JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1248/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných L. Z. a PhDr. P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 3/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc obviněných L. Z. a PhDr. P. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 T 3/2005, byli uznáni vinnými obviněná L. Z. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. a obviněný PhDr. P. G. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 31. 1. 2002 ve V. poskytl člen představenstva H. S. V., a. s., (dále jen „H. S. V.“) R. Z., proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, O. Š., který s Českým svazem ledního hokeje jednal o odměně za transfer hráčů J. D. a M. P. ve prospěch H. S. V., záměrně číslo účtu u Č., a. s., patřící jeho matce L. Z., předstíraje, že jde o číslo účtu H. S. V., v důsledku čehož byla Českým svazem ledního hokeje na výše uvedený účet L. Z. číslo postupně převedena, ve dnech 4. 2. 2002, 26. 2. 2002 a 21. 3. 2002 celková částka 8.175.713,-- Kč, představující odměnu za transfer hráčů J. D. a M. P. do NHL, určenou H. S. V., a PhDr. P. G., jako předseda představenstva H. S. V., v úmyslu dát tomuto převodu právní podklad, uzavřel dne 1. 2. 2002 ve V. s L. Z., dřívější členkou představenstva H. S. V., smlouvu o půjčce, v níž se H. S. V. zavázal poskytnout L. Z. půjčku ve výši 8.600.000,-- Kč splatnou k datu 1. 2. 2003 s 18 % úrokem, a následně z částky 8.175.713,-- Kč, převedené na účet L. Z., bylo s částkou nejméně 6.554.668,32 Kč naloženo blíže nezjištěným způsobem, aniž tato částka prošla účetnictvím H. S. V., čímž bylo v tomto rozsahu zmařeno uspokojení pohledávek věřitelů uvedené společnosti, a to zejména Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem ve Vsetíně (24.603.662,-- Kč), O. f., s. r. o., (712.000,-- Kč), H. H., s. r. o. (52.000,-- Kč), H., v. o. s., (13.955, Kč), Č. T., a. s., a dalších.

Za tento trestný čin byli obvinění L. Z. a PhDr. P. G. odsouzeni shodně podle § 256 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byly výkony těchto trestů podmíněně odloženy na zkušební dobu 2 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným :

 Č. T., a. s., škodu ve výši 16.186,-- Kč,

 H., v. o. s., škodu ve výši 13.954,90 Kč.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008, tak, že napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněné L. Z. a PhDr. P. G. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 6. 1. 2005, č. j. Zt 362/2004-27, která jim kladla za vinu, že společně s dalším pachatelem, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, po vzájemné dohodě, v úmyslu vyhnout se plnění splatných závazků H. S. V., a. s., sportovní areál L. (dále jen „H. S. V.“) vůči věřitelům této společnosti dne 31. 1. 2002 ve V. poskytl člen představenstva H. S. V. R. Z. O. Š., který s Českým svazem ledního hokeje jednal o odměně za transfer hráčů J. D. a M. P. ve prospěch H. S. V., záměrně číslo účtu u Č., a. s., patřící jeho matce L. Z., předstíraje, že jde o číslo účtu H. S. V., v důsledku čehož byla Českým svazem ledního hokeje na výše uvedený účet L. Z. postupně převedena, ve dnech 4. 2. 2002, 26. 2. 2002 a 21. 3. 2002 celková částka 8.175.713,-- Kč, představující odměnu za transfer hráčů J. D. a M. P. do NHL, určenou H. S. V., načež PhDr. P. G., jako předseda představenstva H. S. V., v úmyslu tuto transakci legalizovat, uzavřel dne 1. 2. 2002 ve V. s L. Z. smlouvu o půjčce, v níž se H. S. V. zavázal poskytnout L. Z. půjčku ve výši 8.600.000,-- Kč splatnou k datu 1. 2. 2003 s 18 % úrokem, v důsledku čehož byla z částky 8.175.713,-- Kč převedené na účet L. Z., použita částka nejméně 6.995.556,50 Kč k financování aktivit H. S. V., čímž bylo v tomto rozsahu zmařeno uspokojení pohledávek věřitelů uvedené společnosti, a to zejména Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem ve Vsetíně (24.603.662,-- Kč), O. f., s. r. o., (712.000,-- Kč), H. H., s. r. o., (52.000,-- Kč), H., v. o. s., (13.955,-- Kč), Č. T., a. s., a dalších, v čemž byl obžalobou spatřován u obviněného PhDr. P. G. trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a u obviněné L. Z. trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Č. T., a. s., a H., v. o. s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 T 3/2005, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných L. Z. a PhDr. P. G. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatelka nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči oběma obviněným a posléze namítla, že právní závěry odvolacího soudu, které vylučují posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., jsou nesprávné a neúplné. Pokud bude akceptován skutkový závěr, že v důsledku postupných plateb obžalované L. Z. za společnost H. S. V., a. s. (dále jen „H. S. V.“), a postupného vracení půjčky nedošlo ke snížení či zatajení majetku společnosti H. S. V., je třeba se v kontextu se stíhaným skutkem zabývat tehdejší hospodářskou situací společnosti a vyhodnotit, jakým věřitelům a v jaké míře byly jejich pohledávky placeny. Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., je stav úpadku ve formě platební neschopnosti (insolvence) a takové jednání dlužníka, kterým zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiného věřitele. Tato skutková podstata nedopadá na stav předlužení, tedy stav, když má určitá osoba více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek. Naproti tomu se obchodní společnosti H. S. V., jejímž jménem obviněný PhDr. P. G. jednal jako předseda jejího představenstva, nacházela ve stavu insolvence, neboť tato obchodní společnost měla více věřitelů a nebyla schopna řádně plnit své splatné závazky, jak je to zřejmé ze skutkových zjištění, která ve věci učinily oba soudy nižších stupňů. Nadto je pro posouzení neschopnosti dlužníka po delší dobu plnit své splatné závazky významné hledisko, zda dlužník bude mít objektivní možnost, aby tento nepříznivý stav v dohledné době zvrátil. Z opatřených listinných důkazů je přitom zřejmé, že společnost H. S. V. byla v rozhodné době na počátku roku 2002 v platební neschopnosti již po delší dobu. Měla splatné závazky z předchozích let u více věřitelů, které nebyla schopna plnit, neboť na ně neměla dostatek likvidních finančních prostředků. Jednalo se o věřitele obsažené v popisu skutku a další věřitele uvedené v seznamu na listu číslo 301 trestního spisu (doklady k jejich pohledávkám následují). Největším věřitelem byla Česká republika, jejímž jménem jednal Finanční úřad ve Vsetíně; výše pohledávek tohoto správce daně přesahovala částku 20.000.000,-- Kč (viz č. l. 111 až 125 trestního spisu). Ze zprávy Finančního úřadu v Hradci Králové (č. l. 863 trestního spisu) vyplývá, že ke dni 31. 12. 2002 výše daňových nedoplatků činila 25.054.047,27 Kč, z nichž ke dni podání zprávy (dne 28. 11. 2006) zbývalo uhradit 25.039.762,27 Kč. Skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. nevyžaduje zahájení konkursního řízení týkajícího se majetku dlužníka, anebo aby již byl podán některým z věřitelů nebo dlužníkem návrh na zahájení takového řízení. V trestním spise je zadokumentováno, že v rozhodné době na počátku roku 2002 byla již řada pohledávek vymáhána v rámci výkonu rozhodnutí, které byly vedeny i vůči pohledávkám společnosti H. S. V. na bankovních účtech. V této situaci společnost očekávala provedení plateb ze strany Českého svazu ledního hokeje za transfery hráčů. Pokud by platby byly poukázány na doposud užívané bankovní účty, byly by okamžitě postiženy v rámci probíhajících výkonů rozhodnutí. Za této situace obviněný R. Z. určil, aby platby byly poukázány na bankovní účet jeho matky a mezi společností H. S. V., zastupovanou obviněným PhDr. P. G., na straně jedné a obviněnou L. Z. na straně druhé byla uzavřena smlouva o půjčce datovaná dnem 1. 2. 2002 (viz č. l. 52 trestního spisu). Podle smlouvy společnost, která sama dlužila desítky milionů Kč, půjčovala fyzické osobě bez jakéhokoli zajištění částku 8.600.000,- Kč, přičemž bylo nestandardně a poněkud neurčitým způsobem sjednáno, že dlužník je povinen „v případě nutnosti platit závazky za věřitele po vzájemné dohodě“. Vzhledem k insolvenci společnosti H. S. V., vedeným výkonům rozhodnutí a očekávaným platbám ze strany Českého svazu ledního hokeje, se předmětná smlouva jeví jako zastřený právní úkon, jehož pravým důvodem bylo dočasně dostat poukázané finanční prostředky mimo majetkovou sféru H. S. V. a mimo režim probíhajících výkonů rozhodnutí, a tak si uchovat plnou a neomezenou možnost dispozice s takovými finančními prostředky prostřednictvím ve smlouvě o půjčce sjednané povinnosti dlužníka platit závazky za věřitele. Z listinných důkazů dokládajících následné platby obviněné L. Z. na závazky společnosti H. S. V. vyplývá, že věřitelům společnosti nebylo plněno podle zásad poměrného uspokojení, ale naopak úhrady probíhaly selektivním způsobem, kdy některým věřitelů bylo plněno na jejich pohledávky v plné výši a některým nebylo plněno vůbec. Odvolací soud poukázal na skutečnosti, že obviněná L. Z. za společnost H. S. V. hradila závazky vyplývající z dokladů založených na listu číslo 127 až 137 trestního spisu ve výši 3.179.684,30 Kč (bez 4 leasingových splátek po 199.954,26 Kč) a dále závazky ze smlouvy o finančním leasingu ze dne 9. 4. 2002 v celkové výši 3.369.416,28 Kč (viz přehled plateb na č. l. 475 trestního spisu), blíže se však nezabýval otázkou nepoměrného placení závazků. Podle smlouvy o půjčce měla obviněná L. Z. platit závazky za společnost H. S. V. „po vzájemné dohodě“. Obviněný PhDr. P. G. k tomu v přípravném řízení vypověděl (viz č. l. 158), že se půjčka měla splácet „formou úhrady vybraných nákladů společnosti“ a že obviněným vyjmenované platby obviněná L. Z. platila podle „jeho dispozic“. Ze způsobu provádění plateb a z výpovědi obviněného lze proto dovozovat úmyslné zavinění zaměřené na alespoň částečné zmaření uspokojení věřitelů společnosti H. S. V. U obviněného PhDr. P. G. jako předsedy představenstva uvedené společnosti je na místě aplikovat ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. U plateb realizovaných v souvislosti s leasingovým pronájmem autobusu odvolací soud stručně konstatoval, že autobus měl sloužit k plnění úkolů společnosti, případně k dalšímu pronájmu a tím k získávání dalších finančních prostředků, které by pak mohly být použity právě na úhradu dluhů celé společnosti. Je sice pravdou, že úmyslné zavinění zahrnující alespoň částečné zmaření uspokojení věřitele jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. není možné dovozovat v situaci, kdy dlužník plně uspokojil jen jednoho z více věřitelů s odůvodněným předpokladem, že tím vytvoří potřebné podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení ostatních věřitelů a zabrání úplnému přerušení výroby (např. při úhradě závazků vyplývajících z dodávek elektrické energie či jiných energií). V daném případě však leasingový pronájem autobusu za takové obdobné jednání, při němž by bylo vyloučeno dovozovat úmyslné zavinění ve vztahu k alespoň částečnému zmaření uspokojení ostatních věřitelů, nelze považovat. V této souvislosti je třeba uvést, že smlouva o finančním pronájmu (č. l. 481 trestního spisu) byla uzavřena dne 9. 4. 2002 a jednalo se tedy o přijetí nového závazku již v situaci permanentní platební neschopnosti společnosti H. S. V. Měsíční leasingová splátka činila po odpočtu příslušné části zálohy 199.954,26 Kč. Rovněž dne 9. 4. 2002 byla uzavřena smlouva o podnájmu dopravního prostředku se společností Č. V., a. s., a zároveň i dodatek č. I. k této smlouvě (č. l. 486 až 488 trestního spisu). Za podnájem byla smluvena úplata 1.400.000,-- Kč ročně (tedy 116.666,66 Kč měsíčně), přičemž na podnájemné se nejdříve ještě započítávalo přepravné podle samostatné smlouvy o přepravě osob uzavřené mezi stejnými subjekty. Podnájemné po provedení zápočtu mělo být poukazováno na určený účet Finančního úřadu ve Vsetíně. Při porovnání ceny leasingové splátky a podnájemného se jeví jako diskutabilní tvrzení, že platby přednostně hrazené v souvislosti se smlouvou o finančním pronájmu odůvodňují předpoklad vytvoření podmínek pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení pomíjených věřitelů. Odvolací soud se pak nijak nevypořádal s dalšími provedenými platbami v celkové výši 3.179.684,30 Kč, které byly také provedeny ve prospěch vybraných věřitelů.

V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008, a aby zrušil i případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obvinění L. Z. a PhDr. P. G. se k podanému dovolání do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

První zásadní právní námitkou nejvyšší státní zástupkyně zpochybnila právní závěry odvolacího soudu, které při použití důvodu zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. vyloučily posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Státní zástupkyně konkrétně namítla, že obvinění uzavřeli předmětnou výše specifikovanou smlouvu jako zastřený právní úkon, jehož pravým důvodem bylo dočasně dostat poukázané finanční prostředky mimo majetkovou sféru H. S. V. a mimo režim probíhajících výkonů rozhodnutí, a tak si uchovat plnou a neomezenou možnost dispozice s takovými finančními prostředky prostřednictvím ve smlouvě o půjčce sjednané povinnosti dlužníka platit závazky za věřitele. Tímto jednáním pak oba obvinění podle státní zástupkyně naplnili trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Z opatřených zejména listinných důkazů je totiž zřejmé, že společnost H. S. V. byla v rozhodné době na počátku roku 2002 již po delší dobu v platební neschopnosti, přičemž věřitelům společnosti nebylo plněno podle zásad poměrného uspokojení, ale naopak úhrady probíhaly selektivním způsobem, kdy některým věřitelů bylo plněno na jejich pohledávky v plné výši a některým nebylo plněno vůbec.

Trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Jde o jeden z tzv. úpadkových deliktů, kterým je porušováno právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení (v současné době insolvenčního řízení). Objektem tohoto trestného činu je tedy ochrana majetkových práv věřitelů. Na rozdíl od trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů nemění (reálně ani fiktivně), ale majetek dlužníka je použit k uspokojení věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co by mu po právu patřilo (nebýt insolvence dlužníka), ale protože dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele. Za takové situace je třeba postupovat podle zákona o konkursu a vyrovnání (nyní insolvenčního zákona) a věřitele uspokojit jen poměrně a rovnoměrně. Trestně postižitelným může být uvedený stav insolvence pouze ve spojení s dalším jednáním dlužníka, tj. se zvýhodněním některého věřitele na úkor věřitele jiného.

Soud druhého stupně, který v řízení o odvolání obou obviněných a z jejich podnětu, v návaznosti na doplnění dokazování o listinné důkazy založené na č. l. 127 až 137, zprostil oba obviněné obžaloby z trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., mimo jiné v odůvodnění svého rozhodnutí k možné právní kvalifikaci skutku podle § 256a tr. zák. uvedl, že předně je třeba zdůraznit, že společnost nebyla ani v likvidaci, ani na ni nebyl prohlášen konkurs, a proto za této situace nemohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Dlužník sice plně uspokojil pohledávku jenom jednoho z více věřitelů, avšak učinil tak s odůvodněným předpokladem získání dalších finančních prostředků, které by pak mohly být použity na uspokojení dalších věřitelů. Z provedeného dokazování pak bylo patrno, že z finančních prostředků poskytnutých obviněné L. Z. jako půjčka, byl hrazen nákup autobusu na leasing. Tento autobus měl nepochybně sloužit k plnění úkolů společnosti, případně k dalšímu pronájmu a tím i k získávání dalších finančních prostředků společnosti, které by pak mohly být použity na úhradu dluhů celé společnosti. V tomto smyslu byla také vedena obhajoba obou obviněných a tato obhajoba nebyla vyvrácena bez jakýchkoli pochybností. Jednání obviněných pak podle názoru odvolacího soudu nebylo možno podřadit ani pod žádné jiné ustanovení trestního zákona (viz str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci je zřejmé, že se od rozhodnutí soudu první instance liší v právním závěru o tom, zda jednání obviněných naplňuje či nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), 4 tr. zák., resp. podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., a dále nad rámec rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně odvolací soud konstatoval, že jednání obviněných nenaplňuje ani skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a ani žádného jiného trestného činu.

Nejvyšší soud právě tento posledně uvedený závěr považuje za nesprávný, neboť je třeba dát za pravdu nejvyšší státní zástupkyni, že odvolací soud v tomto směru nepostupoval správně, neboť se náležitě nevypořádal se znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Z odůvodnění jeho rozhodnutí totiž vyplynulo, že jako základ pro závěr ohledně nenaplnění této skutkové podstaty vzal skutečnost, že proti obchodní společnosti H. S. V. nebyl veden konkurs a ani tato společnost nebyla v likvidaci, a proto i přes případný stav insolvence, jenž se naznačuje ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, z kterých vyplývá, že společnost H. S. V. měla neuhrazené velmi vysoké splatné a exekučně vymáhané pohledávky svých věřitelů v celkové částce přesahující 25.000.000,-- Kč, podle odvolacího soudu nemohlo být jednání obviněných trestné. Nejvyšší soud však k tomu považuje za potřebné zdůraznit, že takový výklad ustanovení § 256a tr. zák. není správný, neboť skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. nevyžaduje zahájení konkursního řízení týkajícího se majetku dlužníka, anebo aby již byl podán některým z věřitelů nebo dlužníkem návrh na zahájení takového řízení (srov. č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Naopak, trestní postih zde míří zejména na případy maření uspokojení splatných pohledávek věřitelů zpravidla v době bezprostředně předcházející zahájení konkursního řízení. Právě v této době totiž hrozí s ohledem na vyvíjející se ekonomickou situaci dlužníka z jeho strany největší majetkové úniky, protože po prohlášení konkursu jsou již dispozice dlužníka s vlastním majetkem značně omezeny, když právo činit takové dispozice přechází na správce konkursní podstaty, resp. majetkové dispozice vyžadují v rozsahu, v jakém to určí vyrovnací správce, jeho souhlas [srov. zejména § 14 odst. 1 písm. a), b), h), § 49 a § 52 odst. 2 KV]. Pokud tedy podle dikce trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. se nevyžaduje zahájení konkursního řízení týkajícího se majetku dlužníka, je z hlediska právního posouzení podle uvedené skutkové podstaty rozhodný pouze faktický, skutečný ekonomický stav dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky (srov. k tomu např. č. 83/2004 Sb. rozh. obč.), a tedy je ve smyslu úpadkového práva ve stavu insolvence. Zcela bez významu je pak z hlediska ustanovení § 256a tr. zák. také vstup společnosti do likvidace (srov. § 70 a násl. obch. zák.), neboť žádný ze znaků trestného činu zvýhodňování věřitele na tuto okolnost přímo ani nepřímo nenavazuje, proto ani v tomto směru není právní názor odvolacího soudu správný.

Z přiloženého spisového materiálu zcela jasně vyplývá, že v rozhodné době od počátku roku 2002 byly již pro značnou část pohledávek proti společnosti H. S. V. vedeny exekuce, a to i formou přikázání pohledávek z bankovních účtů této společnosti jako dlužníka, a proto, jak správně zdůraznila nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání, obviněný R. Z., vůči kterému bylo posléze trestní stíhání zastaveno, velmi dobře věděl, že pokud budou předmětné finanční prostředky za transfer výše uvedených hokejistů poukázány na skutečné bankovní účty společnosti, budou okamžitě postiženy probíhajícím výkonem rozhodnutí a nebude možné s nimi naložit podle jeho představ. Tím, že předmětnou peněžní platbu nasměroval na účet své matky, obviněné L. Z., který vydával za účet společnosti H. S. V., docílil toho, že si ve spojení s dalšími osobami mohl ve vztahu k uvedené předmětné částce v rozhodné době zachovat plnou a ničím neomezenou možnost dispozice, a to prostřednictvím smlouvy o půjčce, sjednané mezi obviněnou L. Z. a společností H. S. V., zastupovanou PhDr. P. G., v níž bylo nestandardně a poněkud neurčitým způsobem sjednáno, že dlužník je povinen v případě nutnosti platit závazky za věřitele po vzájemné dohodě. Z tohoto hlediska se předmětná smlouva jeví jako zastřený právní úkon, jehož pravým důvodem bylo dočasně vyjmout poukázané finanční prostředky z majetkové sféry H. S. V. a mimo režim probíhajících výkonů rozhodnutí a tím si uchovat plnou a neomezenou možnost dispozice s takovými finančními prostředky prostřednictvím ve smlouvě o půjčce sjednané povinnosti dlužníka platit závazky za věřitele. Z listinných důkazů, jež dokládají následné platby obviněné L. Z. na závazky společnosti H. S. V., vyplývá, že věřitelům společnosti nebylo plněno podle zásad poměrného uspokojení, ale naopak úhrady probíhaly selektivním způsobem, kdy některým věřitelům bylo plněno na jejich pohledávky v plné výši a některým nebylo plněno vůbec. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na skutečnost, že obviněná L. Z. za společnost H. S. V. hradila závazky vyplývající z dokladů založených na č. l. 127 až 137 a č. l. 410 a 475 spisu v celkové výši nejméně 8.683.212,50 Kč, včetně peněz, které byly vráceny ať už jako úroky nebo hotovost, anebo dokonce podle zprávy společnosti T. (správně T.), s. r. o., a chronologicky seřazených dokladů částku 12.018.085,-- Kč (č. l. 410 spisu), přičemž z toho tvoří podstatnou část platby týkající se autobusu na základě smlouvy s H. S. V., které odvolací soud vyčíslil s odkazem na potvrzení leasingové společnosti celkem ve výši 3.369.461,28 Kč (srov. i přehled plateb na č. l. 475 spisu), blíže se však nezabýval otázkou nepoměrného placení závazků. Podle smlouvy o půjčce měla obviněná L. Z. platit závazky za společnost H. S. V. „po vzájemné dohodě“. Obviněný PhDr. P. G. k tomu v přípravném řízení vypověděl (viz č. l. 158), že se půjčka měla splácet „formou úhrady vybraných nákladů společnosti“ a že obviněným vyjmenované platby obviněná L. Z. platila podle „jeho dispozic“. Ze způsobu provádění plateb a z výpovědi obviněného by bylo proto možno dovozovat úmyslné zavinění zaměřené na alespoň částečné zmaření uspokojení věřitelů společnosti H. S. V. U obviněného PhDr. P. G. jako předsedy představenstva uvedené společnosti, tedy člena jejího statutárního orgánu, je na místě aplikovat ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. a u obviněné L. Z. pak ustanovení § 90 odst. 3 tr. zák.

Dále nejvyšší státní zástupkyně také namítla, že odvolacím soudem zmiňovaný pronájem autobusu, uhrazeného právě prostřednictvím splátek půjčky obviněné L. Z., nelze považovat za jednání, při němž by bylo vyloučeno shledání úmyslného zavinění obou obviněných ve vztahu k alespoň částečnému zmaření uspokojení ostatních věřitelů.

U plateb realizovaných v souvislosti s leasingovým pronájmem autobusu odvolací soud stručně konstatoval, že autobus měl sloužit k plnění úkolů společnosti, případně k dalšímu pronájmu a tím k získávání dalších finančních prostředků, které by pak mohly být použity právě na úhradu dluhů celé společnosti (spíše „ostatních dluhů společnosti“). K tomuto závěru odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že je sice pravdou, že obecně je v teorii i v praxi uznáváno, že úmyslné zavinění zahrnující alespoň částečné zmaření uspokojení věřitele jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. není možné dovozovat v situaci, kdy dlužník plně uspokojil jen jednoho z více věřitelů (např. dodavatele energií, jemuž uhradil závazky vyplývající z dodávek příslušné energie) s odůvodněným předpokladem, že tím vytvoří potřebné podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení ostatních věřitelů a zabrání úplnému přerušení výroby nebo jiné své ekonomické aktivity (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1563 až 1564).

Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého důkazního materiálu v trestním spise, smlouva o finančním pronájmu autobusu byla uzavřena dne 9. 4. 2002. Měsíční leasingová splátka činila 199.954,26 Kč (viz č. l. 481 až 483 spisu). Rovněž dne 9. 4. 2002 byla uzavřena smlouva o podnájmu předmětného motorového vozidla se společností Č. V., a. s., a zároveň i dodatek č. I. k této smlouvě (č. l. 486 až 488 spisu). Za podnájem byla smluvena úplata 1.400.000,-- Kč ročně, tedy 116.666,66 Kč měsíčně, přičemž na podnájemné se nejdříve ještě započítávalo přepravné podle samostatné smlouvy o přepravě osob uzavřené mezi stejnými subjekty. Podnájemné po provedení zápočtu mělo být poukazováno na určený účet Finančního úřadu ve Vsetíně. Pokud se však porovná cena leasingové splátky a podnájemného lze již na základě jednoduchého matematického propočtu dospět k závěru, že vzniká odůvodněná pochybnost, že by platby přednostně hrazené v souvislosti se smlouvou o finančním pronájmu odůvodňovaly předpoklad vytvoření podmínek pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení opomíjených věřitelů, když měsíčně placená částka za podnájem autobusu nepokrývala ani výši měsíční leasingové splátky, natož aby z ní mohli být dále jakýmkoli způsobem uspokojeni doposud opomenutí věřitelé dlužnické společnosti.

Nejvyšší soud v této souvislosti tedy uzavírá, že z těchto důvodů nelze souhlasit se shora uvedeným závěrem odvolacího soudu, neboť v případě zaplacení leasingových splátek za finanční pronájem autobusu se rozhodně nejednalo o situaci, při které by obvinění při plném uspokojení pohledávky jenom jednoho z více věřitelů jednali s odůvodněným předpokladem získání v budoucnu dalších prostředků (peněz, jiného majetku) použitelných k uspokojení ostatních věřitelů. Navíc se pak odvolací soud z těchto hledisek nevypořádal s dalšími stejným způsobem provedenými platbami až do celkové částky 8.683.212,50 Kč ve prospěch dalších vybraných věřitelů.

Na základě všech uvedených argumentů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných L. Z. a PhDr. P. G. důvodným, neboť byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení je odvolací soud vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, a proto zejména zaměří svou pozornost na to, že následné platby obviněné L. Z., kterými „vracela“ půjčenou částku, plynuly zřejmě na závazky obchodní společnosti H. S. V., přičemž však věřitelům bylo plněno selektivně, tedy pohledávky některých věřitelů byly uhrazeny v plné výši, zatímco pohledávky jiných věřitelů zůstaly neuhrazeny, čímž došlo k porušení zásad poměrného uspokojení věřitelů. Přitom vezme v úvahu, že podle smlouvy o půjčce měla obviněná L. Z. platit závazky za společnost H. S. V. „po vzájemné dohodě“, což obviněný PhDr. P. G. v přípravném řízení ve své výpovědi založené na č. l. 158 spisu upřesnil tak, že půjčka se měla splácet „formou úhrady vybraných nákladů společnosti“ a že obviněným vyjmenované platby obviněná L. Z. platila podle „jeho dispozic“. Z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace jednání obou obviněných jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a to s přihlédnutím u obviněného PhDr. P. G., který byl v rozhodné době předsedou představenstva uvedené společnosti, tedy člena jejího statutárního orgánu, k ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. a u obviněné L. Z., která v rozhodné době nebyla podle skutkových zjištění nalézacího soudu členkou tohoto statutárního orgánu, k ustanovení § 90 odst. 3 tr. zák., se bude třeba především zabývat naplněním znaku neschopnosti plnit splatné závazky (insolvence), kterou je třeba především posoudit s přihlédnutím k splatným závazkům společnosti H. S. V., uvedeným již ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 T 3/2005, a případně i závazkům dalším, jak budou v dalším řízení zjištěny.

Základní skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. nepodmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody v určité výši. Způsobení škody, konkrétně škody značné nebo škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat podle § 256a odst. 2 nebo odst. 3 tr. zák. Škoda jako zákonný znak zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). Z těchto hledisek je třeba se zabývat s ohledem na shora uvedené vyplacené částky i případnou výší způsobené škody, na kterou je třeba také zaměřit dokazování. Přitom není ani vyloučeno, že vyvstane potřeba doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomiky ohledně reálné existence úpadkového stavu ve formě insolvence v rozhodné době ve společnosti H. S. V., a. s., a v návaznosti na to i výpočtu způsobené škody. Jen pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud odvolací soud v odůvodnění na straně 7 svého rozsudku ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 68 To 2/2008, uvedl, že mimo jiné ohledně stavu účetnictví předmětné společnosti vycházel z „objektivní“ zprávy „nezávislé“ společnosti T., s. r. o., pak je přinejmenším sporné, do jaké míry je tato zpráva objektivní a společnost T., s. r. o., nezávislá, když o rekonstrukci účetnictví se tato společnost podle vlastního vyjádření pokoušela zřejmě z popudu společnosti H. S. V., a. s., „nově“ S. s. V., a. s., přičemž informace o výši pohledávky vůči L. Z. uvedené v této zprávě jsou „bez záruky“ a „nemají podporu účetního zpracování“ (srov. č. l. 407 až 410 spisu, dále srov. i č. l. 513 až 515 spisu). Odvolací soud proto bude v dalším řízení věnovat patřičnou pozornost také těmto skutečnostem, které do značné míry správnost, přesnost a průkaznost částek uvedených v této zprávě zpochybňují.

Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 19. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás