JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1266/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2006 o dovolání obviněného J. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 19/2001, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně p ř i k a z u j e , aby věc obviněného J. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti V. s., spol. s r. o., poté, co dne 31. 1. 1997 rozhodl účelově o zřízení střediska této obchodní společnosti, a poté, co dne 16. 12. 1996 jeho syn J. D., jako jediný jednatel a společník společnosti D., s. r. o., rozhodl o změně názvu této obchodní společnosti na V. D., s. r. o., v úmyslu dosáhnout plynulého převzetí stavebních činností, zakázek, techniky a zaměstnanců společnosti V. s., spol. s r. o., společností svého syna V. D., s. r. o., na úkor společnosti V. s., spol. s r. o., ve které zanechal nefunkční zbytek této obchodní společnosti v podobě střediska, a současně v postavení zaměstnance firmy V. D., s. r. o., dne 10. 2. 1997 uzavřel za prodávající V. s., spol. s r. o., bez souhlasu a vědomí svého společníka O. Š. se společností V. D., s. r. o., jako kupujícím, zastoupenou jeho synem J. D., smlouvu o prodeji části podniku, za dohodnutou kupní cenu 1 milion Kč, což vedlo k výraznému ekonomickému oslabení společnosti V. s., spol. s r. o., na kterou byl dne 2. 10. 2001 prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Brně č. j. 45 K 22/2001–21, přičemž k příslušnému rozšíření předmětu činnosti společnosti V. D., s. r. o., došlo formálně až dne 5. 3. 1997.

Za tento trestný čin byl obviněný J. D. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností na dobu 2 roků.

Tento rozsudek napadl obviněný J. D. odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. D. vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel a společník společnosti V. s., spol. s r. o., s předmětem podnikání „stavební a montážní práce, výkony a dodávky stavebních částí objektů a staveb v oborech vodohospodářských, průmyslového a pozemního stavitelství a v souladu s tímto základním předmětem zajišťování: 1. výroby stavebních hmot, konstrukcí a dílců, polotovarů a prefabrikátů pro stavební výrobu, 2. servisu spočívajícího v zabezpečování opravárenské a dopravní činnosti včetně zajištění dopravy osob, 3. ubytovací činnosti, převážně pro vlastní pracovníky, 4. zprostředkovatelské, obchodní a obstaravatelské činnosti, 5. účetnických prací a 6. činnosti v zahraničí v rozsahu základního předmětu podnikání a činností pod body 1. a 4.“, poté, co dne 16. 12. 1996 jeho syn J. D., jako jediný jednatel a společník společnosti D., s. r. o., s předmětem podnikání „obchodní činnost – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, opravy motorových vozidel“, rozhodl o změně názvu této obchodní společnosti na V. D., s. r. o., dne 31. 1. 1997 rozhodl účelově o zřízení střediska společnosti V. s., spol. s r. o., a v úmyslu dosáhnout plynulého faktického převzetí stavebních činností, zakázek, techniky a zaměstnanců společnosti V. s., spol. s r. o., společností svého syna V. D., s. r. o., na úkor společnosti V. s., spol. s r. o., ve které zanechal nefunkční zbytek této obchodní společnosti v podobě střediska, dne 10. 2. 1997 uzavřel za prodávající V. s., spol. s r. o., bez souhlasu a vědomí svého společníka O. Š. se společností V. D., s. r. o., jako kupujícím, zastoupenou jeho synem J. D. smlouvu o prodeji části podniku, za dohodnutou kupní cenu 1 milion Kč, přičemž podpisem smlouvy se stal současně zaměstnancem firmy V. D., s. r. o., což vedlo k výraznému ekonomickému oslabení společnosti V. s., spol. s r. o., která tak byla zbavena prostředků a majetku sloužících k reálně fungujícímu podnikání, na kterou byl nakonec později dne 2. 10. 2001 prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Brně č. j. 45 K 22/2001-21, přičemž k příslušnému rozšíření předmětu činnosti společnosti V. D., s. r. o., o předmět podnikání „provádění staveb včetně jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování“ došlo formálně až dne 5. 3. 1997.

Za tento trestný čin byl obviněný J. D. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností na dobu 2 let.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001, podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájce JUDr. S. K. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím konstatoval, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. nebyly jeho jednáním naplněny. Především namítl, že nemohl být dán znak současné účasti na podnikání obou společností, které mezi sebou uzavřely předmětnou smlouvu. Obviněný v době uzavření smlouvy byl pouze jednatelem a společníkem prodávající společnosti a na podnikání kupující společnosti se v té době nepodílel žádným způsobem. Pokud odvolací soud uzavřel, že není nutné k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty, aby účast na podnikání dvou či více subjektů se stejným či podobným podnikatelským subjektem časově spadala do jednoho okamžiku, pak tento závěr není správný. Obviněný se sice stal zaměstnancem kupující společnosti, nicméně tato skutečnost nastala až jako důsledek smlouvy o prodeji podniku, a to ze zákona v souladu s ustanovením § 476 a násl. obchodního zákoníku. Přitom ze znění ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. naprosto jednoznačně vyplývá, že nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu, společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených společnostech.

Další námitka obviněného se vztahuje ke znaku „stejného či podobného předmětu podnikání“. Dovolatel se domnívá, že není správné za tento předmět považovat obchodní činnost, protože tento termín je nesmírně široký a zahrnuje obchodování prakticky s jakoukoli komoditou. Pokud hlavní činností společnosti V. D., s. r. o., před uzavřením předmětné smlouvy byly opravy motorových vozidel, pak obchodní činnost se týkala výhradně náhradních dílů na motorová vozidla. Společnost V. s., spol. s r. o., se zabývala výhradně stavebnictvím a obchodní činnost zahrnovala pouze nákup stavebního materiálu. Z uvedeného je podle obviněného zřejmé, že bez dalšího se nejedná o stejný či podobný předmět podnikání. Pokud po uzavření smlouvy o převodu části podniku společnost V. D., s. r. o., získala živnosti týkající se stavebnictví a rozšířila svůj předmět činnosti, je to zcela samozřejmý následek předmětné smlouvy.

Ke znaku „na úkor jedné z těchto společností“ dovolatel rozvedl, že převod části podniku nebyl pro společnost V. s., spol. s r. o., ekonomicky nevýhodný. Pokud soudy obou stupňů vycházely ze znaleckých posudků Ing. J. B. a Ing. K. V. ze znaleckého ústavu T. A., s. r. o., včetně jejich doplňků, pak závěr o tom, že obviněný svým jednáním poškodil prodávající společnost, z těchto posudků nemohly vyvodit. Ze závěru znaleckého posudku Ing. J. B. mimo jiné totiž plyne, že společnost V. s., spol. s r. o., mohla pravděpodobně skončit v konkursu či v likvidaci i bez uskutečnění předmětného prodeje části podniku za předpokladu, že by nebyl zajištěn dostatek lukrativních zakázek, které by špatnou ekonomickou situaci společnosti napravily. Obviněný tak volil ze dvou možností, buď neřešit situaci prodejem části podniku, nicméně to by v brzké době nebyly ve společnosti peníze ani na výplaty zaměstnanců, anebo převést podstatnou část podniku a zachránit tak pracovní místa pro asi 80 zaměstnanců, dokončit rozestavěné zakázky a dostát tak všem závazkům spojeným se stavbami. Spolu s převodem části podniku pak také nebyla převedena pouze aktiva, nýbrž i rozsáhlá pasiva v řádech milionů korun včetně závazků z nedokončené výroby. Společnost V. s., spol. s r. o., také obdržela jako kupní cenu částku 1.000.000,- Kč. Dovolateli není jasné, z čeho tedy soudy obou stupňů vycházely, když předmětný znalecký posudek hovoří o tom, že od roku 1993 docházelo ve společnosti V. s., spol. s r. o., ke stálému poklesu aktiv a k propadu účetní hodnoty vlastního kapitálu, přičemž vývoj majetkové a kapitálové struktury vykazoval jednoznačně negativní tendence s mírným zlepšením v roce 1996, nicméně nárůst výkonů nebyl doprovázen odpovídajícím růstem provozního hospodářského výsledku. Dále znalec v posudku konstatoval, že nebylo možno jednoznačně určit, jaký by byl další vývoj společnosti, pakliže by nedošlo k převodu části podniku, vše by záleželo na tom, zda by se společnosti podařilo uzavřít dostatek lukrativních zakázek a vymoci spornou pohledávku za O., s. r. o. V opačném případě by společnost pravděpodobně stejně skončila v konkursu či likvidaci. Dále Ing. J. B. shrnul, že rozdíl aktiv a pasiv ve společnosti V. s., spol. s r. o., po převodu části podniku byl kladný a společnost navíc obdržela kupní cenu v částce 1.000.000,- Kč. Závěrem znalec konstatoval, že nelze jednoznačně říci, že by společnost V. s., spol. s r. o., byla po realizaci převodu podnikatelsky neschopná. Dále obviněný rozvedl důvody, pro které došlo k navýšení základního kapitálu společnosti V. D., s. r. o., a které soud prvního stupně mylně považoval za důkaz ekonomické výhodnosti převodu pro nabyvatelskou společnost. Podle dovolatele je tato skutečnost nikoli pozitivní, nýbrž negativní, neboť dokumentuje nepříznivý vývoj ve společnosti po koupi předmětné části podniku. Tato nepřinesla společnosti žádný profit, svědek J. D. ml. musel dokonce situaci řešit prodejem vlastního domu, získané peníze vložit na úhradu ztrát a závazků do V. D., s. r. o., formu půjčky. Situace se postupně zhoršovala a v roce 2001 odešli téměř všichni zaměstnanci. K navýšení základního kapitálu obviněný konstatoval, že takto bylo učiněno peněžitými vklady společníků, a to jednak proto, že bylo nutné dotovat ztráty ve společnosti, a jednak proto, že banky v souvislosti s poskytováním úvěrů vyžadují vyšší základní kapitál. Prodej části podniku tedy ve skutečnosti vedl k částečnému oddlužení společnosti V. s., spol. s r. o., nikoli k jejímu bezprostřednímu zániku.

V poslední části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že s ohledem na to, že jeho jednání nebylo možno považovat za jednání na úkor společnosti V. s., spol. s r. o., jak vysvětlil v předchozí části, nemohl k obohacení společnosti V. D. na úkor společnosti V. s., spol. s r. o., směřovat ani jeho úmysl.

Ze všech uvedených skutečností má tedy dovolatel za to, že svým jednáním nenaplnil a ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.

V závěru svého dovolání obviněný J. D. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku o vině i trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že obviněný se obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. D. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí dovolacího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obviněný J. D. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Obviněný J. D. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především právní námitku týkající se toho, že jeho shora uvedené jednání nenaplňuje zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. spočívající v současné účasti na podnikání dvou nebo více společností, tedy jinými slovy, že neuzavřel předmětnou smlouvu o prodeji části podniku ze dne 10. 2. 1997, za dohodnutou kupní cenu 1 milion Kč „jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací“.

Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že v době popudu k uzavření smlouvy nebo vlastního uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu, společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených subjektech – podnicích nebo organizacích (srov. § 89 odst. 16 tr. zák.), za které je třeba považovat i obchodní společnosti včetně společností s ručením omezeným. Toto ustanovení o zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., které je samostatnou skutkovou podstatou upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži, nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (viz č. 39/2006 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud z obsahu přiloženého spisového materiálu, zejména napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, zjistil, že obviněný v době, kdy uzavíral předmětnou smlouvu o převodu části podniku, byl jednatelem a společníkem společnosti V. s., spol. s r. o., a neúčastnil se žádným doposud prokázaným způsobem na podnikání druhé smluvní strany – společnosti V. D., s. r. o., ve které byl jednatelem a jediným společníkem jeho syn. Pokud Krajský soud v Brně uvedl ve výroku i v odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001, že obviněný J. D. tak učinil současně v postavení zaměstnance firmy V. D., s. r. o. (viz str. 1 a 40 rozsudku soudu prvního stupně), neodpovídá to skutečným zjištěním učiněným na základě provedených důkazů, které jinak správně uvádí ve svém rozsudku, a v důsledku nichž to pak v souladu se skutečností uvedl po zrušení tohoto rozsudku odvolací soud ve výroku i v odůvodnění svého rozsudku, kterým rozhodl znovu o vině a trestu ohledně obviněného J. D. (srov. str. 2 až 3 a 9 až 10 rozsudku odvolacího soudu).

Výkladem skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 TrZ se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval a z ustálené judikatury vyplývá, že tohoto trestného činu se může dopustit za existence dalších okolností, naplňujících znaky této skutkové podstaty, pachatel působící ve dvou nebo více podnikatelských subjektech, jenž s využitím informací, které má v důsledku tohoto svého postavení, uzavře či dá popud k uzavření smlouvy, kterou neoprávněně a bezdůvodně přenáší podnikatelské riziko a případnou ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, v nichž zároveň působí, přičemž z takové smlouvy má, popř. v případě popudu k jejímu uzavření má mít výhodu či prospěch jiný podnikatelský subjekt nebo kdokoli další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. T 872/2006-3. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitu 23; srov. k tomu i č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Nutnost souběhu účasti na podnikání více subjektů jednoznačně vyplývá i z dalších publikovaných rozhodnutí pod č. 31/2003-II. a č. 36/2000 Sb. rozh. tr. Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. tak chrání organizace nebo podniky (včetně obchodních společností) se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena tak, a že by jednu nebo více z nich znevýhodnila.

Z těchto důvodů není správný názor vrchního soudu v této věci, vyjádřený na straně 9 napadeného rozsudku, v návaznosti na usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 4 To 22/2005, jímž zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 48 T 19/2001, jímž byl obviněný J. D. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., a ve kterém zastává takový výklad ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., že z hlediska „naplnění znaku skutkové podstaty v podobě účasti na podnikání dvou podnikatelských subjektů se stejným nebo podobným předmětem činnosti“ není nutné, aby „spadalo do jednoho okamžiku, konkrétně ke dni 10. 2. 1997, když taková podmínka trestnosti“ podle názoru odvolacího soudu „ze zákonné dikce nevyplývá“. Trestné jednání obviněného pak podle názoru odvolacího soudu vyplývá ze skutkového děje, který je tvořen postupně na sebe navazujícími jednáními, přičemž obviněný se na podnikání dvou subjektů podílel nejdříve u jednoho a posléze i u druhého. K tomu považuje Nejvyšší soud nad rámec toho, co již shora uvedl, zdůraznit, že takto by byla popřena samotná podstata ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., směřující do oblasti konkurence v obchodní činnosti a zneužití informací v obchodním styku, které právě vyplývají z postavení pachatele ve dvou nebo více takových podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Pokud se obviněný podílel nejdříve na podnikání jednoho a poté, co uzavřel předmětnou smlouvu, se následně podílel i na podnikání druhého subjektu, je vyloučeno již z povahy věci, aby v době uzavírání předmětné smlouvy zneužíval informací vyplývajících ze svého postavení a tím narušoval konkurenční prostředí v tržních vztazích ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., byť by přitom jednal v neprospěch (na úkor) podniku nebo organizace, a to společnosti V. s., spol. s r. o., ve které v té době působil.

S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit dovolateli, že je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve výroku rozsudku odvolacího soudu se zněním ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. je třeba konstatovat, že v popisu skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, není náležitě vyjádřen znak „pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací“.

K dalším námitkám obviněného J. D. uplatněným v dovolání, které se týkaly znaku „stejného či podobného předmětu podnikání“ obou společností, dále znaků „na úkor jedné z těchto společností“ a „úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch“ je možno odkázat na již publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, zvláště když ani případné naplnění těchto znaků jednáním obviněného by nemohlo vést v důsledku nedostatku naplnění znaku „pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací“ k právnímu posouzení jednání obviněného jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jímž byl v napadených rozhodnutích uznán vinným.

Pokud jde o „stejný či podobný předmět podnikání“ odvolací soud v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně uzavřel, že převod části podniku byl ze společnosti V. s., spol. s r. o., na společnost V. D., s. r. o., proveden v příčinné souvislosti s realizací záměru snadněji pokračovat ve stavební činnosti, započaté společností V. s., spol. s r. o., a to přesto, že společnost V. D., s. r. o., neměla v předmětu činnosti realizaci staveb a formálně v tomto směru rozšířila svůj předmět činnosti až 5. 3. 1997 (zápis do obchodního rejstříku byl proveden až 30. 5. 1997). Předmět činnosti obou podnikatelských subjektů se však v době převodu překrýval v položce obchodní činnosti, a proto i při formalistickém pohledu „byla splněna podmínka podobného předmětu činnosti obou společností“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr odvolacího soudu odpovídá publikované judikatuře, když shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (č. 39/2006 Sb. rozh. tr.).

Ohledně znaků „na úkor jedné z těchto společností“ a „úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch“ pak odvolací soud uvedl, že se správně Krajský soud v Brně „vypořádal se znakem skutkové podstaty „na úkor“, který byl v daném případě naplněn tím, že jedna ze společností byla jednáním obviněného zbavena majetku sloužícího k jedinému reálnému podnikání a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samo“. Obdobně to platí podle názoru odvolacího soudu i u znaku „v úmyslu opatřit jinému výhodu“, neboť jak „vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. J. B., dalších důkazů i logických úvah nalézacího soudu, převodu části podniku nebylo třeba k údajné záchraně a dokončení rozdělaných a nasmlouvaných staveb a pracovních míst zaměstnanců, neboť z tohoto pohledu nebyl převod ekonomicky relevantní, pokud ovšem nebylo sledováno právě ponechání dluhů a nedobytné pohledávky v původní společnosti. … V daném případě se obviněnému zjevně jednalo o převedení „zdravého jádra“ společnosti V. s., spol. s r. o., na společnost svého syna V. D., s. r. o., kterou takto oproti společnosti V. s., spol. s r. o., zvýhodnil, a ponechání „prázdné slupky“ v podobě dalšího podnikání neschopné, předlužené a nefunkční společnosti V. s., spol. s r. o., která nakonec skončila v konkursu“ (str. 11 rozsudku odvolacího soudu). Také těmto závěrům odvolacího soudu nelze podle názoru Nejvyššího soudu nic zásadního vytknout, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. o trestném činu zneužívání informací v obchodním styku předpokládá uzavření nebo popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z organizací (podniků) se stejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel působí, tj. smlouvy v určitém ohledu nevýhodné. Za takovou se považuje smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci (podnik) vůči druhé z nich, přičemž vyjádření tohoto znevýhodnění se nemusí vždy opírat jenom o finanční hledisko, i když právě ono bude zpravidla rozhodující. Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byla organizace v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky, např. nesplacený bankovní úvěr. Čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Tyto mohou být materiální i nemateriální povahy a mohou mít jakoukoli podobu. Zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy (publikováno v časopise Právní rozhledy č. 6/2000, str. 265).

Jestliže tedy oba soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v neprospěch (na úkor) společnosti V. s., spol. s r. o., na kterou byl později dne 2. 10. 2001 prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Brně pod č. j. 45 K 22/2001-21, je třeba se zabývat tím, zda jednání obviněného J. D. popsané v obžalobě a později upřesněné v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně nenaplňuje znaky jiného trestného činu, než trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. V úvahu by pak zřejmě přicházely trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. a zejména trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Tento trestný čin by mohl být naplněn, zvláště tehdy, pokud by obviněný prodejem části podniku společnosti V. s., spol. s r. o., za dohodnutou kupní cenu 1.000.000,- Kč, způsobil na majetku této společnosti škodu tím, že by porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek (k tomu srov. zejména povinnost společníka a jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 79a a § 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku). Posouzení jednání obviněného jako trestného činu podle § 255 tr. zák. za současného stavu dokazování a závěrů, které na základě něho byly provedeny oběma soudy, však brání skutečnost, že podle znaleckého posudku znaleckého ústavu T. A. a zejména revizního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí a oceňování podniků, zpracovaného Ing. J. B., byla hodnota prodávané části podniku společnosti V. s., spol. s r. o., 1.000.000,- Kč (podle Ing. J. B. přesně 1.038.650,- Kč), kterou však nelze považovat za nespornou a může to být v závislosti na volbě parametrů až 3.620.724,- Kč (str. 39 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 616 až 617 spisu). Z tohoto znaleckého zjištění podle názoru soudu prvního stupně, s kterým se ztotožnil i odvolací soud (str. 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá, že „nelze vyloučit, že kupní cena 1.000.000,- Kč, která byla obviněným J. D. jako tržní cena sjednána s kupujícím V. D., s. r. o., byla stanovena správně a objektivně, a to i s ohledem na kvalitu a množství informací, které měl obviněný J. D. k dispozici v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku. Podle názoru soudu prvního stupně za této situace nelze dojít k jednoznačnému závěru, že došlo ke stanovení kupní ceny, která by zvýhodnila kupujícího V. D., s. r. o., neboť ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. J. B. a rovněž i ze stanoviska k tomuto znaleckému posudku znaleckého ústavu T. A. vyplývá, že skutečná hodnota prodávané části podniku V. s., spol. s r. o., nemohla být v době prodeje přesně známa. Za této důkazní situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní cena prodávané části podniku, která byla zaplacena na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 10. 2. 1997, je cenou odpovídající co do výše tržní hodnoty prodávané části podniku (str. 39 až 40 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud tedy nedojde v průběhu dalšího dokazování k zpochybnění závěru, že tato tržní cena byla skutečně zaplacena v hotovosti společnosti V. s., spol. s r. o. (srov. č. l. 35, 36 až 38, 524 až 526 a 720 spisu), nepřichází v zásadě právní kvalifikace jednání obviněného J. D. jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. v úvahu.

Trestného čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Z těchto forem přichází v úvahu s ohledem na prodej části podniku společnosti V. s., spol. s r. o., naplnění znaku „zcizení části majetku“ této společnosti. Ze znaleckých posudků, zejména z revizního znaleckého posudku zpracovaného Ing. J. B. vyplývá, že ve zbytku společnosti V. s., spol. s r. o., byl ponechán hmotný investiční majetek v zůstatkové účetní ceně 930.453,- Kč (soupis ze dne 25. 3. 1997 - č. l. 78 spisu), dále nedokončená výroba v účetní hodnotě 1.589.913,- Kč, pohledávky za odběrateli ve výši 500.000,- Kč, záloha na daň z příjmů ve výši 106.400,- Kč a pohledávka za O., spol. s r. o., ve výši 5.400.000,- Kč (aktiva). Dále měla tato společnost pasiva, a to závazky obchodního styku ve výši 1.145.000,- Kč (částečně přijaté zálohy od odběratelů), závazky ke společníkům 1.333.000,- Kč (půjčky), daňový závazek ve výši 524.177,- Kč a závazek vůči K. b. ve výši 5.400.00,- Kč (č. l. 719 až 720 spisu). Ač se účetně jeví, že aktiva převyšovala pasiva o 124.589,- Kč (navíc zde měla být zaplacena i kupní cena 1.000.000,- Kč), neznamená to, že společnost V. s., spol. s r. o., nebyla v konkursním stavu, poněvadž podle závěru znalce Ing. J. B. okamžité pokračování stavební výroby, která byla hlavní náplní činnosti společnosti V. s., spol. s r. o., nebylo s největší pravděpodobností možné, neboť společnost byla bez zaměstnanců, takřka v postavení nově založené stavební společnosti, navíc zatížené vysokým úvěrem u K. b. a problematickou pohledávkou za O., spol. s r. o. (srov. č. l. 721 spisu). Zváží-li se mimo nesplaceného vysokého úvěru od K. b. i částečně přijaté zálohy od odběratelů ve výši 1.145.000,- Kč, které měly být ponechány v této společnosti, a další závazky, zejména daňový závazek z DPH ve výši 524.177,- Kč, pak zde vzniká podezření, zda skutečně nešlo při uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne 10. 2. 1997 ze strany obviněného J. D. (srov. § 90 odst. 2 tr. zák.) o převedení „zdravého jádra“ společnosti V. s., spol. s r. o., na společnost jeho syna V. D., s. r. o., a ponechání „prázdné slupky“ v podobě dalšího podnikání neschopné, předlužené a nefunkční společnosti V. s., spol. s r. o., která nakonec skončila v konkursu“ (str. 11 rozsudku odvolacího soudu), právě se záměrem uvedenou část společnosti V. s., spol. s r. o., zcizit tak, aby nemohla sloužit k uspokojení věřitelů, jejichž závazky byly ponechány ve zbytkové společnosti, čímž by došlo alespoň k částečnému zmaření uspokojení shora uvedených věřitelů společnosti V. s., spol. s r. o., ve smyslu § 256 odst. 1, příp. odst. 3 písm. b) tr. zák., zvláště když o dobytnosti pohledávky ve výši 5.400.000,- Kč za O., spol. s r. o., která tvořila rozhodující část aktiv zbytkové společnosti V. s., spol. s r. o., vyslovuje i znalec Ing. J. B. významné pochybnosti (srov. č. l. 721 spisu).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. D. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Při posuzování, kterému orgánu přikázat nové projednání a rozhodnutí této věci, Nejvyšší soud zvážil zejména to, že shora uvedené zásadní pochybení v právní kvalifikaci jednání obviněného J. D. jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., které bylo shledáno rozhodující příčinou z hlediska důvodnosti podaného dovolání obviněného, mělo svůj původ již v přípravném řízení (srov. znění žalobního návrhu i odůvodnění podané obžaloby státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 1 KZv 2/2000). Celé dokazování v přípravném řízení a v návaznosti na to i v řízení před soudem bylo zaměřeno nesprávným směrem na objasnění znaků nejprve trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a později trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., zatímco mělo být zaměřeno na objasnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž rozhodující v tomto směru bylo zahájení trestního stíhání sdělením obvinění (srov. č. l. 1 až 2 a 3 spisu) a podání obžaloby státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně (č. l. 427 až 431 spisu). V dalším řízení bude třeba znovu z hlediska možné právní kvalifikace podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nejenom opakovat výslech obviněného, ale i výslech v podstatě všech svědků, vyžádat konkursní spis a provést také náročné znalecké dokazování zaměřené v shora naznačených směrech, včetně objasnění všech rozhodujících otázek úpadkového stavu zbytkové společnosti V. s., spol. s r. o., z hlediska jejích aktiv i pasiv a reálného zhodnocení. S ohledem na uvedený rozsah dokazování, jakož i vzhledem k odstupu času od spáchání předmětného skutku není vyloučeno, že na základě výsledků dalšího řízení nebude již na obviněného J. D. obžaloba znovu podána, neboť jeho trestní stíhání pro shora uvedený skutek může být též zastaveno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. nevrátil věc některému ze soudů, které vynesly napadené rozsudky, ale přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se bude muset státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 25. October 2006