JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1308/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovoláních, která podali obvinění J. H. a V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 To 89/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 3 T 8/2004, byli obvinění J. H. a V. Š. uznáni vinnými dvěma trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., obviněný V. V. pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., obviněný J. H. dále trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněný V. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému J. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a V. Š. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžité tresty, a to obviněnému J. H. ve výměře jeden milion Kč a obviněnému V. Š. ve výměře pět set tisíc Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyly obviněnými peněžité tresty vykonány, byl u každého z nich stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody, a to obviněnému J. H. v trvání jednoho roku a obviněnému V. Š. v trvání šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen ještě trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Zároveň byli ve výroku rozsudku krajského soudu jmenovaní poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a poškozený L. V. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To 49/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a poté sám podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu ve věci rozhodl, přičemž částečně modifikoval skutková zjištění soudu prvního stupně a adekvátně k tomu učinil také změny v právní kvalifikaci jednání obviněných, kterým uložil tresty.

Citovaný rozsudek vrchního soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí byl z podnětu dovolání, která podali obvinění J. H. a V. Š. zrušen ohledně těchto dvou obviněných usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 625/2007. Nejvyšší soud na podkladě obou dovolání věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby se podrobněji zabýval naplněním zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvedení v omyl a zamlčení podstatných okolností“ a dále aby napravil vadné určení výše způsobené škody ve vztahu ke skutkům, jež ve stručnosti spočívaly v tom, že obvinění dováželi ze Spolkové republiky Německo do České republiky nákladní vozidla, kde je prodávali jako způsobilá k řádnému provozu na pozemních komunikacích, přestože s ohledem na jejich stáří tato vozidla nebylo možné v České republice legálně zaregistrovat a provozovat.

Vrchní soud v Praze tedy opětovně projednal odvolání obviněných J. H. a V. Š. a poškozeného L. V., napadený rozsudek krajského soudu ohledně odvolávajících se obviněných zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že u každého z nich zmírnil právní kvalifikaci dvou trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny a uznal je vinnými pouze podle základní skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 176 odst. 1 tr. zák. Především však vrchní soud výrazně omezil trestný čin podvodu pouze na skutky pod body 9/, 16/, 19/, 33/ a 38/ výroku o vině, jichž se dopustil výlučně obviněný J. H. Odvolací soud poté nově rozhodl o trestech tak, že obviněnému J. H. podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a obviněnému V. Š. uložil podle § 176 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Oba obvinění byli pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s dozorem, obviněný J. H. podle moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. a obviněný V. Š. podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. Dále vrchní soud uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti, který u obviněného J. H. spočíval v zákazu podnikání a zaměstnání v oboru koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej na dobu tří let, u obviněného V. Š. v zákazu podnikání a zaměstnání v oborech koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej a provádění technických prohlídek silničních motorových a přípojných vozidel všech kategorií na dobu dvou let. Zároveň bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Obvinění J. H. a V. Š. prostřednictvím svých obhájců napadli mimořádnými opravnými prostředky také druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání podali ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., a to obviněný J. H. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a obviněný V. Š. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Pouze v rozsahu výroku o trestu zákazu činnosti podal dovolání obviněný V. Š. Domníval se, že mu vrchní soud uložil takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Podle obviněného totiž za situace, kdy byl nově uznán vinným pouze dvěma trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a žádným trestným činem podvodu, přičemž vrchní soud rozhodoval z podnětu odvolání obviněných a nikoli odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, nebyl takto zúžený výrok o vině dostatečně promítnut do výroku o trestu. Současně tak podle něj byla porušena zásada zákazu změny k horšímu (reformationis in peius). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a sám při nezměněném výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu uložil obviněnému V. Š. přiměřený trest odnětí svobody, avšak nikoli trest zákazu činnosti.

Některé výtky vznesené obviněným J. H. proti stanovení výše škody a právnímu hodnocení jednoho ze zákonných znaků trestného činu podvodu „uvedení někoho v omyl“ brojily proti hmotně právnímu posouzení skutku a v této části tak odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně dovolatel nesouhlasil s postupem vrchního soudu, který ke konečné výši škody dospěl na základě znaleckého posudku znalce Ing. T. R. Protože uvedený znalec pracoval se zůstatkovou cenou vozidel, nebyly podle obviněného naplněny podmínky určení výše škody obsažené v první alternativě ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., která vychází z obvyklé prodejní ceny věci v době a místě činu. Uvedl, že soud měl nejprve zjistit cenu, za niž se předmětná nákladní auta bez technických průkazů s ohledem na jejich právní i faktický stav v době a místě činu obvykle prodávala, a teprve poté stanovit výši škody (tj. cenu obvyklou odečíst od zaplacené kupní ceny). Co se týče znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“, dovolatel pouze obecně namítl, že poškození v omyl uvedeni nebyli a polemizoval se skutkovými závěry soudu druhého stupně, pokud tvrdil, že J. S. a J. P. nic nezamlčel. Z těchto důvodů obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval námitky obou dovolatelů za nezpůsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody uvedené pod písmeny g), l), resp. h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyššímu soudu navrhl obě podání v neveřejném zasedání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedena v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první i druhé alternativě je především to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., což se však v dané věci nestalo, neboť vrchní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a sám ve věci rozhodl. Z toho důvodu citovaný dovolací důvod nemohl být úspěšně uplatněn bez ohledu na konkrétní námitky dovolatele.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V dovolání je možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Pod tento důvod dovolání tak nespadají námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem (§ 2 odst. 6 tr. ř.), jakož i proti postupu soudu při provádění důkazů včetně rozsahu dokazování. Dovolací soud pak může přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v mimořádném opravném prostředku (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Konkrétní námitky tak musí dovolatel nejen formulovat v souladu se zákonným vymezením jednotlivých důvodů dovolání, ale jejich obsah musí odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu.

Námitky obviněného J. H., jimiž zpochybnil naplnění znaku „uvedení v omyl“ a způsob stanovení výše škody u trestného činu podvodu, jež podle jeho přesvědčení odporuje ustanovení § 89 odst. 12 tr. ř., naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud shledal, že jsou neopodstatněné.

Výrok o vině trestným činem podvodu soud druhého stupně u obviněného J. H.a oproti předcházejícímu odsuzujícímu rozsudku podstatně zúžil a to na pět skutků popsaných pod body 9/, 16/, 19/, 33/ a 38/ výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž podle právní věty soud shledal naplněnými dva alternativní znaky trestného činu podvodu s tím, že dovolatel jednak uvedl v omyl poškozené J. S., společnost U., a. s., (ve třech případech) a J. P., a jednak těmto poškozeným zamlčel podstatné skutečnosti. Proti tomu se obviněný ohradil, avšak pouze v obecné rovině, neboť svou námitku nenaplnění zákonných znaků formuloval neurčitě, bez konkrétních argumentů, jimiž by zpochybnil, v čem konkrétně mělo spočívat nesprávné hmotně právní posouzení těchto skutků. Podle zjištění Nejvyššího soudu odvolací soud vycházel správně z výsledků provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že v uvedených případech poškození v době uzavírání kupních smluv s obviněným J. H. neměli potřebné informace, podle nichž by mohli být objektivně schopni rozpoznat, že nákladní auta budou opatřena doklady získanými v rozporu s příslušnými právními předpisy, resp. že s ohledem na jejich stáří a původ nejsou schopny provozu na veřejných komunikacích v České republice. Z dostupných důkazů jsou evidentní zásadní rozdíly ve zjištěných okolnostech nabídky a prodeje automobilů mezi citovanými skutky a ostatními, které znakům trestného činu podvodu neodpovídají, jelikož budoucí nabyvatelé byli ve většině těchto případů sami přítomni výběru vozidel v zahraničí, event. znali původ i stáří automobilů. Svědci J. S. i J. P. viděli vozidla poprvé až v České republice, a to za situace, kdy již byla opatřena českou státní poznávací značkou (srovnej výpověď J. P. na č. l. 2521 a násl., Ing. J. S. u hlavního líčení – č. l. 4432 a násl.) a zcela specifické potom byly prodeje vozidel poškozené společnosti U., a. s., místo níž výběr aut zařizovali jejich budoucí nájemci (viz výpověď svědka Ing. J. Z. na č. l. 4551 a násl.). Za daných okolností tak i podle názoru Nejvyššího soudu obviněný poškozeným osobám zamlčel zásadní údaje týkající se předmětu prodeje, které mohly ovlivnit rozhodnutí zájemců o pořízení automobilu. U všech poškozených lze jednoznačně uzavřít, že pokud by znali veškeré technické údaje o nabízených vozidlech, kupní smlouvu s obviněným J. H. by neuzavřeli. Je proto nepochybné, že u těchto skutků odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Již ve svém prvním usnesení v dané věci ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 625/2007, Nejvyšší soud vyslovil názor, že pro určení reálné výše škody způsobené prodejem vozidel nevyhovujících podmínkám provozu na pozemních komunikacích v České republice bylo třeba od zaplacené kupní ceny odečíst hodnotu nákladních aut, která fakticky kupující do svého majetku získali. Nebylo možno totiž zcela pominout fakt, že, byť předmětná vozidla nebyla způsobilá k jízdě na veřejných komunikacích, stále měla určitou užitnou hodnotu, např. je mohli poškození využít na náhradní díly, provozovat v uzavřeném areálu apod. Odvolací soud se v rámci opětovného řízení o podaných odvoláních řídil tímto již dříve judikovaným názorem Nejvyššího soudu (srov. č. 36/2006 Sb. rozh. tr.) a správně pak za takovou reálnou hodnotu předmětných vozidel považoval cenu, již stanovil znalec Ing. T. R. Nejvyšší soud se ztotožnil s postupem vrchního soudu, který tedy vycházel ze zůstatkových cen, jež vyjadřují ekonomickou hodnotu vozidel (takto vysvětlil podstatu zůstatkové ceny Ing. T. R. v hlavním líčení, viz č. l. 4543). Porovnávat s cenami, za něž se předmětná vozidla v době a místě činu obvykle prodávala, jak požadoval dovolatel, by vzhledem k dosud ve věci vypracovaným znaleckým posudkům a vyjádřením znalců bylo v tomto specifickém případě nadbytečné, pravděpodobně také stěží proveditelné a v neposlední řadě by takový postup vedl k tíži obviněného. Nákladní vozidla, která nesplňují podmínky pro získání platných dokladů nutných k provozu na pozemních komunikacích, se v inkriminované době a místě nepochybně prodávala, ale ne zas natolik běžně, aby bylo možné naprosto jednoznačně určit tzv. cenu obvyklou (podle znalce Ing. P. K. lze vozidla bez dokladů ocenit dokonce pouze jako soubor náhradních dílů – srovnej č. l. 5141). Co je však hlavně třeba zdůraznit, je skutečnost, že vrchní soud stanovil výši škody ku prospěchu obviněného J. H. Z výpovědi znalce Ing. T. R. vyplynulo, že obvyklé ceny posuzovaných nákladních aut bez platných dokladů by se pohybovaly v rozmezí od 60.000,- do 300.000,- Kč (viz č. l. 4543 p. v.). Zůstatkové ceny vozidel u skutků pod body 9/, 16/ 19/, 33/ a 38/ přitom představovaly částky 260.000,- Kč (viz znalecký posudek Ing. T. R. na č. l. 3010 a násl.), 191.000,- Kč (viz znalecký posudek téhož znalce na č. l. 3066 a násl.), 162.000,- Kč (viz znalecký posudek na č. l. 3089 a násl.), 647.000,- Kč (viz znalecký posudek na č. l. 3177 a násl.) a 191.000,- Kč (viz znalecký posudek na č. l. 3217 a násl.). Je tudíž zřejmé, že tzv. obvyklé ceny se pohybovaly na nižší úrovni než ceny zůstatkové a po odečtení takto stanovených nižších částek od zaplacených kupních cen by konečná výše škody byla vyšší. Obviněným prosazovaná změna určení výše škody by tak ve svém důsledku vyzněla v jeho neprospěch a vedla by k porušení zákazu reformationis in peius.

Nejvyšší soud tak může konstatovat, že obě námitky obviněného J. H., jimiž zpochybnil správnost právního posouzení vyjmenovaných skutků jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., sice částečně odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné.

Z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat výlučně pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Námitky jiného charakteru, byť mají souvislost s výrokem o trestu napadeného rozhodnutí, pod uvedený dovolací důvod nespadají. Nelze tak s poukazem na tento důvod vznášet námitky např. proti nepřiměřenosti uloženého trestu nebo porušení zásady zákazu reformationis in peius (srovnej např. č. 22/2003 a č. 42/1994-III. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006, publikované pod č. T 907, svazek 27, ročník 2006, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). Protože obviněný V. Š. argumentoval právě takovými nepřípustnými námitkami, dovolací soud se jimi nemohl blíže zabývat.

Pouze pro úplnost však Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že stejné výtky uvedl obviněný V. Š. ve svém prvním dovolání ze dne 30. 1. 2007, a dovolací soud se k nim ve stručnosti vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 625/2007. Shodně jako tehdy i nyní Nejvyšší soud zdůrazňuje, že přísnost trestu se posuzuje vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně a není porušením zákazu změny k horšímu, pokud soud druhého stupně k odvolání obviněného uloží obviněnému navíc např. trest propadnutí věci, vyhoštění apod., pokud současně sníží trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, jak tomu bylo poměrně výrazně i v předmětné trestní věci, navíc došlo k velkému omezení výroku o vině. (Srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr. a č. 42/1994-III. Sb. rozh. tr.).

Kromě toho, že soudy nižších stupňů ukládaly přípustné druhy trestů ve výměrách trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na příslušné trestné činy (navíc po zmírnění právní kvalifikace), z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně je dále patrno, že původně byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a současně také trest zákazu činnosti (zákaz podnikání v oboru koupě zboží za účelem prodeje a prodej) na dobu pěti roků. Odvolací soud pak odsoudil dovolatele k trestu odnětí svobody na dobu dvaceti měsíců, a k trestu zákazu činnosti, byť jej zúžil i na zákaz výkonu zaměstnání v oborech koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej a provádění technických prohlídek silničních motorových a přípojných vozidel všech kategorií, výrazně zkrátil dobu trvání tohoto trestu na pouhé dva roky. V souladu s předchozím výkladem o posuzování přísnosti trestu tak evidentně trest ukládaný obviněnému V. Š. byl zmírněn, neboť přísnost výroku o trestu se hodnotí komplexně a ne pouze podle trestů ukládaných vedle trestu odnětí svobody (viz č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.), jak se domáhal obviněný, jenž napadl výrok o trestu jen v rozsahu trestu zákazu činnosti. Mimoto vrchní soud samotný trest zákazu činnosti vyměřil na kratší dobu nežli soud prvního stupně. Dovolací soud dále podotýká, že s ohledem na poměrně značný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného bylo uložení trestu zákazu činnosti zcela na místě i poté, kdy došlo k výraznému omezení původního rozsahu jeho trestné činnosti. Protože tedy tresty uložené vrchním soudem ve svém souhrnu nezhoršují postavení obviněného V. Š. a nejsou přísnější než tresty uložené soudem prvního stupně, nebyl porušen zákaz změny k horšímu.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitkám obviněného J. H. ohledně nedostatku zákonného znaku „uvedení v omyl“ a stanovení výše škody nebylo možno přisvědčit, odmítl Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Totožné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako obviněný J. H. napadl dovoláním i obviněný V. Š., avšak v jiném rozsahu a z jiného důvodu. Protože jeho konkrétní námitky byly mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stejně jako mimo rámec ostatních důvodů dovolání, odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného V. Š. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. listopadu 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 05. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč