JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1268/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 9 To 460/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 226/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 3 T 226/99, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako soukromý podnikatel – fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem J. K., při soukromém podnikání v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců nezajišťoval plnění zákonných povinností zaměstnavatele, přičemž z úhrnu měsíčně zúčtovaných mezd svých zaměstnanců vypočtenou celkovou částku záloh daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a platby zdravotního a sociálního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které platí zaměstnanec (poplatník) a odvádí je za něj zaměstnavatel (plátce), a

v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl ke škodě zdravotní pojišťovny za dobu od. 1. 9. 1993 do 30. 4. 1996 částku 213 506,- Kč,

v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl vypočtený úhrn záloh daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ke škodě Finančního úřadu, a to za dobu od ledna 1994 do prosince 1997 ve výši 153 300, - Kč,

v rozporu se zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl ke škodě České správy sociálního zabezpečení, v době od 1. 10. 1995 do 31. 10. 1997 částku 160 943,- Kč.

Za to byl obviněnému J. K. uložen podle § 147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Naproti tomu byl obviněný J. K. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a které jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neboť tyto skutky nejsou trestným činem.

Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou napadl obviněný J. K. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 9 To 460/2005, podle § 256 tr. řádu zamítl. Současně soud druhého stupně zamítl návrh odvolatele na doplnění dokazování. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 3. 8. 2006, jeho obhájci dne 30. 3. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 29. 3. 2006.

Obviněný J. K. podal dne 29. 5. 2006 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 9 To 460/2005, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména namítá, že nedošlo ke spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka citovaného trestného činu. Obviněný totiž nepovažuje za prokázané, že měl jako plátce dostatek finančních prostředků k provedení zákonných odvodů. Jak dále ve svém dovolání uvádí, soudy nižších stupňů údajně svými rozhodnutími porušily zásadu presumpce neviny a „zásadu“ in dubio pro reo a navíc nedostatečně zjistily skutkový stav a neprovedly ani důkazy navrhované obhajobou. Nadto je obviněný přesvědčen, že znalecký posudek zpracovaný v posuzované věci nemá zákonné náležitosti a z tohoto důvodu je nepřezkoumatelný. Za zásadní nedostatek rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje obviněný skutečnost, že mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry existuje extrémní nesoulad. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu pak obviněný dovozuje, že tento extrémní nesoulad zakládá povinnost dovolacího soudu k přezkoumání jeho dovolání.

Závěrem svého dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně považuje námitku obviněného, kterou zpochybňuje závěry znaleckého posudku, za nezpůsobilou naplnit uplatněný dovolací důvod. Státní zástupkyně se rovněž neztotožňuje s názorem obviněného, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, existuje extrémní nesoulad. Podle jejího přesvědčení totiž skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování.

Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. K. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný J. K. především zpochybňuje posouzení subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Dále obviněný vychází ve svém dovolání z přesvědčení, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů existuje extrémní nesoulad.

Ke shora uplatněné námitce obviněného stran údajného nedostatečného posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu Nejvyšší soud poznamenává, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Pro posouzení míry zavinění pachatele (tj. obviněného) je nezbytné mimo jiné zkoumat, po jakou dobu neplnil pachatel svou zákonnou povinnost odvádět sražené částky za poplatníka. Úmyslné zavinění pachatele potřebné k naplnění subjektivní stránky citovaného trestného činu pak bude možné dovozovat též z doby, po kterou neplnil zákonnou povinnost odvádět sražené částky, a z případných dalších aktivit pachatele a z nich vyplývajících zákonných povinností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2002). Z rozhodných skutkových zjištění, která dovolací soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, v posuzované věci vyplývá, že obviněný J. K. po delší dobu (tj. po dobu přibližně tří let) neplnil svou zákonnou povinnost odvádět jako plátce za poplatníka příslušné povinné platby, ačkoli bylo prokázáno, že obviněný ve skutečnosti srazil konkrétní částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd, a měl tedy k dispozici finanční prostředky potřebné k odvodu příslušných zákonných plateb. Jak je dále patrné z provedených důkazů, obviněný použil část uvedených finančních prostředků pro svou potřebu. Tyto skutkové okolnosti neumožňují jiný právní závěr, než že obviněný jednal úmyslně, takže soudy obou stupňů posoudily subjektivní stránku spáchaného trestného činu správně a bez vad.

K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že pokud by obviněný nejednal s úmyslem neplnit svou zákonnou povinnost, tak jak se předpokládá v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák., přizpůsobil by hospodaření svého podniku aktuálnímu stavu jeho obchodního jmění a své podnikání by buď přiměřeně racionalizoval, anebo by přikročil k jeho včasnému ukončení. K takovému postupu však ze strany obviněného J. K. nedošlo a obviněný naopak pokračoval v jednání, které porušilo zájem státu na tom, aby jako plátce řádně odvedl za poplatníka sraženou daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jak je přitom rovněž zřejmé z jednání obviněného, jeho úmysl zahrnuje i naplnění zákonného znaku citované skutkové podstaty spočívajícího v nesplnění zákonné povinnosti odvést povinnou platbu ve větším rozsahu, neboť svým jednáním zapříčinil neodvedení plateb za své zaměstnance v celkové výši 527 749,- Kč. K tomuto znaku Nejvyšší soud připomíná, že za větší rozsah se považuje částka ve výši nejméně 50 000,- Kč, která odpovídá větší škodě nebo většímu prospěchu (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Nejvyšší soud proto ze všech shora uváděných důvodů považuje námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká nedostatečné posouzení subjektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., za zjevně neopodstatněnou.

Obviněný J. K. dále soudům nižších stupňů vytýká, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými těmito soudy existuje extrémní nesoulad, přičemž argumentuje judikaturou Ústavního soudu, z jejíchž závěrů dovozuje důvodnost svého dovolání. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat závěry Ústavního soudu, které ovšem nemohou obviněnému zaručovat úspěšnost jeho dovolání a přezkum napadeného rozhodnutí i mimo zákonem vymezené dovolací důvody. Dovolací soud zde odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní praxe. Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu z námitek proti hodnocení důkazů a z údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami směřujícími k údajnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry tedy ve skutečnosti obviněný J. K. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil mimo jiné proti procesnímu postupu soudů činných dříve ve věci a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky obviněného J. K., jejichž prostřednictvím vytýká porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc trestněprávní zásada presumpce neviny se sice ve vztahu k obviněnému uplatňuje ze strany orgánů činných v trestním řízení ve všech stadiích trestního řízení, ovšem jen dokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného (viz ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu). Proto se presumpce neviny nelze dovolávat poté, co již byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem, tedy ani např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné námitky za takové, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 25. October 2006