož podstatou je odčerpání peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti S. O., a. s., prostřednictvím uzavřených smluv a dodatků bez poskytnutí protihodnoty nebo vrácení peněz) a částečné shodě jím způsobeného následku (škody na majetku obchodní společnosti S. O., a. s., jejímž důsledkem byla i nemožnost uspokojit pohledávky věřitelů této společnosti).

Pokud jde o námitku obviněného R. Z., že v této trestní věci údajně nemohl účinně uplatnit prostředky obhajoby, neboť jeho trestní stíhání nebylo vedeno pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., uvádí dovolací soud následující. Jak je patrné z č. l. 1094 trestního spisu, odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 2 To 29/2006, které bylo doručeno i obviněnému, mimo jiné výslovně upozornil, že stíhaný skutek obviněného lze právně posoudit též podle citovaného ustanovení trestního zákona. Obviněný tedy mohl zaměřit svou obhajobu i ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., jímž se zabýval již soud prvního stupně (viz jeho úvahy v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, č. l. 1208 trestního spisu), byť tuto právní kvalifikaci neužil. Přitom odvolací soud za situace, kdy uznal obviněného R. Z. vinným mírnějším trestným činem, než jak jeho jednání posuzoval soud prvního stupně, nebyl povinen dodržet postup podle § 225 odst. 2 tr. řádu, tj. před vynesením rozsudku upozornit obviněného na možnost přísnějšího posouzení skutku. Takový postup by totiž přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by měl být skutek spáchaný obviněným kvalifikován podle přísnějších ustanovení trestního zákona; k tomu ovšem, jak je dále rozvedeno, v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně totiž uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., za který hrozil obviněnému trest odnětí svobody na 5 až 12 let, zatímco odvolací soud v napadeném rozsudku uznal obviněného vinným trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., za které obviněnému hrozil trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let (§ 35 odst. 1, § 256 odst. 4 tr. zák.). Uvedená námitka obviněného je z těchto důvodů nejen neopodstatněná, ale navíc stojí i mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K námitce obviněného R. Z., v níž vyjadřuje svůj nesouhlas s výší uloženého trestu, Nejvyšší soud poznamenává, že ve vztahu k výroku o trestu může být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn jen tehdy, pokud dovolatel namítá hmotně právní vady tohoto výroku. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak je patrné ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu zmíněného již výše, v napadeném rozsudku byl obviněný R. Z. uznán vinným podle mírnější právní kvalifikace, než jakou použil soud prvního stupně. Důsledkem tohoto postupu odvolacího soudu bylo i uložení mírnějšího trestu obviněnému, a to ve výměře 5 let a 6 měsíců, tj. těsně nad polovinou trestní sazby vyplývající z ustanovení § 35 odst. 1 a § 256 odst. 4 tr. zák., zatímco soud prvního stupně původně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Podle názoru dovolacího soudu se do výměry trestu uloženého obviněnému musel promítnout zejména velký rozsah způsobené škody, která je mimo jiné zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 4 tr. zák. Ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. se přitom musí jednat o škodu dosahující nejméně částky 5 000 000,- Kč. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, jednáním obviněného R. Z. byla způsobena věřitelům obchodní společnosti S. O., a. s., škoda ve výši 164 837 280,25 Kč, což znamená, že dolní hranice škody velkého rozsahu byla v této věci překročena více než 32-krát. Odčerpání majetku v uvedené hodnotě zároveň vyjadřuje povahu a rozsah toho, co lze označit za úkor společnosti S. O., a. s., ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák.

Přiměřenost trestu, který byl v posuzované věci vyměřen obviněnému R. Z., nemůže být podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněna ani jeho námitkou stran údajné neodpovídající délky trestního řízení. Jestliže totiž odvolací soud i přes zmíněný neobvykle velký rozsah způsobené škody (resp. úkoru) uložil obviněnému trest odnětí svobody jen mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání, která ovšem není ničím výjimečná (trestní stíhání bylo zahájeno dne 7. 4. 2003 a pravomocně skončilo dne 11. 7. 2006). Ani od spáchání posuzovaného skutku (jehož konec je vymezen datem 9. 8. 1999) neuplynula tak extrémně dlouhá doba, aby ji odvolací soud musel zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinil. Navíc délka trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se nesprávně domnívá obviněný. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod v této věci odchylovat (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Tím spíše nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení v námitkách, jimiž se dovolatel domáhá zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuvádí a jejich význam záleží na úvaze soudu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. Z. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, tudíž je bylo nutné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 8. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 08. November 2006